Sekce

Galerie

/gallery/LilyBC.jpg

Tak jsem tady s další kapitolou. Moc mě těší, že moji povídku čtete a omlouvám se, že přidávám tento článek po tak dlouhé době. Jenže ve škole je toho teď moc a mně jde hlava kolem. No nic, krásné čtení.

Probudila jsem se v Edwardově náručí. Očima se mi vpíjel do kůže, ale nic neříkal. Ani já jsem nenašla vhodná slova. V noci jsem byla neuvěřitelně šťastná, ale to bylo všechno pryč. V žaludku jsem měla kámen a dělalo se mi nevolno. Den bitvy je tady. Edward se zvedl z postele.

„Nachystám ti snídani, ano?“ Lehce se usmál, ale neoklamal mě. Ten úsměv byl napjatý. Věděla jsem, že z dnešního dne nemá o nic lepší pocit než já.

„Děkuju,“ broukla jsem. Vytratil se z pokoje a já zaplula do koupelny. Třepaly se mi ruce, nervozita rozvibrovala celé moje tělo. V klidu, Emmo, je to v pohodě.

Ani to, že jsem se uklidňovala, nijak nepomáhalo. Pustila jsem na sebe ultra horkou vodu a doufala, že se mi svaly uvolní. Moc mi to nepomohlo. Po deseti minutách jsem to vzdala, oblékla se a zamířila dolů. Edward na mě čekal v kuchyni se snídaní. Za normálních okolností bych byla z vajíček se slaninou opravdu nadšená, ale dnes jsem se v tom jen tak rýpala. Posadil si mě na klín.

„Nechutná ti to?“ zeptal se s pozvednutým obočím. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, je to moc dobrý. Jen mi není dobře,“ zabručela jsem. Věděl přesně, jak to myslím. Koukla jsem na hodiny.

„Musím jet pro Bellu.“ Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. Šel se mnou až k autu. Otevřel mi dveře a než jsem vklouzla na sedadlo, dlouze mě políbil. Potom jsme se na sebe jen dívali. Ještě nikdy se nám nestalo, že by ani jeden nevěděl, co říct. Teď ta chvíle nastala. Napětím se mi nepřestávalo třást tělo. Pohladil mě po tváři, přidržela jsem si tam jeho ruku.

„Uvidíme se na mýtině,“ řekl mi.

„Jasně.“ Nasedla jsem do auta. Zabouchl za mnou dveře a sledoval, jak odjíždím po cestě z lesa. Neměla jsem absolutně na nic náladu. Moje útroby stravoval strach. Ne o sebe. O moje vlčí kamarády, o Bellu. O nejdůležitějšího člověka na celém světě. Co když se něco stane Edwardovi? Černé myšlenky mě neopouštěly po celou cestu k Belle. Zastavila jsem před domem Swanových a snažila se upravit svoji zkřivenou tvář. Charlie si myslí, že je vše v pořádku, budou se s Billym dívat na zápas. A taky by rozhodně nebylo dobré vyděsit Bellu. Nasadila jsem ten nejvěrohodnější úsměv a vylezla z auta. Když jsem šla po cestě k domu, koukala jsem se do lesa. Mezi stromy na mě koukal červenohnědý vlk. Zamávala jsem na bratra, než jsem zaklepala na dveře. Otevřel mi Charlie s úsměvem na tváři.

„Ahoj Charlie, tak si pro vás jedu,“ usmívala jsem se a dumala nad tím, jestli mu můj úsměv připadá stejně falešný jako mně samotné.

„Nazdar Em, Bella je ještě nahoře, budeš ji muset trošku popohnat,“ zasmál se a pustil mě do domu.

„Jasně,“ řekla jsem a vyběhla schody. Nenamáhala jsem se, abych zaklepala, a vtrhla za Bellou. Seděla na posteli a dívala se z okna. Mlčky jsem si sedla vedle ní.

„Bello…“ začala jsem, ale ona mě přerušila.

„Slib mi něco,“ zamumlala.

„Co?“ zeptala jsem se podezíravě. Upřela na mě oči.

„Že se nikomu nic nestane.“ V očích se jí leskly slzy. Slzy, které začaly zaplavovat i mé tváře.

„To ti nemůžu slíbit.“ Můj hlas se třásl stejně jako její. Objaly jsme se a chvilku jen tak seděly a plakaly.

„Musíme jít,“ zašeptala jsem. Utřela jsem slzy sobě i Belle a za chvíli už jsme uháněly po silnici do La Push. Charlie byl u vytržení ze zápasu v televizi, a tak si ani nevšiml našeho divného chování. Když jsem zaparkovala auto, zase zemi smáčel otravný déšť. Charlie a Bella rychle vběhli do domu. Já se pomalu ploužila za nimi. V našem domě bylo narváno. Billy se vítal s Charliem, Rachel seděla s Paulem. Jacob se sem dostal dřív než my a seděl s Bellou na sedačce. Jared, Colin a Brody stáli v koutě. Nechtěli rušit. Charlie si nejspíš nevšiml vážnosti a hloubky této chvíle. Jacob i Paul se loučili se svými láskami. Vydala jsem se za Billym.

„Měj se, tati, mám tě ráda,“ usmála jsem se na něj a objala ho. Charlie nás udiveně pozoroval.

„Ty tady nezůstaneš, Emmo?“ zeptal se nechápavě.

„Ne. Já, Jacob a Paul máme něco k zařizování ohledně sestřiny svatby. Bude to velké překvapení,“ lhala jsem mu do očí a doufala, že to nepozná. Zdálo se, že mi to sežral. Vydala jsem se za sestrou.

„Rachel, já…“ začala jsem, ale ona mě objala a tak i umlčela. Dneska ode mě nejspíš nikdo nechtěl nic slyšet.

„Mám tě hrozně moc ráda, Emmo,“ zašeptala mi do ucha.

„A já tebe,“ hlesla jsem a koukla se na Bellu. Poslala jsem jí vzdušný polibek doprovázený dlouhým pohledem. My jsme se už rozloučily.

Jacob mě chytil za ruku a i s Paulem jsme opustili dům. Šli jsme k mému autu. Bylo by nápadné, kdyby tady zůstalo. Nikdo z nás nepromluvil. Viděla jsem, jak se oběma mým společníkům třesou ruce víc než mně.

Podle dohody jsem auto zaparkovala na začátku lesa tak, aby bylo co nejméně vidět. Paul i můj bratr se okamžitě proměnili a čekali na mě. Jacob se na mě dlouze podíval, když viděl, že se k ničemu nemám.

„Chci ještě na chvíli zůstat člověkem,“ řekla jsem mu na vysvětlenou. Pokýval obrovskou huňatou hlavou a sklonil se natolik, abych na něj mohla vylézt. Usmála jsem se na něj a obratně se vyhoupla na jeho hřbet. Podrbala jsem ho za uchem a pevně se chytla. Vyrazil jako blesk do lesa. Musela jsem si dávat pozor na větve, aby mě některá z nich nesrazila na zem. Hodně jsem nadskakovala a narazila si nohu o veliký kmen stromu. Jake omluvně zakňučel. Sklonila jsem se k jeho uchu.

„To nic, brácho.“ Doufala jsem, že mě slyšel. Cesta mi přišla podivně dlouhá, když jsem sama neběžela. Konečně jsme proběhli známým křovím a byli na místě.

Přehodila jsem nohu přes Jakeova záda a sklouzla na zem. Cullenovi už tam stáli ve skupince. Rychle jsem se rozběhla k Edwardovi. Viděl mě a vyrazil mi naproti. Skočila jsem mu do náruče a on si mě pevně chytil. Bylo to, jako bychom se už nikdy neměli pustit. Vyhrkly mi slzy a já je nechala stékat. Edward se trošku odtáhl a uchopil můj obličej do dlaní.

„Edwarde, hrozně moc tě miluju, musíš to vědět! Miluju tě rozumíš? Miluju!“ vzlykala jsem.

„Vím to. Ať se dneska stane cokoliv. Nikdy tě nepřestanu milovat.“ Naše vyznání lásky pozorovali všichni okolo, ale mně to bylo jedno. Políbili jsme se. Ten polibek nebyl stejný ani podobný žádnému před tím. Byl hluboký, procítěný, důležitý. Oba jsme do něj vložili všechnu vášeň, všechen strach, veškerou beznaděj. Byl to polibek na rozloučenou. Teď už jsem si byla vším jistá. Jestli se jemu něco stane, jestli už tady nebude, tak já půjdu za ním. Budeme spolu navždycky. Ať tady nebo jinde. Takhle to prostě má být.

„Přicházejí!“ vykřikla Alice. Odtrhla jsem se od jeho úžasných rtů a věnovala mu poslední pohled. Naposledy podržel můj obličej v dlaních, potom mě pustil.

Rozběhla jsem se a vyskočila vysoko do vzduchu. Neobtěžovala jsem se sundat si oblečení, a tak když jsem se proměnila, z oblečení zbyly jen neidentifikovatelné cáry.

Zařaďte se do formace. Nařídil Sam a za mnou se v závěsu objevili Quil a Rosalie.

Emmo, Jacobe, soustřeďte se. Samova nervozita byla hmatatelná.

Ano, Same. Zazněly unisono naše myšlenky. I upíři se rozprostřeli po bitevním poli.

Kryju ti záda, Emmo. Zašeptal Quil.

Já tobě taky. Hlesla jsem a zírala směrem, kterým se naše návštěva měla vyřítit na mýtinu. První, co jsem zaregistrovala, byl příšerný nasládlý zápach. Poznala bych ho kdekoliv a děkovala jsem bohu, že takhle Edward ani nikdo z jeho rodiny není cítit.

Potom jsme uslyšeli ohromný řev. Všichni mladí, krvežízniví novorození hulákali a ječeli jeden přes druhého.

Bylo to tady. Stromy se chvěly a mezi nízkými keři se objevili oni. Nebezpeční a hladoví po krveprolití.

Moje reflexy, stejně jako reflexy ostatních, zareagovaly obrovskou rychlostí. Jak se na nás ta ohromná smečka řítila, nakrčila jsem se ke skoku. Periferním viděním jsem pozorovala Rosalii, jak hrbí záda. I její obraný mechanismus byl spuštěn.

„Ne že se kvůli vám dostanu do průšvihu, štěňata,“ zasyčela na mě a na Quila. Rozzlobeně jsem zavrčela a vrhla se vpřed. Zahlédla jsem Edwarda asi dvacet metrů ode mě.

Miluju tě! Poslala jsem mu myšlenku a povalila na zem jednoho novorozeného. Bitva začala, není cesty zpět.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)   (09.12.2010 17:04)

Už ČTVRTEK!!!

VerunkaEmily

10)  VerunkaEmily (09.12.2010 16:55)

Já ti to odpustím, když sem co nejdřív dáš další :)

9)  Raduššška (06.12.2010 08:55)

No tááák už je pondělí :'-( :'-( :'-( :'-(

Lily

8)  Lily (30.11.2010 20:27)

Jj Victoria tam bude, jen se strašně moc omlouvám, další kapitola přibude až o víkendu...nemám vůbec čas, teď se du pustit do seminárky do ochrany životního prostředí:'-( tak doufám, že mi to odpustíte :p

VerunkaEmily

7)  VerunkaEmily (30.11.2010 08:16)

Wow, tak to byla síla, bitva novorozených.
A co Viktorka? Doufám, že tam bude :)

6)  ada853 (29.11.2010 09:30)

asi mam takove tuseni ze se nekomu neco stane a rychle dalsi

5)   (28.11.2010 16:15)

Bitva!! Jestli někdo umře, kdokoliv, asi omdlím!!! Rychle další

Marketa

4)  Marketa (28.11.2010 07:39)

3)  Nicol97 (27.11.2010 23:00)

Konečně!!! Už jsem to nemohla vydržet! Pokračuj!

2)  ada853 (27.11.2010 22:43)

doufam ze to dobre dopadne a co ten konec sem cela nervozni stoho jak to dopadne a utne se to hned na zacatku??

1)  Tru (27.11.2010 22:23)

Snad to dobře dopadne, ale ten konec, takhle to urvat...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek