Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/javorová%20alej.jpg

Přečteno a okomentováno Nebraskou, Karolkou, ambrou a dalšími zdejšími Velikány.
Pro hříšně dlouhý perex navštivte, prosím, mé shrnutí.

Podzim…
Barevné listí pozvolna dopadá na deštěm zmáčené chodníky a vytváří tak slavnostní koberec hodný králů. Nedoceněné kouzlo přírody, které lidstvo považuje za přítěž a za znak zbytečné námahy s odklízením nežádoucího listí, vytváří z jindy tak neosobního dláždění mozaiku, za kterou by se nemusel stydět ani chrám Boží moudrosti.

Velkorysá příroda se nikterak neuráží ve chvílích, kdy nad jejím dílem ohrnujeme své ctěné nosy, lamentujeme a haníme jej. Ona i nadále pokračuje ve své činnosti a ujišťuje nás tak, že pestrobarevné listí tu bude i bez našich nářků a stejně tak bude dopadat i na náhrobky s našimi vlastními jmény. Já však onu záplavu barev neumím ocenit. V mém světě všechny barvy vybledly. Jsem slepý ke všemu a ke všem…

Větve stromů jsou již téměř holé. Zkušený pozorovatel ve spletitém vězení větví tu a tam zahlédne neposedného papírového draka, jenž se mermomocí snaží vysvobodit z toho svazujícího zajetí. Tiše teskní po svobodě a pokaždé, když se vítr opře do jeho křehké konstrukce dost silně na to, aby to bylo znát, příliš málo však, aby jej zcela osvobodil, se dlouhou alejí rozezní jeho bezmocný nářek.

Já zatím pomalu kráčím javorovou alejí a lidé, které nepříznivé počasí žene nazpět do náruče jejich vyhřátých domovů, se mi spěšně vyhýbají. Nikam nespěchám, již dávno jsem pozbyl cíle. Bylo to přesně v den, kdy jsem se nevědomě vzdal toho největšího daru, jaký jen může být „člověku“ dán.

Zima…
Stále stejná javorová alej lemuje cestu, kterou se ubírám. Větve se prohýbají pod tíhou čerstvě napadaného sněhu. Studený vítr ty titěrné vločky svými útlými prsty vplétá do vlasů těm, kteří se před zimou nechrání teplými čepicemi a huňatými šálami. Někteří z volně průchozích onou pomyslnou branou do jiného světa projdou tak rychle, jak jen je to možné, jiní si vysloveně užívají té výjimečné atmosféry.

Postarší pán, až po nos zahalen do zmačkaného kabátu, si to nejistým, avšak zrychleným, krokem šine po namrzlé cestě, nespokojeně si mumlaje cosi a nevyzpytatelném počasí. Ruce má schované v kapsách, přičemž jeho strnulé držení těla vyhlíží více než komicky. Na kraji cesty mu pohled zabloudí k nepatrnému sněhulákovi, jenž očividně přišel o svůj oranžový nos. Mrkev se válí opodál, avšak mrzutý pán ani nepomyslí na případnou nápravu. Nedbale jej obejde, neschopen vystrčit nos ze svého omezeného světa. Poté, co ho mine, se ještě ohlédne přes rameno a povýšeně si odfrkne.

Dvě hlasitě se smějící se děti, chlapec a dívka, kolem mě proběhnou, nevnímajíce mráz, který je štípe do značně červených tváří, užívajíc si předvánočního veselí, přičemž chlapec uklouzne na rafinovaně zamaskovaném ledu, a tak skončí ve vytoužené sněhové nadílce. Děvče se nejprve lekne, avšak následně propukne ve škodolibý smích. Chlapec uraženě pootočí hlavu na znamení podrážděnosti, což si u něj dívka snaží vyžehlit přátelským podáním ruky. Chlapec ruku bez zaváhání přijme a nečekaně dívku stáhne vedle sebe. Ta vyděšeně vypískne. Pak už se bílou alejí rozléhá jen zvonivý smích…

Jaro…
Celá alej dýchá novým životem. Dříve nepřirozeně holé koruny stromů nyní zdobí zelené pupeny a pod stromy vykukují první trsy sytě zelené trávy. Ačkoliv je zataženo, přítomnost jara je více než patrná. Nepotřebujete slunce, abyste ve vzduchu zachytili tu novou, svěží esenci, jež škádlí vaše smysly, evokuje ve vás pocit sladkého očekávání, a podněcuje vaši spící mysl k probuzení.

Jaro přímo vybízí k procházce s vašimi malými poklady. To je jeden z aspektů života, který mi byl odepřen. Ve dne mi bylo dovoleno z povzdálí pozorovat šťastný rodinný život smrtelníků, zatímco noci jsem dobrovolně trávil trýzněním se vlastními vzpomínkami…

Sotva pětadvacetiletá rusovláska si vyšla na procházku se svým čtyřletým dítkem. Jejich kroky neomylně směřovaly do zelenající se aleje, kde však natrefili na dvojici podobného složení. Dvě bývalé spolužačky si radostně padly do náruče, zatímco jejich ratolesti sdílely odlišné názory ohledně náplně odpolední vycházky. Nadšený rozhovor dvou dávných přítelkyň přerušilo veselé žvatlání těch neposedných prcků, jež se nevyhnutelně ozývalo od jediné louže monstrózních rozměrů, nacházející se v rozlehlé aleji. Nyní již poněkud podrážděné maminky si domů odváděly dva vodníky s obavou, aby jim jejich miláčkové nenastydli…

Léto…
Je teplá letní noc a já se procházím potemnělou javorovou alejí a vychutnávám si to ticho. Nikde není ani noha, jen ojediněle jí proběhne nějaký muž s kufříkem, který se patrně nedobrovolně zdržel v práci do pozdních hodin večerních a teď pospíchá ke své běsnící manželce. Spolehlivé stromy se však konce směny nejspíš nedočkají. Stále stojí ve stejných pozicích a vrhají na zem hrůzostrašné stíny. I já, největší predátor světa, jsem lehce znepokojen. Statné javory zde drží stráž, jako mohutné postavy v černých pláštích, kdykoliv připraveni se s případnými narušiteli veřejného klidu vypořádat po svém. Nehybně si tu stojí v řadě a každý z nich je mi soudcem, mým osobním katem. Neklidně zatřesu hlavou a usadím se na jednu z nedalekých laviček. Zdvihnu svůj zrak k noční obloze a zaměřím se na blyštivé hvězdy. Cítím, jak se mi po tváři rozlije blažený úsměv, když zavzpomínám na ten výjimečný moment, kdy jsem měl tu čest s ní mluvit…

Jako již tolikrát seděl smutný anděl právě na té samé lavičce, na které se nacházel i teď, když se nechával strhnout vlnou vzpomínek. Hlavu měl složenou v dlaních, a přece si jeho bolesti nikdo nevšímal. Najednou vedle sebe zaregistroval pohyb. Na místo vedle něj dopadla ne zrovna lehká školní taška, hbitě následována menším dětským tělíčkem. On však o pražádnou společnost nestál.

„Pročpak jste smutný, pane?“ ozvalo se mu u ucha.
„Změní se něco tím, když to řeknu nahlas?“ zašeptal spíše k sobě, než k ní.
„Pro mne možná, pro vás určitě,“ odpověděla již jistějším tónem.
„Nemyslím si,“ tvrdohlavě oponoval.
„Uleví se vám, věřte mi,“ nenechala se jen tak odbýt.
„Proč se vlastně vyptáváš? Navíc by ses neměla bavit s cizími lidmi…“ použil úhybný manévr a dál zarytě hleděl do země.
„Protože Vás něco trápí a číkoliv bolest by lidem neměla být cizí. Víte, kolikrát jsem si já přála, aby za mnou někdo přišel, když jsem seděla v parku jako Vy a bylo mi smutno? Aby se mě někdo zeptal, co mě trápí? A víte, co? Nikdo nepřišel!  A tak, když jsem tu dnes zahlédla Vás, napadlo mě, že třeba také čekáte na někoho, kdo Vás vyslechne. Jak bych se na sebe mohla podívat do zrcadla, kdybych se chovala tak, jak to považuji za nesprávné? No uznejte, že prostě nemohla!“
Musel se nad tím pousmát. Začala v celku klidně, ale jak pokračovala, její hlas posmutněl. Pak se však jakoby mávnutím kouzelného proutku vzpamatovala a začala se rozčilovat. Zcela cítil vířící vzduch, který se dal do pohybu, když rozhazovala rukama do všech stran.

„Dobře, když ti to pomůže, připadám si osamělý…“ vyřkl ta slova nahlas, až i jeho samotného zarazila ta zdrcující pravda. Už čtvrtým rokem žil jen pohledem na menší rodinný dům, jež se nacházel za cestou na konci aleje.
„Osamělý? A to na světě nemáte dočista nikoho?“ zašeptala v neuvěření.
Nastalo ticho. Ona trpělivě vyčkávala na jeho odpověď. On si vehementně snažil vzpomenout. Vzpomenout si na postavy, hlasy, tváře, vzpomenout si na svou rodinu.
„Kdysi jsem měl rodinu, ale opustil jsem je. Dnes už na mě dozajista zapomněli,“ hlesl odevzdaně.
„Určitě nezapomněli, tím jsem si jistá!“ přesvědčivě prohlásila.
„Jak si můžeš být tak jistá? Nic o mně nevíš…“ zanaříkal.
„To přeci nevadí, ale víte, jak to chodí. Rodina nezapomíná. Od lidí, kteří Vás milují, můžete být na míle daleko, a přece na Vás dozajista stále myslí. Lidé, na kterých Vám záleží a kterým naopak záleží na Vás, jsou jako hvězdy, copak to nevíte?“ ozvala se pohoršeně.
„Jako hvězdy, říkáš?“ zajímal se.
„Samozřejmě. Moje mamka říká, že jsou jako hvězdy. Ty ve dne nejsou vidět, ale přece víte, že tam někde jsou…“ horlivě mu vysvětlovala.
„To je pěkné, ale pro mě už všechny hvězdy vyhasly, v mém životě už není světla,“ zabědoval.
„To neříkejte, takhle nesmíte mluvit. Nikdo si nezaslouží cítit se tak mizerně. Víte, co? Až vám bude někdy zase smutno a budete se cítit sám, věnujte pár chvil pozorování noční oblohy a až najdete některou z hvězd, která Vám padne do oka, vzpomeňte si na mě. A já Vám stejně tak můžu slíbit, že až budu pozorovat hvězdy, vzpomenu si na Vás. Tak se nebudete cítit sám, protože budete vědět, že na Vás myslí jedna ztřeštěná holka, co vy na to?“ nabídla mu velkoryse.

On byl naopak zmatený. Možná to bylo tím, že již dlouho žil sám, ale dnes se po letech samoty opět cítil být součástí celku. Tak dlouho mu společnost dělaly pouze jeho myšlenky a kontaktu s lidmi se vyhýbal. Dnes se však všechny bariéry, které si za ty roky vytvořil, zhroutily pod náporem snad příliš silných slov příliš mladé dívky, jejíž tvář doposud nespatřil. Stále civěl do země, protože se bál, že zvedne-li zrak, ukáže se, že jeho malá společnice je jen výplodem jeho značně opotřebované fantazie.

„To je od tebe pěkné, ale pročpak to děláš?“ otázal se s neskrývaným zájmem.
„Jak říkám, nesnesu, když je někdo smutný… a navíc…“ myšlenku však nedokončila.
„A navíc?“ snažil se ji popostrčit. Již hodnou chvíli přímo visel na každém jejím slově.
„A navíc… No, jak to říci, já jsem strašně nevděčný tvor. Mám vše, na co si jen pomyslím, mamka by mi snesla modré z nebe, ale stejně někdy uprostřed tmavé noci mívám pocit, že mi něco chybí. Ten pocit, když je pro mě má postel strašně velká a já si v ní připadám tak nepatrná. Ten pocit, když ve škole procházím jídelnou ke stolu v úzadí, všichni si na mě ukazují a já jejich ustavičné štěbetání vnímám jako nesouvislý šum. Ve chvílích, kdy si mezi těmi všemi lidmi připadám být ztracená,“ kvapně ze sebe vydala na jeden jediný nádech. Bála se, že případné přestávky během jejího proslovu, by v ní mohly probudit zaječí úmysly. K němu však chtěla být upřímná. Ačkoliv netušila, čím to je, cítila naprosto iracionální touhu přivést toho smutného neznámého na jiné myšlenky. Přestože ho neznala déle než pět minut, až příliš jí na něm záleželo. Když se konečně nadechla, byla schopna pokračovat:
„Co tím chci říct je to, že se to snažím světu nějak vynahradit…“
On nevěřícně zalapal po dechu. Je možné, aby někdo tak mladý smýšlel tak ušlechtile? Ne, tohle se mu musí zdát, přestože je pro něj spánek nemyslitelným. Ta malá ještěrka mu za tu chvíli opravdu přirostla k srdci, a proto se hrozil chvíle, kdy se budou muset rozloučit.
„Ty jsi neuvěřitelná. Jsi ještě dítě, neměla by sis lámat hlavu takovými věcmi,“ nechal se slyšet.
„Stejně jako Vy! Měl byste se smát a ne tu smutnit na lavičce,“ vrátila mu hravě.
„Ve slovním souboji s tebou zřejmě nemám šanci na výhru, že?“ nadhodil na oko vážně.
„To v žádném případě!“ následovala jeho příkladu, „ale už budu muset jít, proto mi slibte, že dodržíte naši úmluvu s hvězdami!“ apelovala na něj.
„Mělo by cenu ti odporovat?“ otázal se sklesle. Ne však proto, že by onu úmluvu hodlal porušit, ale proto, že si přál ještě chvíli setrvat v její přítomnosti.
„To tedy nemělo. Teď už vážně musím. Dávejte na sebe pozor a nezapomeňte na hvězdy!“ řekla mu ještě přísně, než zvedla svou školní tašku a odešla.

On se po pár vteřinách ticha odhodlal zvednout pohled od země a podívat se směrem, kterým tušil, že odešla. Na samém konci aleje spatřil menší postavu,  jíž se z týla vlnila záplava dlouhých bronzových vlasů.

To bylo poprvé a naposledy, co ji spatřil. Pokud se tedy nepočítá ten neočekávaný střet u Denalijských. To byla ještě malé dítě, nemohla si jej pamatovat a ke všemu ještě spala. Toho dne mu však bylo umožněno s ní hovořit. Už jen ta představa pro něj byla nemyslitelná. Již dávno přestal doufat, že by snad Bella svolila k jeho případným návštěvám. Věděl, že ji zklamal a nechtěl na ni nikterak naléhat, co se týče odpuštění, naléhat, aby jej vzala zpět. Věděl, že by žádal příliš, ale probůh, vždyť chtěl jen strávit jeden jediný den v týdnu se svou dcerou! Měl na to právo! Požadoval toho příliš? Byl proto špatným „člověkem“?

Ano, byl. Té odpovědi se mu dostalo v den, kdy Bellu znovu vyhledal. Poté, co se rozhodl pro její dobro odejít z jejího komplikovaného života, žil téměř rok v ústraní. Odcizil se své rodině a svou nepřítomností ji tak zraňoval. Nemohl si však pomoci, protože snášet dennodenně jejich lítostivé myšlenky bylo k nevydržení. A pak? Pak chtěl zakotvit u Denalijských. Naivně se domníval, že tak bude mít prostor k sebeobviňování. Když pak vešel do jejich obývacího pokoje, kde na pohovce leželo světlo jeho existence, vedle něhož nerušeně spalo to nejkrásnější stvoření, které si na první pohled čistě platonicky zamiloval, jeho život opět nabral obrátky. Jenže ne zrovna tím směrem, jakým si představoval.

Bella se okamžitě sbalila, rozloučila se s Denalijskými a odjela. Nechtěla poslouchat jeho plané výmluvy. Zmítána mateřskými pudy se rozhodla uchránit své dítě bolesti, kterou si ona sama musela projít, a to za každou cenu. Nijak nehleděla na jeho city. Má, co chtěl. Nezáleželo na tom, jak moc mu chtěla odpustit. Prioritou bylo to, co je dobré pro střed jejího vesmíru, pro její malou Renesmee.

Tak, jako již tolikrát, se javorovou alejí ploužil až na její samý konec.
Tak, jako již tolikrát, odolával pokušení přejít tu nepatrnou silnici a pokračovat v té nevyhnutelné cestě.
Tak, jako již tolikrát, se chystal se otočit se a vrátit se do svého neurčitého příbytku.
Dnes však podlehl. Stejně jako před pěti lety.
Tehdy ji znovu našel.
Tehdy ji znovu ztratil.

Nervózně kráčel k menšímu rodinnému domku.
Ten byl stále tak stejný a zároveň tak jiný.
Poštovní schránka již nepřetékala starou poštou.
Tříkolku, opřenou o garážová vrata, nahradilo kolo.
Odevzdaně se sesunul podél nosného trámu verandy na masivní schodiště.
Nevěděl však, že je ještě něco jinak.
Nevěděl, že jej z okna pozoruje žena, jež pod srdcem devět měsíců nosila jeho dítě.
Nevěděl, že paradoxně oba vzpomínají na dobu před pěti lety…

„Edwarde, já to nechci slyšet. Nemůžeš říct nic, co by mě přimělo zapomenout,“ pronesla téměř bez citu, když po otevření domovních dveří spatřila jeho ztrhanou tvář.
„Bello, vím, že jsem udělal chybu, ale nemůžeš mi dát ještě šanci? Chtěl jsem ti dát možnost žít normální život bez mytických příšer, copak je to hřích? Udělal jsem to pro tvé dobro, a kdybych byl býval věděl, že jsi těhotná, nikdo a nic by mě nedonutilo vás opustit,“ dušoval se z posledních sil.
„Ty líčíš svůj odchod jako ryze šlechetné gesto. Já ho vnímám jak čistě sobecký počin. Vzdej to, Edwarde, už není žádné MY,“ opakovaně jej odmítla.
„Sobecký počin? Chtěl jsem tě ochránit!“ oponoval zděšeně.
„Ochránit?!
Chtěl jsi ochránit sebe!
Nešlo ti o mě!
Chtěl si se jen pojistit.
Potřeboval jsi nějakou výmluvu pro případ, že by se něco zvrtlo.
Potřeboval jsi něco, čím by ses mohl po nocích utěšovat.
Stálo ti to za to?
Říkej si co chceš, ale já vím, že tě ten pocit jistoty, že jsi udělal vše, co jsi udělat mohl, abys mi dopřál normální život, že tě ten pocit v noci nezahřeje!
Věděl jsi, že to ublíží nejen tobě, ale hlavně mně!
Ovšem sám sis přivlastnil roli mučedníka.
Přiznej si to, líbí se ti být tou obětí!
Mohli jsme být spolu, jen ty, já a Nessie.
Ale ty jsi všechno zkazil!
Kde bereš tu jistotu, že si zasluhuješ další šanci?“ chladně mu plivala ostrá slova do tváře, což se neobešlo bez šrámů na duši a to nejen na té jeho.
„Vím, nejsem jí hoden, ale stejně tě o ni prosím. Už kvůli Nessie. Copak jí nechceš dopřát plnohodnotnou milující rodinu? Dovol mi dát jí vše, co jí náleží! Jsem její otec, mám právo ji vídat,“ zaútočil na její jediné citlivé místo.

Nevěděl však, že těmito slovy nadobro pohřbil onu poslední šanci, kterou žádal.
Bella ztišila hlas a téměř neslyšně a hlavně pomalu odpověděla:
„Otec?
Víš, co to slovo znamená?
Jsi si vědom významu slova otec?
Pro jistotu ti to objasním.
To, že jsi svým dílem přispěl k zplození Nessie z tebe ještě nedělá otce.
Dělá to z tebe nanejvýš dobrovolného dárce genetického materiálu!
Tak to na mě nezkoušej s nějakými otcovskými právy!
Otec není jen osoba, jejíž jméno stojí v tvém rodném listě.
Ale pravdou je, že i tak to své v tom jejím nenajdeš!
Otec je někdo, kdo sleduje tvé první kroky.
Otec je někdo, komu právoplatně patří tvé druhé slovo.
Otec je někdo, kdo drží rám kola a ujišťuje tě, že vše bude v pořádku, když se necháš přemluvit k sundání postranních koleček.
Otec je muž, který v den porodu nervózně přechází po nemocniční čekárně, připraven zpacifikovat každého průchozího lékaře.
Ty si nedokážeš představit, jak mizerně mi bylo, když jsem sledovala všechny ty novopečené tatínky, jenž se culili přes průhlednou stěnu na své drobečky a dohadovali se mezi sebou, čí ratolest je rozkošnější!
Nedokážeš si představit, jak příšerně jsem se cítila, jak hrozný byl ten pocit.
Pocit, že jsem Nessie zpackala život!
A víš, co? V tu chvíli jsem slíbila sama sobě, ne já se zapřísahala, že to Nessie vynahradím.
Slíbila jsem, že jí budu matkou i otcem.
Nejlepší přítelkyní i rádcem.
Přísahala jsem, že budu vším tím, co jen bude zapotřebí!
Klidně budu třeba hasičem, nebo Santa Clausem, na tom nezáleží!
Zapřísahala jsem se, že moje holčička dostane tolik lásky, kolik jen bude možné!
Tak konečně pochop, že nám nemáš, co nabídnout!“ završila svou obhajobu. Stálo jí to tolik úsilí nenechat na sobě znát, jak moc ji ničí o tomto období mluvit. Tenkrát byla na všechno tak sama. Pohled na úplné rodiny drásal její nitro. Jak neskonale jim záviděla!
„Ale, já…“ chtěl ještě něco dodat, jenže neměl slov. Věděl, že Bella má pravdu.
„Žádné ale, Edwarde,“ naposledy se mu to pokusila vysvětlit, mluvila k němu tím trpělivým mateřským tónem, „ke všemu to, že ses vrátil, jen svědčí o tom, že by to nemělo cenu,“ vydechla zdeptaně.
„Teď ti nerozumím,“ téměř nesrozumitelně zamumlal.
„Po určitém čase, po určitém čase jsem se naučila tvé rozhodnutí opustit mě, opustit nás, naučila jsem se ho akceptovat.
Víš, nenáviděla jsem tě za to…
Za to, že tu se mnou nejsi, že tu pro mě nejsi, že tu nejsi pro nás.
Za to, že ses na potkání každému nechlubil snímkem našeho maličkého, pořízeným na ultrazvuku.
Za to, že jsi se nesmál mým těhotenským chutím, že jsi netoleroval mé rozbouřené nálady.
Za to, že jsi necítil první kopnutí, že jsi mi nepomáhal do schodů, když mi otekly kotníky.
Za to, že jsi mi nepomohl vybrat jméno, že jsi neviděl Nessie vyrůstat, že jsi nebyl u spousty dětských poprvé.
Za to, že jsi mě nedržel za ruku a při každé kontrakci nešeptal slova útěchy.
Ale naučila jsem se akceptovat tvé rozhodnutí.
Jednoho dne, až by se mě má holčička zeptala, kdo je její tatínek, mohla bych jí říci, že je to zásadový muž a že se pokusil udělat vše proto, abychom se měli co nejlépe, nebo si alespoň myslel, že to dělá. Když jsi mě však pak viděl a přestože jsi věděl, že jsme obě v pořádku a šťastné, musel jsi do naší soukromé pohody zasáhnout. A právě to svědčí o tvém sobectví. Když už ses jednou rozhodl udělat to, co jsi udělal, proč sis za svým rozhodnutím nestál? Proč nás nenecháš žít naše normální životy bez mytických příšer, který jsi alespoň mně chtěl dopřát?
Edwarde, pro tebe už v našich životech není místo.
Měl bys odejít,“ u posledních slov přešla v sotva slyšitelný šepot, předtím než za sebou zavřela dveře.

On nevěděl, jak velký boj musí svádět sama se sebou. Tolik mu chtěla odpustit a přece nemohla…
Ona nevěděla, jak moc ten zlomený muž trpí…

Dnes seděl opřený o jeden z nosných trámů verandy a vzpomínal na dobu před pěti lety.
Byl jako v transu.
Nevnímal přítomnost ženy, která opustila svou strategickou pozici v bezpečí přívětivého domova a nyní dřepěla u jeho nereagujícího těla.
Změnu zaregistroval až ve chvíli, kdy mu položila ruku na rameno a shovívavě se jej zeptala:
„Nechceš jít dál?“

 

Povídky od Noth

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

12)  Marvi (03.07.2012 17:01)

No teda, tento příběh na mě hodně zapůsobil, což bylo určitě cílem. ;) ;) ;) ;)
Nádhera!!!

Nosska

11)  Nosska (14.05.2011 23:23)

Wow tak to bylo něco! Naprosto jsi mě dostala

DjKasicka

10)  DjKasicka (13.03.2011 12:15)

Do dnešního dne, jsem si nedokázala představit, že by Edward a Bella nebyli spolu, nebo spíš jsem nechtěla. Moc se mi tato povídka líbila, už jen tím, jak je to krásně popsaný a jak je to podobné i příběhům ze života.
Ač dojemná povídka,tak velmi pěkná. Gratuluji

Noth

9)  Noth (02.07.2010 20:00)

Heh, reakce čtenářů na tuhle povídku mne snad nikdy nepřestanou udivovat.
Už když jsem na eu zírala na těch 43 komentářů (v rámci kterých jsem asi 5krát děkovala) mi mělo být jasné, že i zde mne budete přivádět do rozpaků.
Obvykle, když se objeví někdo, kdo si mou Alej přečte a poctí mme svým komentářem, musím si to po sobě znova přečíst a hledat to, co v ní vidíte Vy.
Dospěla jsem do jistého bodu, kdy tuto proceduru již znovu neopakuji.
Usídlil se ve mne jakýsi pocit smíření.
Nemám chuť to po sobě smazat a na hrudi mne chladí příjemný poklid, že jsem snad tak nějak vyjádřila to, co jsem vyjádřit chtěla.
Je to vskutku příjemný pocit a já Vám za něj děkuji.

A ambro, já píšu, jen to, co do povídek obvykle dávám, nezasazuji do třpytivého rámečku Twilight ságy, nýbrž jinam.
Možná zrovna nesvítím na nočním nebi, ale nějaké to poblikávání se koná neustále, jinak bych to snad ani nebyla já.

ambra

8)  ambra (02.07.2010 19:44)

Moje milá Noth!
Jak jsem si já hloupá mohla myslet, že to "sfouknu" za deset minut .
Tááák nádech. Ještě jeden. Pořád to ne být dost. Já být pořád naprosto v trans. Uf. Tak jo. Ještě chvilku.
Předem upozorňuji, že si naprosto stojím za každým slovem, které napíšu.
VŽDYCKY jsem nenáviděla popisy prostředí a přírody obzvlášť. Já ten les a tak moc nemusím;) . Ale TOHLE!!! Roční cyklus "očima" javorové aleje! Naprosto originální, neotřelý a krásný (to slovo je nadužívané, tak ho prosím ber bez nabalených nepatřičných konotací).
Rozhovor na lavičce.
Snažím se nečíst předchozí komentáře, aby mi nezkreslily mé vnímání, ale Karolka mě sem odkázala a Malého prince zmínila. Je to dost přesné přirovnání, jenže mně Malý princ víc zaváněl dospělým. Tady je víc poznat, že to píše někdo, kdo není až tak vzdálen věku dívenky jako byl Antoine vzdálen princi. Je to kouzelné a opět - překrásné.
Jenže po dočtení jsem byla ve fázi, že jsem se musela jít poprvé projít.
Vrátila jsem se se sklenkou bílého a opatrně, v předtuše bolesti, četla dál.
Nezklamalas. Zřejmě souzvuk s osobními zkušenostmi způsobil, že jsem to nějak dovzlykala do konce a pak musela číst od půlky znovu. Nicméně ani zmíněný souzvuk nedokázal zastřít mé vnímání toho, jak krásně (znovu a úmyslně to slovo používám) píšeš...
Milá Noth, i když zrovna nepíšeš, vím, že Tvá hvězda tam někde je. Prosím, nenech ji moc dlouho chladnout...
Děkuji za nádherný zážitek...

Krystof

7)  Krystof (01.07.2010 18:46)

Noth: Obdivuji jak jsi tohle dokázala napsat...je to krásný...vlastně to slovy nedokážu popsdat ten konec mě naprosto odrovnal. Moc se ti to povedlo.

Noth

6)  Noth (16.06.2010 21:14)

Děkuji, děvčata:)
Vzdor si nechám na zítra;)

sfinga

5)  sfinga (15.06.2010 22:26)

Noth, už jsem to četla a stejně jsem neodolala. souhlasím ve všem s Karolkou. Víš, u tebe je nejlepší, jak dokážeš popsat atmosféru. Mám pocit, že stojím za lavičkou a tiše naslouchám rozhovoru Edwarda a jeho dcerky.

Karolka

4)  Karolka (15.06.2010 22:20)

Budeš protestovat a pokud dostaneš příležitost, nejspíš mi vysvětlíš, proč se mýlím, ale já jsem docela tvrdohlavá (to snad dokážeš přijmout), takže:
V prvních dvou třetinách jsem měla podobný pocit tranzu, jako při čtení Malého prince. Ta scéna byla z jeho světa, z jejich světa, a všechno v ní naprosto sedělo. Pak přišla poslední třetina. A i když pořád patřila do toho jeho/jejich příběhu, najednou jsem se dotýkala naprosto reálných věcí. V několika větách bylo řečeno to nejzásadnější o mateřství a hlavně otcovství. A záleží na minulosti čtenáře, jaké pocity u toho bude mít. A děkuju, že ani Bella nebyla tak striktně zásadová a nakonec to nevydržela. (Smí se tu používat smajlíky? Já to zkusím: )

DeSs

3)  DeSs (06.06.2010 20:13)

Noth: Dobře, tak se opravím. Javorová alej je moje zatím nejoblíbenější jednorázovka, stačí?

Víš, Kopretina je moc smutná. Tam jsou jenom ty slzy a žádnej dementní úsměv...

Noth

2)  Noth (06.06.2010 20:09)

Juchů, alej má svůj první koment!
Děkuji DeSs, ale Tvé tvrzení o nejlepší jednorázovce hodlám okázale ignorovat, protože kdo ví, třeba ještě nějakou krom Osamělé kopretiny někdy splácám.:D

DeSs

1)  DeSs (06.06.2010 20:03)

Musela jsem si to přečíst ještě jednou...

Nevím, jak to děláš, ale zase jsem u toho bulela jako želva a musela čekat, až moje slzné kanálky začnou spolupracovat, abych viděla na monitor. A za chvíli jsem se se slzami na tváři usmívala jako pako a přála si, aby na konci byl ještě aspoň jeden odstaveček...

Já si tohle budu asi číst pokaždé, když budu mít blbou náladu, protože tohle mi ji zaručeně zvedne.


Tohle je ta nejlepší a nejpovedenější jednorázovka, jakou jsem kdy četla a to vážně nepřeháním, tak mi to nezkoušej vymlouvat. Prostě moje nejoblíbenější...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullenovi