Sekce

Galerie

/gallery/LilyBC.jpg

Tak jo, jsem tady konečně s další kapitolou. Omlouvám se, času málo, učení hodně. Ale to asi všichni znáte. Tato kapitola je...no, řekněme, že opravdu není nijak veselá. Snad se vám i přes to bude líbit. Lily

Celé moje tělo se soustředilo pouze na boj. Vrhla jsem se na jednu novorozenou upírku a obratně jí utrhla hlavu. Za normálních okolností by mi to připadalo hrozné, ale tady šlo o záchranu člověka. Musím bojovat, ačkoliv se mi to nepopsatelně příčí. Quil byl hned u mě a hodil tělo upírky do ohně. Její hlava tam vzápětí směřovala taky.

Kouř z ohně nepopsatelně páchnul. Upíři smrdí normálně, ale tohle bylo ještě tak stokrát horší. Nevěděla jsem, k čemu to přirovnat. Neměla jsem čas sledovat, co dělá zbytek mé smečky nebo Cullenovi. Quil popadl další oběť za paži a trhnutím ji oddělil od těla. Zabíjela jsem hlava nehlava. Nestíhala jsem si všímat ničeho jiného než svých protivníků. Kolem mě se prosmýkla Rosalie a skočila po krku jednomu novorozenému. Jenže na balvanu nad nimi se náhle objevil jiný upír a skočil po Rose. Ta to nečekala a on ji přišpendlil k zemi. Byla v pasti. Už už jí chytal za paže, které chtěl utrhnout, když jsem na něj skočila zezadu. Moje síla ho přiměla pustit její ruce a odhodila jsem ho asi čtyři metry pryč. Tam už na něj čekal Quil a dodělal práci.

Chytila jsem opatrně mezi zuby Rosaliinu mikinu a vytáhla ji na nohy. Chvíli jsme si hleděly do očí a věděla jsem, že nás sžírají stejné pocity. Obě jsme k sobě navzájem cítily nechuť a přesto se něco změnilo.

Ovšem nebyl čas řešit naše přátelství-nepřátelství. Oslnil mě záblesk rudých vlasů. Victoria vše sledovala z asi o deset metrů vzdálené skalky. Okamžitě jsem za ní vyrazila.

„Emmo! Ne!“ zakřičela za mnou Rose, ale já ji neposlouchala. Vyběhla jsem po kamenech a vyrazila za ní. Utíkala hlouběji do lesa.

Jsem s tebou, Em. Slyšela jsem Setha, který běžel najednou vedle mě. Edward jí nadběhne. Vysvětloval mi.

Dobře. Odpověděla jsem mu a dál vytrvale utíkala za tou debilní upírkou. Běželi jsme pár minut a před námi se objevila malá louka. Edward už na ní čekal na druhé straně. Victoria se zastavila uprostřed louky a my tři jsme ji obklíčili. Edward se na ni ďábelsky usmíval.

„Ano, Bella tady není se mnou. Vlastně, už spolu nejsme vůbec,“ odpovídal nejspíš na její myšlenky.

„Lžeš!“ prskla po něm. Zasmál se. Kroužili jsme kolem ní a nedovolili jí udělat výpad.

„Ale kdepak, Victorie. Stalo se něco, co ty nemůžeš nikdy pochopit.“ Byl trpělivý, jako by něco vysvětloval dítěti. Seth se štěkavě zasmál. Victoria se tvářila vyděšeně, ale potom se její výraz změnil. Nechápala jsem, proč se tolik usmívá. A najednou jsem je slyšela, viděla, cítila.

Banda novorozených se na nás vrhla. Bylo jich tolik. Dva jsem odhodila někam zpátky do lesa. Několika z nich jsem ukousla nějaké končetiny. A pak jsem ucítila ochromující bolest. Slyšela jsem křupat kosti a s hrůzou si uvědomila, že to jsou moje kosti.

Emmo, Sethe, vydržte. Slyšela jsem v hlavě Samův hlas, ale nebyla jsem schopná mu vyhovět. Ta bolest byla příliš silná.

Sestřičko, snaž se, to zvládneš. Ani Jakův hlas mě nedokázal zaujmout natolik, abych byla schopná splnit jeho přání.

„Emmo, prosím tě!“ Edwardův hlas byl jako rajská hudba. Tolik jsem ho chtěla poslechnout, zůstat tu s ním. Ale padala na mě otupělost.

„Emmo, zůstaň tady,“ prosil ten nejkrásnější hlas.

Já nemůžu… Je po všem…

Bylo to jako věčnost a zároveň chvilička. Tma a jedině tma. Jsem mrtvá? Necítila jsem nohy ani ruce. Dokonce jsem si nebyla jistá, jestli mám hlavu. Pak mě napadlo, že přemýšlím, takže hlavu mít musím. Zkusila jsem pohnout prsty. Chvilku mi trvalo, než jsem je našla, ale povedlo se. Nejprve jsem uvolnila malíček a postupně celé zápěstí. Zkusila jsem i druhou ruku. Když jsem důkladně otestovala své horní končetiny, vrhla jsem se na nohy. I ty se daly do pohybu bez větších obtíží. A najednou jsem si uvědomila, že ta tma není kolem mě, jen já mám zavřené oči. Cítila jsem, jak se mi víčka chvějí námahou. Ale nešlo to tak lehce jako s rukama a nohama. Opanovat oči mi připadalo skoro nemožné.

„Emmo?“ Ten hlas zněl z dálky, ale byl mi podivně povědomý. Odkud ho znám?

„Emmo, prober se.“ Ten hlas byl naléhavý a už nezněl z takové dálky. Víčka se mi opět zachvěla námahou. A nakonec se mi to povedlo. Nejdříve levé a potom pravé. Jakmile jsem oči otevřela, hned jsem je musela zavřít. To oslnivé světlo mi zcela jistě popálilo rohovku. Druhý pokus byl úspěšnější. Zamrkala jsem a i přes nepříjemné pálení nechala oči přivykat světlu.

„No hurá! Už jsem myslel, že se neprobereš.“ Seth! Byl to můj Seth. Kamarád, vlkodlak, prostě Seth. Vymrštila jsem se do sedu a zamotala se mi hlava. Seth byl naštěstí duchapřítomný a zachytil mě. Rozhlédla jsem se kolem. Všude bylo jen bílé světlo. Nic víc. Skoro to vypadalo, že já i můj kamarád sedíme v prázdném prostoru.

„Kde to kruci jsme?“ zeptala jsem se a nepřestávala se rozhlížet. Seth pokrčil rameny.

„Kdo ví, každopádně vypadáš hrozně. Všude máš škrábance a rány. Jsi celá od krve,“ řekl mi a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Teprve teď jsem se na něj podívala pořádně. Taky měl spoustu ran a krev mu barvila oblečení. Co to má na sobě? Byl oděn v bílém dlouhém plášti. Podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě to stejné a krev mi barvila plášť na hrudi.

„Proč se nehojíme?“ zeptala jsem se vyděšeně. Neodpověděl mi však Seth, ale úplně neznámý hlas.

„To proto, že jste mrtví.“ Oba jsme se za tím hlasem ohlédli. Stály tam dvě postavy. Řekla bych, že oba měli stejné pláště, jen v černé barvě. A co že to říkali? Mrtví? Hloupost.

„Jak to myslíte, že jsme mrtví?“ ozval se Seth. Nebylo jim vidět do tváře. Měli kápě.

„Tak, jak to říkáme. Zabili vás novorození,“ řekl vyšší z dvojce mužským hlasem. Se Sethem jsme se setkali pohledem.

„Tady už zůstaneme napořád?“ zeptala jsem se. Bylo to zvláštní, ale akceptovat, že jsem umřela, bylo podivně jednoduché.

„Ne. Máme pro vás totiž nabídku,“ řekla menší postava a já poznala ženský hlas.

„Jakou?“ vyzvídal Seth. Obě postavy se zasmály.

„Jeden z vás bude ušetřen,“ řekl muž.

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Jeden z vás se vrátí do světa živých. Ten druhý půjde s námi,“ řekla žena hlasem jako samet.

„To nemyslíte vážně!“ vyhrkla jsem.

„Ale ano, Emmo, myslíme. Musíte se rozhodnout,“ řekl muž nekompromisně. Podívala jsem se s nadějí na Setha. Ten mi pohled opětoval. Byla bych schopná se pro něj obětovat. Byl to kamarád, skoro rodina. Před tím, než jsem se otiskla, jsem do něj byla zamilovaná. Nemůžu dopustit, aby umřel. Ne, to nedovolím.

„Emma se vrátí na zem,“ řekl rozhodně Seth.

„Ne!“ vykřikla jsem. Seth se mi podíval do očí. Chytil do dlaní můj obličej a já cítila, jak mi stékají slzy.

„Poslouchej mě, Emmo.“ Počkal, než jsem se mu podívala do očí, pak pokračoval. „Ty máš  na zemi rodinu. Máš Edwarda, svoji životní lásku. Ty máš pro co žít. Já nikoho takového nemám. Nepřipravím tebe ani Edwarda o štěstí,“ vysvětloval mi tiše.

Edward. Teď jsem si přesně uvědomovala, že bez něj nemůžu být. Nechat ho na zemi by byl skoro hřích. Ale mám přežít na úkor Setha.

„Emmo, miláčku. Nikdy bych si neodpustil, kdybych já žil a ty byla mrtvá. Takhle to prostě má být,“ šeptal mi můj kamarád a mně slzy tekly proudem.

„Nemůžu...nechci...“ začala jsem chabě protestovat, ale položil mi prst na ústa.

„Pššš.“ A lehce mě na rty políbil. Nebyl to pravý polibek, spíš pusa na rozloučenou. Vstal a nechal mě sedět na zemi.

„Nashledanou, Em, budu tě z nebe hlídat.“ A najednou odcházel s těmi postavami. Vymrštila jsem se na nohy.

„Počkejte!“ zakřičela jsem a všichni tři se zastavili. Počkala jsem, až se na mě otočí.

„Kdo jste?“ Moje otázka byla směřována těm dvěma postavám. Oba si naráz sundali kápě. Toho muže jsem poznala. Byl to Harry, Sethův otec. Sethovi se rozzářily oči radostí. Harry syna objal okolo ramen.

Žena mi byla povědomá, ale nebyla jsem schopná zjistit, kdo to je. Našla jsem určitou podobu mezi ní, Rachel a Rebecou. Přistoupila jsem k ní blíž. A najednou mi to bylo jasné. I když jsem ji léta neviděla, poznala jsem ji.

„Mami...“ hlesla jsem tiše. Žena se na mě vroucně usmála.

„Vidíš, Em, budu v dobrých rukou,“ usmál se Seth.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Všichni tři se naráz otočili a odcházeli. Seth už se neohlédl, ale moje maminka mi zamávala, než zmizeli.

Seth umřel. Na úkor mě. Jsem hrozná. Bylo mi ze sebe samotné nanic. Ale přepadala mě otupělost. Nedokázala jsem se jí bránit. Pohltila mě i tohle divné místo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

zuzka88

8)  zuzka88 (17.01.2011 22:46)

Tak to bylo smutný. Chudák Seth:(

7)   (16.01.2011 18:29)

JÁ CHCI DALŠÍ DÍL JÁ CHCI DALŠÍ DÍL JÁ CHCI DALŠÍ DÍL RYCHLE!

VerunkaEmily

6)  VerunkaEmily (10.12.2010 21:37)

Nééééé, proč on? No aspoň, že se dostal ke svýmu tatínkovi a její mamince. těším se na další. nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale doufám, že Viktoria chcípne. Ale Setha je mi líto :'-(
ale jinak dost dobrá

Nora

5)  Nora (10.12.2010 20:45)

4)  Nicol97 (10.12.2010 19:03)

3)  Tru (10.12.2010 18:55)

No teda, tak tohle asi nikdo nečekal...nádech-výdech-nádech-výdech...Jen doufám, že tu mrchu dostali, protože jinak Seth umřel zbytečně a určitě nejen on.

2)  ada853 (10.12.2010 15:47)

tak tahle kapitola mi doslova brala dech jak to dopadne??.. ja bych tu viktorii nejradsi zabila a chudak seth :'-( :'-( uz se tesim na dalsi

1)   (10.12.2010 15:44)

Seth?!?!?!?!?! Obětoval se...:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Je to tááák hodný chlapec a opravdu BUDE v dobrých rukou...:(
:'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella