03.09.2011 [14:45], spinny, ze série Jen si trochu cucnout!, komentováno 13×, zobrazeno 2138×

Vovce

Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a v tu ránu vás napadne, že dneska by to šlo? Z vokna na vás kouká prvotřídní zamračeno, nevysmívá se vám ani jeden jedinej zbloudilej sluneční paprsek a k tomu ještě leje jako z konve? A to teď mám na mysli ten energickej typ deště, kterej se přežene hned, jakmile po sobě zanechá louže gigantickejch rozměrů, aby ho moh nahradit ten o hodně línější typ, co se vleče klidně celý hodiny a jeho neodbytný ťukání se najednou tak nějak stane vaším druhým tepem, a tak se pak bez jakýchkoliv výčitek svědomí po cestě do školy můžete kochat tou nikdy nekončící satisfakcí, která vám vžene do těla netušený teplo pokaždý, když jak se patří šlápnete na plyn a řádně pokropíte těch pár suchejch mikrovláken oblečení těch několika šťastlivců, který chtě nechtě musej do školy šlapsu. Prostě ukázkovej začátek dne, však vy víte, co tím myslím.

Tak prostě přesně takováhle vidina perfektních podmínek pro můj plán na mě čekala dneska ráno. Teda když si vzhledem k mý situaci odmyslíte to probuzení a… jo, ještě ten tep, no.

Vlastně to začalo už k večeru. Carlisle od rána trčel na personálním oddělení v záležitosti vyslýchání ohledně nebývalýho úbytku krevních zásob nemocnice. A patrně se mu nedařilo uhrát to na samovolný vodpařování. Ještě než odcházel, mumlal si po vousama, že kdyby byli krev uchovávali v tuňákovejch konzervách, dala by se skoro nezjistitelně nahradit látkou podobný barvy a konzistence.

Po desátý hodině, když už šly všechny děti spát, a Emmett s Rosalie už tak v pravidelném duchu nemuseli cenzurovat své… ehm… choutky, potkalo mě štěstí v podobě ztráty sexuálního apetitu překvapivě ze strany Emmetta, kterej byl celej hin z toho, že v kabelovce zrovna dobíhal Titanic.

Co vám mám povídat…. Znáte to, jedna věc vedla k druhý… a jestli je Emmettův optimismus nakažlivej, teda obzvlášť, pokud si ty feťáci před jídlem řádně nemyli ruce, pak jsou ty opačně laděný emoce vytrvalejší než zubní kaz. Takže si na místo výsledku rovnice dosaďte dva ufrfňaný upíry a za pěkně tlustou desetinnou čárku šoupněte dvě neuspokojený upírky. No, radši je strčte do závorky, Rose totiž po chvíli ucedila mezi zuby, že Kate Winslet stejně není její typ, a odtáhla Alici po schodech nahoru až do Esminy zašívány, která už před léty pochopila, že se správným pomůckami se hravě obejde i bez Carlisla. A mně se díky smršti vlastních myšlenek podařilo potlačit jak bzučivý chod tužkovýma baterkami poháněnejch udělátek z patra, tak i nepříliš elegantní posmrkávání těch dvou trubců z obýváku. A protože jsem se nemusel zabývat tím, do jakýho kontejneru ta halda baterek poputuje, protože s nima Jasper na šachovnici o víkendech simuluje historický bitvy, nijak zvlášť jsem se jim nebránil, naopak jsem se jimi zcela dobrovolně nechal obalit od hlavy až k patě.

Což mě zavedlo k doposud nedořešenýmu dilematu, nad kterým jsem si lámal hlavu kdesi uprostřed lesa během mý nucený návštěvy  Denali. Nedořešenýmu dilematu jinak známýmu taky jako Bella Swanová. Přesně tak, v hlavě se mi znova uhnízdila ta uzurpátorka prostoru, kterej právoplatně patřil myšlenkám motajícíma se kolem nesmrtelnosti brouka. Hrome, a to jsem na ni narazil jen jednou. Ale že to byl skoro smrtící střet, to se jí musí nechat.  Jaktěživ - a snad i potom – by mě nenapadlo, že tu největší výzvu potkám zrovna v jedný z Bannerových hodin. Říkejte mi Štístko.

Začalo to celkem nevině. Nejnovější příspěvek do našeho hejna v podobě nepříliš koordinovaný labutě si to nakráčel do třídy s nosem nahoru, jako by jí tu patřil celej rybník. Není divu, že se cestou málem rozplácla. Celej tyjátr pokračoval nepohodlným rituálem zbytečnýho představování. Ale to nic není, trpělivě zadržte dech v neúnosným očekávání, dámy a pánové, to nejlepší teprve přijde. A taky, že přišlo. Naše labuť totiž dostala povelem zaparkovat právě v mý lavici, kde si taky nakonec zdráhavě kecla na zadek.

Nehledě na to, že jsem tuhle taškařici registroval tím nejtintěrnějším střípkem svýho vědomí, který bylo jinak značně zaneprázdněný udržováním si odstupu společně s vyzařováním celkovýho nezájmu v kombinaci s nepřirozeně křečovitými mimickými výrazy obličeje, po chvíli se ukázalo, že je čas na menší improvizaci.

Co ta holka vyváděla, to vám snad není možný. Jestli jsem si myslel, že to bylo zlý, když si to ke mně štrádovala a shodou okolností se i perfektně trefila do přímo ke mně směřujícímu proudu vzduchu, za kterej můžu poděkovat tomu hlasitě bzučícímu větráku, po vzoru reklam na lak na vlasy s Heidi Klum, a expresně tak ke mně posílala spoustu natěšenejch molekul obtěžkanejch tím jejím mladistvým buketem, tak pro to, co přišlo potom, vážně nemám adekvátní výraz.

Zatímco já jsem vesele drtil tu nekvalitní dřevotřísku, ona si nemohla nevšimnout, že mi… jaksi… nevoní? To jako vážně? Najednou jsem měl náramnou chuť jí názorně předvíst, že v tomhle problém vážně nebude, jenže jako každej správnej skaut jsem zatnul zuby, bohužel ne do ní, a snažil se ty hrozný muka přečkat. Moje odhodlání nepodlehnout se ale na dost vratkejch základech viklalo pořád víc… Obzvlášť když po mně blýskla tou svojí labutí šíjí, jak si oňufávala vlasy, provokatérka.

Možná bych ji moh jenom odkorkovat… Ne? Já bych ji hned zavřel… Tak nic, no…

Naštěstí nebo naneštěstí, záleží na úhlu pohledu, zazvonilo dřív, než jsem stihnul přesvědčit svý svědomí, že by si taky mělo vyhodit z kopejtka a že bych vůbec nic nenamítal, kdyby se rozhodlo vzít si na pár týdnu dovolenou. Tak jako tak mám ten pocit, že by to stejně neklaplo. Vždyť dělá i přesčasy, workoholik. A s touhle lamou, prosím, žiju. Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

Během okamžitýho přesunu k autu, lidskými měřítky definovanýho taky jako sprint, a následnýho exilu do Denali, se mi ho metodou hodnej a zlej polda podařilo přimět přiznat, že má vážnej problém. V tamějším lese sice žádnou partnerskou poradnu nevedli, ale za to jsme si popovídali jako chlap s chlapem, teda jako navěky sedmnáctiletej výrůstek se svědomím. Když mi přestalo fňukat na rameni, vysypalo ze sebe, že příčinou toho všeho je právě Jasper. Snažil jsem se ho víc rozmluvit, ale pak už ani nepíplo. Dokonce jsem mu z šišek vyrobil anatomicky nekorektního panáčka, aby mi mohlo beze slov ukázat, kde všude se ho Jasper dotýkal.

O několik medvědů později se mu konečně rozvázal jazyk. Všechno to správňáctví mě mělo vyzdvihnout v očích rodiny, která se vždycky točila kolem nebohýho Jaspera. Chudák Jasper nám vycucnul pana školníka, chudák Jasper způsobil měnší masakr a rapidně snížil počet žijících obyvatel daného městečka, chudinka Jasper vypil spolužáka s infekční žloutenkou…

Řekl jsem mě? Samo sebou jsem měl na mysli moje svědomí, ono to vždycky těžce neslo… No, vážně!

Navíc mu to prošlo, i co se Alice týče, protože nic neplánoval a jednal zcela pudově. Teda až na jednu výjimku, kdy jí nevyhovovala další destinace našeho pravidelného přesunu. Prej tam měli málo obchodních středisk, pche. To, že do sucha vyždímal našeho realitního agenta hned, jakmile jsme překročili domovní práh, tak vděčně považovala za akt bezbřehé lásky a neupejpala se mu za to řádně odvděčit.

Zkrátka a dobře, pořádně jsme si to mezi sebou vyjasnili, moje svědomí a já. A taky jsme se zařekli, že už dál nebudeme hrát druhý housle a si že po těch letech abstinence zasloužíme trochu uznání… nebo domácího mazlíčka…. nebo třeba osobní chodící krevní konzervu… V nejlepším případě kombinaci všech tří výše zmíněných!

Toho dne jsem se rozhodl, že si jednoho pořídím. Toho mazlíčka, ale říkejte tomu, jak chcete. I když myslím, že se tomu v dnešní době říká přítelkyně.

Bylo mi jasný, že je to riskantní, ale ještě dnes jsem se musel pousmát nad předpokládanými konci všemožných scénářů, který mi hrály přímo do karet. Protože, kdyby se mi podařilo, nedej bože, uklouznout a vycucnout vlastní přítelkyni, poprvé bych se octnul na Jasperově místě na výsluní. A kdyby Jaspera napadlo to samé a strkal by zuby tam, kam neměl, poprvé by to nebyl on, koho by všichni utěšovali.

Nemoh jsem si pomoct a nezačít si mnout ruce. Jak říkám, dnešek se vážně vydařil. Dokonce se mi podařilo heknout do facebookovýho účtu naší věčně rozpláclý labutě. Jak tak o tom přemýšlím, nakonec by to mohlo být snazší, než jsem si myslel. Bylo dost pravděpodobný, že se voddělá sama… No nekoukejte se tak na mě, já moc dobře vím, že jídlo ze země se nejí, ale třeba by pomoh nějakej antibakteriální sprej, ne?

Zkrátka a dobře všechno mi vycházelo. Teda to jsem si myslel až do tý doby, dokud konečně nenaběhla ona webová stránka, a mně se tak naskytl dost nežádoucí pohled na jednoho dost vypasenýho zástupce živočišný říše.

Zatracenej Mike Newton!

Von po ní hodil… vovci?! Von po ní hodil podělanou vovci!

Tak tohle bude komplikovanější, než jsem si myslel.

Vypadá to, že je čas odstranit z cesty konkurenci…

Já vím, není to nic moc, ale v tuhle chvíli v sobě nemám, co je třeba, abych s tím něco udělala.
Trvalo mi to tak proto, že mám originál trochu v mlze a naslepo se mi děsně blbě střílí. :D
(Monikola mě svým přirovnáním děsně pobavila. Vážně to bylo moc pěkný a docela to i znělo jako o dost promyšlenější verze toho, o co se tu pokouším.)
Vítám nové čtenáře - Never, monikolu, AnneCullen, sfingu a prcka.
A v neposlední řadě děkuju HMR za to, že do mně čas od času šťouchne. Tuhle kapitolu má na triku ona, takže stížnosti, prosím, směřujte k ní, spinny.

CVOKHAUS

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  HMR (27.12.2012 15:14)

jo, Jalle, já taky... ale chtělo by to i pár nových písmenek... a kde nic, tu nic... ach jo...

12)  Jalle (27.12.2012 10:15)

Vždy, keď sa niekde sťažujem, že mi chýba priama reč je to tým, že ma to nudí. Ty si dokázala nedať ani jednu priamu reč a pritom si tými šiškami rozosmiala na celé hrdlo dvoch ľudí, si génius drevotrieska Bella je vždy rozplácla labuť možno by pomohol antibakteriálny gél Keby existovalo aj 200 kapitol Jen si trochu cucnout ja by som ich čítala stle dokola

11)  spinny (10.12.2011 18:02)

Pardon, děvčata.
Povídka je v současné době u ledu.
Můj word se ještě stále rehabilituje z červeně podrtžených slov.
A já si taky dávám voraz.
Plus jsem za to dobu zapomněla, co mělo být v další kapitole, a to jsem to měla nějak vykoumaný.
Jestli si vzpomenu, dám vám vědět, slibuju.

8)  spinny (04.09.2011 17:09)

Zdravím nováčky - Alisneu a maily1709.
Maily, upíři si takový souvětí můžou dovolit. Že se nic neděje jsem si taky všimla, ale v přespříští kapitole už by mohla být i nějaká přímá řeč. Možná...
Nossko, koukej to pořádně vyležet.
Anni, docela mě děsí, žes použila termín "hrozný", protože já použila "nic moc" .
Prcku, jenom na návštěvě.
HMR, vždyť říkám, že to mám v mlze. Ale musím se opřít o nějakou originálem podloženou událost... To nějak vykoumáme, časem.
Pozdravuj za mě své svědomí.

6)  Nosska (04.09.2011 10:17)

Teda číst tohle s teplotou bylo pěkně zabijácký... víckrát to zkoušet nebudu
Zbožňuju Tvůj zvrácenej humor

2)  BlackBeauty (03.09.2011 16:16)

to sou fakt hlody jsem mrtvá

1)  HMR (03.09.2011 15:17)

Stížnosti ne stížnosti, já a mé svědomí to ustojíme...
odkorkovat??? Emmett si s jídlem hraje a Edward zase postrádá základy stolování to je ale famílie, ale co čekat, když je rodič vyslýchán kvůli snižování hladiny krve v amerických nemocnicích
Hele, Spinny, a kdy bude další díl, šťouchám

1