Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/rooobsten.jpg

Závěr jednoho úplně obyčejného příběhu.

Díky.

...Našel jsem tuhle starou fotku
Podívej se, jak šťastní jsme na ní byli
Bolí a je hrozné slyšet, jak se směješ
Náhle Ti zazvoní telefon, nechci se ani ptát, kdo to je

Jestli teď odejdeš, pochopím to
Jestli zůstaneš, hey, mám plán
Vytvoříme si znovu vzpomínky
Ukradneme kus času
A mohla bys mi zazpívat melodii
A já Ti k ní napíšu slova...

 

3. část

 

Jacob

„Pořád ještě nemůžu přijet? Celkem mě štveš, Cullene.“

„Dřív bys použil trochu jiný výraz,“ uchechtnul se. Tenhle jeho smích beze stopy skutečnýho veselí mě deptal nejvíc. Zmáknul ho tak dokonale, až mi přišlo jen těžko uvěřitelný, že by se ještě někdy mohl zasmát doopravdy.

Tohle byl náš druhý telefonát ode dne, kdy do našeho chicagského kutlochu přišli jeho rodiče, pomohli mu sbalit a odvezli ho vstříc všem těm sračkám, který prostě bude muset vydržet, jak jsem mu dost hloupě připomněl, když jsme se loučili. Sledoval jsem, jak mu pomáhají do auta a najednou jsem měl strašně silný nutkání vyběhnout za nima a říct jim o tom, že se tu za pár měsíců narodí jejich vnouče. Tak nějak mi připadalo, že by je to mohlo potěšit. Jenže slib, kterej jsem dal Belle, byl jako neviditelný kleště. I tentokrát mě sevřel a nedovolil mi udělat správnou věc.

Možná kdyby se Edward necítil tak odepsanej. Uměl jsem si představit jeho myšlenkový pochody. Bella čeká moje dítě. A já se o ně nemůžu starat. Nemůžu být s nima. Jsem naprosto k ničemu úplně ve všech myslitelných směrech. Prostě jsem mu nedokázal připsat další zásadní položku na seznam věcí, který nezvládne. A tak jsem mlčel a nechal je odjet.

Dva měsíce mi nebral telefon, byl jsem odkázanej jen na jeho občasný strohý zprávy.

Když měl po operaci.

Když se mu konečně trochu ulevilo po první, druhé a třetí chemoterapii.

Když mu začaly padat vlasy a on to jako spousta lidí před ním vyřešil strojkem.

Zavolal až když se dozvěděl, že jeho testy jsou v pořádku a že může začít pomalu trénovat chůzi s protézou. Mluvili jsme nejistě, opatrně, oba jsme se až příliš úzkostlivě vyhýbali jakýkoliv zmínce o Belle. Já musel, on si myslel, že musí.

Teď volal podruhý, ale žádný zásadní zlom se nekonal.

„Víš, proč se cítím tak mizerně, Jacku? Nepřipravil jsem tě jen o tvou holku. Připravil jsem tě o možnost být na mě až do smrti oprávněně naštvaný. Nemáš zdání, jak moc jsi mi chyběl, ale copak to po tobě můžu chtít? Můžu chtít, abys mě po tom, co jsem ti provedl, dál držel nad vodou?“

Myslel jsem si, že ho znám tak dobře, že mě nikdy nemůže překvapit. Teď se mu to ale povedlo.

„Ty jsi vůl, Edwarde,“ zaskřehotal jsem.

„Jo, vůl s jednou nohou,“ souhlasil a já v jeho hlase postřehl nepatrnej náznak úlevy. Ta moje byla podstatně větší.

O pár minut později jsme se domluvili, že za ním konečně můžu přijet.

Těsně před půlnocí v ten samý den mi zavolala Bella. Popadl jsem připravený foťák, nastartoval chrchlajícího Rabbita a jel se postarat o to, aby mělo Edwardovo dítě pokud možno povedený poporodní fotky.

 

Bella

Trvalo nějakou dobu, než jsem se s tím smířila. Ne s Edwardovým odchodem, ne s tím, co mi řekl, ale s tím, že budu vychovávat jeho dítě. Vychovávat a milovat.

A pak tu byl Jacob. Držel se v bezpečné vzdálenosti, ale když jsem párkrát opravdu potřebovala pomoct – vymalovat původně dost děsivý byt, zapojit pračku, opravit a smontovat postýlku z druhé ruky – pokaždé jsem měla pocit, že vlastně nedělá nic jiného, než že čeká, až se ozvu.

Zpočátku jsme netušili, jak spolu vlastně mluvit, zvlášť když jsem trvala na tom, že jakákoliv zmínka o Edwardovi bude tabu, ale nakonec jsme to zvládli. Za těch sedm měsíců, než se malá narodila, se z nás stali skuteční přátelé. Tušila jsem, že jeho city ke mně tuto hranici stále ještě daleko překračují, ale ani jednou mi nezavdal důvod cítit se kvůli tomu provinile. Byla jsem mu o to vděčnější, že na pocity viny už mi nezbývaly síly. O ty fyzické mě připravilo komplikované těhotenství, o psychické bolest způsobená skutečností, že jsem se v Edwardovi tak moc zmýlila.

 

Edward

Když jsem Belle předváděl to děsivé rozchodové představení, věřil jsem, že to, co mám před sebou, mi pomůže odpoutat se od ní. Že přijde den, kdy mi nebude tak strašně chybět. Kdy bolest z její nepřítomnosti nebude tak ochromující.

Ale nejspíš bych musel mít sto končetin a museli by mi je odřezávat bez anestezie, hezky pomalu jednu po druhé, aby to takhle fungovalo. Po půl roce mi bylo jasné, že přijít o nohu je nic ve srovnání s tím, když člověk přijde o lásku. Zvlášť když je to ta, kterou potkáte jen jednou za život.

Zakázal jsem si myšlenky na to, jestli je sama. Nebo jestli někoho má. Jestli je s Jacobem. Nedokázal bych být tak velkorysý a přát jim to. Samozřejmě jsem jí přál štěstí. Ale v hloubi duše mě užírala hrůza z toho, že by někdy doopravdy mohla být šťastná beze mě.

 

Jacob

Poprvý v životě jsem ocenil, že se mi naši postarali o kvantum sourozenců. Bella si nakoupila spoustu chytrých knížek, ale jen díky mně uměla za týden přebalit mimino tak rychle, že se u toho v noci ani pořádně neprobrala. S kojením to ovšem bylo poněkud trapný, takže jsem jí dal číslo na Rachel, svou nejstarší sestru, která už pár let zvyšovala porodnost v mým rodným městě stejně úspěšně, jako kdysi moje máma.

Po pár měsících všechno pěkně šlapalo. Bellin život získal pravidelnost, dítě prospívalo. Najednou už mě tolik nepotřebovala. Našla si nějakou studentku na hlídání, ve škole si domluvila individuální studijní plán a po čase stíhala i práci v knihovně, kam si mohla brát Renesmé sebou.

Kdybych se neustále nezabýval otravnou myšlenkou, že je vlastně pořád strašně nešťastná, mohl bych být spokojenej, jak se to všechno nakonec vyvinulo a usadilo.

I Edward byl z nejhoršího venku, začal studovat biologii a uvažoval o práci učitele. Jezdil jsem za ním pravidelně každý dva měsíce. Tím pádem jsem měl dostatečnej odstup a mohl jsem sledovat, že fyzicky se znovu začíná podobat tomu klukovi, kterým dřív býval.

Ale ani jeho úsměvy nebyly zrovna přesvědčivý.

Ani jeden z nich se mnou ale nechtěl mluvit o způsobu, jak to změnit.

Nakonec jsem udělal to, co mi oba, nezávisle na sobě, neustále radili. Soustředil jsem se na vlastní život. Vrátil jsem se do starých, kdysi tak pohodlných a bezpečně vyjetých kolejí.

Škola, tréninky, příležitostná práce. Někde ve mně pořád zůstalo bolavý nezahojený místo, ale když jsem se soustředil na každý jednotlivý všední den, dařilo se mi na něj nemyslet.

Hru na normální život jsem vzdal skoro o tři roky později. V září jsem dostal diplom, pak první slušný, i když dost mizerně placený místo. Zůstal jsem v Chicagu, stejně jako Bella. Za Edwardem jsem se tentokrát nedostal skoro půl roku. Když jsem ho uviděl, vyděsil jsem se. Vypadal sice líp než kdy předtím, ale uvědomil jsem si, že má úplně prázdný oči. A že můj starý strach, že už se nikdy doopravdy nezasměje, byl oprávněnej.

Po návratu do Chicaga jsem navštívil Bellu. Byl den před Vánoci. Otevřela mi s ubrečenýma očima. Usmívala se, hloupě švitořila, jak se snažila zamaskovat svý rozpoložení, a pozvala mě na kafe. Usadila mě v obýváku, počkala, až se dost vynadivím tomu, jak Nessie vyrostla, a odběhla do kuchyně. Neomylně jsem sáhnul po knížce, co ležela na stolku u jejího křesla. Otevřela se na místě, kde měla vložených pár fotek. Byly z doby, kdy si s Edwardem mysleli, že je nikdo a nic nemůže rozdělit.

Nikdy v životě jsem nevypil kafe tak rychle.

Doma jsem šel rovnou k počítači a až do půlnoci jsem procházel všechny svoje fotky. Teda hlavně ty, který jsem nafotil v předminulým roce, když jsem se s Bellou a Edwardem vídal ještě poměrně pravidelně. Pak jsem vytvořil dvě složky. Jednu s názvem Pro Bellu a druhou s názvem Pro Edwarda.

Příští ráno našli oba ve svých počítačích mail s jednoduchým předmětem:

Veselý Vánoce

I text mailu byl pro oba shodnej a velmi výstižnej.

Už toho mám vážně dost, vy dva tvrdohlaví idioti. Veselý Vánoce. Jacob.

 

 

Bella

Trvalo mi strašně dlouho, než jsem to pochopila.

Edward o berlích. Chyběla mu levá noha pod kolenem. Na dalších fotkách vypadal v pořádku, i když měly pozdější datum, ale hned série dalších obrázků mě vyvedla z omylu. Dojem úplnosti měly na svědomí dlouhé kalhoty. Na těch dalších snímcích stál Edward někde na školním hřišti, na krku píšťalku a zaujatě něco vysvětloval dětem před sebou. Na sobě měl sportovní bundu a kraťasy. Navzdory protéze stál rovně a jistě.

Můj mozek se bránil přijmout to. Přijmout všechno to, co to znamenalo. A doslova šílel, když jsem si uvědomila, že podobný dárek, jen s jiným obsahem, poslal Jacob Edwardovi.

 

Edward

V matice jsem byl vždycky dobrý. Takže když se na jedné z těch nepochopitelných fotek objevila kartička s přesným datem narození toho povědomě nazrzlého dítěte, dokázal jsem si děsivě rychle spočítat, kdy se to stalo.

Dopracovat se k prosté větě Já mám dítě mi trvalo mnohem mnohem dýl.

Sehnat na Štědrý den odpoledne volnou letenku do Chicaga byl nadlidský výkon. Musím říct Jacobovi, že načasování nebylo zrovna optimální.

 

Bella

A pak stál najednou u mých dveří.

Tu první noc jsme jen mluvili a brečeli.

To se nedalo ošidit, když uvážíme, že jsme měli jen jedinou noc na to, abychom se se slzami vypořádali jednou provždy.

 

 

 

 

Epilog

 

 

Renesmé

Naši nebyli zrovna nadšení z představy, že se budu půl roku motat mezi svědky válečných zločinů v divné a vzdálené zemi jménem Jugoslávie.

Trvali na tom, že na mě alespoň v prvních týdnech dohlídne jejich starý přítel. Znala jsem ho jen z vyprávění. Z nějakého záhadného důvodu většina mých prvních fotek pocházela právě z jeho foťáku, ale pak vypadl ze Států a prošel jako právní poradce OSN Rwandou, Irákem, Sierou Leone a dalšími příjemnými místy na téhle podělané planetě.

V době, kdy jsem se chystala na svou první opravdovou novinářskou výpravu, zrovna pracoval na jihu Evropy.

Bylo to to nejmenší, co jsem pro klid v rodině mohla udělat. A taky mě bavila naděje, že se možná konečně dozvím, proč je u nás jméno Jacob Black vyslovováno téměř s posvátnou úctou.

 

Jacob

Byl jsem si jistý, že jsem udělal všechno pro to, aby měl můj život nějakej smysl, když už jsem mu nedokázal dát řád. Stačilo smířit se s tím, že velká láska, rodina a pohodlná práce prostě nejsou pro mě.

Bylo tu přeci tolik jinejch způsobů, jak žít.

S Bellou a Edwardem jsme si pořád psali, i když zdaleka ne tak často jako dřív. Potěšilo mě, když se na mě obrátili kvůli Renesméinu bezpečí. Byl jsem docela zvědavý, co z toho pihovatýho prcka vyrostlo.

 

Renesmé

Přistávali jsme v hustém dešti. Pilot klel srbsky, já anglicky. Skvěle jsme se doplňovali. Konečně pevná zem. Jacob Black tam stál, nad sebou velký deštník, a vůbec se nehýbal. Vypadal jako trvalá součást sarajevského letiště. Ten deštník byl jako magnet. Přehodila jsem si tašku s foťáky šikmo přes prsa, sklonila se a rozběhla se k němu. Teprve pak se vydal mým směrem. Trochu nejistě, což mě mátlo. Víc bláznů, kteří by se ten den rozhodli přistát, tam určitě nebylo.

Doběhla jsem k němu.

„Ahoj, jsem Cullenová. Renesmé Cullenová.“ Zíral na mě a pak se usmál.

„Protřepat a nemíchat?“ zeptal se.

Ten vtip jsem samozřejmě pochopila. Ale neodpověděla jsem. Ne hned.

 

Jacob

Stála přede mnou, blízko, protože deštník omezoval možnost udržení patřičnýho odstupu. Musela zaklonit hlavu, aby mi viděla do očí, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.

Netušil jsem, jak dlouho to trvalo. Z vlasů jí kapala voda, stékala jí po tváři a mizela na krku. Pak ta kdysi malá holka zvedla ruku, obemkla mou tlapu, která se mimoděk snažila rozdrtit rukojeť deštníku, a usmála se na mě tak, až ve mně všechno umřelo jen proto, aby se to v následující pikosekundě znovu narodilo.

„Asi potřebuju panáka, Jacobe,“ zašeptala. „A oba potřebujeme do tepla. Co nejrychleji.“

To poslední slovo mi v tom konečně udělalo jasno.

Rychlost.

Nejspíš ji zdědila po tátovi. Ani trochu mi to nevadilo.

 

 

KONEC

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

37)  kajka (27.11.2017 17:31)

Vypadal jako trvalá součást sarajevského letiště. Miluju ho.
A tebe za něj.
Děkuju moc!

ambra

36)  ambra (02.08.2016 12:24)

Vy moje

35)  betuška (01.08.2016 22:26)

opať a do nemoty milujem tvoje jednorázovky

Fanny

34)  Fanny (31.07.2016 15:34)

Říkám si, čím to je... Ale to už přece není ani náhoda, že téměř vždy, když se vydám na tyhle stránky, skončím u tebe. :D
Nelituju, od žádný stokrát přečtený jednorázovky se nemůžu odtrhnout úplně stejně, jako když jsem ji četla poprvé.

kajka

33)  kajka (21.03.2016 21:01)

Ještěže tak. Umíš skvělé konce. A Jake je pro mě hlavní hrdina tohohle příběhu (představuju si ho jako Hugha Jackmana)
Děkuju.

32)  Kulisek (28.02.2015 19:54)

Prostě tvoje povídky jsou sázka na jistotu Krása!

eMuska

31)  eMuska (23.01.2015 08:10)

Moja milovaná, po slzach euforicky stav, proste čítať tvoje poviedky, poznať ta, sledovať, je ako vedieť, že tie posledné zzvyšky snehu sú roztopene oblaky, ktoré sú teraz na zemi, lebo sa nešťastne zamilovali do slnka. Áno, presne to mi dávaš.

30)  danje (15.11.2013 22:20)

ambra

29)  ambra (14.08.2013 19:27)

Děkuju strašně moc!

Kate

28)  Kate (09.08.2013 21:57)

Jó, tohle já prostě můžu!

Carlie

27)  Carlie (05.08.2013 14:54)

Páni, ambruško, Ty umíš jít vždycky až na dřeň citů.
Pořádně hluboko jsi zaťala, ale pak jsi to zachránila, zafačovala.
Postihla jsi do detailů i jejich chování, na jedničku!
To podstatné jsi už napsala Ty, nechci to rozmělňovat opakováním.
Prostě líbí ;-) MOC!
A jako tečka za hodnocením – máš u mě panáka, pokud budeš v sobotu?

Paike

26)  Paike (21.07.2013 22:18)

Dobře, že měl Jacob rozum. Jako jediný. A pak ho ztratil. A našla ho Ness.
A pak byli všichni náhle celí.
Dobře, že to takhle dopadlo.
Dobře, že jsem si přečetla, protože... proto. Jo, a taky proto, že to bylo fajn. Taková pohádka před spaním (až na tu nohu, teda, ale to velkoryse přehlídnu).
Díky, bylo to skvělé. Přinejmenším. A taky díky za to, že, i když mají Bella s Edwardem vždycky co řešit, nebylo to ukecaný, což mně by se určitě stalo. Lepší pár dobře mířených slov, než okecávání toho, jestli se k sobě mají vrátit, nebo je jim takhle líp.

Marvi

25)  Marvi (09.07.2013 20:48)

Tak jo tohle beru!!! Není to poprvé co Edward přišel o část těla a mohla jsem to tušit, ale ne, prostě překvapíš mě vždycky. A to jak jsi krásně nakonec dala Jacoba dohromady s Renesmé, to se mi moc líbilo ale tu se přiznám že jsem to takhle tušila, že tomu chudákovi taky dopřeješ pokojný konec a když už jsem u něj, pěkně to za ně vyřešil. Mohli být rádi, že jej měli, protože ti dva paličáci by nikdy neustoupili. Takže Ambři mockrát děkuji za krásné čtení!!!

Yasmini

24)  Yasmini (03.07.2013 12:38)

Právě jsem zděšeně zjistila, že jsem se zapomněla podepsat.
Bylo to nádherné Ambři, díky.

ambra

23)  ambra (30.06.2013 21:23)

Děkuju, berunky, tuhle legraci jsem si velmi užila a jsem ráda, že vy snad aspoň trošku se mnou. Musím dodat, že za to samozřejmě může emocionální ždímačka, do které jsem se dostala na koncertě Bon Jovi (kdyby tak věděli ). Za tu Edwardovu nohu se omlouvám, ale jak správně poznamenala matysek, je to prostě můj oblíbený fígl, jak mu zase dopřát tu větší duši, když už mu osekám tělo . Díky a snad zase někdy napočtenou u něčeho...

milica

22)  milica (30.06.2013 20:15)

Krásné, krásné, krásné a miluju Jacoba a miluju tvoje psaní.....
Děkuji opět za úžasný příběh

21)  Elanoreth (28.06.2013 18:29)


Bosorka

20)  Bosorka (28.06.2013 17:52)

Ambro...ty tvoje prsty pozlatit!
Moc bych chtěla vidět E a B, až se to dozví

Anna43474

19)  Anna43474 (28.06.2013 17:31)

Když já Tě tak strašně nesnáším! :'-(

matysekmj

18)  matysekmj (28.06.2013 16:46)

Tak hned na začátku se musím omluvit, že jsem nekomentovala každou kapitolku zvlášť, ale nějak to nešlo Nemohla jsem se zastavit Jako obvykle je tato tvoje povídka úžasná tak to prostě umíš napsat jenom ty popravdě řečeno, Jacoba moc ráda nemám, ale po této povídce ho snad i miluju Co to ti lidi pořád mají s tím, když jim něco je, že to tomu druhému nechcou říct:( a ještě si myslí, že mu tím prospějí ušetřili by se tolika bolesti a samoty, kterou nedávají. Díky za Jacoba (teď to myslím upřímně), že už se taky na to nemohl dívat. A jako odměna mu byla poslána Renesmé
Mimochodem, kdybych nevěděla, že Edwarda miluješ tak bych si myslela, že proti němu něco máš Když vzpomenu na Popel, tam jsi ho připravila o ruku, tady o nohu Bojím se o co přijde v další povídce
Ještě jednou skládám poklonu

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Volturi