Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/smutn%C3%A9%20srdce.jpg

Taková krátká věc...

 

 

Tuhle část dne jsem měla nejraději. Tělo vlastně ještě spalo, ale do snů už problikávaly kratinké jasné myšlenky o tom, že jsou to jen sny…

Kupodivu je to napojení na realitu činilo krásnějšími – všechno jsem vnímala napůl probuzenými smysly – vychutnávala jsem si to. Jeho doteky. Jeho polibky. Cítila jsem jeho dech, jak mě lechtá na krku, když mi šeptal do ucha ty sladké hloupé fráze milenců. Pokaždé mě znovu dokázal rozechvět. Když mě dostal k hranici touhy, která už se nedala odbýt lehkým vzdychnutím, a já ho potřebovala obejmout a pevně přitisknout k sobě, definitivně mě probudil skutečný pohyb mých spánkem ztuhlých paží.

A všechno bylo pryč.

Už to tolik nebolelo. I mé podvědomí už dokázalo vstřebat ten fakt, že zmizel. Žádné horké slzy.

Díra v hrudi byla mou přirozenou součástí, nedokázala jsem si představit, že jsem někdy skutečně byla úplná. Ano, měla jsem dost krásných a živých vzpomínek na dobu, kdy tomu tak bylo.

Vzpomínka na naši první schůzku na sluncem ozářené louce byla nejkrásnější, ale zároveň jsem o ní nejvíc pochybovala. Vážně se to někdy stalo? A tohle mě poslední dobou děsilo nejvíc – ne mé nenapravitelné poškození, ani ta všudypřítomná otupělá a otupující bolest. Děsila jsem se toho, že se mi jednou ráno vzpomínky definitivně prolnou se sny a já skutečně uvěřím tomu, že jsem blázen.

Právě když mě téměř ovládla panika, vstoupila do mého pokoje Anna. „Ahoj, Bello,“ mrkla na mě přátelsky. „Jdeme na to?“ Annu jsem měla ráda. Nechovala se ke mně jako k postižené chudince. Občas jsme si velmi příjemně popovídaly. Nikdy jsem jí při odchodu nezapomněla poděkovat. Viděla jsem na ní, že z toho má opravdovou radost. Navíc jsme si byly dost fyzicky podobné. Když jsem to poprvé vyslovila nahlas, nejistě se zastavila před mou toaletkou a pohladila si své lesklé hnědé vlasy. Ano, ta zářivě bledá pleť, teple hnědé oči, dokonce základní kontury obličeje.

Nakonec se usmála a dala mi zapravdu.

Trhla jsem sebou a uvědomila si, že Annin příchod byl posledním z mých dnešních ranních snů. Definitivně mě probralo až skutečné zaklepání. Vzápětí dveře bez pozvání rozrazila Kitty. Nestála jsem jí za pohled. S třísknutím položila na stolek tácek s léky a lehkou snídaní.

Naklonila se k mému dennímu záznamu a místo pozdravu na mě houkla: „Stolice už konečně byla, madam Swanová?“ Vyhrkly mi slzy. Nedokázala jsem nic říct. Netrpělivě podupávala špičkou boty a se zdviženým obočím stále čekala.

Oči jí sklouzly zpátky k papíru. „Á! Slečna má dnes narozeniny!“ vyjekla nepřirozeným ječákem. Kdovíproč mě zamrazilo. Zapomněla jsem. Leknutí vystřídalo zděšení.

Všichni přijdou a já nemám nic připraveno. Nemám ani umyté vlasy. Nic slušného na sebe… Ano, je to jen blbej ústav, ale aspoň na svoje narozeniny se dám do pořádku…

„Kitty,“ vymáčkla jsem ze sebe konečně. „Copak, chceš pomoct s mejdanem?“ zeptala se jedovatě.

„Kitty, já vím… vím, že se musí návštěvy nahlašovat. Nevíte… nevíte, jestli se nahlásil ještě někdo kromě mých rodičů a Jacoba Blacka?“ Skousla jsem si nervózně ret a doufala, že se nezeptá na konkrétní jméno. Od jeho odchodu jsem ho stále ještě nedokázala vyslovit.

Podívala se na mě a její oči byly ledové.

„Zlatíčko,“ zašeptala, „tvoje máma nepřijde. Ani táta. Ani podělanej Jacob Black. Budeš si muset vystačit s náma. Serou na tebe. Všichni. Dávno.“

Proč to dělala? Vždyť věděla, že mě rozpláče! Že budu strašně brečet a křičet. Věděla to, a proto to udělala. Protože po každém záchvatu přišel trest. Přišel doktor Chambers s velkou stříkačkou a já pak hrozně moc hodin spala. A máma s tátou a s Jacobem přišli, oni je ke mně zavedli a hned je zase poslali pryč, protože jsem stejně byla mimo…

Nenávidím Kitty…


xxx

 


Nevím, jak dlouho jsem spala. Probudil mě Kittin řehot. Seděla na okraji mé postele a kývala nohama. Nedělalo mi to dobře. Po sedativech mi vždycky bylo zle od žaludku…

Držela v ruce nějakou krásnou zlatou kartu se spoustou drobných růží. Pořád houpala těma svýma tlustýma nohama a pokřikovala do otevřených dveří směrem na chodbu:

„Hele, Anno, tohle si poslechni!

 


Bello,

lásko moje, jsem šťastný. Znovu jsem Tě viděl. Znovu jsem Tě držel za ruku. Znovu jsem hladil Tvou krásnou tvář.

Ach, lásko, každý den se modlím, abys mi odpustila. Dnes v noci jsem přesvědčil sám sebe, že se toho možná jednou dočkám. Vypadalas tak klidně – žádný křik, žádný pláč…

Miláčku můj, nezapomeň na můj slib. Setkáme se. Nenechám Tě samotnou.

Miluji Tě navěky.

Tvůj Edward.

 


Anna stála ve dveřích, poslouchala a upřeně se na mě dívala. Na konci zavrtěla hlavou. „Stejně je záhada, kde se to tu každý rok vezme. Ten dort, přání, kytky a všecko. Teď už aspoň nemusíme řešit ty cennosti, ale nemáš zdání, jakej je problém uložit někam stříbrnou růži osázenou perlama.“ Viděla jsem, že se Kitty ušklíbla. Anna se tvářila pouze ustaraně. A soucitně. Vzala do ruky velký nůž a znovu se na mě podívala.

„Tak co, Bello, nakrojíme ten tvůj úžasnej dort?“ Po sedativech jsem ještě nemohla mluvit. Jen jsem mlčky na znamení souhlasu na chvíli zavřela oči.

Anna se rozmáchla a rozřízla velkou osmdesátku přesně napůl.

„Je to tvůj den, tak všechno nejlepší, Bello…“

 


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4   »

kajka

61)  kajka (25.02.2016 08:19)

K téhle povídce mám zvláštní vztah. Je bezesporu skvěle napsaná, ale pokaždé z ní mám husí kůži. A panikařím, obzvlášť jak stárnu. Samota a bezmoc jsou děsivý v každým věku. Moc chválím a obdivuju, že se nebojíš zpracovat i takhle těžké téma.

60)  danje (14.11.2013 13:09)

Panebože. Vždyt já už tuhle povídku četla! A rychle utekla. Protože to bylo smutný. Dříve jsem žádné komentáře nepsala-moje vyjadřovací schopnosti: fakt hrůza. Jenže pak jsem četla od jedné autorky výtku čtenářům, že sice je u kapitoly např.500x zobrazeno ale jen 10xkomentář a tak člověk neví, jak to vlastně s tím, co napsal je. Smajlíky umí přidat každý.
Tak já to dělám už půlroku. Pocity moc vyjadřovat neumím, ale se smajlíkami to zvládám.
A když nedám komentář, tak vlastně ani nevím, že jsem tu povídku už četla. jako ted. To mi tady na stránkách chybí. Něco jako v profilu -přečteno. To jsem ale ukecaná. A ani to sem vlastně nepatří.
Takže: přečetla jsem dvakrát a už určitě nebudu. Úplně mne bolí srdce,ale určitě to u tvých povídek není naposled.Jsem momentálně nemocná, tak sjíždím tvoje DÍLA už 4.den.
Hiň sa ukáže, kolik jsem toho ještě nečetla.Jó, pamět (proč mi ty háčky nejdou?) na názvy: nic moc.
A jinak:

Jalle

59)  Jalle (05.08.2013 11:39)

to bolo pekne drsné

Ivana

58)  Ivana (24.05.2013 23:19)

Uff, tak teraz mám asi malý infarkt. Už ho predychávam dobrých desať minút. Poslušne hlásim, že je to už lepšie. Ale koho by to zaujímalo? Ja pravdepodobne na sedatívach neskončím. Ešte tak... Ťažko odhadnúť. Ale k veci. I keď to bude asi skôr od veci. Toto bolo úplne desivo kruté a ešte desivejšie pravdivé a napriek všetkému úplne nádherné. Ty sa proste nevyhýbaš témam, ktoré sú trošku (trošku viac) ťažšie na čítanie a dokážeš ich podať absolútne reálne. Pretože toto presne by sa s ňou podľa mňa stalo. Iba troska. Žiadne: ľudia môžu milovať viackrát. Taká láska ako bola medzi nimi dvoma sa vyskytne len raz. Žiadne druhé šance neexistujú, žiadne zabudnutie sa nekoná. Len utápanie sa v žiali a život zo spomienok. Staroba bez lásky, bez detí, bez vnúčat, bez rodiny. Otec, mama dávno mŕtvy. Priatelia tiež. Ježiš to je tak kruté. A on sa na ňu ešte chodí dívať. To mu sakra stále nedošlo, že asi nie je šťastná? Zebednený upír jeden. Ambra, moja obrovská poklona.

SestraTwilly

57)  SestraTwilly (24.05.2013 22:02)

Bože Ambra,ty si fakt drsňák.Dať Bellu do starobinca a ešte naviac sa starajú o ňu také xantipy.Ja viem,že nemôže byť stále happy end,ale toto si Bella fakt nezaslúžila.A Edwarda by som za to že ju opustil Jeho sladký dopis ma tento krát nedojal,ale akurát vytočil.
PS.poviedka bola majstrovsky napísaná a stála za prečítanie.

ambra

56)  ambra (27.03.2012 10:34)

kajuško

kajka

55)  kajka (27.03.2012 09:42)

Ambro, bylo to nádherně kruté, nebo krutě nádherné? Ten děsivý závan reality v podobě Kitty mou depresivní náladu ještě posílil. Jak mám naspsat smysluplný komentář, když se cítím tak, tak......:'-( :'-( :'-( "Taková krátká věc...", já v tom spíš vidím autorčin smysl pro absurdní humor, tak si trošinku pomůžu: ".....domů, do Prahy, do Podolí, do pr....., to je mi smutno!"

DjKasicka

54)  DjKasicka (07.04.2011 20:00)

Krásná povídka, ale cítím vztek na Kitty a z části i na Edwarda, jen dopis a dárky? A osobně popřát nepřijde?
Jinak samozřejmě chválím! :)

kytka

53)  kytka (27.02.2011 13:47)

Ježiš, to bylo krásný a smutný. Ale když si vzpomenu, že za tenhle svůj stav "vděčí" Edwardovi, tak bych mu tu zlatou kartu hodila na hlavu. Ale bylo úžasné, byť zatlačuji slzy.:( :(

52)  Katka (09.01.2011 11:59)

Velkou osmdesátku? Na konci jsem se definitivně rozbulela a bulím dál a dál. Ještě že jsou všichni pryč, jinak by mě už taky zavřeli do ústavu. Vždycky mě totálně rozmázneš všema emocema, který dokážeš tak úžasně popsat. Teď to jdu rozchodit

Janeba

51)  Janeba (06.01.2011 10:53)

Tak tohle jsem vážně dnes neměla číst! Sedím tady a bulím jako želva a to musím jet za chvíli pro děti! Jestli jsem kdy použila slova jako citový masakr, tak by měla být určitě napsána taky tady!Dá se vůbec ještě za něco takového děkovat nebo se rozplývat nad naprostou věrohodností pocitů i vykreslené bolesti?! Ambro, Tobě se to podařilo a jsi neskutečná, ať už si zvolíš jakýkoliv námět!!! Děkuji, že Tě smím číst! Děkuji!!

magorka

50)  magorka (06.01.2011 10:39)

vynechat???? nemožné ty víš, že čtu všechny tvé povídky...jen trošku se zpožděním no... A tahle byla krásná

ambra

49)  ambra (06.01.2011 10:13)

Uááá! Já Tě chtěla varovat, ať tohle vynecháš... Promiň . A děkuju .

magorka

48)  magorka (06.01.2011 10:11)

a dopr...já to dneska vzala ve špatném pořadí :'-( :'-( Tak tohle byla čistá esence bezmoci. To musím rozchodit. Holka, timhle mě vždycky totálně rozmázneš. a děkuju

ambra

47)  ambra (02.01.2011 20:42)

Scri, děkuju!!! Taky už nechci takové smutné věci psát, ale jak se znám, zase to na mě skočí:D

ScRiBbLe

46)  ScRiBbLe (02.01.2011 19:39)

Krátká věc, ale napěchovaná tak silnými emocemi, že mě to doslova položilo, když se do mě nahrnuly!

Taktéž nenávidím Kitty , měla jsem sto chutí vzít ten podělanej noťas a mrsknout s ním o zem! Vážně bych tu mrchu nejreději !!!

A ten zbytek? Ten dopis? A ten konec?

Bože, Edward, tak on jí ještě napíše, ale neobtěžuje se pro ni třeba vrátit, či co? Taky by si zasloužil dostat něčím po hlavě, aby se vzpamatoval!!! Co jakože ji navěky miluje? Co na tom, když ona se trápí, je v nějakém ústavu, a jedovatými slovy ji zraňuje ta zpropadená Kitty...

Já vím, že zase melu nesmysly, ale tohle mě tak dostalo, že si prostě nemůžu pomoct. Jsem naštvaná a smutná a... a bolí to:'-( !

No a ten konec. Dort s osmdesátkou, proboha, tak dlouho?!:(

A konečná věta - Je to tvůj den...

Tohle bylo prostě... ehm, vážně už nemám slov... Bylo to dokonalý!!!

Díky!

45)   (30.10.2010 23:23)

:(
Áno, dala som sa na to znova. Pekne po hlave, som si skočila šípku do tohto bazéna plného slov.
Až dnes som SKUTOČNE docenila Edwardov list. Dnes sa nezamýšľam nad tým, čo mal alebo nemal urobiť, a prečo čo robil a a čo nerobil. Nezáleží na tom. Podstatné je, že sa stretnú. Budú spolu. Raz...:'-( :'-( :'-(
Nemala som to čítať, ale ale takým masochistickým spôsobom mi to dobre padlo.
Hlava rozbitá na dne bazéna, už sa len bezlvádne vznášam na hladine...* chcelo by to nejaké kvázi vlnky *
Takže táto krátka vec na dostala aj na druhé prečítanie, hoci iným spôsobom než na prvé prečítanie
Je to skvelé, spomínala som už?





Paike

44)  Paike (30.10.2010 19:20)

Zprvu jsem se přesvědčovala, že mě nerozházíš, že po skončení nebudu nadávat (ani v duchu). Snad jsem to dokonce měla čekat, jenže já šla do boje se slovy tak nehorázně bezbranná. Jo, jsem blbá a důvěřivá, ale podlehla jsem slovům "taková krátká věc".
Ne, neplavala jsem ponořená v beznadějných pocitech, které jsem čekala. Topila jsem se v beznadějných činech.
Po přečtení toho dopisu jsem myslela, že jsem připravená na všechno. A hle! Dlouhým nožem rozříznuto osmdesát napůl. Vážně byl tak neochvějně přesvědčen, že se potkají až jinde? Blázen.

Bosorka

43)  Bosorka (28.10.2010 15:49)

Hmmmmm a kde tu najdu nějaký útes?

Astrid

42)  Astrid (27.10.2010 23:22)

Ahoj, tak s vyrovnanou náladou sa sem vraciam. Včera sa mi zrútil svet, to myslím vážne a nakoniec som sama doma nevedela čo mám robiť - na stránkach nikto, ja som nedokázala nič napísať - myslieť iba ten pocit akoby niekto umrel a v poslednej dobe som zo súkromných dôvodov na nemocnice alergická.
Karolka to s tým semtexom vystihla presne.
A samotná poviedka, Ach ambra dokonalosť niet synonymá nemám ako... Si jednička, trieda a všetko.

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek