Sekce

Galerie

/gallery/LilyBC.jpg

Je tady čtvrtá kapitola. Čeká vás v ní krátká pohled Edwarda na celou situaci a potom jejich první rande z pohledu Emmy. Krásné čtení :)

Pohled Edwarda

Díval jsem se do hlubokých očí té černé vlčice. Věděl jsem, že je to Emma Blacková, četl jsem všem vlkům myšlenky. Byl to tak zvláštní pocit. Nikdy jsem Emmu neviděl, přesto jsem mohl s určitostí říct, že jen ona jediná se mnou může sdílet mou věčnost. Už pro mě existovala jenom ona a nikdo jiný. Nic nebylo důležitější, než to, že dýchá. Vzpomněl jsem si na Bellu. Už jsem vše pochopil. Ona mi ukázala, jak milovat, a já přesně věděl, komu teď moje láska patří. Emmě.

Emmo, prober se sakra! Jacob na ni v myšlenkách přímo křičel.

Jacobe, je pozdě. Emma se otiskla. Takže otisk. Všechno se tím vysvětlovalo.

Já jsem se otiskla? Emmina mysl byla vyděšená, chtěl jsem ji uklidnit, říct jí, že se nemusí bát.

Otiskla se do upíra. Ta zlomyslná Leah, měl jsem chuť ji uškrtit.

Musím pryč. Emma začala couvat. Rychleji a rychleji se vzdalovala, potom mrskla ocasem a zmizela v křoví. Chtěl jsem za ní běžet, ale v Samově mysli jsem slyšel varování, ať ji nechám jít. Všichni z mojí rodiny se na mě zkoumavě dívali.

„Potom vám to vysvětlím,“ sykl jsem na ně.

Domlouvali jsme se s vlky na strategii. Victoria musela být zničena. Dělal jsem své rodině mluvčího, ale to moji mysl nezaměstnalo natolik, abych nemyslel na Emmu. Měl jsem o ni takový strach, chtěl jsem být s ní. Obejmout ji, říct jí, že je vše v pořádku. Byl jsem rád, když tahle schůzka skončila. Běžel jsem domů následován šesti dalšími upíry. Z jejich myslí na mě křičely otazníky.

„Co se stalo Edwarde?“ zeptala se mě Esmé, když jsme byli v bezpečí obýváku.

„Emma Blacková se otiskla,“ řekl jsem pouze. Emmett se na mě podíval.

„A co je nám po tom, že se to štěně otisklo?“ ptal se posměšně.

„Edwarde, nevidím žádnou budoucnost,“ zděsila se Alice.

„Emma se otiskla do mě,“ vysvětlil jsem. Nastala dlouhá chvíle ticha.

„Jak je to možné? Upíři a vlkodlaci jsou odedávna nepřátelé na život a na smrt. Jak je možné, že se otiskla do tebe?“ divila se Alice.

„Já nevím. Jen chci být s ní,“ povzdechl jsem si. Rosalie nakrčila nos.

„No to nám tak ještě scházelo,“ poznamenala. Zavrčel jsem na ni. Carlisle odešel do pracovny a Esmé mě objala kolem ramen. Ostatní si šli po svých. I Esmé nakonec odešla a já zůstal sám.

Mluvil jsem se Samem. Emma se ještě nevrátila. Moje mrtvé srdce mě bolelo. Chtěl jsem ji jít hledat, ale Sam mi donekonečna opakoval, ať ji nechám čas si všechno srovnat. To, co jsem k ní cítil, se prostě nedalo popsat. Kdyby láska a oddanost dávaly křídla, létal bych tisíce metrů nad zemí.

Emmin otisk způsobil, že padly hranice a smlouva byla zrušena. Připadalo mi to až směšné, že se z úhlavních nepřátel stalo něco jako rodina. Vlastně jsem Emmu vůbec neznal a přesto jsem věděl, že ona jediná mě může doprovázet životem. To byl ten slavný otisk, už jsem byl schopen pochopit. Moje rodina, až na Rosalii, se s tím vyrovnala docela snadno. Alice byla nadšená, jen ji trápil fakt, že nevidí vlkodlaky a tím nevidí žádnou naši budoucnost.

Uběhlo pár dní a Emma se nevracela. Byl jsem tolik nervózní, nezůstal jsem chvilku v klidu. A nakonec mi zazvonil telefon a já slyšel ten krásný hlas, který byl nejdůležitější v mém životě.

Pohled Emmy

Byla jsem vážně hodně nervózní. V šatní skříni jsem vyhrabala svoje nejhezčí džíny a natáhla si černou mikinu přes hlavu. Trošku jsem si zkrátila vlasy, vážně už se to ve vlčí podobě nedalo vydržet, takže teď mi sahaly lehce nad ramena. Rande jsem měla naposledy před přeměnou, a to už bylo celkem dlouho. I když, tohle rozhodně nebylo klasické první rande. Od prvního rande si člověk většinou nic neslibuje, kdežto já jsem věděla, že se k sobě s Edwardem dokonale hodíme a je nám určeno být spolu. V tom byl asi ten největší háček. Viděla jsem ho jednou, nic jsem o něm nevěděla a on má být moje osudová láska? Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, ale i přes veškerou nervozitu jsem se nemohla dočkat, až budu ve Forks.

Bella jela domů a navrhla mi, že mě sveze. To jsem ráda přijala, nechtělo se mi jet na motorce. Přestože mi Bellin náklaďáček vždy připadal neskutečně pomalý, dnes cesta utekla nečekaně rychle.

„Emmo, posloucháš mě? Už jsme tady.“ Bellin hlas mi přišel strašně vzdálený.

„Emmo, prober se. Takhle nervózní jsem tě ještě neviděla.“ Její smích mi pomohl se probrat.

„Ok, už vnímám,“ řekla jsem rychle a vystoupila z auta.

„Užij si to,“ usmála se Bells.

„Díky.“ Zabouchla jsem dveře a Bella odjela. Téměř vzápětí na to místo přijelo stříbrné Volvo. Okýnko u spolujezdce se stáhlo a koukal na mě on. Všechna nervozita ze mě spadla a na tváři se mi roztáhl obrovský úsměv.

„Ahoj,“ usmál se na oplátku. „Napadlo mě, že bychom se mohli jít projít do lesa. Pokud ti nevadí, že bude brzy tma.“ Jeho sametový hlas mi hrál v uších.

„Myslím, že tmu přežiju.“ Souhlasila bych s čímkoliv. Otevřel dveře a já vklouzla na sedadlo. Jel dost rychle, ale díky svým upírským schopnostem nemusel sledovat vozovku a místo toho se vpíjel do mých očí.

„Byla jsi pryč,“ poznamenal jakoby nic.

„Ano, musela jsem si všechno promyslet,“ broukla jsem.

„A na co jsi přišla?“ ptal se.

„Že je mi jedno, že upíři a vlkodlaci jsou chroničtí nepřátelé,“ usmála jsem se.

„Souhlasím s tebou,“ taky se usmál a kdybych neseděla, podlomila by se mi kolena.

„Vážně by se ti podlomila kolena?“ V očích mu hrály pobavené jiskřičky.

„Víš, že je vážně nefér to tvoje čtení myšlenek?“ Můj hlas zněl trošku podrážděně.

„Promiň,“ omlouval se, ale nezněl nijak zvlášť kajícně. Zastavil auto. Jeli jsme takovou chvilku a když jsem se koukla z okna, byli jsme na kraji lesa daleko za městečkem. Tak rychle, že jsem jeho pohyb ani nezaregistrovala, mi otevřel dveře. Chytil mě za ruku. Bylo to tak samozřejmé gesto. Čekala jsem, že mě jeho ruka bude studit, ale nebyla to pravda. Jeho kůže měla příjemnou teplotu. Vyrazili jsme po cestičce do lesa.

„Byla jsem hrozně nervózní,“ přiznala jsem se a trošku se začervenala.

„Musím přiznat, že jsem posledních pár dní nebyl ve své kůži. Bál jsem se o tebe,“ podíval se mi do očí a zastavil.

Ani nevíš, jak se mi stýskalo. Pomyslela jsem si. Pohladil mě po tváři.

„Jen mi to všechno připadá tolik zvláštní,“ řekla jsem už nahlas.

„Vím, jak to myslíš,“ pokýval hlavou.

„Já jen, že o tobě nic nevím,“ sklopila jsem oči. Chytil mě kolem ramen a potom si mě vzal do náruče.

„Nevadí ti rychlý běh?“ zeptal se s úsměvem.

„Ne, nevadí. Taky běhám celkem rychle, abys věděl,“ zasmála jsem se. V tu chvíli vyrazil velkou rychlostí, ale mně to nevadilo. Jako vlk běhám stejně rychle. Ani jsem nemrkla a byli jsme na kraji skály. Položil mě na zem, ale ruce nechal okolo mého pasu.

„Když není taková tma, je tu krásný výhled,“ zašeptal.

„Zapomínáš, že jako vlkodlak vidím ve tmě stejně dobře jako za světla,“ zasmála jsem se a sedla si na zem. Edward mě napodobil.

„Vůbec se neznáme a přesto je mi s tebou tak dobře,“ šeptal mi do ucha. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

„Jsme si souzení,“ broukla jsem.

Bylo tak jednoduché si s Edwardem povídat. Měla jsem pocit, že se známe věčnost. Neuměla jsem mluvit o svých citech a on ani nepotřeboval, abych to říkala nahlas. Vše mohl vidět v mé hlavě. Leželi jsme v trávě, dnes v noci nepršelo a dokonce vyšly i hvězdy. Edward si hrál s pramenem mých krátkých vlasů. Zavíraly se mi oči.

„Měl bych tě odvézt domů,“ poznamenal. Okamžitě jsem oči otevřela.

„Ne!“ vyhrkla jsem. Usmál se.

„Em, uvidíme se i zítra, pozítří, budeme se vídat po celý zbytek věčnosti.“ Bylo lákavé o tom takhle přemýšlet.

„Když si představím, že jsem bez tebe, je to, jako by mě kousek chyběl,“ zašeptala jsem. Naklonil se nade mě. Přibližoval se velice pomalu, nechtěl mě vyděsit. Naše rty se něžně spojily. Už jsem chápala ty řeči o motýlcích v břiše. Zapletla jsem mu prsty do vlasů a víc se k němu přitáhla. Objal mě kolem pasu. Nemusel si dávat pozor, aby mi svou silou neublížil. Jsem vlkodlak, má to i své výhody. Něžný polibek jsme oba prohlubovali. Srdce mi bušilo rychlostí blesku. Ten polibek byl najednou tolik divoký, že se to skoro nedalo snést. Cítila jsem, jak se mu koutky úst povytáhly do úsměvu a on se odtáhl.

„Musíš taky někdy dýchat,“ zasmál se a hbitě se vytáhl na nohy. Podal mi ruku a opět si mě chytil do bezpečí své náruče. Láska nemá rozum. A pro nás dva je to opravdu velké štěstí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (21.12.2012 19:56)

všetko je také jednoduché...

6)  Tru (13.11.2010 20:52)

Láska nemá rozum a jsem ráda že sedím, moje kolena jsou jako z rosolu:)

5)  ada853 (13.11.2010 18:51)

uzasne uz se tesim na dalsi kapitolu sem cela nervozni jak to bude probihat moc jim fandim

4)  Judy (13.11.2010 18:35)

No jo, svět bláznů patří zamilovaným.

3)  Nicol97 (13.11.2010 15:20)

Krása!!! Pokračuj co nejrychleji!!!

VerunkaEmily

2)  VerunkaEmily (13.11.2010 14:44)

Moc pěkné:). Jen doufám, že Edward nebude dělat takové "blbosti" jako v Novém Měsíci
Už se těším na další. Jsem strašně zvědavá jak se to bude vyvíjet

1)   (13.11.2010 12:14)

Pohled Edwarda byl ohromný! Krásný!
Ale něcomi říká, že to nebu tak jednouduché, a něco se pokazí ale ze srdce doufám, že ne

a promiň za chyby, ale mám naražený prst a se dlahou na ruce se dost blbě píše

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella