10.07.2012 [20:00], Clea, ze série Je krásně hříšný..., komentováno 17×, zobrazeno 3015×

7. kapitola - Lakota

Lakota se vyznačuje touhou po získávání co největšího majetku a realizováním této touhy.

pro Bos - za všechny Edwardy, kteří získali odpuštění příliš snadno ♥

Miluju romantický konce ...

Stála nahá před zrcadlem a dívala se do svých očí. Mračila se. Pohled jí pomalu sklouzával po jejím vlastním těle a zastavil se vždy tam, kde byla nějaká modřina. Na krku. Nepříjemná vzpomínka na to, jak ji zachvátila panika, že jeho zuby proříznou pokožku a on ji zabije. Na rameni se jí rýsovala část jeho ruky. Další modřinu našla na ňadrech. Vzpomínka na to, jak ji bolestivě sevřel. Rychle pohlédla dál. Na zápěstí. Bylo to tak neskutečné. Dala si ruce před sebe, aby si je mohla lépe prohlédnout. Okolo obou zápěstí měla tmavě modré modřiny. Vybavila si, jak se ho ke konci snažila od sebe odstrčit. Nemělo to na něj žádný účinek, ale přesto ji chytl za zápěstí a ruce jí přimáčkl nad hlavou. Otřásla se. Jak se to mohlo tak pokazit? Vždyť to začalo naprosto dokonale…

Tělem jí projelo příjemné zachvění, když si vzpomněla na začátek večera. Vášnivé polibky. Jeho ruce. Všude. Její ruce. Jeho tělo. Chladná kůže. Pohledy plné touhy… Otřásla se. Věděla přesně, kdy se to pokazilo. Dokázala si do nejmenších detailů vybavit tu chvíli. Tu neskutečnou chvíli, která ji vynesla do výše a u něj započala to… nedokázala to pojmenovat. Nechtěla ho přirovnávat ke zvířeti, ale tupá bolest v podbřišku a modřiny po celém těle tomu napovídaly.

Vybavil se jí jeden rozhovor, který měla kdysi s Edwardem. Bojím se, že to… to… u nás nepůjde. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat, abych ti neublížil. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, prostě náhodou. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit ztratit kontrolu, když jsem s tebou, vzpomněla si na pár jeho vět z toho rozhovoru.

Proč si to neuvědomila předtím? Proč si bláhově myslela, že to bude snadné? Ne, ona nad tím vlastně neuvažovala předem. Jediné její představy se točily kolem toho, že ji políbí. Nikam dál nesahaly. A přesto, když za ní po plese přišel, bylo to to jediné, po čem toužila. A on jí to dal a k tomu ještě mnohem víc. Pohled jí znovu zavadil o tmavomodré modřiny na zápěstí. Ušklíbla se sama na sebe do zrcadla. Ještě ho omlouvej, pomyslela si sarkasticky. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi, ozvala se v její hlavě Edwardova slova. Ne, Edward by jí tohle neudělal. To by ji raději nechal zemřít jako starou pannu. Zasmála se svým myšlenkám.

Osprchovala se a ačkoliv ji celé tělo bolelo, tak nedokázala nemyslet na jeho ruce na svém těle. A polibky. Ne, nedokázala ho nenávidět. Ne s tou touhou, kterou cítila. Ano, ublížil jí. Ale copak sama neviděla, že upíři se řídí především svými pudy? V tu chvíli, kdy ona dosáhla vrcholu, se prostě přestal ovládat a objevila se jeho upíří část. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, ozval se jí v hlavě opět Edwardův hlas. Ano, má pravdu, pomyslela si překvapeně. Kdyby se Aro včera večer přestal úplně ovládat, tak by už byla mrtvá. Co je proti tomu pár modřin?

Smyla ze sebe poslední kousky pěny a natáhla se pro osušku. Cítila se mnohem lépe než po probuzení. Ujasnila si sama se sebou, jak to bere. A až Ara uvidí, tak se k němu bude moci chovat normálně, bez jakékoliv výčitky. Zarazila se – jak se ale bude on chovat k ní? Co vůbec znamenal včerejší večer pro něj?

Moc dobře věděla, že k ní necítí to samé, co ona k němu. Nebyla si ale až tak úplně jistá, co k němu vlastně cítí sama. Přitahuje ji a vzrušuje, to bylo bez debat. Ale bylo v tom něco víc. Cítila se mnohem lépe v jeho společnosti. Cítila se v bezpečí. I po tom včerejšku si musela připustit, že mnohem raději bude v jedné místnosti s ním než s Caiem. Nechtěně se jí do mysli vkradly myšlenky, které v jedné místnosti zahrnovaly jeho, ji a velikou postel. Zatřepala hlavou, aby se dokázala vrátit k původním myšlenkám. Nedokázala však přesně určit, co k němu vlastně cítí.

Celé dva dny ho neviděla. Nestavil se za ní. Nenašla ho ani v hlavní síni, v knihovně ani nikde jinde na hradě. Snažila se namluvit si, že ho nehledá, že si jenom jde vypůjčit knížku. Až v půli cesty z knihovny si uvědomila, že si žádnou nevzala. Ne, nehledala ho ani v hlavním sále. Jen si chtěla prohlédnout ta starověká křesla a mozaiky na zdech. Když však procházela hradem a uvažovala, kde by mohl být jeho pokoj, tak teprve tehdy si přiznala, že nemá smysl si nic nalhávat. Chtěla ho vidět. Mluvit s ním. Ne, nechtěla se vracet k té noci… Myšlenky se jí zastavily při představě úplně jiné noci – a vlastně by to ani nemusela být noc.

Na konci druhého dne už myslela, že se zblázní. Byla si naprosto jistá, že se jí vyhýbá. Nakonec vzdala ten marný boj a rozhodla se jednat. Jako první jí na mysl přišel Caius, vídala ho s ním nejčastěji, ale pouhá představa, že ho osloví, u ní vyvolávala nepříjemné mrazení podél páteře. Poté ji napadl jeho druhý bratr. Ano, Marcus byl ideální. Párkrát už s ním mluvila. Bylo to sice jenom pár slov, ale pořád to byla lepší varianta, než jít za Caiem.

Celou noc se připravovala na ten rozhovor. A když se ráno oblékla, tak už měla v hlavě připravenou celou konverzaci, po které bude vědět nejenom to, zda se jí Aro vyhýbá a kde ho najde, ale také bude přesně vědět, co k němu cítí a hlavně, co cítí on k ní. Sebejistě vyrazila ze dveří svého pokoje do knihovny, kde Marcus trávil svá dopoledne. V polovině cesty si už nebyla tak jistá, zda je to dobrý nápad. A když brala za kliku do knihovny, tak si byla zcela jistá, že to je velmi špatný nápad. Nervozita jí z hlavy vymazala celou připravenou konverzaci a Bella byla ráda, že si pamatuje alespoň hlavní otázku – Kde je Aro?

„Ehm, Marcusi?“ ozvala se nervózně Bella, když se postavila kousek od jeho židle. Četl si a nevypadalo to, že by si jí všiml. Po jejím oslovení však vzhlédl od knihy a podíval se jí do tváře. Jeho výraz nevyjadřoval žádnou emoci. Zvykla si, že většina upírů je opravdu jako z kamene a emoce se ne vždy projeví na jejich tváři, ale on vypadal doslova prázdný. Položila jednu ruku na stůl vedle sebe a bezděčně si k sobě přitáhla jednu z knih ležících na stole.

„Isabello,“ pokývl a naznačil jí tak, že ji vnímá. Aby zaměstnala svoje nervózní ruce, tak si začala hrát s látkovou záložkou, která byla v knize.

„Já…“ řekla a musela se nadechnout. Snažila se zůstat pohledem v jeho tváři, ale bylo těžké čelit té prázdnotě, když byl uvnitř ní takový zmatek.

„Já bych si s tebou ráda promluvila,“ dořekla nakonec. Rukou jí pokynul k židli a tak se posadila. Ruka se jí přesunula ze záložky na desky a otevřela je. Byl to automatický pohyb, ani si to vlastně neuvědomovala.

„O čem bys se mnou ráda mluvila?“ zeptal se jí pomalu a ona z něj vycítila podivnou únavu. Zhluboka se nadechla.

„O Arovi,“ řekla potichu, jako kdyby se bála, že je někdo může slyšet. Když vyslovila jeho jméno, tak se jí vybavila chvíle, kdy ho použila naposledy. Bylo to po plese a v naprosto jiné situaci. Pamatovala si, jak jí tehdy jeho jméno přešlo přes rty s nádechem vzrušení a chtíče.

„Hmm,“ ozvalo se najednou vedle ní. Nadskočila a podívala se na postavu vedle sebe. Její tváře okamžitě zrudly. Aro si ji zvědavě prohlížel a pak přistoupil ke svému bratrovi. Marcus mu automaticky nastavil holou kůži a když se jí Aro dotkl, tak se jeho sebevědomý úšklebek ještě prohloubil. Belle se z toho udělalo skoro až zle. Nejenom, že nedostala žádné odpovědi a ani to nevypadalo, že by nějaké ještě mohla získat, ale Aro ještě nyní naprosto přesně věděl, jaké jsou její city. Bylo jí jasné, že by se to od Marcuse dozvěděl tak jako tak, ale přeci jenom, v téhle situaci to bylo trapnější.

„Kdopak by ti zodpověděl tvoje otázky ohledně mé osoby lépe než já?“ zeptal se jí líným hlasem a pustil Marcusovu ruku. Zarytě mlčela. Jestli si ještě včera myslela, že s ním chce mluvit, tak nyní věděla, že to byl pouhý klam. Nechtěla s ním mluvit. Chtěla si promluvit s Marcusem, ten by jí určitě mohl odpovědět na otázky, které by se jemu ani neodvážila položit.

Aro lehce stiskl Marcusovo rameno a ten byl najednou pryč. Aro se posadil na jeho místo. Opřel se o vyřezávané opěradlo a ležérně si dal nohu přes nohu.

„Tak se ptej,“ řekl klidným hlasem a v rudých očích se mu temně zalesklo. Bella se kousla do spodního rtu a jeho oči to okamžitě zaregistrovaly. Sebrala veškerou statečnost, kterou v sobě měla. Otázka se jí v hlavě zformovala nečekaně, ale když už ji znala, tak jí připadalo divné, že se ho nezeptala dřív.

„Proč jsi mě ještě nepřeměnil?“ zeptala se ho a přímo se dívala do jeho očí. Byly tmavě rudé. Potřebovala znát odpověď. Vazby na její minulost už byly všechny zpřetrhané. Cítila to, věděla to. Nic, co by ji táhlo zpět. Díra v srdci už byla mělká, připomínala spíš jizvu než živou ránu. A ona moc dobře věděla, že ta se už nezahojí. Byla za jejího otce a s tím nezmůže nic ani čas, ani Arovy chladné polibky.

„Není kam spěchat,“ odpověděl jí pomalým hlasem a obezřetně ji sledoval.

„Proč to ale protahovat?“ namítla opatrně. Na tváři se mu objevil úšklebek.

„Proč s tím tolik pospícháš?“ zeptal se a z jeho hlasu čišela čistá zvědavost.

„Nespěchám,“ vyhrkla snad až příliš rychle. „To jenom, že pak bude všechno snazší,“ dodala a v hlavě se jí vybavilo několik situací, kdy by se už nemusela bát. Hlavní síň plná turistů by v ní už nevyvolávala sevření žaludku a záchvat paniky. Nemusela by se už vyhýbat schodům do nižších pater… Všimla si jeho rozšiřujícího se úsměvu a když jí došlo, jak to asi pochopil on, tak okamžitě ucítila, jak se jí hrne krev do tváří.

„Ne, tak to není,“ vyhrkla rychle a sklopila svůj pohled k zemi, protože nedokázala vydržet jeho černající oči. Hlavou jí ale problesklo, že by i to bylo mnohem snazší. Žádná bolest, žádné modřiny ani únava. Zbyla by jen neskutečná slast a uspokojení. Nadechla se a zasunula tyhle myšlenky do pozadí. Ne, teď nebyla ta správná chvíle se jimi zabývat.

„Je to rukopis z 16. století, nerad bych o něj přišel,“ ozval se najednou Aro a tak se na něj překvapeně podívala. Sledoval její ruku. Podívala se na stůl a až teď si uvědomila, že ohýbá rohy stránek.

„Je můj oblíbený,“ zašeptal jí do ucha, když se upíří rychlostí přemístil za její záda a vzal ji za ruku. Prohlédl si její zápěstí, modřiny se jí naštěstí hojily velmi rychle a tak už měly žlutozelené zabarvení. Pomalu jí přejel po vnitřní straně zápěstí palcem. Bylo to příjemné, přivřela oči a vychutnávala si jeho nevyslovenou omluvu.

Přiblížil se k jejímu krku a Bellu ovanula příjemná vůně mandlí. Nadechla se a užívala si ji. Slyšela, že se také nadechl a pak jí odhrnul vlasy na druhou stranu. Jemně přitiskl své rty na místo, kde se jí hojila další modřina. Uslyšela z jeho hrudi velmi slabé zavrčení.

„Budu tě muset přeměnit dříve, než jsem plánoval,“ zašeptal jí těsně u ucha. Zachvěla se. Ucítila jeho chladný jazyk na lalůčku ucha a pak zmizel. Prostě odešel pryč. Bella se nadechla a uvolnila se. Narovnala ty tři přehnuté rohy v knížce a zaklapla ji.

Druhý den se za ní Aro zastavil a pokračovali v lekcích francouzštiny. Bylo to skoro jako předtím. Skoro. Občas si všimla jeho pohledu, kdy mu oči pomalu černaly. Jindy ji chytl za ruku a s neurčitou nedočkavostí ji políbil.

Po dlouhé době seděla zase v zahradě pod velkým stromem. V klíně měla rozevřenou knihu, ale už nějakou dobu seděla s hlavou opřenou o strom a se zavřenými víčky nasávala poslední sluneční paprsky toho dne.

„Aro tě chce v hlavním sále,“ ozval se vedle ní ledový hlas. Otevřela oči a podívala se na Aleca. Nechtělo se jí odtud odcházet, ale věděla, jak je zbytečné cokoliv namítat. Tolik si přála, aby to už měla za sebou. Nebude se muset už ničeho a nikoho bát. Nebude tou, co bezradně bloudí po hradě. Nenarazí ve špatnou chvíli na skupinu hladových upírů. Nezačne jí před nimi téct krve. Ne, už nic takového.

Zaklapla knížku a vstala. Alec se natáhl pro svazek a tak mu ho předala. Cestou nemluvili. Mohla by se ho zeptat, proč ji tam Aro chce, ale k čemu by to bylo dobré. Za chvíli se to sama dozví. Pochybovala, že by se jednalo o její přeměnu. Tušila, že by kolem toho Aro nenadělal tolik oficialit.

Došli až k hlavní síni a Alec jí otevřel dveře. Uviděla před sebou několik skupinek upírů, nikdo z nich si jí však nevšímal. Věděla, kam má jít. Obešla dvě skupinky a podél stěny zamířila za tři křesla. Viděla, že všichni tři bratři mají na sobě svoje oficiální pláště a sedí na svých místech. Doufala, že nebude muset opět přihlížet popravě nějakého chudáka. Pohledem nejprve vyhledala Ara. Zahlédla jeho pohled, který na ní na malý okamžik spočinul. Zdálo se jí to, anebo zahlédla v jeho očích nejistotu? Ne, určitě se jenom přehlédla.

Pohled jí z Ara sjel na toho upíra, který stál před pány z Volterry. Obcházela místnost po obvodu, aby se dostala za jejich židle a jeho zatím viděla jen zezadu. Byl shrbený. Hlavu nechal spadnout skoro až na prsa. Ramena mu poklesla. Viděla jeho odrbané oblečení a rozcuchané vlasy. Čím víc se blížila ke svému místu, tím víc se její nitro svíralo. Ty vlasy… pod větvičkami a nějakým tím lístkem zahlédla v posledních slunečních paprscích pronikajících do místnosti měděné odlesky. Něco jí to připomnělo, jenom si to nedokázala uvědomit.

Očima mu visela na tváři, která se jí postupně odkrývala. První, co jí přišlo na mysl, bylo to, jak je ztrhaný. Unavený, spíš asi vyčerpaný. Oči měl sklopené k zemi. Nemluvil, Volturiovi se mezi sebou o něčem tiše bavili. Všimla si jeho úst, jeho brady a pak jí to došlo. Zarazila se na místě a připadalo jí, jako kdyby do ní udeřil blesk.

Hlavou jí vířily myšlenky, jedna přes druhou. Ani polovinu z nich si nedokázala plně uvědomit. Po chvíli ale zůstala u jedné jediné: co tu dělá?

Zhluboka se nadechla a přešla na své místo. Stála pár kroků za Arovou a Marcusovou židlí. Měla přímý výhled na toho muže, který tam stál. Ale slovo muž se na něj nehodilo. A upír už vůbec ne. Bellu napadalo jenom jedno jediné slovo, které ho vystihovalo. Troska.

„Ma belle,“ řekl Aro a natáhl k ní ruku. Přešla k němu a vložila svoji ruku do jeho, ale viděla jenom Edwarda. Jeho pohled byl upřený k zemi a ani nevypadal, že by něco vnímal.

„Isabello, pokud jsem to dobře pochopil, tak tady s Edwardem se už znáte,“ řekl tichým hlasem Aro. Belle bylo okamžitě jasné, že se musel dotknout Edwarda a všechno si v něm přečíst. Všechno, do posledního ponižujícího detailu. Byla ráda, že nemohl vidět následující měsíce, stačil Edwardův odchod. Ucítila, jak se jí stahuje krk. Nelíbila se jí tahle situace.

Aro mezitím sledoval Edwardovu reakci. Ale zahlédl pouze slabé zachvění víček. Podíval se na Bellu, která stála vedle něho a sledovala Edwarda. Nedokázal z jejího pohledu nic vyčíst a zalitoval, že si nemůže přečíst, co právě teď Marcus vidí.

„Edwarde,“ oslovil ho Aro a doufal, že přímé oslovení ho donutí zvednout hlavu. Stalo se tak, ale jeho pohled byl upřený pouze na Ara a dívku vedle něj nevnímal. Pak se však za Bellou prohnal Felix a k Edwardovi se donesla její vůně. Té změny si všimla pouze Bella a Aro, nikdo jiný mu nevěnoval tolik pozornosti, aby to postřehl. Zhluboka se nadechl, oči se mu mírně rozšířily a jeho pohled se konečně stočil k ní.

Stalo se to tak nečekaně a rychle, že to ani nedokázala všechno vnímat. Slyšela ale kolem sebe vrčení několika upírů, šum mezi postávajícími a Caiův smích. Viděla pouze Ara, jak líně vstává a přechází před ni. Zahlédla také několik rozmazaných šmouh, ale stále cítila Arovu ruku, která ji svírala, a věděla, že se nemá čeho obávat. Po chvíli se šmouhy zastavily a ona přes Ara uviděla Demetriho, který klečel na Edwardových zádech a obě ruce mu svíral v nepřirozeném úhlu.

Aro mírně kývl a Demetri se postavil za Edwarda. Aro se znovu posadil na svou židli a přitáhl si Bellu těsně vedle sebe. Edward se postavil a sledoval Bellu.

„Bello,“ promluvil zastřeným hlasem a v očích měl nevěřícný výraz. Připadalo jí, jako kdyby hlas moc dlouho nepoužíval.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ pokračoval po chvíli, když nic neříkala. Jeho hlas nesl stopu zoufalství, ale také naděje. Sledovala ho. A snažila se vyznat sama v sobě. Ano, dokud byl někde daleko a užíval si upírských radovánek, tak to bylo něco jiného, než když stál před ní a očividně byl zlomený. Proč? Co se stalo? Myslel si, že je mrtvá? Proč by ho to mělo zajímat?

„Proč?“ zeptala se tiše.

„Vrátil jsem se do Forks,“ začal a hltal ji pohledem. Jako kdyby s každým jejím nádechem se mu do žil vlévala nová síla. „Všichni si tam mysleli, že ty i Charlie jste zemřeli při požáru.“

Bella se zarazila. Požár? O tom nic nevěděla. Podívala se na Ara. Mírně jí stiskl ruku.

„Poslal jsem tam gardu, protože si ta upírka vytvořila novorozené upíry. Až dodneška jsem nechápal, proč o tebe měla takový zájem, proč tolik riskovala,“ začal Aro. Bella viděla, jak mu vše konečně zapadlo na správné místo a on chápal. „Garda se o ně postarala, ale ona se od své skupinky oddělila,“ pokračoval Aro dál. Belle se sevřelo hrdlo, když si vzpomněla, jak přišla domů a našla je tam, spolu. Victorii a svého otce.

„Jane zjistila, že na tebe neplatí její dar a správně usoudila, že by mě to mohlo zajímat. Museli po sobě zamést stopy, takže zapálili dům a tebe vzali sebou,“ řekl Aro potichu a stále ji přitom sledoval. Byla mu vděčná, že nahlas nevyslovil tu nejbolestivější část. V podstatě celý ten příběh znala. Jenom nevěděla, že Jane po sobě uklidila a že si Victoria vytvořila další upíry. Proto u jejího domu nebyl nikdo z vlků. Ta vzpomínka ji zabolela. Vlci. Jacob. Jake. Povzdechla si. Byla to její minulost, nic s ní už nemohla udělat.

„Victoria?“ ozval se najednou Edwardův překvapený hlas. Oba, Aro i Bella, se na něj podívali. Stále ji sledoval.

„Poslala za mnou Laurenta a ten mi řekl, že mě chce zabít, aby se ti pomstila. Když ty jsi zabil jejího druha, tak bude jenom spravedlivé, když ona zabije tvoji…“ Bella se najednou zarazila. Nedokázala to slovo vyslovit a tak rychle pokračovala: „Pak se tam objevila samotná Victoria. Zabila tátu…“ Hlas jí selhal a viděla, jak Edward udělal rychlý krok k ní. Z jeho pohledu a postoje vycítila, že ji chce obejmout, ale Aro tiše zavrčel a Demetri, který stál za Edwardem, se napjal. Edward se zastavil a podíval se na Ara, jako kdyby ho viděl poprvé.

„Co?“ zeptal se Edward a překvapeně se na Ara díval. Bella pochopila, že Aro mu v myšlenkách něco říká. Edwardovi se to evidentně vůbec nelíbilo, protože z prve překvapeného výrazu se začal mračit a nakonec se prudce nadechl a podíval se zmateně na ni. Mohla jenom tušit, co mu Aro řekl nebo ukázal. Ale raději na to nemyslela. Zajímala ji jiná věc.

„Proč tu jsi?“ zeptala se ho se zamračeným výrazem.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá, já…,“ začal Edward, ale nedokázal najít další slova.

„Přišel nás požádat o zbavení života,“ prohlásil místo něj Aro chladně. Bella nedokázala zakrýt svoje překvapení. Vymanila se z Arovy ruky. Nechal ji. Udělala krok vpřed.

„Ty jsi chtěl, aby tě zabili?“ zeptala se Edwarda nevěřícně. Nedokázala pochopit, proč by něco takového dělal. Podíval se jí do očí.

„Bello, já tě nikdy nepřestal milovat. Nedokázal bych žít ve světě, kde ty nejsi,“ řekl tiše a sledoval ji. Viděla v jeho očích zahořet plamínek naděje.

„Řekl jsi, že mě nechceš,“ řekla tiše, ale stejně ji všichni slyšeli. Chtěla, aby její hlas zněl tvrdě, ale byl příliš hořký a lítostivý. Překvapeně si uvědomila, že ta lítost není nad ní samotnou, ale nad tou původní Bellou. Nad tou, která už dávno zmizela, ale předtím proplakala kolik nocí a ještě více dní se natrápila.

„Jak jsi mi mohla uvěřit? Když jsem ti tisíckrát řekl, že tě miluju, jak jsi mohla dopustit, aby jediné slovo zlomilo tvou víru ve mě?“ zeptal se jí dotčeně. Lítost nad tou minulou dívkou okamžitě vystřídala zlost.

„To ty jsi odešel!“ řekla mnohem ostřeji, než měla v úmyslu. „To ty jsi řekl, že se k tobě nehodím a že jsi unavený z předstírání, že jsi někým, kým nejsi. To ty jsi chtěl čistý řez!“ Bellin hlas nabíral na síle. Nedokázala pochopit, co ho přimělo k tomu myslet si, že by to mohl hodit na ni. On jí dal jasně najevo, že ji nemiluje. Překvapeně se na ni díval.

„Bello, já…“ začal nešťastně. „Neexistuje žádná omluva pro to, jakému nebezpečí jsem tě vystavil svým odchodem. Když teď vím, že tě Victoria chtěla zabít. A potom, co nakonec skutečně udělala…“ Na chvíli se odmlčel. Viděla, že to jím opravdu otřáslo. Po chvíli se nadechl a znovu pokračoval: „Prosím, chci abys věděla, že jsem o tomhle vůbec neměl ponětí. Je mi špatně, stydím se do hloubi duše. Jsem ten nejubožejší příklad – “

„Přestaň,“ přerušila ho Bella. Díval se na ni bolestným pohledem.

„Vrať se se mnou domů,“ řekl po chvíli tíživého ticha. Aro se ladným pohybem zvedl ze židle a přesunul se těsně vedle Belly. Neviděla ho, ale slyšela zašustění látky a mírným pohybem ruky ho zastavila, aby nepokračoval dál. Neuvažovala nad tím gestem, ani nad tím, že ji skutečně poslechl. Dokonce ani nepostřehla, jaký rozruch to způsobilo mezi přihlížejícími. Ne, ona vnímala pouze Edwarda, který čekal na její rozsudek.

Viděla jeho bolest. Byl zlomený a ona měla možnost to změnit. Konečně zapadlo několik ozubených koleček na správné místo a ona pochopila, co se tehdy stalo a proč. Chtěl ji chránit. Před sebou, svojí rodinou a světem, ze kterého pochází. Myslel si, že tenhle způsob je nejlepší. Sám to řekl, čistý řez.

„Já jsem doma tady,“ řekla potichu a sledovala v jeho očích, jak se v něm cosi láme.

„To kvůli němu, že?“ zeptal se ostře a podíval se na Ara, který stále stál těsně za Bellou.

„On tě ale nemiluje, chce jenom využít tvoji schopnost,“ řekl a zamračil se na Ara. Jeho pohled přejel přes Bellu až na Marcuse, který to vše sledoval s nezaujatým výrazem.

„Ty ho miluješ,“ řekl Edward a znělo to víc jako oznámení než otázka.

„Aro chce, abych se stala součástí jeho rodiny,“ řekla Bella pevně a dala důraz na poslední slovo. Nenechala se jeho předchozím prohlášením vyvést z míry.

„Rodiny?“ zeptal se chladně a rozhlédl se po přihlížejících upírech.

„Bello, ale já tě miluju,“ zkusil to ještě jednou po chvíli. Viděla před sebou stát zlomeného muže. Věděla, že kdyby byla tou Bellou z dřívějška, tak by mu nadšeně vběhla do náruče a už nikdy by ho nepustila. Jenže ta Bella byla pryč. Byla mrtvá a ona je to jediné, co zbylo. A ona nemilovala Edwarda, ne, to nebyla ona. Ona o něm uvažovala pouze jako o někom, koho kdysi znala. Ona milovala Ara, ano, tak to je. Miluje ho a chce být s ním.

Smutně zavrtěla hlavou.

„Promiň, Edwarde, ale přišel jsi příliš pozdě,“ řekla tichým hlasem a bylo jí ho skoro líto. „Brzo se stanu součástí téhle rodiny a…“ nadechla se a podívala se přes své rameno na Ara. Oči mu vítězoslavně zářily. Usmála se na něj a dokončila svoji větu: „To je to, co chci.“

„Ne, to nedovolím,“ ozval se Edward pevným hlasem a její pohled se k němu vrátil. „Nenechám je, aby tě přeměnili ve stejná monstra, jako jsou sami,“ řekl prudce a zarazil se. „A jako jsem já,“ dodal tišeji.

Arovi se z hrudi ozvalo zavrčení. Bylo jiné než to, které u něj obvykle slýchávala. Přejel jí z toho přes záda mráz a byla ráda, že mu nevidí do obličeje.

„Bella je moje,“ zašeptal Aro a Bella ho sotva slyšela. Byla si ale jistá, že všichni ostatní v síni ho slyšeli. Za tím jednoduchým prohlášením se skrývala jasná výhružka.

Edward se zamračil a udělal jeden krok směrem k nim. Demetri ho okamžitě pevně chytil. Aro k němu přešel a dotkl se ho.

„Ne, Edwarde,“ řekl Aro pevným, ale přesto tichým hlasem. „Tvého daru by bylo příliš škoda. Nezabijeme tě. Jane a Felix tě doprovodí zpět k tvojí rodině.“

Bellu zalila vlna úžasu. On mu udělil milost. Nezabil ho. Aro se na ni otočil a ona tak uviděla na jeho tváři sebejistý úsměv. A pak Aro zmizel. Ucítila ho stát těsně za sebou. Odhrnul jí vlasy a pevně ji objal kolem pasu a hrudi. Viděla, jak sebou začal Edward cukat, ale Demetriho sevření bylo příliš pevné.

Aro se sklonil k jejímu uchu a jeho dech ji chladně pošimral.

„Vítej v mé rodině,“ řekl a Bella ucítila ostrou bolest na svém krku. Edward vykřikl, ale skoro ho neslyšela přes zběsilý tlukot vlastního srdce. Cítila, jak ji síly opouštějí, nohy se jí podlomily, ale Aro ji držel pevně a nenechal ji spadnout.

Byla to pouze krátká chvíle, co byl přisátý k jejímu krku, ale jí to připadalo jako věčnost. A když se konečně odtáhl, tak ucítila, jak se jí bolest rozpíná po celém těle. Připadalo jí, jako kdyby její tepny hořely. Jako kdyby jí tam místo krve začala proudit láva. Přesně cítila, jak se ta žhavá láva roztahuje krví do každé buňky jejího těla.

---

Tak, úspěšně jsme spolu přežili sedm kapitol a prolog. Doufám, že mě neupálíte na hranici, protože nás čeká ještě epilog ;-)

Moc děkuji Cam za korekturu, byla bych bez ní opět nahraná

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Jalle (25.12.2012 13:40)

1. kopačky vždy bolia Edward Bellina láska je slepááá

15)  julie (24.07.2012 22:37)

Hmmm...proč se jí Aro vyhýbal? No,Bella se rozhodla,ale nezdá se mi,že by pro Ara byla něco víc,než hračka.

14)  Pilly (17.07.2012 22:08)

13)  Bosorka (16.07.2012 07:51)

Ať chceme či nechceme, Bella je stále taková nanynka http://www.youtube.com/watch?v=8zq__SFauHk&feature=results_main&playnext=1&list=PL185D931CFFD629C3

12)  Clea (16.07.2012 07:47)

děkuju za komentáře
HMR víš jak to je, když jsi do někoho zamilovaná, tak mu prostě ty chyby omlouváš a bagatelizuješ no a ona to holt přesunula z Edwarda na Ara, no

11)  HMR (13.07.2012 22:35)

na jednu stranu je neskutečně naivní... ohledně Ara, a na druhou je neskutečně nenaivní... ohledně Edwarda, poněkud si odporuje, děvčica... ale která z nás ne...

10)  Niky (11.07.2012 23:33)

Wau Tak to bylo něco, skvělá kapitola! A teď honem frčím na epilog

9)  Marcelle (11.07.2012 11:18)

je to úžasný, já nemám slov ještě musím pochválit bonus, napsala jsi ho taky nádherně

8)  Clea (11.07.2012 10:54)

děkuji za komenty
belle a co ta scéna v knihovně?? tam se jí omluvil.. skoro... dobře, tak se jí neomluvil, ale určitě chtěl... ne? no, dobře, no

7)  Marvi (11.07.2012 10:39)

No páni Přežila, viděla Trosku, zjistila, že stará Bella umřela, ať žije "nová" Bella. Já jsem v úžasu, opravdu!!! Nádhera

4)  belle (10.07.2012 22:38)

no potěš koště
dneska nevytapetuju, vlastně ani nevím, co napsat
Eda byl poslán domů, hurá
ale co Arouš, romantika se opravdu nekonala, nejdřív ji nechá dva dny bez vysvětlení a pak ji před Edou a plným sálem promění
že by opravdu chtěl jen její talent a teplé/studené tělo v posteli
jinak samozřejmě skvěle napsáno, suprově nás napínáš

2)  lied (10.07.2012 20:48)

jo má to co chtěl Edík

1)  Bosorka (10.07.2012 20:18)

Eda dostal kopačky! Konečně!!!! Konec mého hysterického křepčení
Tys vlastně zabila vlky! Jak to, že mi to do teď nedocvaklo? Jak s tím mám žít?

1