Sekce

Galerie

/gallery/Jasperova budoucnost.jpg

Konec...

 

...snad mi i po dočtení zachováte přízeň :)

III. část

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=IRc3O82vd-k

 

Pro Janet Colinsovou byl týden před závěrečnými zkouškami snad tím nejhorším v jejím životě. Těžší snad bylo jen období, kdy se vyrovnávala se ztrátou svých rodičů. Vyhýbala se všem, Jasperovi ve škole, Belle mimo školu a babičce doma.

Jasper její jednání respektoval, neobtěžoval ji, ale když se potkali na chodbě, neodpustil si toužebné pohledy plné smutku. Už se na něj nezlobila, nemohla mu přeci vytýkat něco, co se stalo dávno před tím, než se vůbec narodila. Dokonce dovedla pochopit i jeho počínání vůči její vlastní osobě. Jen ten, kdo zná ztrátu milovaných, pochopí trápení druhého. Nevadilo jí, že chtěl, aby ho nemilovala, a pak si to rozmyslel. Jen už nevěřila, že její city jsou opravdové. Ztratila důvěru sama v sebe. Jeho láskyplný pohled plný bolesti ji pronásledoval na každém kroku, ani nad učebnicemi se nedokázala zcela soustředit. Začínala věřit, že Jasper je jejím fantomem.

Bella si chtěla s Janet promluvit, vysvětlit jí situaci, ale ta drobná černoška s divokými vlasy nechtěla s nikým z Cullenových přijít do kontaktu. Nebála se jich, že byli upíři, ale proto, že by se dozvěděla ještě další hrůzostrašné okolnosti, které by ji na klidu nepřidaly. Přesto byla zvědavá na spoustu odpovědí. Tolik by se chtěla Jaspera zeptat na mnoho věcí, ale netroufla si. Ani sms od Belly ji nepřesvědčila: „Janet, chápu, že se Jasperovi vyhýbáš, ale mně by si snad telefon zvednout mohla. Prosím!“

Mohlo by se zdát, že domov je bezpečné útočiště, ale pro Janet se domov stal jen bitevním polem. Babička nevynechala jedinou příležitost, aby své vnučce nepromlouvala do duše a nemalovala jí úžasnou budoucnost v showbyznysu. Ani láska občas nepomáhá prohlédnout přes vlastní nenaplněné sny. Pro Janet existoval jen jediný sen, žít klidný život.

Jediné v čem nacházela klid byla hudba, její zpěv plnil veškerý prostor okolo ní. Někteří ji měli za blázna, jiní za neuvěřitelný talent. Ona se považovala za zoufalce, který se není schopen na nic soustředit pro všechny otázky a pocity, které se v ní bouřily. Snad kvůli tomu den před zkouškami konečně svolila a s Bellou se sešla. Strávily spolu celý den. Bella jí vyprávěla o sobě a Edwardovi, o Jasperově minulosti a i o tom, co je možná čeká v budoucnosti.

„Takže já vás mám zachránit. Ale jak? Vždyť člověk asi těžko ochrání bandu upírů.“

„Janet, obávám se, že máš pravdu, jako člověk nám opravdu nepomůžeš,“ odpověděla jí Bella zamyšleně.

„Počkej, to má být ze mě taky upír?“ vytřeštila Janet oči.

„Nikdo tě do ničeho nenutí, ale měla by si znát své možnosti. Já jsem ve svém novém životě neskutečně šťastná.“

„Jenže ty máš Edwarda, já jsem sama,“ zašeptala Janet zkroušeně.

„Sama víš, že to není pravda. Jasper tě miluje a my všichni tě bereme jako součást naší rodiny.“

„Ale na lásku je třeba dvou,“ zamračila se Janet.

Bella se rozesmála a vzala ji okolo ramen: „Všichni víme, že ho taky miluješ, tak o čem to tu vyprávíš?“

„Já nevím, co cítím. Třeba to je jen další Jasperova manipulace.“

„Taky mě to napadlo, ale Edward říkal, že Jasper je nešťastný z toho, co ti provedl. Zapřísahal, prý, sám sebe, že už nikdy nebude manipulovat s tvými city.“

„Takže to, že ho všude vidím, je jen v mé hlavě?“ vyhrkla zděšeně Janet.

„Když by jsi mu dovolila, aby ti byl nablízku, byla by jsi šťastná.“

„Edward nechtěl, aby si byla upír. Myslíš, že Jasper to cítí stejně?“

„Na to se ho budeš muset zeptat sama,“ pokrčila Bella rameny.

 

..........

 

Jako zázrakem se Janet podařilo složit závěrečné zkoušky na výbornou. Místo radosti, kterou by měla cítit, byla jen překvapená. Nevěřila, že by se jí to při tom všem, co se jí děje, mohlo vůbec podařit. Ale nebylo to poslední překvapení toho dne.

Když se blížila k domovu, uviděla stát před vchodem Edwarda, který se zrovna loučil se záchranáři. Sanitka odjela dřív, než se k nim dostala. Tušila, co se stalo, ale stejně se zeptala.

„Babičce není dobře?“

Edward jen přikývl s vážnou tváří.

„Pojedu za ní,“ a už chtěla zamířit pro klíčky od auta.

„Janet, počkej. Už není kam spěchat,“ zastavil ji.

„Cože?“ vykřikla zděšeně.

„Čekal jsem na tebe, až se vrátíš. Slyšel jsem, že tvé babičce není dobře, ale už jí nebylo pomoci.“

„Jak to?! Stěžovala si na únavu, ale přeci – NE!“ Její jediná kamarádka, rodina a opora zemřela.

„Je mi to líto.“

„Jak?... Co?“ vzlykala nesrozumitelně.

„Infarkt,“ odpověděl Edward na její myšlenky.

Zamířila do domu pro klíčky od auta.

„Počkej, teď by si neměla nikam jezdit,“ chtěl ji Edward zadržet. Věděl, že nemíří do nemocnice, ale někam do neznámého cíle.

„Ale já odtud musím pryč,“ zajíkala se nářkem.

„V tomhle stavu nemůžeš nikam jezdit,“ vymlouval jí to.

„Co je ti do toho? Proč jsi vlastně tady? Co je celé vaší rodině do mého života?! Nechte mě konečně všichni na pokoji!!!“ křičela, když nastupovala do auta a vyjela do ulic. Ani si nevšimla, že Edward vyndal z kapsy telefon.

 

..........

 

Silnice sice vedla dál, ale přes slzy neviděla. Raději se rozhodla zastavit. Babičku milovala, ale následovat ji na druhou stranu ještě nechtěla.

Vzteky práskla dveřmi od auta a rozběhla se mezi stromy, že prší, snad ani nevěděla. Křičela a řvala, aby svůj smutek dostala ven. Nadávala, padala k zemi a zase se zvedala, když najednou zakopla a upadla tvrdě na záda. Ostrá bolest jí projela hlavou.

„Jaspre ne!“ křičel někdo v dálce.

 

..........

 

Měla bych být promáčená od deště a ne cítit oheň. Celé tělo mi hořelo, až jsem začala být zoufalá. Bylo to divné, na jednu stranu jsem cítila tak silnou bolest celého těla, ale zároveň jsem měla pocit bezpečí a lásky. Jak můžu něco takového cítit, když každičký kousek mé kůže je jedním plamenem?

„Nevěřil jsem, že ji nezabiješ,“ mužský hlas mi přišel povědomý.

„Nemohl bych ji zabít. Ne, ji ne,“ zkroušeně pronesl jiný hlas, jehož vlastníka bych poznala všude. Jasper je tady se mnou.

„Taky si jí nemusela říkat všechno,“ řekl ten dokonalý hlas.

„Zrovna ty mi máš co vytýkat Jaspre,“ ohradila se žena.

„Promiň, Bello. Vlastně bych vám oběma měl poděkovat. Kdybyste mě v ten večer plesu nezastavili, asi bych jí ublížil a navždycky ji ztratil. Teď mám alespoň nějakou naději.“

„Bude to dobré, uvidíš,“ utěšovala ho Bella.

„Měla by se za chvíli probrat, už nás slyší,“ aha, to je Edward.

„Miláčku, pojď, měli bychom je nechat o samotě.“

„Jazzi, mám tě tu nechat? Nebudeš potřebovat pomoc?“ ptal se ten neodbytný čtenář myšlenek.

„Znám novorozené a kdyby mi ublížila, tak mi to patří.“ Kdo by chtěl Jasprovi ubližovat? Já to nedovolím!

Edward se zachichotal.

„Co je?“ ptala se Bella.

„Nic, pojď.“

V průběhu jejich hovoru bolest ustupovala a začala se koncentrovat pouze do mého srdce, které bylo zmatené ze všech pocitů, které mě obklopovaly. Jenže kvůli tomu rychlému bušení šel všechen chaos stranou a já čekala jen nadcházející konec. Přišel, srdce dobilo, ale mé vědomí zůstávalo.

Někdo mě chytil za ruku.

„Janet,“ tak se mi líbilo slyšet svoje jméno z jeho rtů. Váhavě jsem otevřela oči, abych zkontrolovala, jestli se mi to jen nezdá. To, co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Nade mnou se skláněla ta nejkrásnější a zároveň nejhrozivější zjizvená tvář na světě. Usmíval se, koutek úst mu protahovala malá jizva, která mi říkala, ať se mám na pozoru. Jenže ty medové oči mě k sobě lákaly svým kouzlem, že jsem se nedokázala odtáhnout.

„Můžeš mi někdy odpustit?“ ptal se mě Jasper se zoufalým výrazem v očích.

„Co bych ti měla odpouštět? To, co se stalo na plese, už jsem dávno zapomněla,“ usmála jsem se na něj. Jeho děsivá a přesto tak krásná tvář mi vrátila smutný úsměv.

„Odpustíš mi, že jsem tě proměnil? Spadla si a udeřila se hlavou o kámen. Bál jsem se, že vykrvácíš. Jednu lásku svého života jsem už ztratil, podruhé už bych to nedokázal,“ hlas se mu chvěl. „Nevěřil jsem, že můžu někdy milovat někoho jiného než Alici. Miluji tě, a proto jsem tě proměnil. Odpustíš mi někdy?“

Proměnil mě, já už nejsem člověk. Už mě nemusí trápit, že jsem nedokonalá a opuštěná, protože on mě miluje a jeho rodina mě bere jako svého člena. Věděla jsem to už dřív, ale až teď mi docházela celá šíře toho poznání. Jako by moje mysl měla větší kapacitu, než dřív a já byla schopná vše domyslet. Čeká mě věčnost s novou rodinou, už nikdy nebudu sama.

Z myšlenek mě vyrušila palčivá bolest v krku.

„Pojď, vezmu tě na lov. Nechci, aby si se ještě něčím trápila,“ vzal mě za ruku a já byla jen schopná ho mlčky následovat. Nemohla jsem z něj spustit oči. Jeho světlé vlasy vlály za ním, jak běžel lesem, a mě připadaly jako malé paprsky slunce, kterými mě k sobě vábí. Držela jsem ho za ruku vší silou, aby mi neutekl a já ho neztratila. Ukazoval mi nejen směr cesty, ale směr mého bytí. Nevím, co se stalo, ale i přes tu neobvyklou bolest v hrdle byl pro mě na světě jen on. Nic ani nikdo jiný neexistoval.

Zastavil se tak náhle, že jsem ho předběhla a pár kroků za sebou táhla. Jen se smál. On ví, jak se cítím, není třeba nic říkat.

Zadíval se mezi stromy a hlavou naznačil, abych se i já podívala jiným směrem než na jeho čarovnou tvář. Několik metrů od nás se páslo stádo srnek.

„Jen na chviličku na mě zapomeň, ty si teď důležitější,“ zašeptal tak, že lidské ucho by to neslyšelo. Abych ho mohla poslechnout, zavřela jsem oči. Jen díky té tmě mě konečně mohla přemoci žízeň.

 

..........

 

Seděla jsem vedle Jaspera, který se opíral o strom. Na rtech měl neodolatelný úsměv, oči zavřené, jednou rukou se zlehka dotýkal mého kolene. Klečela jsem vedle něj a nemohla se vynadívat. Přišlo mi, že jsem ho nikdy neviděla tak jasně. Prsty jsem mu přejížděla po obličeji, každou jeho jizvu jsem musela obkreslit.

„Hodně to bolí?“

„Z počátku ano, jed štípe, ale po čase jsem si zvyknul.“

„Bella říkala, že jsou novorození nebezpeční. Jsem nebezpečná?“ musela jsem se zeptat, protože jsem si tak nepřipadala.

Začal se smát tak nahlas, že to vyplašilo zvířata snad na míle daleko, ale oči měl stále zavřené.

„Novorození bývají nebezpeční, protože nedokážou myslet na nic jiného, než na svou žízeň a v každém vidí potencionální konkurenci. Zdá se, že ty máš zcela jiné starosti.“

Zamračila jsem se, nelíbilo se mi, že má ze mě legraci.

„Proč se na mě nepodíváš? Pořád ti vadím?" vzpomněla jsem si na náš poslední hovor. Byl vojákem konfederace, bojoval na straně otrokářů. Nemůže mě přeci milovat. Ale bylo mi to jedno, pro mě byl vším, i kdybych já pro něj měla být jen rohožkou. Taková je tedy láska nesmrtelných.

Konečně otevřel oči a podíval se do těch mých.

„Myslel jsem, že už nikdy nezažiji ten pocit, být zase bezmezně milován. Je to skoro tak opojné jako dívat se ti do tváře.“

„Takže mě opravdu miluješ?“ nemohla jsem uvěřit.

Přikývl: „Proč bych jinak byl tady s tebou?“

„Protože se bojíš o budoucnost rodiny.“

Jeho oči lehce pohasly a zase se opřel o strom.

„Alice viděla, že nás zachráníš, ale kdyby tě mělo cokoli ohrozit, to raději ať všechny Cullenovi i mě spálí oheň.“ Z té představy jsem se otřásla a zděšeně vzhlédla k nebi. Ani jsem nepostřehla, že se zase dívá na mě.

„Kromě tebe mě nic nezajímá. Ty si teď moje budoucnost.“ Naše oči se zase setkaly a já po něčem zatoužila.

„Můžu mít jednu prosbu?“ ptala jsem se váhavě.

„Předem splněna,“ pronesl, jako když voják přijímá rozkaz. Musela jsem se usmát.

„Chtěla bych to cítit. Myslím, to, co cítíš ty.“

„Slíbil jsem si, že už nikdy nebudu manipulovat s tvými emocemi,“ vrtěl nesouhlasně hlavou.

„Prosím, jak jinak ti mám věřit, že mě jen nechceš využít?“ Věřila jsem mu, ale trochu pozlobit si zasloužil. Jenže mě to hned mrzelo. Jeho ztrápený výraz mě mučil víc než ta neodbytná připomínka mé nové existence v krku. Bylo jedno, že to trvalo pouze zlomek vteřiny. Budu ho mít navždy vrytý do paměti a udělám všechno na světě, jen abych ho neviděla znova.

„Bojím se,“ usmál se najednou lišácky.

„Čeho?“

„Co když ti mé pocity budou připadat příliš obstarožní?“

„Co je to za nesmysl?“

„Je mezi námi třistaletý rozdíl, lidé dnes prožívají věci jinak než dříve.“

„Lásku lze prožívat jen jedním způsobem,“ odpověděla jsem nevěřícně.

„Je krásné, že si to myslíš. Já, bohužel, vím, že to tak není,“ zase se opřel o strom.

„Jaspre!“ myslela jsem, že ten strom snad porazím vzteky.

„Neměl bych zapomínat, že si novorozená. Netrpělivost může být velice nebezpečná,“ zabodl svůj pohled do mého.

Najednou mě veškerá zlost i nejistota přešly. Nahradila je nejprve lehkost, jako když mě pohladí svěží vánek. Ale ta vlna něžnosti začala zesilovat a mě pohlcovat. Moje tělo se rozplývalo v nekonečné sladkosti jakéhosi neprůhledného mraku bez barvy. Myšlenky se mi poztrácely, místo nich zbylo jen vědomí bezmezné lásky vynášející mě celou do víru palčivé touhy. Nenaplněné očekávající touhy, která začala být skličující i přes stálou přítomnost vřelosti lásky. Z těch krásných pocitů mě rušilo to pronikavé očekávání. Kdybych byla člověkem, nikdy bych nic takového nemohla zažít, protože křehké lidské tělo by to nevydrželo. Připadalo mi, že mám vše, ale ta nenaplněná touha to rušila.

„Proč? Co tě trápí?“ ptala jsem se ustaraně. Nechtěla jsem, aby cokoli kazilo jeho pocity.

„Nic.“

„Ale ano, trápí. Po něčem toužíš a proto tvé pocity nejsou dokonalé.“

„Dokonalé?“ zasmál se. „Zamilovaný muž vždycky touží.“ Nevěděla jsem, jak to myslí, ale když mě popadl do náruče a začal mě líbat, pochopila jsem.

 

..........

 

Epilog

 

Uběhlo několik týdnů, kdy se Renesmee s Jacobem vrátili domů k rodině, která se opět přestěhovala. V obýváku je uvítali zamilované páry. I když dívku po Jasperově boku neznali, nebyli překvapení. V den, kdy se rozhodli ukončit svoje líbánky, totiž dostali psaní.

 

Milovaná Renesmee a Jacobe,

píšu vám, abych se s vámi rozloučila. Vím, že vás čeká šťastná a spokojená budoucnost. Jen jeden mráček vám ji mohl zkazit, ale já a Janet jsme se postaraly o to, aby se rozplynul. Až se vrátíte domů čeká vás místo mě nový člen rodiny. Bude vám stejnou a možná i lepší oporou než já. Přijměte ji, prosím.

 

Miluji vás!

Navždy vaše Alice

 

 

 

Doslov

Možná může některý čtenář cítit zklamání. Není vysvětleno, jaké nebezpečí Cullenovým hrozí a ani jakým darem je má Janet zachránit. Napadlo mě mnoho variant a dlouho jsem přemýšlela, kterou použít. Nakonec mi došlo, že to není důležité. Začala jsem to psát kvůli jedné pasáži v Novém měsíci:

Ani Alice ani Edward nebyli překvapeni přijetím, které na nás čekalo na letišti Sea-Tac, ale mě to vyvedlo z míry. První, koho jsem spatřila, byl Jasper – zdálo se, že mě vůbec nevidí. Měl oči jenom pro Alici. Rychle šla k němu; neobjali se jako další páry, které se tu setkávaly. Jenom se dívali jeden druhému do očí, a přesto byl ten okamžik tak soukromý, že jsem cítila potřebu dívat se jinam.

Zajímalo mě, co museli prožívat. Zkoušela jsem nad tím přemýšlet z pohledu Alice, ale když někdo vidí do budoucnosti, není z ničeho nic moc překvapený. Jasper cítí veškeré emoce, takže je to pro něj téměř všední přejímat city druhých. Ale co třeba člověk, který o něčem takovém nemá ani tušení?

Všem milovnicím Alice se omlouvám. Já vím, že jen ona je Jasperova budoucnost a jakékoli nebezpečí odhalí a vyřeší vždy tak, aby mohli zůstat spolu. Tahle povídka je vlastně jen takový nesmysl ...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

8)  HMR (24.07.2013 21:41)

Kdo by chtěl Jasprovi ubližovat? Já to nedovolím!
svoje jméno děkuji!!!! jsem opravdu ráda, že jsi použila tohle spojení... už jsem si myslela, že jsem jediná, kdo si pamatuje, že zvratná zájmena existují...

Kate

7)  Kate (24.07.2013 12:06)

Áno!

emam

6)  emam (24.07.2013 09:57)

ST, potom vlastně může být každý vítězem:)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (24.07.2013 08:55)

Otvorené konce sú najlepšie,každý si to dokonči
po svojom.:)

Kate

4)  Kate (23.07.2013 23:45)

No teda mohla jsi to dokončit, ale takhle to mělo lepší říz!

emam

3)  emam (23.07.2013 23:39)

Holky, díky. Trochu jsem se bála odezvy... Nebyla jsem si jistá jestli to takhle vůbec můžu zveřejnit, ale nemohla jsem si pomoct;)

Kate

2)  Kate (23.07.2013 23:35)

EM! Ty jedna! Proč jsi to nedokončila? Já tě asi... pozvu na colu! Bylo to skvělé, romantické zakončení(mohlo to být dokončené s tím darem a se zachráněním Cullenů, ale nebudu rejpat, budu se těšit na někdy příště). A neboj, zachovám si přízeň. ;) Moc se mi to líbilo a tahle 3. část ze všeho nejvíc. Krásné! Hluboce se před tebou a . Jsi vážně, vážně dobrá!

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (23.07.2013 23:33)

Emam,ty si teda číslo. Ja by som povedala,že poviedka je scify. No a predsa boli víťazi....
Pekná poviedka Emam.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek