Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/rooobsten.jpg

Jako obvykle jsem neodhadla rozsah, takže zítra závěr :)

2. část

 

Jacob

Světla kolem stadionu třikrát zamrkala. Pak konečně hřiště i atletický okruh kolem něj zalila měkká žlutá záře. Můj rytmus to nijak nenarušilo. Počítadlo v mým mozku mi říkalo, že začínám desátej kilometr. Můj trénink byl sotva v půlce. Ještě pořád jsem byl v pohodě. Ještě pořád ne dost zničenej na to, aby se mi po návratu domů podařilo usnout dřív než někdy nad ránem.

Za poslední tři měsíce jsem neuvěřitelně zlepšil svou fyzičku. Vyvažovalo to skutečnost, že moje duše umírala pomalou a bolestivou smrtí.

 

Bella

„Konečně jsem našel nový byt,“ zašeptal uprostřed polibku. Jako by se mi ze srdce odvalila větší část balvanu, který po rozchodu s Jacobem ne a ne zmizet.

„Děkuju,“ vydechla jsem a objala ho pevněji. Svaly na lopatkách se mu napjaly, já se naopak naučeným pohybem uvolnila. V příští sekundě jsme se znovu stali jedním tělem. Jednou duší jsme byli od okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali.

 

Edward

Odpočívala schoulená u mého boku. Její horký dech tišil moje svědomí. Tohle byly okamžiky, kdy jsem nepochyboval o tom, že jsme neměli na vybranou. Po těch prvních děsivých dnech, kdy se Jacob se zatvrzelostí jemu vlastní neptal na vysvětlení a já mu přesto chtěl nějaké dát, se nám podařilo ustanovit jakousi zvrácenou tichou dohodu o tom, že se s Bellou v našem bytě nikdy nepotká.

Bydlela s bandou ujetých spolužaček a odmítala scházet se se mnou po hotelích, takže náš – můj a Jacobův - byt byl zatím jedinou možností. Sehnat v Chicagu slušný podnájem před koncem semestru se ukázalo jako neřešitelný problém. Nejspíš jsme se s Bellou chovali jako absolutní sobci, ale i těch pár hodin, kdy jsme museli na přednášky a neviděli se, nám připadalo k nepřežití. Omezovat se i potom, by bylo životu nebezpečným hazardem.

Znal jsem Jacobův rozvrh, a když si pět dnů v týdnu natáhl tréninky až do noci, neprotestoval jsem. Jeho bolest mě rvala na kusy, ale nedokázal jsem mu pomoct. Věřil jsem Belle, když říkala, že mu nic neslíbila. Ale znal jsem ho mnohem líp než ona. Věděl jsem, že nepotřeboval žádný slib, aby ji miloval. Nemohl jsem to nevědět. Byl jsem na tom stejně jako on. Jediný rozdíl mezi námi byla ona. Její volba.

 

Jacob

Po dvou měsících se objevil na tréninku. Nepřekvapilo mě to. Varoval mě předem. Trenér nepřestával otravovat našeho doktora, kdy už mu Cullena konečně vrátí. Edward neměl mou fyzičku a ten kapku neurvalej talent, ale uměl používat mozek a byl rychlej. Do prdele, v některých věcech až děsivě rychlej.

Pozdravili jsme se jako obvykle během posledních pár měsíců – jen neurčitý zahuhlání. Hlavně žádnej oční kontakt. Bezpečná vzdálenost. Byl jsem přesvědčenej, že i kdyby se stokrát osprchoval, tak ji z něj ucítím, pokud se od něj nebudu držet dost daleko.

Rozklusání a protažení. Pak trenér písknul na krátkej zápas. Nejspíš chtěl, aby si jeho miláček dnešní první trénink po takový pauze užil. Kdyby tušil, jak to teď s náma vypadá, nejspíš by nás nikdy nepostavil proti sobě. Později jsem si říkal, že se to asi muselo stát. Edward o tom vůbec nepochyboval.

Ve třetí minutě jsme se srazili poprvý. Otočil jsem hlavu, aby trenér neviděl tu trochu krve, co mi cákla na bradu. Další hvizd. Sedm minut a další příliš tvrdej boj o míč.

„Doprdele Blacku, Cullene, co to tam…“ Odletěli jsme od sebe a nasadili masku úsměvu ze starejch časů. Poslední hvizd před koncem zkrácený půle.

Pak naše poslední srážka.

Na ten zvuk nezapomenu do smrti. Edward neměl čas zařvat, ležel na trávě a zíral na hrot překvapivě bílý kosti, který mu prorazila kůži na lýtku. Když už to konečně vypadalo, že se rozeřve, začal zvracet.

 

Edward

Jel se mnou do nemocnice a mně to vůbec nepřipadalo divné. Je to přeci Jacob, kruci. V sanitce mi píchli něco proti bolesti, ale Jacobův uklidňující hučák jsem slyšel pořád.

„Omlouvám se, kámo, tohle jsem vážně nechtěl, je mi to líto, jsem zasranej idiot, ježíši promiň…“

Drncání koleček po betonu před nemocnicí mě trochu probralo. Před vchodem se nerozhodně zastavil.

se omlouvám, Jacku,“ zaskřehotal jsem. Chtěl jsem ještě říct, ať jí zavolá, ale to už se se mnou znovu motal svět.

 

Bella

Ulila jsem se z dopoledních přednášek. To byl jediný způsob, jak si zajistit, že se mi do koupelny nebude dobývat některá ze čtyř spolubydlících. Právě jsem sledovala, jak na třetím úzkém papírku naskakuje šestá čárka toho dne, když mi zazvonil mobil. Vyjekla jsem. S tím jsem nepočítala. Edward měl být na tréninku a nikdo jiný už mi poslední dobou nevolal. Podařilo se nám odstřihnout se od celého světa. Třásly se mi ruce, když jsem se snažila co nejrychleji odemknout dveře. Zaváhala jsem. O rozhovor s Jacobem jsem teď opravdu nestála. Ale pak mi to došlo. Taky byl na tréninku.

Vyzvedl mě za devět minut. Řekl, ať si nevolám taxi, že bude rychlejší. A byl. Sotva jsem stihla zničit všechny testy a hodit na sebe džíny a triko.

 

Edward

S doktorem dorazil i táta. Bylo jasné, že mám průšvih.

Žádný natažený sval. Otevřená zlomenina jako důsledek, ne jako obyčejné fotbalové zranění.

Osteosarkom. První stádium, nejspíš. Vlastně je všechno super. Jen tu kost nějak nestojí za to rovnat. Na hromadě biologického odpadu nedostane šanci, aby srostla.

Hučeli do mě čtyři dny. Všichni byli tak pozitivní, že nebýt máminých ubrečených očí, myslel bych si, že jsem vyhrál v nějaké podělané loterii.

Hodně se plánovalo. Čekala mě nejlepší nemocnice, nejlepší chemoterapie, nejlepší ozařování, nejlepší amputace.

Strašně jsem se snažil, ale stejně mi párkrát museli píchnout něco na uklidnění. Přesto jsem to úplně nepodělal. Bella uvěřila, že mě rozhodila jen pokažená sezóna. Nejspíš přijdu o místo v A týmu.

Byla tak statečná. A smutná a krásná a děsivě bledá.

 

Jacob

Vymohl si, že ho po týdnu pustili. Nohu mu nějak provizorně srovnali. Dělal si srandu z toho, že se s tím moc nemazali, protože to nestojí za to. Seděli jsme v naší ušmudlaný kuchyňce a nasávali vodku, pro kterou mě hned po příjezdu poslal. Ticho bylo stejně tíživý jako všechny ty poslední měsíce, ale v nějaký zvrhlý opilecký euforii jsem si uvědomoval, že tohle ticho nás nerozděluje. Že nás po dlouhý době zase něco spojuje.

„Končím, Jacobe,“ řekl konečně a kopnul do sebe zbytek dalšího panáka.

Zaskočilo mi.

„Co to kruci… Doktor říkal, že máš devadesátiprocentní šanci na úplný vyléčení bez recidivy, tak si tyhle kecy laskavě nech,“ prskl jsem na něj. Chvíli mě pozoroval. Litoval jsem, že nemáme větší stůl. Jako by mi za sítnicí četl všechny moje pochyby a strachy.

„Nechystám se zhebnout,“ ušklíbnul se konečně. „Aspoň zatím ne. Končím tady, v Chicagu. Se vším,“ dodal hlasem, ze kterýho mě zamrazilo až hluboko v žaludku. „Až si tím projdu, brácho, bude ze mě jednonohý vyzáblý plešatý neplodný impotent. Jsem si jistý, že si takových deset dvacet let vystačím jenom s knížkama a televizí.“ Otočil hlavu a zahleděl se z okna. Když jsem na jeho tváři postřehl slzu, zaměřil jsem se na popraskanou desku stolu. Odkašlal si a pokračoval:

„Belle bude v září devatenáct. Když řeknu, že má všechno před sebou, je to jen odvar toho, jak pravdivý to je. Moc ji miluju, Jacobe.“ Teď už šeptal. A pořád zíral z toho pitomýho okna. „Tohle jí neudělám.“

V dalších sedmi hodinách jsem skoro strhal mozek, jak jsem se snažil vymyslet všechny možný i nemožný argumenty proti tomu, co řekl.

Nad ránem a nad prázdnou flaškou jsem zjistil, že je to marný. Donutil mě přísahat, že jí to nikdy, za žádných okolností, neřeknu.

Byl jsem bez sebe strachy. Kupodivu mě najednou představa Belly bez Edwarda děsila víc, než skutečnost, že jsem se jí musel vzdát já sám.

O dva dny později to s ní skončil.

 

Bella

Nejdřív jsem si myslela, že se nějak předávkoval léky. Určitě mu musely udělat něco s mozkem. Ale hlavně se srdcem. A taky s očima, protože tenhle zelený led, to nebyl Edward. Edward, to byla laskavá a vášnivá a zářící zeleň, ne tahle hrůza, která se do mě opírala a dávala další rozměr všem těm hrozným větám, které mu vycházely z pusy.

O tom, že do Chicaga šel jenom kvůli fotbalu.

O tom, že tu zlomeninu bere jako znamení a jako šanci pohnout se z místa. Neskončí jako pitomý čutálista, stane se nejlepším chirurgem.

Je nejvyšší čas posunout se. A přesunout. Boston je ta správná volba.

Toho jsem se chytila. „Tam můžu s tebou, utáhneme to, jsem druhá nejlepší v ročníku, nebude problém zařídit si přestup…“

Usmál se. Ani ten úsměv jsem neznala. Měla jsem chuť skrčit se před ním a omluvit se, že jsem s tak hloupým nápadem vůbec přišla. Najednou mi mozkem projela jediná jasná myšlenka. Nechávala za sebou drásavě bolavou stopu. Co když je tohle skutečný Edward? Co když to všechno, co mi ukázal předtím, byla jenom maska?

Hleděl na mě a já si byla jistá, že přesně ví, na co myslím. Pomalu kývnul.

„Tak tak, zlato, je čas trochu se poučit. Dospět.“ Sevřela jsem ruce v pěst, abych odolala nutkání a přímo před ním si nevyrvala z těla to, co ve mně nechal. Teď jsem na to nemyslela jako na dítě. Byl to jen zárodek. Zárodek toho cizího bezcitného člověka přede mnou. A zárodek mojí příští hanby.

 

Jacob

Když se po prázdninách vrátila, už to nemohla zamaskovat. Zkoušel jsem s ní mluvit o Edwardovi, ale nedostal jsem se dál než k jeho jménu.

Donutila mě přísahat, že mu to nikdy, za žádných okolností, neřeknu.

 

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

12)  lumik (27.06.2013 14:27)

asi je to divný, ale podle mě je na tom nejhůř Jakob. Pěkně se to podělalo, ještě víc než jsme si všichni mysleli. Přesto stále doufám v happyend Těším se na poslední část, ať už skončí jakkoli, určitě budu brečet.

dorianna

11)  dorianna (27.06.2013 13:57)

Marcelle

10)  Marcelle (27.06.2013 13:51)

AMBRO stejně tě miluju :D :D :D :D :D

Fanny

9)  Fanny (27.06.2013 13:12)

Je to krásný, nebo spíš krásně povedený, ale tak bolavý... Smutný. Krutý. Je to tak nějak na úsměv a na kapesník.

Ivana

8)  Ivana (27.06.2013 12:55)

Ach, môj bože. A ja naivná hlúpa hus som si myslela, že jedno zničené priateľstvo je všetko zlé, čo nás v tomto príbehu čaká. Som skutočne naivná. Strašne naivná a teraz dokonca nešťastná.
Rakovinu som skutočne nečakala. Rovnako ako som nečakala, že ich niečo rozdelí a to ešte takýmto spôsobom a ten koniec... Ty nás asi chceš zabiť a emočne úplne vycintať. U mňa sa ti to bezpochyby podarilo a to nedokáže veľa autorov. Takže ti ďakujem za krásny zážitok a možnosť prečítať si tvoje slová.
Vôbec si netrúfam odhadnúť, kam bude tento príbeh smerovať, ale... Bojím sa, že moje vysnené šťastie tam figurovať nebude. Ale u teba nikdy neviem a skutočne sa nechám prekvapiť. Mám taký pocit, že Jacob si Bellu bude chcieť vziať a... Ach, ja ju chcem s Edwardom. Veď budú mať dieťa....
Nádhera, nádhera, nádhera. Moja hlboká poklona.

Janebka

7)  Janebka (27.06.2013 12:08)

Oslovení ty bláho, je to nejjemnější, na co jsem si vzpomněla.
Jak jen jsem si mohla myslet , že neprovedeš něco takovýho?! Kdy já se poučím?
Jasně, a tohle na tobě přesně myluju!!!! Uf, ždímáš mě jak citrón a tomu už jsem odvykla. ;)
Miluju tyhle chvíle napětí, on neví, ona neřekne, někdo se obětuje ..... uáááá, těším se těším!! To bude v pravdě ambrovská nálož!!!
Děkuji!!!

Empress

6)  Empress (27.06.2013 09:48)

Zase na nikom nenecháš niť suchú, že nie!?
Chudák Jake, je ako medzi mlynskými kameňmi, to závažie čo musí niesť mu vôbec nezávidím :'-( :'-(

Yasmini

5)  Yasmini (27.06.2013 09:11)

Ambro a kde je konec? Je to nádherné, těším se na závěr, jak to všechno vymyslíš.
Když ty jim vždycky tak ubližuješ :(
Ale máme tě rádi neboj

4)   (27.06.2013 07:45)

já věděla, že nás zničíš ...všechny, ty si prostě nemůžeš pomoct, přetavila jsi do toho všechny frustrace ze školek v přírodě ...a my to máme zvládnout
bože , tohle je koncentrované šílenství...a v té zkratce to drásá ještě víc než v kapitolovce, nemažeš se s tím a má to obrovskou sílu
děkuji, jsi úžasná .. a já ses tím nějak poperu

3)  maily1709 (26.06.2013 23:54)

to akože čo má byť??????? tak toto som absolutne nečakala, úplne si ma odrovnala a nemám slov, takže dám len tri bodky a potlesk ...

Nosska

2)  Nosska (26.06.2013 23:30)


Nééé! Tohle prostě nejde! Čekala jsem hodně, ale zase, ZASE jsi mě zaskočila. Dala se do mě zima, chce se mi brečet a děsně prahnu po dalších písmenkách. Představa, že budou až zítra je tak děsivá.
teď je mi Jackoba ještě víc líto než včera, dvě velký tajemství, který se ty dva paličáci nesmějí navzájem dozvědět, jak se tohle dá ustát, to by mě vážně zajímalo...
Opět jsi naspala něco neskutečnýho a já Ti za to moc děkuju.

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (26.06.2013 23:25)

Teda Ambra!!! Chudák Jakob,dostal to z oboch strán.Udržať dvojnásobné tajomstvo nie je ľahké.Edward rakovina,Bella tehotná.Ty sa s nimi nemaľuješ...No som zvedavá na záver.Ešte im to asi osladíš,ale to by si nebola ty a tvoje poviedky.Preto ťa strašne rada čítam!!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek