07.07.2011 [23:30], spinny, ze série Jen si trochu cucnout!, komentováno 26×, zobrazeno 4115×

Nemusíte být zrovna faraonem, aby Vás stihla pohroma v podobě jedenácté rány egyptské tj. mladšího sourozence, popřípadě rovnou čtyř exemplárních případů instantního průšvihu. Psáno z pohledu jednoho lehce adolescentního upíra trpícího komplexem méněcennosti, jenž netouží po ničem víc, než si jen trochu cucnout…

*Věnováno všem prvorozeným

… Každý dospívající jedinec dojde do bodu, kdy si usmyslí, že se nadále nemůže ztotožňovat s idejemi svých rodičů. Často se bouří proti autoritám, vlastní chlebodárce z celkové množiny osob zastižených jeho hněvem (indukovaným nevyzpytatelnými hormony) nevyjímaje…

Snad se shodneme na tom, že tohle mohlo vypadnout snad jen z pera některé z dobře zabezpečených paniček, které tatínek s úsměvem koupil vzdělání, aby jí zajistil působivé portfolio, než ji předá nějakému ještě lépe situovanému padesátníku s pivním břichem a skrovným porostem hlavy pro ryze dekorativní účely, jež se v průběhu svého dosavadního působení na internetových poradenských stránkách (rovněž sponzorovaných z kapsy jejího milého manžílka) naučila pracovat s Tezaurem navzdory jasnému znevýhodnění v podobě vkusných třípalcových nehtů, aby tak pomohla stejně zoufalým alkoholičkám po čtyřicítce lépe obhájit tvrzení, že s tím, že se jejich dětičky nevyvedly zrovna podle jejich představ, nemají vskutku nic společného. Jak by také mohly?

Jedna z výhod upířího dědictví – takovéhle souvětí z vás vypadne dřív, než by řekl švec. Jedna z nevýhod upířího dědictví – tyhle kecy budu mít na pevným disku až do konce svých dní. Dámy a pánové, sledujete Krizi identity, současný stav 1:1.

Tak jako tak, poradenský stránky, který by si věděly rady s mojí situací, byste pravděpodobně nenašli. Ono totiž být zakonzervovanej v extra blyštivym těle sedmnáctiletýho studenta Forkský střední (aktuálně) na dobu neurčitou (takhle dneska totiž definujem věčnost), není žádnej med, to mi věřte. Teda, fyzický aspekty puberty jsem si odbyl ještě zaživa, všechno v cajku (vážně), ale ta jejich internetová revolta má evidentně nějaký to století zpoždění. Měla – doteď. Osobně mám za to, že ještě když ze mě byla cítit člověčina, neměli se mnou rodiče nějaký větší problémy. Nebo to spíš bylo dáno dobou…

Dneska mi to všechno přijde jako jeden velkej paradox. Přežívat ve společnosti plný pokrytců a ještě se přitom tvářit jako průměrnej poďobanej ňouma s tunou gelu ve vlasech, kterýho nezajímá nic jinýho, než se k večeru svalit na gauč k fotbalovýmu zápasu s jednou rukou na ovladači a tou druhou zavedenou v déčkovým košíčku podprsenky jeho uhihňaný přítelkyně. No, řekněme, že dekáda nebo dvě v tomhle prostředí se na člověku podepíšou.

Osobně nemám nic proti fotbalu nebo zavádění. Ona je to hra, která se v průběhu staletí stala částí našeho národního dědictví, třebaže ta zatracená wikipedie tvrdí, že je to zásluhou nějakýho čínskýho kudžu, a rodinná přítelkyně Tanya by mě sto pro nechala zavést ledacos leckam, ale upřímně, kdo by chtěl dennodenně civět na sportovní výkony, který by strčil do kapsy levou zadní, a zavádět bez patřičného dvoření, oslňování a přiměřený dávky slídění ve stínech? No co? Jsem přece gentleman!

Ačkoliv teď si zrovna dvakrát nepřipadám, že se dnešní doba podepsala na mě, jako spíš na ostatních členech mojí na první pohled příkladný rodiny. Jen si to sami vezměte – otec špičkový lékař a co víc, upír vegetarián/zakladatel našeho rodinného klanu, jenž se skromně pyšní tím, že co je živ, nepojal byť jen jednu jedinou kapku krve z lidskýho hrdla. Co v životopise už ale zjevně neuvádí, je fakt, že o polední pauze v kumbálu s košťaty požitkářsky usrkává správně vychlazenou AB negativní, a zrazuje tak nejen své stravovací přesvědčení, ba co víc řád místní nemocnice.

Dále pak matka vychovající pět adoptovaných dětí, která se ve volném čase věnuje navrhování indoorového designu a restaurování starých budov. Kdybych byl škarohlíd, prásknul bych vám, že s časovým rozložením obou aktivit je to spíš obráceně. Ono totiž objednat nábytek z Ikey není zrovna časově náročný. Ovšem pokuste se to říci některýmu z rozvášněných klientů, kterej v průběhu montážního procesu zjistí, že daná deska má o díru méně, v jiném případě více, popřípadě chybí celá, a pravděpodobně nepořídíte.

Rosalie a Emmett – typický středoškolský pár. Zatímco Rosalie už po desetiletí drží pod zámkem pro celý svět snadno zanedbatelnou, pro ni však zcela zásadní informaci o přírodní barvě jejich vlasů (ano, její obočí není zvýrazněno ve snaze následovat nejnovější módní pokyny), Emmett si rád pojistí svou sílu, když lehce řízne koktejl ze tří až čtyř medvědů nějakým feťákem. Není divu, že je to taková veselá kopa.

Náš módní guru Alice se dušuje, že by do obchodu s šatstvem z druhé ruky nestrčila špičku nosu, ale každého 29. února se pro zbytek rodiny záhadně vypaří a vrací se až za úsvitu podivně blažená a lehce vyuzená opakujíc si v hlavě mantru, že prý „pomáhá udržet vesmír v rovnováze“.

A nakonec je tu Jasper, opravdová třešinka na dortu. Náš nejnovější vegetarián trýzněný palčivou touhou po krvi. Nemilosrdně zdrcen pokaždé, když tzv. klopýtne, což se za ty roky stalo více než častým jevem. Je na něj opravdu srdceryvnej pohled, věřte mi, a kdybych nemusel poslouchat ty vnitřní dialogy každý myslící bytosti, dost možná bych mu to spolknul i s navijákem stejně jako ostatní. Jenže mám holt pech a musím poslouchat to věčný utěšování v kontrastu s jeho němou satisfakcí skoro pokaždý, když dostane svoji dávku.

Na druhý straně já jsem se rozhodl skloubit svou žízeň se zájmy společnosti, bral jsem životy jen lidem na jejím okraji, padouchům a odpadlíkům. Jenže, když jsem se pak ukázal doma, nazvali to mým rebelským obdobím!

… Každý dospívající jedinec dojde do bodu, kdy si usmyslí, že se nadále nemůže ztotožňovat s idejemi svých rodičů…

Bojovat za ideu, kterou nectí ani její vlastní zakladatel? Poslouchat myšlenkový výsměch vlastního nevlastního bratra, který na mě evidentně vyzrál, a ostatní mu zobou z ruky? Nemyslím si.

Tenkrát, když jsem se s nechutí zvedal z tý louky, co jsem tu vymýtil, když jsme tu byly posledně, jsem ještě nevěděl, že dostanu mnohem víc, než oč jsem žádal.
A to jsem si chtěl jen trochu cucnout!

Protože je to první kapitola, a bude tak nutné z naklikaného počtu odečíst zvědavce, kteří jen nakoukli, ovšem v povídce zalíbení nenašli, ráda bych vybídla ty z vás, kteří se bez úhony dobrali konce a rádi by si přečetli pokračování. Stačí po mně mrsknout nějakým tím smajlíkem/nechat chvíli prsty tancovat po klávesnici. Díky, spinny.

CVOKHOUSE

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

5)  Esme (08.07.2011 08:56)

Moc se mi to líbí a ěším se na další

4)  Nosska (08.07.2011 04:45)

Originální, led pravdivý. Předpokládám, že na větu - Ty jsi starší máš mít rozum - také dojde

3)  Ewik (08.07.2011 00:48)

Hodně jsem váhala, ale instinkt vyhrál. Jdu do toho, i když nemám vůbec čas. Bylo to moc dobrý, poutavý a hodně jsem se nasmála. Těším se na pokračování a moc doufám, že bude brzy.

2)  Kristiana (07.07.2011 23:45)

Nechtěla jsem se pouštět do další kapitolovky, protože jich mám rozečtených víc než dost, ale po přečtení perexu mi to nedalo. Jsem ráda, že jsem nakoukla. Líbí se mi Tvůj styl - má šmrnc.
U čtení jsem se příjemně bavila a budu se těšit na další kapitolu. Snad bude brzy.

1)  Ajjinka (07.07.2011 23:36)

Já si do Ikey určitě přijedu přečíst další, takže si mě napiš na seznam stále odstřelitelných!

«   1 2