Sekce

Galerie

/gallery/utok_upira.jpg

5. kapitola - Závist

Závist je touha po něčem, co má někdo jiný. Snaha získat předmět této touhy, či o něj vlastníka alespoň připravit.

závist

Najednou sebou Bella prudce cukla, protože uslyšela ránu od dveří a v tu samou chvíli se nad ní skláněla Sulpicie. Rozzlobená Sulpicie. Opravdu hodně rozzuřená Sulpicie.

„Já tě varovala,“ zavrčela a vztáhla k ní ruku s rudě nalakovanými nehty. „Co na tobě vidí, že s tebou ztrácí tolik času? To já jsem jeho žena.“

Bella se v marném pokusu o vlastní obranu pokusila její ruku odstrčit, ale jenom ji tím ještě více podráždila. Aniž by to Bella postřehla, tak Sulpicie překonala ten malý zbytek prostoru mezi nimi a udeřila ji. Bella pouze cítila, jak jí Sulpiciina ruka narazila do tváře a její nehty jí sklouzly po kůži. Pocítila na tom místě teplo a podle Supliciiných očí poznala, že jí její nehty protrhly pokožku a že jí teče krev.

Dívala se do jejích očí, které byly celé černé a slyšela, jak jí z hrudi vychází sílící vrčení. Najednou si byla naprosto jistá, že tohle je její poslední chvilka. Věděla, že Aro nepřijde. Zachránil ji už tolikrát, tentokrát štěstí mít nebude. Ne, to nebylo štěstí. To ji opustilo už dávno. Přesně věděla, ve který moment ji opustilo. Kolik nocí kvůli tomu proplakala. Kolik dní se natrápila. Ale nevrátilo se. Bylo pryč navždy. A pak se dostala sem. Do hradu hrůzy a děsu. A přesto tu přežila tak dlouho. Přežila a dokonce se ani nezbláznila. A to jenom díky němu. Ne, štěstí s ním nepřišlo. Ale úleva a klid, který tak dlouho ve Forks hledala a nenacházela. A spolu s tím u něj v poslední době našla něco zvláštního a nečekaného. Pokaždé, když byla v jeho blízkosti, pokaždé, když na sobě ucítila jeho pohled, to tu bylo. Šimrání v žaludku doprovázené zrychleným bušením srdce. A ta jeho vůně… Ne, už si toho vytrpěla příliš, aby se nechala jednou starou upírkou připravit o svůj život a o ty příjemné pocity, o kterých si myslela, že je nikdy nepocítí.

Stalo se to velmi rychle. Bellin pohled byl celou dobu ustrašený, skoro až vyděšený a najednou se změnil v pevný a bojovný. Sulpicie si toho nemohla nevšimnout. A ačkoliv věděla, že jí tato lidská dívka nemá žádnou šanci vzdorovat, přesto ji to na chvíli zarazilo. A tento moment, ta krátká chvilka rozhodla. Aro se přiřítil do místnosti právě včas, aby zadržel Sulpicii, která se už skláněla k Bellině krku. Prudce ji odhodil na zeď, která popraskala. Ještě v tom okamžiku, kdy její tělo narazilo do zdi, tak už stál u ní a s rukou pod krkem ji vyhodil z místnosti.

Celé toto představení proběhlo tak rychle, že Bella viděla pouze rozmazané šmouhy dvou těl. A přestože neviděla svého zachránce, tak ucítila vůni velmi podobnou mandlím a v jejím těle se rozprostřel klid. Věděla, že už jí nic nehrozí, když je tu on. Slyšela tiché zabouchnutí dveří a podívala se jejich směrem. Stál tam a díval se na ni. A ona opět ucítila příjemné zachvění v žaludku. Usmála se na něj a doufala, že jí nezčervenají tváře. Pomalu k ní přistoupil a jeho pohled sjel k její tváři. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že jí něco teplého stéká po tváři. Jeho pohled se opět vrátil k jejím očím a ona viděla, že jeho oči jsou kompletně černé. Zachvěla se, ale strachem to nebylo. Natáhl k ní ruku, podobně, jako to před malou chvílí udělala Sulpicie. Bella to ale nedokázala srovnávat. Konečky prstů se dotkl její tváře a lehce po ní přejel. Cítila příjemný chlad v místech, kde se jí rozlévalo nepříjemné teplo spojené s mírnou bolestí. Aro celou dobu sledoval její oči.

Pak stáhl svoji ruku z její tváře a ona zahlédla, že na konci jednoho prstu je kapička její krve. Aro velmi pomalu stahoval ruku zase k sobě a nepřetrhával jejich oční kontakt. Belle došlo, co chce udělat, až když měl ruku těsně před sebou a mírně pootevřel ústa. Srdce jí začalo bušit ještě o něco rychleji a také cítila, že se jí zrychlil dech. Viděla, jak ještě o něco víc pootevřel ústa a jazykem pomalu, skoro jakoby opatrně, kapičku Belliny krve slízl. Přivřel přitom slastně oči, ale toho si Bella vůbec nevšimla, protože nedokázala odtrhnout pohled od jeho rtů, jazyku a prstu, na kterém ještě před chvílí spočívala její kapka krve. Nedokázala myslet na žádnou konkrétní myšlenku, jenom ho sledovala.

Aro pomalu zavřel ústa a vychutnával si Bellinu reakci. Během chvíle její oči opět nabyly původního výrazu a ona si všimla, jak se jeho pohled pomalu přesunul k její poraněné tváři. Připadalo jí, jako kdyby vzduch všude kolem ní zhoustnul. Věděla, že by se měla bát. Věděla, že by se neměla cítit tak, jak se cítila. Ale přesto si nedokázala nevychutnat to příjemné teplo rozlévající se jejím tělem. Připadala si jako omámená, když sledovala jeho černé oči. Nějaký hlásek v její hlavě postrkoval její tělo k vystrašené reakci. Říkal jí, ať se začne strachy třást, to že je normální reakce. Ať začne hrůzou křičet. Ať uteče. Ale druhý hlas, mnohem silnější, vrněl blahem, když viděl, jak se Aro mírně naklání k její tváři. A ani mu nevadilo, že jeho oči stále sledují její tvář. Bella si nervozitou skousla spodní ret a tento skoro nepatrný pohyb Ara probral z jeho zaujetí. Rychle se jí podíval do očí a pak se od ní odklonil.

Bella pocítila osten zklamání. A po velmi krátké chvíli ještě větší, protože Aro přešel ke dveřím. Tam se na ni ještě jednou otočil.

„Sulpicie se neboj, zařídím, aby tě nechala na pokoji,“ řekl tichým hlasem a odešel pryč.

Bella se cítila po dlouhé době sama. Často vysedávala na zahradě a četla si. Nikoho neviděla kolik hodin a přesto se to lišilo od této samoty.

 

Bella se impulsivně rozhodla, že tu nezůstane sama. Říkala si, že se zastaví v kuchyni, třeba tam najde někoho, s kým by si mohla alespoň promluvit. Oblékla si župan a vylezla z postele. Bolesti ji už skoro úplně přešly a tak jí nedělalo problém projít se po hradě.

Spěchala chodbou a doufala, že tato ji konečně zavede na nějaké známé místo v hradu. Už se minimálně půl hodiny snažila najít nějakou chodbu, která by mířila do známých míst. Nikdy si neuvědomila, jak je ten hrad rozlehlý. Pokoj, kam ji nechal přemístit Aro po té nepříjemné nehodě, byl opravdu izolovaný od všech upírů.

Na konci chodby zabočila, nadzvedla těžkou tapiserii, která zakrývala chodbu dál, a s překvapením se ocitla přímo naproti dveřím do hlavní síně. Pocítila silné nutkání tam nahlédnout. Snažila se nemyslet na to, že to je kvůli tomu, že by tam mohl být Aro. Pokoušela se z mysli vytlačit obraz hrdě sedícího Ara na trůnu uprostřed, ale nedařilo se jí to. Rozhlédla se po chodbě a když nikoho neviděla, tak překonala tu krátkou vzdálenost a došla ke dveřím. Nejprve chvíli tiše naslouchala, ale neslyšela žádný šum hlasů ani jiný hluk, takže usoudila, že se v síni zrovna neodehrává krmení. Potichu otevřela dveře a okamžitě, jakmile pohlédla do místnosti, tak zalitovala, že to udělala.

Uprostřed síně, kousek od trůnů, stál Aro. Nestál k Belle zcela zády, takže okamžitě viděla ženu, která stála před ním. Nebyla o moc vyšší než Bella, měla hnědé dlouhé vlasy. Byly to ale Arovy ruce, díky kterým Belle vynechalo srdce jeden úder. Levou rukou objímal dívku kolem trupu, pravou měl položenou na její hrudi. Hlavu měl skloněnou k jejímu uchu a Belle připadalo, že vidí jeho ústa tiše šeptat. Díky tomu její srdce vynechalo další dva údery.

Stála tam jak zkamenělá socha. Nedokázala svůj pohled odtrhnout od té dvojice. Věděla, že Aro ví, že tam stojí a sleduje je. Nebyla šance, aby ji neslyšel. Bella si přála, aby ty dveře neotevřela. Přála si, aby se nevydala ze svého pokoje pryč. Přála si, aby ona byla na jejím místě. Ještě než se stačila zarazit nad tou myšlenkou, tak viděla, jak Aro sklonil svoji hlavu k jejímu krku a dívka tiše vzdychla. Všechno proběhlo velmi rychle, ale Belle přišlo, jako kdyby to byly celé minuty. Viděla, jak se dívčino tělo začalo zmítat v jeho rukou, které ho pevně svíraly. Děsem se dívce stáhlo hrdlo a tak Bella slyšela pouze zběsilý tlukot vlastního srdce a šustění látky, jak se dívka stále ještě snažila vyprostit z Arova kamenného sevření. Ale její odpor velmi rychle ochaboval. A během chvíle ustal úplně. Aro povolil svoje sevření a dívčino tělo se bezvládně sesunulo na zem.

Bella se stále nemohla pohnout. Její pohled sledoval sesouvající se tělo. Nedokázala se tam nedívat. Viděla teď její obličej, byla mladá. Příliš mladá. Dlouhé, hnědé vlasy, které až moc připomínaly ty její. Vytřeštěné hnědé oči bez života, díky kterým se jí zajíkl dech. Aro se otočil čelem k ní a tak vzhlédla. Z levého koutku úst mu stékal malý pramínek krve. Pomalu si ho otřel bílým kapesníkem, který pak nechal spadnout k dívčině tělu. Překročil to bezvládné tělo a pomalu šel směrem k Belle. Jeho oči byly stále tmavší, než by měly po krmení být. A Bellu to přimělo couvnout o krok dozadu. Jakmile udělala první krok, bylo snadné pokračovat. Bála se, aby neupadla, když bude couvat, ale ještě víc se bála se k němu otočit zády. Udělala ještě dva neohrabané kroky pozadu, Aro o něco zpomalil. Sledoval ji pátravým pohledem, ze kterého nedokázala nic vyčíst.

Věděla, že už je uprostřed chodby a tak se rychle otočila a vyběhla chodbou co nejdál od něj. Snažila se nemyslet na to, že kdyby chtěl, tak už by byl u ní. Vzpomněla si, jak ji už takhle jednou dohonil. Nic příjemného to nebylo. Přesto ale utíkala dál. Před očima měla tvář té dívky. Snažila se potlačit myšlenku, že jí byla až příliš podobná. Snažila se namluvit si, že se jí to jenom zdálo. Že to byla náhoda.

Utíkala dál a nikdo ji nezastavoval. Najednou za sebou uslyšela povědomý hlas a klopýtla. Vyrovnala to a nespadla na kamennou zem. Otočila se a na konci chodby, kterou nepoznávala, uviděla Caia, jak se k ní blíží se zlomyslným úsměvem na tváři. Srdce jí bušilo rychle díky běhu. Teď jí ale přišlo přímo ohlušující. Slyšela ho bolestivě tepat ve spáncích.

„Co děláš v této části hradu?“ zeptal se Caius, když už byl pár kroků od ní. Opět jí celé tělo ztuhlo a nedokázala se ani pohnout ani něco říct. Stejně mu neměla co říct. Kdyby chtěla, aby odešel, tak tím spíš by u ní zůstal.

„Ví Aro, že jsi tady?“ promluvil po chvíli a jeho pohled nabral nového nádechu chtivosti. Bellou projel třas, cítila zase svoje končetiny a její tělo jednalo instinktivně. Otočila se a opět se rozeběhla. Na konci chodby byly schody vedoucí dolů, už po pár krocích tam bylo méně světla, přesto se nedokázala zastavit. Jakmile se od Caia rozeběhla pryč, tak se rozesmál a ten smích jí teď doprovázel po schodech dolů a hnal ji dál.

Schodiště se zúžilo a po pár krocích konečně skončilo. Bella vběhla do tmavé chodby a už po pár krocích přešla z běhu do kroku. Stále ještě někde v dáli slyšela Caiův smích, ale nedokázala určit, zda je to pouze její představa, nebo ho opravdu slyší. Zahnula do nejbližší chodby a doufala, že ji nesleduje. V polovině chodby si teprve začínala uvědomovat svoje okolí. Obraz mrtvé dívky před jejíma očima se pomalu rozplynul, Caiův smích zmizel a ona si uvědomila, že stojí uprostřed kamenné klenuté chodby, ve které nikdy předtím nebyla. Byl tam chlad a jenom velmi málo světla. Nedokázala určit, odkud se to světlo bere. Otočila se a chtěla se vydat zpět. Caius už bude určitě pryč. A i kdyby ne, tak teď, s čistou hlavou, si uvědomila, že by jí nejspíš neublížil. Aro ji přeci chtěl přeměnit na jednu z nich. Anebo ne? V mysli se jí opět zjevil obličej té dívky. Zachvěla se. Podívala se chodbou dál a zjistila, že je tam spousta odboček do jiných chodeb. Najednou se jí nedařilo vybavit si, jestli zatáčela doleva či doprava.

Vydala se chodbou a nahlížela do každé z odboček. Jediné, co slyšela, byly její kroky a jejich ozvěna, která se velmi nepříjemně rozléhala kolem. Přitáhla si župan těsněji k tělu a přidala do kroku. Snažila se najít něco povědomého, snažila se zahlédnout schody. Prošla takhle kolem několika odboček, ale nezdálo se jí, že by nějaká z nich byla ta, odkud přišla. Došla až k dalšímu schodišti, které ovšem vedlo dolů. Viděla, že je tam o něco více světla a tak se rozhodla, že to zkusí. Už když sestupovala, tak slyšela nějaký hluk. Tichý, ale s každým krokem si byla jistější, že se jí to nezdá.

Schodiště bylo točité, takže toho před sebou moc neviděla. Sestoupila až na poslední schod a do nosu ji udeřil nepříjemný pach. Pomalu vešla do světlejší chodby. Byla tu ještě větší zima. Jak se její kroky začaly rozléhat chodbou, tak hluk úplně utichl. Viděla, že z chodby vede spousta starých dveří. Každé z nich měly zamřížované okénko. Tichý hlásek vzadu v hlavě jí našeptával, ať se otočí a rychle odsud zmizí. Ale zvědavost a touha najít rychle východ převládly.

Nakoukla jedním zamřížovaným otvorem a uviděla malou tmavou místnost. V jednom rohu byla na zemi hromádka látky, v druhém kbelík. Vypadalo to všechno špinavě a cítila divný štiplavý pach. Přešla k druhým dveřím a nakoukla dovnitř. Opět byl v jednom rohu kbelík a v druhém se na ni dívala hromada látky. Zarazila se. Ta hromada látky ji sledovala velkýma vyděšenýma očima. Zamrkala a po chvíli dokázala rozpoznat, že to je nějaký člověk. Nedokázala určit, zda je to muž nebo žena, věděla jenom, že je neskutečně vychrtlý. Nedokázala ani určitě věk. Tváří vypadal na starce, ale asi to mohlo být i dítě. Choulil se v rohu a tak neviděla, jak je veliký.

Chvatně odstoupila ode dveří a se začínající panikou se rozhlédla po ostatních dveřích. Její pohled spočinul na těch, kam se podívala poprvé. Mohl ten smotek látky být také člověk? Kolik jich tu je? Jak dlouho tu jsou? Udělala další krok pozadu. Kdo ti lidé jsou? Určitě je někdo hledá. Další krok. Ucítila, jak zády narazila do pevné překážky, ale v její mysli nebylo místo pro takový detail. Co s nimi bude? Co jim udělají?

Zaslechla za sebou nějaký šramot a v tu samou chvíli cítila kolem svého krku chladnou ruku. Držela ji pevně, přesto ne tak, aby nemohla dýchat.

„Konečně mi poslali večeři?“ uslyšela těsně vedle svého ucha zastřený hlas. Zděšeně se otočila, ale ruka ji svírala příliš pevně. I tak už ale viděla postavu, která stála za dveřmi a skrz zamřížovaný otvor protáhla ruku, kterou jí svírala krk. Okamžitě poznala, že to je upír. Ale vypadal tak nějak zvláštně. Rukama se v marném pokusu snažila uvolnit jeho sevření a s obrovským překvapením zjistila, že jeho sevření není tak kamenné, jak by mělo být. Adrenalin, napumpovaný do žil strachem, jí pomohl jeho ruku odstrčit a uvolnit se z jeho sevření. Okamžitě odskočila doprostřed uličky a vyděšeně zírala na postavu za dveřmi.

Měl ztrhaný výraz a vypadal unaveně, vysíleně. Bella byla příliš vyděšená, než aby nad tím uvažovala a rychle se vydala zpět ke schodišti, kterým sem přišla. Vyběhla ho, jak nejrychleji dovedla a rozeběhla se chodbou. Když už byla příliš vysílená, tak zastavila, čelem se opřela o ledovou kamennou zeď a nutila se nezavírat oči. Příliš se bála, co by viděla. Srdce jí stále ještě bušilo a cítila, jak jí po zádech stéká několik kapek potu. Z právě prožitého stresu a běhu byla celá zadýchaná a tváře měla zarudlé a horké. Kámen na čele ji příjemně chladil, ale začínala pociťovat okolní chlad. Pevně si přitiskla župan k tělu a posadila se na zem. Adrenalin začínal odeznívat a ona pocítila únavu. Schoulila se. Bála se, že se jí začnou vracet obrazy zbídačené postavy v cele nebo toho upíra, ale s překvapením před sebou viděla Ara, jak objímá tu dívku. Jak se v důvěrném a příliš intimním gestu sklání k jejímu krku. Ještě než usnula, tak jí tělem projel záchvěv závisti, když sledovala, jak jí něco šeptá do ucha.

 

---

Závist není v tomto díle vidět u Ara, ale u dvou jiných postav. Ale nebojte, Aro taky bude ještě závidět :-)

Děkuji Cam za její korekturu, bez které se už opravdu neobejdu. A také díky Bos za její úžasné nápady a podněty ;-)

 

Povídky od Clei

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Bosorka

4)  Bosorka (24.06.2012 16:16)

Ochutnávající Aro

3)  martty555 (24.06.2012 16:00)

Pilly

2)  Pilly (24.06.2012 15:02)

1)  lelus (24.06.2012 14:58)

:) :)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek