Sekce

Galerie

/gallery/LilyBC.jpg

Já vím, je to dlouhá doba...Nic méně je tu poslední kapitola. Přidám ještě epilog a rozhodně můžu slíbit, že se k postavám z téhle povídky ještě vrátím v pokračování. Tak pěkné čtení (teda jestli to ještě někdo čtete!)

Když jsem se probrala, všechno mě bolelo. Edward seděl u mě a držel mě za ruku. Měl zničený výraz, stejně jako celá moje rodina. Nemuseli mi nic říkat. Já to věděla. Vlastně jsem za to mohla já. Byla jsem moc velký srab na to, abych to někomu řekla. Stejně by mě asi považovali za blázna.

Carlisle mi popsal všechna moje zranění a taky vylíčil jejich léčbu. Jako vlkodlakovi se mi hojily kosti, ale měla jsem krvácení do břicha a protržená slezina se hojila moc rychle a nepobrala tu vyteklou krev. Carlisle mě musel operovat a málem jsem zemřela. Když mi to oznamoval, měla jsem chuť uškrtit se.

Victoria padla. Měla nad nimi početní převahu, přesto zlikvidovali všechny novorozené. Zapletli se do toho dokonce Volturiovi, znala jsem je z Edwardova vyprávění. Zabili ji za porušení zákona a dožadovali se vidět upírku Bellu. Cullenovi se jim snažili vysvětlit, že Bella už k nim nepatří, ale nechtěli to chápat. A proto Sam i se smečkou zasáhl. Nemuseli nic dělat, jen se postavili za Cullenovy a Volturiovi vyděšeně zdrhli zpět do Itálie.

Nekonala se ani oslava vítězství. Nad všemi visel stín Sethovy smrti. Nade mnou byl ten stín nejtěžší. Měla jsem pocit, že pod ním nemůžu dýchat.

Pomalu jsem se dostávala do svého normálního stavu. Tedy aspoň po fyzické stránce.

Seděla jsem ve svém pokoji před zrcadlem a pročesávala jsem si vlasy. Mé černé oblečení neslo všechen můj smutek, ty šaty mi připadaly, jako by měly tak sto kilo. Dnes se konal Sethův pohřeb. Už jsem neměla sílu plakat, a tak jsem zaujala zvláštní netečný postoj.

„Emmo, musíme jít,“ oznámil mi bratr, který vešel do mých dveří. Nijak jsem nereagovala, a tak za mnou přišel a chytil mě za ruku.

„Tak pojď, sestřičko moje,“ pomohl mi vstát. I když od té nehody uplynul skoro týden, pořád mě všecko bolelo. Poslušně jsem se nechala odtáhnout do auta a cestu sotva vnímala.

Pršelo. Chmurné počasí vystihovalo náladu dne. Jacob mi otevřel dveře a já si uvědomila, že už jsme na místě. Sevřel se mi žaludek, to místo ve mně vyvolávalo spoustu vzpomínek. Ani nevím, odkud se tam vzal, ale stál vedle mě. Můj upíří zázrak. Něžně mě políbil na čelo a vedl kovanou bránou na hřbitov. Neobtěžovala jsem se roztahovat deštník, ale on myslel na vše a udělal to. Věděla jsem, že za námi jde Jake a veze tátu na vozíku. Zamířila jsem přímo k Sue.

„Upřímnou soustrast,“ zamumlala jsem. Sue se na mě otočila a rychle mě objala.

„Ach, Emmo,“ rozeštkala se. Měla jsem ohromnou chuť odtud utéct. Absolutně si nepamatuju, kdy začal kněz se svojí řečí. Viděla jsem, jak každému okolo tečou slzy a cítila se zahanbeně, že já už prostě nejsem schopná slzy vytvořit. Moje slzné kanálky nejspíš dočista vyschly.

Když řeč skončila, začali přítomní házet květiny na rakev, která už byla položená v zemi. Taky jsem tam hodila tu svoji a jen se dívala do země. Všichni se začali pomalu trousit zpět do La Push. Edward mě zatahal za rukáv. Podívala jsem se okolo a zjistila, že už tam kromě nás nikdo není.

„Mohla bych tady ještě chvilku zůstat?“ zeptala jsem se ho.

„Počkám před bránou,“ slíbil a odešel. Povzdechla jsem si.

„Ahoj Emmo,“ ozvalo se vedle mě. Vyděšeně jsem nadskočila a podívala se, kdo to vedle mě stojí.

„Sethe?!“ Asi jsem se dočista zbláznila. Byl to můj kamarád, jen byl jaksi průhledný.

„Mohl jsem si myslet, že takhle dopadneš,“ řekl a sjel mě pohledem.

„To já měla umřít,“ broukla jsem k tomu duchovi.

„To se mýlíš. Byl to můj osud. Ani bys nevěřila, jak jsem teď šťastný,“ řekl a lehce se usmál.

„Snad sis nenašel nějakou dušici,“ poznamenala jsem sarkasticky. Seth se štěkavě zasmál.

„Co ty víš,“ řekl tajemně. Upřela jsem na něj pohled.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Protože ty musíš žít. Jestli to takto půjde dál, vyjde moje oběť nadarmo. Mým osudem bylo umřít stejně jako tvým je žít. Tak ten život nezahazuj a neklaď si to za vinu,“ vysvětloval mi to jako malému dítěti a když jsem vypadala nepřesvědčeně, pokračoval.

„Slib mi, že už se nebudeš trápit,“ požádal mě. Vykulila jsem na něho oči a nebyla schopná slova.

„Prosím,“ dodal a hodil psí pohled.

„Dobře,“ broukla jsem. Usmál se na mě a začal se vzdalovat.

„Sbohem, Emmo,“ loučil se.

„Sethe, setkáme se ještě někdy?“ zeptala jsem se rychle, než úplně zmizel.

„Jednou se možná znovu shledáme,“ zamával mi a byl pryč. Zamyšleně jsem zamířila k bráně. Edward mi hned ovinul paži okolo pasu a vedl mě k autu.

„Vypadáš líp,“ řekl, když jsme seděli v autě.

„Je mi líp,“ usmála jsem se.

„A smím se zeptat, čím to je?“ vrhl na mě tázavý pohled.

„Stejně bys mi nevěřil,“ řekla jsem a koukla z okna.

„Zkus to,“ nedal se odbít. Povzdechla jsem si a pokrčila rameny.

„Já...viděla jsem Setha, dokonce jsem s ním mluvila,“ vysvětlila jsem mu a dívala se na něj, jestli si náhodou nepomyslí, že jsem blázen.

„Já si myslím, že je to možné a jestli ti to zvedlo náladu, jsem za to neskonale vděčný,“ usmál se.

+++

Stála jsem v kostele, na sobě jsem měla bílé šaty, v rukou kytici. Začal hrát svatební pochod a všichni začali vstávat. Prošla jsem úzkou uličkou, po červeném koberci a postavila se vedle Edwarda.

Ne, nelekejte se, nebyla to moje svatba! Vždyť jsem zrovna oslavila své osmnácté narozeniny. Ano, měla jsem bílé šaty a ano, držela jsem kytici, ale naštěstí jsem zde zastávala jen roli družičky.

Podívala jsem se na svoji sestru. Moc jí to slušelo. Vlasy měla sepnuté maminčinou perlovou sponou a jednoduché šaty dokonale obepínaly její ukázkovou postavu.

Když kněz začal se svojí oddací řečí, zabloudila jsem pohledem ke svojí rodině. Vedle mého otce Billyho seděla Sue a i přes události minulých měsíců se usmívala. Seděl tam Jacob a za ruku držel Bellu. Na její ruce se leskl zásnubní prstýnek. A také tam seděla Rebeca. Se svým mužem a malou dcerkou. Přijeli těsně před obřadem a já si s ní ani nestačila popovídat. Na druhé straně seděla moje nová rodina. Všichni Cullenovi jako obvykle naprosto dokonalí. Rosalie po mně vrhla nejistý úsměv a já jí ho stejně nejistě oplatila.

Edward si mě víc přitáhl k sobě a já se na něj zahleděla. I když jsem byla dost vysoká, stejně mě o hlavu převyšoval. Jeho karamelové oči zářily a já jsem si nebyla jistá, co ten pohled znamená.

„Slečno Rachel Kristino Blacková, berete si zde přítomného pana Paula?“ zeptal se kněz mojí sestry.

„Ano,“ hlesla Rachel a z oka jí utekla slza štěstí.

„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“ Paul ji sevřel v náručí a vtiskl jí neuvěřitelně dlouhý polibek. Svatebčané se postavili a tleskali novomanželům.

Když se pak všichni odebrali do pronajaté restaurace, konečně jsem našla vhodnou chvilku abych si popovídala s Rebecou.

„Ahoj Beco,“ usmála jsem se na ni nesměle. Moje sestra hned vyskočila a objala mě.

„Emmo, jak se máš? Slyšela jsem, co se stalo! Už jsi v pořádku? A co ten tvůj upír?“ šibalsky jí zajiskřilo v očích a táhla mě k jednomu ze stolků.

„Počkej, Bec, mám toho hodně, co ti chci říct,“ začala jsem pomalu a všimla si, jak sestra zvážněla.

„Já... Je to už dlouho, co jsme se viděly naposled a je spousta věcí, které se změnily... Myslím, že jsem za poslední rok hodně zestárla.“ Asi jsem mlela úplný blbosti, ale bylo mi to jedno.

„Prostě bych se ti strašně ráda omluvila za to, jak jsem se k tobě vždy chovala. Moc mě to mrzí.“ V očích se mi objevily slzy. Rebeca mě objala v mateřském objetí.

„Ale Emmo! Dělala jsi jen to, co dělají všichni puberťáci. Měli jsme to těžké, nějak jsi se s tím musela vyrovnat. Mám tě moc ráda,“ uklidňovala mě a já si zase připadala jako čtyřletá holčička, které před spaním četla pohádky.

„Děkuju, Beco,“ hlesla jsem tiše. Sestra se zadívala na svoji dceru.

„Lucy je v mnoha ohledech po tobě,“ poznamenala.

„Asi si s ní taky hodně užiješ,“ ušklíbla jsem se. Rebeca se zasmála a potom se na mě zase otočila.

„Víš, jaké má druhé jméno?“ zeptala se a v očích se jí blýskly jiskřičky radosti.

„Jmenuje se Lucinda Emma Johnesová,“ usmívala se moje sestra. Vykulila jsem oči.

„To jako vážně?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Jasně,“ zasmála se Beca.

„Rebeco, myslíš, že bych ti mohl na chvilku ukrást tvoji sestru?“ ozval se za námi Edwardův hlas.

„Že jsi to ty,“ usmála se Rebeca a sledovala, jak s Edwardem odcházím.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se trošku nervózně.

„Ale kdepak. Jen Rachel bude házet kytici,“ usmál se šibalsky a šoupal mě k parketu.

„To nemyslíš vážně,“ zamumlala jsem nakvašeně.

„Copak ty by sis mě nevzala?“ zeptal se naoko ublíženě.

„Jasně, že vzala. Ale na tyhle blbosti nevěřím,“ zašklebila jsem se. Nic mi to nebylo platné. Ocitla jsem se v davu svobodných holek vedle Belly.

„Jé, nazdar,“ usmála jsem se.

„Ahoj Em, vidím, že jsi tady taky z donucení,“ zasmála se Bella.

„Jako by ti dva nevěděli, že jsme stejně jejich,“ řekla jsem nakvašeně.

„Přesně,“ zasmála se moje kamarádka. Ani jedna jsme nevnímaly, že Rachel už vyhodila kytici. Nějakou divnou shodou okolností se stalo, že jsme kytici chytily obě. Nejdřív jsme se na sebe koukly a pak vyhrkly v hurónský smích.

„Klidně si ji nech,“ udělala jsem super gesto, protože jsem tu kytici nechtěla ani vidět.

„Na to zapomeň. Je tvoje,“ vnucovala mi ji Bella.

„Fajn, fajn. Je nás obou,“ rezignovala jsem.

„Dobře, to je akceptovatelné,“ zasmála se Bella. Kytku jsme hodily někam na stůl a vyšly za svými vyvolenými. Edward si mě chytil do obětí a začal se pohupovat v rytmu muziky.

„Takže si mě vezmeš?“ zeptal se s úsměvem.

„Vzhledem k tomu, že mi vidíš do hlavy, je to trochu zbytečná otázka,“ zašeptala jsem.

„Chtěl bych to slyšet nahlas,“ řekl svoje přání.

„Dobře tedy. Edwarde Cullene, miluji tě z celého srdce a jsem ochotná se za tebe provdat,“ usmála jsem se na něho. Zablýsklo mu v očích.

„Teda za pár let,“ opravila jsem se rychle.

„Tak to má být,“ zašeptal.

Ano, tak to má být. A já spojila naše rty v polibku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (22.12.2012 16:30)

sladký koniec časť, v nebi (alebo, kdde to bolo) bola trochu neobyčajná, ale bolo to skvelé

zuzka88

7)  zuzka88 (17.01.2011 22:52)

Krásný závěr. Jsem ráda, že se k tomu hodláš někdy vrátit. Určitě si to moc ráda přečtu.

Lily

6)  Lily (17.01.2011 15:34)

Neboj se Michale7, jak už jsm napsala, k tomuto příběhu se vrátím v další povídce ;)

5)   (17.01.2011 14:53)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Chjo, to bylo... smutný!:'-( Pohřeb:'-(
Ale já si poprvé myslel, že se vdává!
"Klidně si ji nech."
"Na to zapomeň. Je tvoje."
Jsem rád, že tady po dlouhé době je další kapitola, ale je mi líto, že už bude kónéc:'-( :'-(

4)  Tru (17.01.2011 09:19)

A tak to má být To víš, že to ještě někdo čte! Ty jedna! Krásná kapča, ze začátku drobet smutná, ale jinak? Super:)

3)  Nicol97 (16.01.2011 23:48)

Krása!

2)  ada1987 (16.01.2011 21:34)

Marketa

1)  Marketa (16.01.2011 21:30)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek