Sekce

Galerie

/gallery/iCanHelpYouB.png

Čeká nás vůbec první, ačkoliv poněkud krátký, pohled na Bellu. Kromě toho se taky jisté dvě osoby konečně setkají...
Ano, přiznávám, o moc moudřejší z této kapitoly nebudete. Ale i přesto... No, hezké čtení. :)

2. kapitola

EMMETT

Náš nový dům se zdál být téměř perfektní. Krásné prostředí, kolem dokonalý klid, hned za menší zahrádkou stromy, které se postupně měnily v les. Jelikož jsme až dosud vždy žili poblíž centra nějakého velkoměsta, byl jsem si jistý, že nejen já jsem z tohohle místa cítil obrovskou změnu.

Ovšem tím, že to kromě mě ještě někdo jiný vnímá stejně pozitivně jako já, jsem si už až tak jistý být nemohl.

Jen co jsme zastavili na krátké příjezdové cestě, na kterou už by se díky minimální šířce vlezlo druhé auto jen stěží, skoro jsem slyšel, jak v Tanye všechno bublá a vře, když jsem ve zpátečním zrcátku zahlédl výraz, jakým si naše nové útočiště prohlížela.

Musel jsem zatnout zuby, abych potlačil nějakou peprnou poznámku na její adresu. Malé městečko holt nebylo zrovna dle slečnina gusta – spíš se nacházelo na první příčce jejího seznamu míst, kam by se nikdy nemohla dobrovolně přestěhovat… Ne, oprava - na druhé příčce; tu první zabírala vyprahlá poušť bez jediného butiku nebo nočního klubu. To tady se alespoň v centru, jestli se tak tomu dalo říkat, každý pátek a sobotu pořádaly diskotéky. O jejich kvalitě nebo návštěvnosti už jsem ale příliš přemýšlet nechtěl. Nemohl jsem přece dopustit, abych přišel i o ten jeden jediný argument, že jakési kulturní akce se tady přeci jenom pořádají, a způsobil tak její další a další protesty na tohle téma. Jako bych to už neznal nazpaměť…

Těsně před tím, než jsem sáhl po klice a otevřel dveře, jsem jen zběžně nechal svůj pohled zabloudit k Belle. A neubránil jsem se smutnému úsměvu, když jsem zaznamenal, že její tvář byla stále zahalena tím samým, čím kdykoliv jindy. Smutek, nejistota, smíření… Jistě, moc šancí pro to, že by se něco změnilo, jsem si ani předtím nedával, ale… Přeci jenom ve mně plápolal alespoň malý, maličký plamínek naděje, že by změna prostředí dokázala způsobit alespoň nějaký nepatrný posun… Jenomže její oči, tak strašně připomínající nevidomé, i když jsem moc dobře věděl, že svou činnost vykonávají perfektně, ten plamínek okamžitě uhasily.

Bez jediného slova, ať už mého nebo nějakého jinačího, jsem vyskočil z auta na beton a po tom, co jsem odemkl vchodové dveře domu a otevřel jsem je dokořán, jsem se vydal ke stěhovacímu autu, které nás sem celou cestu následovalo a které mezitím pomalu zaparkovalo na silnici co nejblíž k nám. Řidič se očividně snažil zajet co nejvíce ke krajnici, ale vzhledem k tomu, jak uzoučká vozovka tu vedla, stejně zabíral valnou většinu dráhy. Ale tak jako tak jsem stejně upřímně pochyboval, že by kolem něco mohlo jezdit. Sousedy jsme nikde poblíž neměli a byl jsem si jistý, že po téhle cestě se jen sotva dalo někam dostat. Tudíž nebylo třeba se obávat toho, že by kolem jel někdo, kdo by mohl mít nějaké připomínky.

Dva další svalnatí chlapi kolem čtyřicítky postupně vyskočili ze dveří spolujezdce. Jejich pohyby nebyly tak svižné, jak by se od nich očekávalo, ale po těch dlouhých dvou dnech, kdy se postupně všichni střídali za volantem a k vyspání měli jen minimum času a hlavně potřebného pohodlí, se ani nebylo čemu divit.

„Bude stačit, když to necháte hned v chodbě za dveřma, my už si to potom nějak uspořádáme.“ Shovívavě jsem se pousmál a pokynul jsem rukou za sebe k domu.

Bylo vidět, jak se jim po mých slovech jaksepatří ulevilo, a za tichého mumlání a domlouvání se mezi sebou se okamžitě rozešli k rampě náklaďáku a snažili se pobrat co nejvíce věcí najednou, aby to měli za sebou co nejrychleji.

Já sám jsem se chopil jedné z větších krabic a následoval jsem je až k ústí domu. Koutkem oka jsem mezitím postřehl, že Tanya šnečím tempem vystoupila z auta a tiše, zato setsakramentsky peprně, nadávala na kaluž, do které se jí podařilo se postavit.

Neubránil jsem se tomu a zabloudil jsem pohledem i k Belle, která, jak se zdálo, se nepohnula ještě ani o píď. Pouze její oči pomalu kroužily kolem, aniž by hledaly určitý bod, na němž by se mohly zastavit. Jen automaticky pročesávaly okolí. Tak jako vždycky.

S povzdechem jsem si musel přiznat, že se v přístupech ani jedné z mých sester nic nezměnilo.

Ale nedávno nově nabyté naděje, kterou tohle malé městečko jménem Forks skýtalo, jsem se prostě nehodlal jen tak vzdát.

Ještě prostě nepřišel ten správný čas to definitivně vzdát.

 

EDWARD

„Ty ses dočista pomátl, ne?“ Rosalie, až dosud působíc celkem klidně a vyrovnaně, najednou celá strnula a její obličej nabral výraz, který by se docela přesně dal nazvat jako socha vyjadřující překvapení. Ale v žádném dobrém slova smyslu to myšleno nebylo. V jejím případě totiž šlo o celkem patrnou zuřivost, zatím jen tiše bublající někde uvnitř, ale zcela jistě a neústupně pomalu prosakující na samotný povrch.

„Ne, Rose,“ pokusil jsem se o tichý, smířlivý tón. Jakýkoliv, jaký by jí zabránil, aby začala ječet. Byli jsme v jedenácti patrové budově, ve které byly stovky dalších lidí, jež by její řev mohl jaksi… znepokojit. „Když se na to podíváš z jiného úhlu, tak je to vlastně cel-“

Týden?“ žasla, ignorujíc mé pokusy o alespoň jakýsi náznak nějakého vysvětlení. „Dokážeš si vůbec představit, co všechno by se jim někde v lese za tu dobu mohlo stát?“ Zhluboka jsem se nadechl, s touhle otázkou jsem od začátku počítal, a tak jsem měl odpověď už pečlivě nachystanou, připraven ji přednést při první možné příležitosti. Ale dřív, než jsem stihl říct první slabiku, Rose pokračovala. „Možná ti unikl ten jeden maličký detail, že je to několik kilometrů od civilizace.“ Rukou máchla k obrazovce počítače, kde se právě nacházela internetová stránka se všemi důležitými informacemi a obsáhlým fotoalbem z minulých ročníků tohoto pořádaného tábora. Hned na první fotce se na nás usmívala skupinka třech malých holek a dvou starších kluků, kteří připomínali spíš mladé instruktory, než samotné účastníky. Všude za nimi byly stromy, kapradí a v pravém rohu byla dokonce vidět část lehce ošoupaného stanu. „Dokážeš si vůbec představit, kolik nomádů takhle odlehlými místy prochází?“ Uhrančivé oči zabodla do těch mých.

„Nepřeháníš už to trochu?“ Neucukl jsem před ní. Nehodlal jsem jí poskytnout byť jen jediný podnět k tomu, aby si myslela, že se vzdávám. Místo toho jsem se pokusil o podobný výraz jako ona. Cítil jsem, jak mi obličej pomalu ztvrdl. „Moc dobře víš, že pravděpodobnost, že by se všechny okolnosti sešly takhle dohromady, je skoro nulová.“

„Ale nějaká možnost tady ještě pořád je,“ stála si tvrdě za svým. Odtrhla ode mě pohled. Vzplála ve mně malá, doopravdy jen maličká jiskřička naděje, že se to obrací v můj prospěch. Ale příliš doufat jsem si nemohl dovolit. Znal jsem Rosalie dost dlouho na to, abych dost dobře věděl, že v jejím případě tohle gesto nemusí znamenat absolutně nic.

Pomalu se ke mně odvrátila zády a udělala několik ladných kroků ke kožené pohovce určené pro pacienty. Upírajíc svůj pohled z širokého okna za mnou si sedla a elegantně si přehodila nohu přes nohu.

„Nesouhlasím s tím,“ řekla prostě. Ledový klid a sebevědomí, s jakým to pronesla, byly snad ještě horší než její srdceryvné výlevy zlosti.

„Rosalie…“

„Ne, Edwarde,“ přerušila mě okamžitě. „Vůbec jsi neměl právo o něčem takovém rozhodnout beze mě.“ Její hlas se zbarvil do lehkých výčitek a oči se jí opět trochu přivřely.

„Ale oni tam chtějí,“ namítl jsem vzpurně. Nehodlal jsem se jen tak vzdát. A ona to moc dobře věděla. Bohužel ale byla dostatečně panovačná na to, aby to s ní neudělalo absolutně nic.

„A já zase chci, aby byli v bezpečí.“

„Oni budou.“

„A to mi zaručíš jak?“ Trochu zvýšila hlas a nevědomky se na pohovce naklonila dopředu, blíž ke mně. „To tam pojedeš s nimi, nebo co?“

„Rose,“ pokusil jsem se o pokojný tón, ačkoliv i ve mně už pomalu bublaly pocity naprosto opačné, a tak to nebyl zrovna nejjednodušší úkol, „Liss už na táboře byla i minulý rok.“ Přestaň, přestaň, zacházíš do nebezpečného území. „A nikdo jí to tehdy nezakazoval.“

Prásk. Jako by někdo vystřelil z pomyslné pistole, všechno se naráz změnilo.

Rosaliin obličej ztvrdl. Maska, která se na něm v následujících okamžicích pomalu usazovala, neprozrazovala absolutně žádné emoce, zatímco moje tělo najednou celé trnulo. Kam se poděla její podrážděnost a ta nikde nekončící sebejistota? Všechno to bylo jako mávnutím kouzelného proutku smeteno a zamknuto někam daleko pod povrch. Přede mnou už neseděla má sestra tak, jak jsem ji znal.

Oplácela mi tvrdý, všeříkající pohled. Jasně mi dávala najevo, že tohle jsem říkat neměl. A taky že měla pravdu. Doprčic, Edwarde, dej si facku, fakt už.

Němě zavrtěla hlavou a oči nechala klesnout k zemi. Pak se prudce vymrštila na nohy a několika dlouhými kroky překonala celou délku místnosti. „Možná jsi zapomněl na ten jeden maličký fakt, že minulý rok za ni ještě zodpovídali její rodiče!“ Aniž by mi věnovala svůj poslední pohled, spěšně rozrazila dveře, a co nejrychleji se odporoučela pryč.

Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem si pomalu nestihl ani pořádně uvědomit, co se to tady vlastně odehrálo. Nepříjemná příchuť předešlé hádky ještě stále visela ve vzduchu a vsakovala se do celé místnosti, jako by mě doopravdy chtěla celého pohltit a přinutit mě k tomu, aby se mé výčitky ještě znásobily.

Byl jsem cvok. Tenhle primitivní poznatek jsem si dokázal přiznat bez jakékoliv pomoci. Byla to totiž svatosvatá skutečnost, kterou i kdybych chtěl, nemohl jsem ji nikomu vyvrátit. Hernajs, Jasper měl naprostou pravdu. A já Pan Chytrý ho samozřejmě zase naprosto ignoroval.

Nechal jsem hlavu, aby mi unaveně klesla do dlaní, a dovolil jsem si na několik krátkých vteřin zavřít oči. Jít za Rosalií a pokoušet se jí omluvit nemělo cenu, jen bych ještě přilil olej do ohně. Sakra.

Moc dobře jsem přece věděl, jaké téma je v její přítomnosti přístupné a jaké ne. O čem můžu mluvit klidně a bez zábran a o čem mám naopak zuby-nehty raději mlčet. Ale tím, že jsem se zachoval „jaksi“ impulzivně, jsem způsobil leda to, že až přijdu domů, dost možná narazím na šest otrávených a vyčítavých kukučů. Protože o tom, že by Rose cestou domů jen tak zapomněla na svou namíchnutost, jsem velice silně pochyboval.

Zachoval jsem se prostě jako ten největší blbeček. Idiot. Kretén! Ten nejpitomější, nejstupidnější a nejdebilnější bratr na světě. Co jsem si myslel?

Ty jsi nemyslel… No, taky pravda, musel jsem se v duchu ušklíbnout.

„Ehm, ehm.“ Tiché a váhavé odkašlání mě donutilo otevřít oči a zvednout pohled do normální úrovně. Rychle jsem se napřímil, snažil se působit naprosto normálně, chytře, přesně tak, jak se ode mě očekávalo. „Můžu?“ Vysoký mladík nervózně postávající u dveří se trochu nejistě porozhlédl kolem sebe, jako by si nebyl tak docela jistý, kde se to ocitl.

„Samozřejmě.“ Pokusil jsem se o vřelý úsměv a trochu si oddechl, když se mi rty poslušně zformulovaly do požadovaného tvaru. „Pojďte dál.“  Pokynout mu rukou, aby vešel dovnitř a posadil se na pohovku, kde ještě před okamžikem spočívala Rosalie, už bylo znatelně jednodušší.

„Omlouvám se, že vás vyrušuji.“ Trochu shovívavě se zašklebil a pomalu za sebou zavřel dveře. „Asi jsem přišel trochu nevhod.“

„Ale vůbec ne.“ Zaklesl jsem si prsty do sebe a stále ještě trochu nervózně jsem si je promnul. „Z čeho tak usuzujete?“

Ušklíbl se a sklopil pohled, jako by si snad nepřál, abych mu viděl do očí. „No… já jen že ta splašená blondýna vylítla odsud…“

Kdybych mohl, jistě bych se začervenal. Ale takhle jsem se jen ze všech sil snažil nedat najevo pocit viny za to, že jsem na jejím stavu měl podíl i já. „Takže jste ji potkal,“ zkonstatoval jsem poněkud suše.

Ačkoliv se pokusil potlačit úsměv, jistému šklebu se jeho obličej neubránil. „Vrazila do mě, když se řítila chodbou.“

Hlasitě jsem polknul a ramena se mi nevědomky mírně napřímila. „Omlouvám se za ni, ona je jen tak trochu –“

„Nejsem tu pro to, abyste mi musel cokoliv vysvětlovat,“ přerušil mě, zvedajíc dlaně do úrovně ramen, aby mě včas zastavil. „Skutečně není vaší povinností ji jakkoliv ospravedlňovat.“

Smířlivě se pousmál a zase se mi podíval do očí. V těch dvou hnědých tečkách se zračil naprosto dokonalý klid. Nestávalo se mi často, aby ke mně do ordinace chodili lidé, prosící o pomoc a při tom vypadající až takhle pokojně… Jistě, většina z nich působila podobně mírným dojmem, ale u nich to ve většině případů bylo proto, že už byli sami na dně, nevěděli, jak dál, jejich duše se utápěly v zoufalství a temnotě… Ale tenhle mladý muž se jim ani zdaleka nepodobal. Jakási jiskra, vyzařující z něj, mi dávala jasně najevo, že s ním je to jinak.

„Dobře tedy.“ Znovu jsem se pokusil o úsměv. A znovu to bylo mnohem jednodušší než před pár okamžiky. „Takže, pane…“

„Emmett Swan,“ představil se poněkud spěšně.

„Takže, pane Swane, co vás ke mně přivádí?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

9)  Jalle (25.12.2012 14:40)

Edward by bol najlepší psychológ na svete tým som si istá

Twilly

8)  Twilly (30.08.2011 17:12)

hmmmm... dál

semiska

7)  semiska (09.06.2011 20:47)

Prudlá povaha Rose se holt nezapře. Vrazila do Emmetta,jo? Potkají se ti dva ještě někdy za jiné situace? Mohli by,že? Emmett žádá pomoc u Edwarda? Pro Bellu? Jsem zvědavá, jak tento příběh bude pokračovat dál. :) Moc krásné.

Silvaren

6)  Silvaren (04.06.2011 22:53)

Moc pěkná kapitola. Píšeš naprosto úžasně. Emmett, Rosalie i Edward jsou krásně prokreslení, tak se těším na Bellu. Řekla bych, že to bude tvrdší oříšek.

HMR

5)  HMR (04.06.2011 20:21)

4)  Leni (03.06.2011 21:28)

Edward a nemyslet? To snad ani nejde.

Kamci

3)  Kamci (03.06.2011 20:09)

Tanya se zdá být docela sobecká, ale třeba překvapí, jsem zvědavá, jestli pojede po Edwardovi
moc se těším i na příběh Belly, co se jí asi stalo, že je tak uzavřená???
a Emmet je zlatíčko těším se, jestli se dá dohromady s Rose:) :) :)
krásný díl

2)  marcela (03.06.2011 19:56)

Prosím piš dál.

eMuska

1)  eMuska (03.06.2011 18:35)

joo, Edwarde, tak tohle ti nevyšlo Ak bude takto reagovať aj Bella, je to takpovediac v háji... Ale inak to boa parádna kapitolka, som zvedavá, čo sa s Bellou deje. Tešujem na pokráčko!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek