Jen krůček k pochopení - 5. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

18.06.2011 [10:30], Shindeen, ze série Jen krůček k pochopení, komentováno 7×, zobrazeno 2100×

První sezení s Bellou, hodně myšlenkového vykecávání a přímá řeč skoro žádná. Jo, jo, já vím, že jsem hrozná. =/

5. kapitola

EDWARD

Za poslední dva dny už jsem si našel pár chvil, ve kterých se mi do mysli vkradlo několik různých představ a spekulací o rodině Swanových. O tom, jak to u nich doma asi vypadá, o tom, jaké vztahy mezi sebou navzájem mají, ale ze všeho nejčastěji se mé myšlenky zaměřovaly právě na samotnou Isabellu a na uvažování o tom, jak moc se na ní asi její problémy budou projevovat už od pohledu. Nemohl jsem si vytvořit její přesný obraz. To jsem nedokázal, pokud jsem o ní věděl tak málo informací. A i když už se mi nějaká silueta před očima vytvořila, v duchu jsem se okřikl, abych si nedělal žádné předčasné závěry.

Když se tedy dveře do mé pracovny pomalu otevřely a já jsem kormě známé tváře Emmetta Swana spatřil také jeho sestru, musel jsem se na okamžik zarazit a během té jediné vteřiny se pokusit z jejího postoje vyčíst co možná nejvíce věcí. Tak jako u každého jiného pacienta, který ke mně přišel poprvé, jsem se snažil vyvodit si už z prvního pohledu několik potřebných informací, abych věděl, jak přesně reagují na cizí prostředí a na cizí osoby. Na to, jak se chovají v těchto situacích – jestli se tváří naštvaně, že je sem někdo přivedl, anebo jsou vděční, že konečně vyhledali někoho, kdo je jim ochoten pomoct.

Tady jsem ale neměl takový úspěch, jakého se mi dostalo téměř vždy. Jindy mi stačilo se jim podívat do obličeje, do jejich očí, na posunky jejich mimických svalů, a hned jsem měl alespoň maličký obrázek o tom, jak je jejich stav vážný.

Kdežto Isabella měla oči sklopené k zemi, v obličeji několik neposedných pramenů hustých, tmavých vlasů, které mi téměř znemožňovaly výhled, ale i přes ně jsem v její tváři spatřil naprosto nečitelný výraz.

Skutečně jsem se snažil si z něj odvodit, jaké pocity se v ní odehrávají, pokoušel jsem se ji pohledem přimět, aby se na mě alespoň na jednu jedinou sekundu podívala… Ale to se nestalo. Jen se zhluboka nadechla, až se jí ramena nadzvedla, a poté zase pomaloučku vydechla, přičemž se její tělo vrátilo zpět do té původní pozice.

„Dobré dopoledne.“ Hlas jejího bratra mě donutil přesunout své oči zpět na něj a pokusit se rty roztáhnout do ještě širšího úsměvu než předtím.

„Rád vás zase vidím.“ Natáhl jsem k němu pravici a počkal jsem, dokud mi s ní zdvořile nepotřásl. I jeho rty při tom gestu vytvarovaly v jeho tváři cosi jako úsměv, ale bylo v něm tolik nervozity a nejistoty, až jsem si sám musel přiznat, že je snad ještě neklidnější než já. Nedokázal jsem si ani představit, jaké by bylo být v jeho situaci. Nevědět, co bude dál s nějakou mně blízkou osobou, nemít ani ponětí o tom, jestli se náhodou neřítí do propasti… Nic podobného jsem nikdy nezažil a zcela určitě jsem věděl, že ani nikdy nic podobného zažít nechci.

„Doktore Cullene, rád bych vám představil svou sestru…“ Natočil hlavu doprava na Isabellu. „Takže, tohle je Bella.“

Opatrně jsem následoval jeho pohled, tajně doufajíc, že se třeba aspoň na svého bratra podívá a já tak budu moct zaznamenat nějakou emoci v jejích očích. Nic takového se ale nedělo. Ona hlavu nezvedla.

Ale jak se zdálo, jeho to nepřekvapilo. Smutný výraz, který se mu rozlil ve tváři, byl více než výmluvný. Jasně jsem z něj dokázal poznat, že tohle je přesně to, co očekával. A přesně to, co ho tak neskutečně trápilo. Její uzavřenost. Už dokonce i před ním samotným.

Pokusil jsem se své myšlenky zaměřit opět na právě probíhající situaci a snažil jsem se rozpomenout, co dělat dál, když ona očividně naprosto ignorovala fakt, že jsme se bavili o ní. Asi by bylo zdvořilé, kdybych ruku natáhl i směrem k ní a přivítal se s ní se všemi formálnostmi. Ale nějak intuitivně jsem tušil, že tady bych se této způsobnosti z její strany na oplátku nedočkal, a tak jsem raději jen zatnul pravou ruku v pěst, jako bych ji tím chtěl vší silou donutit, aby zůstala na místě a nepohnula se ani o píď.

„Chceš, abych tady zůstal s tebou, Bello?“ zaslechl jsem, jak tiše šeptl směrem k ní. I navzdory očividného nezájmu z její strany jsem musel uznale zkonstatovat, že cit, s jakým k ní její bratr promlouval, byl nevídaný. Slyšel jsem v něm oddanost, starost, něhu i obavy. To vše bylo podbarveno ještě nepřehlédnutelnou sesterskou láskou.

A když Isabella jen němě zavrtěla hlavou, trochu mě zamrzelo, že i ona neprojevila stejný cit k němu. Určitě by si to zasloužil.

Bratr k ní opatrně natáhl ruku a jemně jí přejel prsty po rameni. Pak jí ho povzbudivě stiskl a s úsměvem bez špetky radosti mi věnoval tiché „Nashle“. A pak tiše vypochodoval z kanceláře a s posledním úzkostným pohledem na nás dva za sebou zavřel dveře.

Osaměli jsme.

Posbíral jsem všechny své myšlenky a donutil jsem se myslet na všechny zkušenosti, jaké už jsem dávno měl. Isabella nebyla můj první pacient trpící uzavřeností, a to byla jedna z mých výhod. Alespoň trochu jsem mohl tušit, co od ní můžu čekat.

Nemohl jsem se sice spoléhat na to, že všechno bude probíhat tak jako vždy. Ona byla jiná. Každý člověk byl vždy úplně jiný. I když jejich zevnějšek často působil dost podobným dojmem, uvnitř každého z nich se skrývalo tolik jiných, rozporuplných pocitů… Lidská mysl a jejich vjemy, emoce, to všechno bylo příliš složité na to, aby se to dalo vyřešit pouhou rovnicí, kde roli neznámé zastupoval jejich duševní klid. Tohle bylo něco naprosto nepředvídatelného.

„Posadíte se…?“ Mírně jsem pokynul rukou k sedací soupravě z černé kůže, která stála tak pečlivě přichystaná naproti mému stolu, a čekal jsem, jestli mě poslechne, anebo se ani nepohne a zůstane na místě jako solný sloup.

Kupodivu trochu pozvedla hlavu a podívala se směrem, jakým ukazovala má pozvednutá paže. Pak několika ladnými kroky obyčejně zamířila k nejmenšímu křeslu, do kterého se naprosto nevzrušeně posadila.

S mírně nervózním pousmáním jsem došel k maličkému stolku, na kterém spočívala láhev neperlivé minerální vody, a po odšroubování jejího uzávěru jsem jí část nalil do pečlivě naleštěné sklenice stojící vedle. V tom tichu, jaké tady panovalo, bylo všechno slyšet ještě hlasitěji, než bylo normální. Šplouchání tekutiny, praskání plastové lahve, duté cinknutí, když jsem to obojí položil na skleněný povrch stolku…

Postrčil jsem to blíž k ní, abych ji ujistil v tom, že je to určeno pro ni, a pak jsem se pomalu přesunul na svou židli, odkud jsem na ni dobře viděl.

Když jsem se pomalu usadil a natáhl jsem ruce před sebe na stůl, i navzdory smíšeným pocitům z toho, že to pro ni není poprvé, co sedí v podobné ordinaci a čeká, co se bude dít, a že to pro ni může znamenat jak úlevu, tak i otrávení a možná i náznaky strachu, se ve mně pomalu začal probouzet opravdový psychiatr a já jsem nechal účel svého povolání, aby mě prostoupil a aspoň trochu mi usnadnil situaci.

„Tak, Isabello, co kdybyste mi řekla něco o sobě?“ Tohle byla otázka, kterou jsem pokládal na prvním sezení úplně každému. Obvykle se lidé trochu zdráhali, byli napjatí a nejistí, nevěděli, co o sobě povědět, a většinou ze sebe vymáčkli jen pár naprosto obyčejných a příliš nepodstatných věcí. Nepodstatných pro ně – pro mě už to znamenalo dost zřetelný krok vpřed.

Kdežto ona mlčela úplně a nedávala najevo vůbec žádné známky toho, že by mě slyšela.

Znovu jsem se zaměřil na její obličej a znovu jsem se pokusil něco přečíst v její tváři. Křeslo, které si vybrala, bylo vůči mé pozici natočeno lehce do strany, a tak jsem její obličej viděl spíše z profilu. Jasně jsem tak zaznamenal velké známky nevyspalosti, které se promítaly v hlubokých, mírně namodralých prohlubních pod jejíma očima. Okamžitě mě napadly stovky různých variant, jak by zrovna tohle mohlo souviset s jejím stavem. Noční můry? Nedostatek spánku způsobený stresem? Strach usnout a nechat svou mysl, aby se ponořila do dočasné temnoty?

Mohlo to být cokoliv, těch možností bylo nesčetné množství. A žádná z nich nebyla přijatelnější než druhá. Všechny se nacházely naprosto ve stejné úrovni pravděpodobnosti.

Pokračoval jsem po jejím obličeji dál, až jsem se zarazil na linii rtů. Nebyly vytažené do úsměvu, ale to jsem od ní ani neočekával. Na druhou stranu jsem ale pozitivně zaznamenal, že je nemá ani zkroucené do žádné jiné grimasy, ať už naštvané, uražené, nebo smutné. Byly prostě jednoduše vytvarované do klidného, ničím nerušeného výrazu, jako by byla sama doma a poklidně se dívala z okna na zahradu. Celé její tělo tak působilo. Styl, jakým seděla, i to, jak se tvářila, z ní nedělalo žádnou chudinku, jak by se to v jiných případech dalo očekávat. Nehrbila se, nechoulila se do sebe, nesnažila se nijak dávat najevo, že s ní je něco špatně. Naopak působila velmi vyrovnaným, leč nečinným dojmem.

„Isabello?“ vypustil jsem z pusy po několika dalších vteřinách jejího mlčení. Musela se na mě aspoň podívat, musela přece vzít na vědomí, že se jí snažím pomoct. Čekal jsem dlouho. Vyčkával jsem na každý její náznak, pohnutí brvou, efektivnější mrknutí okem, cokoliv, čeho bych se mohl chytit a od čeho bych se mohl odrazit k dalšímu jednání, co by mě nakoplo k další otázce, a já jsem si tak během těch prvních padesáti minut v její společnosti mohl vypracovat pomyslnou osnovu toho, jak bude následovat následující léčba, jak často za mnou bude docházet a zda je nutné jí předepisovat nějaká antidepresiva.

Ale ona rozhodně nevypadala na to, že by se mi chystala vyjít vstříc. Její tělo prostě zkamenělo a odmítalo jakoukoli komunikaci se mnou.

No, Edwarde, tohle bude hodně tvrdý oříšek.

* * *

Zdálo se mi, že první sezení proběhlo příliš rychle. Ale zároveň se strašně vleklo.

Celou tu dobu jsem si připadal hrozně… zvláštně. Jiné a vhodnější slovo jsem pro to prostě nenašel. Isabella ve mně vzbudila pocit, jako bych vůbec neexistoval, jako bych byl vzduch, a moje slova, moje gesta, všechno, co jsem udělal, prostě jako by se vůbec nestalo.

Nechápal jsem, jak vydržela celých padesát minut sedět v té samé poloze a kromě pravidelných nádechů a výdechů nehnout ani brvou. Tedy skoro – sem tam jsem ještě zaznamenal mrknutí. A ano, ještě jedna oprava, zhruba po půl hodině si přehodila nohu přes nohu. Ale přesto… Ruce i nohy i trup i ramena… Vše jinak držela celou dobu v té samé poloze, až jsem se divil, že už jí to jako člověku nezačíná být nepříjemné. Že jí prostě nezačne něco tlačit, něco nevyhovovat, něco vadit… Zkrátka to má logika odmítala přijmout.

Celou dobu jsem jí kladl různé otázky. Jak vychází s bratrem, se sestrou, jaké má zájmy, koníčky, jaké výsledky měla ve škole, čím by jednou chtěla být a tak dál a dál a dál. Odezva se ale neobjevila ani jednou.

Nemohl jsem sám sobě zapřít, že se ve mně po tomto sezení probudil jistý pocit méněcennosti. Ale spolu s ním taky zároveň strašná touha, strašné nutkání zjistit, co s ní je. Dostat se jí pod kůži, do hlavy, proniknout skrz tu tlustou masku nezájmu a zjistit, co je uvnitř.

Ale červíčci pochybností ve mně hlodali a hlasitě mi našeptávali, že tohle není něco, co by mohlo být v mých silách, něco, čeho bych mohl dosáhnout stejně hladce a stejně lehce jako u ostatních případů.

Ale koneckonců tohle, ta nedostižnost, obestírající tajemnost a svým způsobem také dost jasná výzva, bylo to, co mě na případu Isabelly Swanové lákalo ze všeho nejvíc. Pravda, připadal jsem si sice poněkud provinile, že mě poprvé za celou mou kariéru napadlo myslet tak moc na sebe a na to, co všechno zvládnu a čeho jsou mé dovednosti schopny, než abych celou svou pozornost upoutával na pacienta a na všemožné způsoby, kterými bych se mohl propracovat k jádru problému. Ale tentokrát jsem si bůhví proč nemohl pomoct.

Už tehdy, když ke mně zavítal její bratr poprvé, jsem jemu i sobě slíbil, že vynaložím veškeré své úsilí, abych jí pomohl. Chtěl jsem být ten, kdo by k ní konečně našel cestu, když už se to čtyřem odborníkům přede mnou nepodařilo. Chtěl jsem být ten, kdo si získá její důvěru. A dal jsem si tehdy cíl, že toho skutečně dosáhnu.

Bohužel až po tom, co jsem ji poprvé uviděl, mi došlo, že jsem tak rychle zamířil moc vysoko a že by to později mohlo vést jenom ke zklamání. Jak k mému, tak také k členům její rodiny, kteří na mě spoléhali.

Musel jsem tedy své priority trochu uskromnit. A pokračovat krůček po krůčku pomaloučku dál, nic neuspěchat a nic zbytečně nepokazit…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7) Jalle (25.12.2012 16:24)

Emmett musí byť super brat, škoda že môj taký nie je :'-(

6) Lenka326 (08.10.2011 22:03)

tak jsem se konečně pustila do této tvojí nové povídky. První dílky jsou jeden záhadnější jak druhý. Co se Belle stalo, že je taková??? Vždyť ona vůbec nežije, jen přežívá. To první sezení teda dopadlo! , ale asi se to dalo čekat. No, přeju Edwardovi svatou trpělivost, aby vůbec k nějakému krůčku došlo.