Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/inkognito_st.jpg

6. KAPITOLA - PRÁVA A POVINNOSTI

Vzdávám pokus. Celé moje tělo je ochromeno bolestí. Ležím, vnímám píchání v ruce a světlo lampy mi svítí do očí. Přestože je mám zavřené, cítím ten žár. A uvědomuji si, že se ke mně blíží. Když na mne sahá, trhám sebou. Ramenem mi projíždí ostrá bolest, až vytřeštím oči.

Vidím ho!

Dívám se na siluetu štíhlé postavy. Je vysoký. Možná za to může úhel pohledu, ze kterého se dívám. Vlasy mu obepínají hlavu. Nejspíš je má svázané na krku. Jsou dlouhé. Černá silueta zůstává stát nade mnou.

„Na co zíráš?“ šeptá vztekle. Nehýbe se ale. Čekala bych, že se pokusí schovat, když se mi do téhle chvíle neukázal, ale nic nedělá. Jen stojí. Prudce zavírám oči a preventivně se obracím čelem k podlaze. Páchne. Je hliněná? „Ptal jsem se, na co zíráš?!“ řve.

„Omlouvám se,“ sípám. Prach se mi dostává do pusy a nosu. Nutí mě to kašlat, ale hlavu neodvracím.

„Fajn. Konec komedie. Vstávej,“ poroučí a zvedá mě i s židlí. „Jestli to takhle půjde dál, zabiješ se tu sama. Připravíš mě tím o pocit zadostiučinění, takže buď tak laskavá a přestaň.“

„Co jsi zač?“ ptám se a při těch slovech se mi svírá hrdlo.

„Co bys řekla?“ Napadá mě něco s chudokrevností, zdegenerovanou na kanibalismus, ale ihned to zapuzuji. Takové štěstí/smůlu bych přeci neměla, ne?

„Netuším.“

„Zase? Fajn, dokud to nebudeš vědět, pokračujeme.“ Chce se mi kňourat nevolí, ale ovládám se.

„Potřebuju doktora,“ vzlykám vzteky a bolestí. Zatínám zuby a snažím se netřást, protože každičký pohyb mě bolí.

„Na co?“ vysmívá se mi.

Něco mi spadlo do oka asi?!

„Prosím.“

„Dej mi pokoj. Nebaví mě to tvoje vzlykání. Čekal jsem, že vydržíš víc.“

„Mám rozdrásaná zápěstí, vykloubené rameno a určitě minimálně jednu zlomenou kost. Ty bys to vydržel?“ štěkám rozčileně, nedbajíc jeho reakce. Až když se židle znovu výhružně naklání, uvědomuji si svou chybu. „Ne!“ křičím panicky. Nechci znovu padat!

„Tak zavři zobák! Nejsem Cullen, aby sis na mě otvírala klapačku!“ šeptá mi u ucha. V jeho hlase zní jasná výhružka. Polykám poznámku o tom, že si na Edwarda rozhodně neotvírám klapačku a ani zobák. Jen kývám a zaměřuji se na tmu pod stolem. Není kam jinam se dívat. „Varuju tě. Ještě jednou a poznáš mě.“

„Já vím, kdo jsi,“ vzdychám. Přestože jsem jeho tvář viděla jen párkrát, přestože jsem z něj poznala v tuhle chvíli jen siluetu a obrys, přestože si nejsem pořádně schopná vybavit, jak se jmenuju, vím, kdo mě unesl. Jen jsem si to asi měla nechat pro sebe, napadá mě.

„Vážně?“

„Jsi bezcitný chlap, co se vyžívá v týrání…“ Větu nedokončuji, nejspíš jsem proti své vůli a ve snaze odvést ho od jména překročila hranici povolené rychlosti. Cítím na tváři ostré štípnutí a hlava se mi vyvrací do jedné strany. Pálí mě líčko a do očí mi vyhrknou slzy. Zatínám zuby a svírám víčka k sobě, protože vím, co přijde. Většinou to tak je. Trest a pak jeho dech na mé tváři. Vrčí mi u ucha. Nejspíš mu došlo, že to na mě působí víc než křik.

„Přestřelila jsi, přestože jsem tě varoval. Je to tak?“ Přikyvuji. „Očividně s tebou není normální řeč. Takže se vrátíme ke Cullenům. Co bylo dál v tom dopise?“

„Nevím, nedopsali jsme ho,“ mumlám s tepající čelistí. Má sílu. Otékám. „Zajímal se o můj kotník.“

„A dál?“

***

„Vážně vám nic není?“ zajímal se. Dívala jsem se na něj shora, protože klečel u mých nohou – jak poetické a romantické – a ohmatával mi kotník! Edward Cullen na mě sahá! „Tohle bolí?“ pokračoval a zvedl ke mně zrak.

„Nebolí. Říkala jsem, že jsem v pořádku. Jsem machr na padání, věřte mi.“ Usmál se tím svým pokřiveným úsměvem a já se musela znovu učit, jak se dýchá.

„Raději se ptám. Nerad bych, abyste žalovala firmu za zanedbání bezpečnostních opatření.“ Klesla mi brada. Proč já si vždycky myslím, že mu jde o mě?

„Nemusíte mít strach. Neudělala bych to asi, ani kdyby to byla pravda.“

„To jsem rád, ale doufám, že se to nikdy nestane. Neodpustil bych si to,“ zašeptal a znovu mi přejel prsty po kotníku. Až moc osobně na to, aby to mohl maskovat za kontrolu kostí. „Máte dnes večer něco?“ zeptal se tiše. Nakrčila jsem čelo a povytáhla krk.

„Co prosím?“

„Jen mě zajímá, jestli budete dnes večer s přítelem.“

„Nevím,“ vyhrkla jsem. Opatrně položil mou nohu na koberec a vstal. Teď se nade mnou tyčil on. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do zamračené tváře.

„A kdy o tom budete vědět?“

„Asi až přijdu domů, myslím.“

„Odvezu vás.“

„To je v pořádku, mám tu auto.“

„Chtěl bych vás odvézt.“

„Vážně nemusíte.“

„Musím. Pokud nebudete mít večerní program, rád bych vás zneužil.“ Neubránila jsem se překvapenému vydechnutí a vyvalení očí. Pochopil, že jsem to pochopila jinak. „Proboha! Pardon, myslel jsem to jinak. Alice bude mít ehm… narozeniny. Chtěl bych jí něco pěkného koupit.“

„Večer mají ale obchody zavřeno,“ podotkla jsem tiše.

„Obchodní centra ještě ne. Bello, prosím vás, pomozte mi,“ škemral a upřel na mě zvláštní pohled. Slíbila bych mu v tu chvíli snad i deset dětí z mého lůna, přestože jsem nevěděla…

***

„Ty jsi panna?!“ vyhrkne. Rudnu. Tak tohle jsem mu zrovna říkat nechtěla. Ne, když mě tu drží přivázanou a bezbrannou. Pokud se chce mstít, tak proč ne tímhle způsobem? Nebyla bych první, kterou by to potkalo. „To je vtip? Cullen si vybral nejen obyčejnou holku, ale i pannu? Ví to?“

Mlčím a snažím se neodseknout. „Ví to?“ opakuje se smíchem. Vrtím hlavou. „No, tak to je sladké. Už to ví. Bude to mít na videu do rodinné videotéky. Pokračuj, pokračuj. Začínám se bavit.“

***

Dívala jsem se na něj a přemýšlela. Proč bych s ním nemohla jít? Miluju ho. Vím, že to tak je, tak proč si ještě trochu nezarejdit nožem v srdci? Zase by mohl říct něco děsně milého a sexy a následně to vysvětlit docela logickou věcí, která se nebude týkat mé osoby. To přežiju.

„Já…“ Přerušil mě zvuk Claire de lune.

„Omlouvám se, musím to vzít,“ vyhrkl a zmizel za dveřmi. Když je zavíral, slyšela jsem jen: Já vím, že fialovou… A co jsem měl asi říct?!

Zamračila jsem se. S kým by Edward mohl řešit fialovou barvu? Nebo to bylo něco jiného? I mně zazvonil telefon. Naklonila jsem se, abych dosáhla do kapsy. K mému štěstí přežil můj pád.

Jacob.

Mohla jsem si myslet, že ten jeho osmý smysl – nebo kolik jich má – zapracuje.

„Hm?“ ohlásila jsem se nevrle do telefonu a doufala, že ho to odradí.

„Ahoj. Provedl jsem něco?“

„Dnes?“ rýpla jsem si. Jake se na druhém konci sluchátka vesele zasmál.

„Pořád se zlobíš kvůli té vodě?“

Ajo! Voda! Úplně jsem na ni zapomněla.

„Samozřejmě. To se nedělá. Byla jsem k smíchu.“

„Cullen se ti smál?“ Jeho hlas se najednou změnil. Byl ostrý, jedovatý a… stejný jako Edwardův, když o Jacobovi mluvil.

„Taky ses mi smál,“ připomněla jsem mu.

„A jo,“ zařehtal se. „Ale hele, proč volám vlastně… V La Push bude večer fajrák. Co ty na to? Opečeme si špeky, kopneme prcka a pochvalně se poplácáme po zádech.“

„Moje špeky se opékají zásadně na slunci, prcky netyranizuju a po zádech se můžu poplácat tady.“ S Edwardem, dodala jsem pro sebe v duchu.

„Vědět, jak tě ta voda naštve, nedělal bych to,“ vzdychl. Zesmutněl. Bylo mi ho najednou líto, chudáka. Snažil se, jenže s pozváním přišel fakticky nevhod.

„Ale to ne, Jakeu. Jen musím zůstat déle v práci. Pan Cullen něco potřebuje, víš?“ V tu samou chvíli se Edward vrátil. Zamávala jsem na něj, aby neodcházel. Usmál se a opřel o zeď vedle dveří. Ruce si zasunul za záda a nohy zkřížil v kotnících. Díval se nejprve na špičky bot, a když jsem promluvila, zvedl hlavu.

„Co třeba jindy?“ navrhla jsem.

„Co třeba spíš později? Nehodláš v té kanceláři bydlet, že ne? Pořád jsem ti neřekl tu novinku, Bells.“

„Tak mi ji řekni teď.“

„Po telefonu to není ono.“

„Stav se za mnou zítra tady,“ navrhla jsem znovu.

„V realitce?! To bych taky nemusel přežít, víš?“ zavrčel. Ti dva se fakt nenáviděli, ale já netušila proč.

***

„Někdy neplatí přísloví, že se protiklady přitahují, miláčku.“

„Vážně není moje vina, že ti nerozumím,“ šeptám a čekám trest, ale on se jen tiše zasměje a začne mi přecházet za zády.

„Tak se na ně přece podívej. Je každý jiný.“

„Každý člověk se liší.“

„Prý člověk, pche!“ odfrkne si. Opět mi to připomíná jeho slova o jídle. Polykám naprázdno a snažím se dýchat. Jediné, co mi pořád uniká, je, proč do nelidí dává i Jacoba. A protiklad? Jak by mohl být protiklad ke kani… – ne, nebudu to říkat. Když to neřeknu a ani na to nepomyslím, nebude to pravda. Strašidla neexistují!

„Jak chceš dát Cullenovi tu nahrávku?“ zajímám se. Pokouším se změnit tím téma a daří se mi.

„Pak ji tu najde.“

„Pak?“

„Až to skončíme.“

„Až to… aha,“ šeptám. Tentokrát svůj dech neovládám já. Dýchám v podstatě automaticky, ale povrchně. Píská mi v uších a hučí v hlavě. Až to skončíme si překládám jako až tě zabiju.

„Nebo mu to mám poslat po kurýrovi? Možná bych to mohl poslat po Blackovi!“ vykřikuje nadšeně.

„No, ten by měl asi radost.“

„Myslíš?“ směje se a ignoruje mou jízlivost. Nejspíš ji omlouvá jako počátek hysterie. „A dál? Copak jste vybrali Alici?“

„No…“

„Počkej, nech mě hádat. Nic?“ Mračím se.

„Jo,“ přiznávám. Nestihli jsme to.

***

„Omlouvám se. Netušil jsem, jak málo mám vody,“ opakoval poněkolikáté Edward. Viděla jsem jen jeho nohy. Zbytek těla měl vražený pod kapotou. V kalhotách se mu rýsoval pevný zadek. Rozhodně mi nevadilo, že se nám začalo kouřit z auta. Hlavně jsem si toho nějak nevšimla, dokud nezastavil u malé čerpací stanice. „Dojděte si pro kafe, Bello. V kapse mám peněženku, ale momentálně mám ruce od něčeho špinavé.“ Polkla jsem tak hlasitě, že to musel slyšet i on. Prala jsem se s odpovědí. Kafe nechci/ Zaplatím si ho sama, to je dobrý/ Vepředu v kapse?

„Bello?“ Zvedla jsem oči od jeho pozadí a došlo mi, že už tam pěknou chvíli rozhodně není zadek. Zrudla jsem a potlačila nutkavý pocit utéct s křikem do lesů na protější straně silnice.

„Myslím, že to kafe nepotřebuju,“ hlesla jsem.

„Nemyslím si. Jen si tam sáhněte.“

„Nebudu vám sahat do kalhot!“ vyjela jsem hystericky a couvla. „To se nehodí!“

„Je v kapse saka, Bello. V autě. Na zadní sedačce,“ řekl tiše a dusil se smíchy. Otočila jsem hlavu k lesu a byla víc jak z poloviny rozhodnutá, že tam uteču. Taková ostuda!

„Už to je spravené?“ zaúpěla jsem a odmítla se na něj podívat.

„Rozhodně ne. Zadřelo se to.“

„Cože se to?“

„Musíme počkat, až nás někdo odveze. Nezlobte se.“

„Měla jsem se sejít s Jacobem,“ vzdychám. Zabije mě, to je jasné. Slíbila jsem mu to. Určitě mi bude volat, aby zjistil, kde jsem. Možná… „Mohl by nám pomoct. Umí to s auty!“ vyhrkla jsem nadšeně. Edward se ale mračí. Zase.

„Zavolám Emmettovi. Je kousek odtud, pokud vážně spěcháte za přítelem.“

„Nespěchám, ale slíbila jsem mu to. Byl by zklamaný.“

„A vy?“

„Co já?“

„Taky by vás mrzelo, že nejste s ním?“

„To je zvláštní otázka, pane Cullene.“

„Nevhodná. Omlouvám se, nic mi do toho není. Vy a váš přítel máte právo na soukromí. Nezlobte se.“ Při těch slovech zvedl kus hadru a otřel si ruce. Vytáhl z kapsy kalhot telefon a vytočil číslo. „Fajn,“ sykl do sluchátka a položil to. Povytáhla jsem obočí. To bylo dost rychlé a stručné. Jak to mohl Emmett pochopit?

***

„Věříš v budoucnost?“ ptá se tiše.

„Ta neexistuje. Všechno se děje právě teď. Cokoliv chceš, nedostaneš v budoucnosti, ale v této chvíli.“

„Filozofie?“

„Někde jsem to četla…“ vysvětluji. Jsem paranoidní, krčím se při každičké své odpovědi a bojím se.

„Naštěstí minulost proběhla. A na budoucnost máme Alici. Jak to bylo pak?“ Na budoucnost máme Alici? Cože?

***

Nakonec jsem si pro to kafe došla. Za své. Dávala se do mě zima. Přeci jen forkské podnebí a večer…

„Kdy přijede?“ ptala jsem se.

„Když jste byla uvnitř, tak volal. Prý mu někdo propíchal kola. Musíme počkat.“

„Kola?“ zhrozila jsem se.

„Volal jsem odtahovku, Bello. Stihnete to.“ V jeho hlase nezní vůbec žádná emoce. Je to takový ten projev nezájmu.

„Zlobíte se?“ zeptala jsem se tiše a upila z kelímku. Místo odpovědi se jen pousmál a zavrtěl hlavou. Pořád se na mě nepodíval. „Zlobíte,“ konstatovala jsem, spíš pro sebe, než pro něj. Když jsem odvracela tvář, zahlédla jsem jeho pohled. Ihned jsem se na něj otočila zpět. Dívali jsme se jeden druhému do očí a já se bála mrknout, abych to spojení nepřerušila.

„Mám neuvěřitelný vztek, Bello. Zuřím, protože děláte ohromnou chybu a já nejsem schopný vám to vymluvit s prostředky, které mám.“

„Chybu?“

„Kdybych vás požádal, abyste se přestala vídat s vaším přítelem, vyhověla byste mi?“ zašeptal, aniž by mi odpověděl.

„Ne,“ řekla jsem popravdě. „Nemůžu…“ Oslnilo mě světlo blížícího se auta a u krajnice zastavil odtahový vůz. Edward se na mě ještě chvíli bez jediného mrknutí díval, načež se odvrátil a vyšel proti muži v oranžové uniformě.

Nemůžu se s Jacobem rozejít, když s ním nechodím!

***

„No, nejspíš jsi mi vyřešila jednu otázku, miláčku.“

„Jo?“ odsekávám rozzuřeně. Tahle vzpomínka byla bolestivější než mé vykloubené rameno.

„C, c, c… Dej si pozor…“ varuje mě. Klopím hlavu a vzdychám. Už nikdy nebudu moct Edwardovi vysvětlit, že s Jacobem nechodím a miluju jeho. Miluju Edwarda Cullena a on se to nejspíš už nikdy nedozví. Náhle – v pomatení jakýchsi skrytých smyslů – zvedám hlavu a dívám se přímo do čočky kamery. Miluji tě, Edwarde, artikuluju bezhlasně a snažím se usmát. Při tom pohybu mi cuká levá tvář. Pálí to, ale za jistotu, že to Edward bude vědět, i když tu nebudu, to stojí. Pohlcuje mě nový strach. Bojím se toho, že to video Edward nikdy neuvidí. Musím se odtud dostat a říct mu to sama. Prostě musím!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Alrobell

19)  Alrobell (28.11.2011 18:53)

Asi takhle, jsem velice ráda, že je tahle povídky dopsaná. a já nemusím trpět

Twilly

18)  Twilly (23.05.2011 14:17)

Mišutko, ty bys měla nosit sebou na krku zavěšený zbojní pas - NA TEBE!!!!

bb119

17)  bb119 (16.05.2011 15:15)

já už nevím, co ti sem mám pořád psát, je to skvělé, napínavé, strhující, dechberoucí, výtečné, báječné....
jen malá poznámka - Edwarde! okamžitě sebou hejbni a už jí konečně zachraň!

16)  Guneska (01.05.2011 21:12)

Bella Jamese vystihla dost dobře. Jen je vtipné, jak nechce vyslovit slovo kanibal. Co bude dělat, až přijde na to, že je to upír?
Proč s tím Edwardem vždycky mluví tak útržkovitě? Proč mu prostě na rovinu neřekne, že Jacob je jen kamarád? Proč se trubka takhle trápi? Resp. trápila... vytáčí mě

julie

15)  julie (01.05.2011 19:58)

Rosalie7

14)  Rosalie7 (01.05.2011 18:44)

Páni, no to prostě musí! A nejlíp by bylo, aby ten Edward hejbnul tím svým pěkným zadkem a přišel si pro ni sám! Misko, prosím, udělej něco. To jeho mučení je opravdu strašné, a ted normálně i vítám představu upíra. Protože její závěr, že je to kanibal, je snad ještě horší představa než krvesavec! Moc krásná kapitolka, a ty předchozí taky, ačkoli jsem je nekomentovala(za což se omlouvám a sypu si popel na hlavu!!!)

13)  nathalia (01.05.2011 18:07)

Krasne, romanticke a zase silene!! NEchtela bys ji uz konecne zachranit?? 6 kapitol tyrani uz je n me trochu moc :D A ty pichle pneumatiky jsou podivne, nejak moc nahod :)

Fanny

12)  Fanny (30.04.2011 19:01)

Bella je, myslím, dost zoufalá, teda kdo by v její situaci nebyl a už jí asi ani moc nemyslí, protže jinak už by jí to opravdu už muselo dojít a nebo si tu skutečnost nepřipouští...

Kaca

11)  Kaca (30.04.2011 16:53)

By mě zajímalo, kdy jim to dojde, že není s JAcobem, a kdy je Alice konečně uvidí. To jeako nevidí i jeho nebo jak?
Zajímalo by mě, jak ten Eda zadřel motor syčák jeden, a kdo Emmovi propíchal ty kola jinak než ústně.
Uf! Jsem si oddychla že tahle kapitola nebyla nějak moc drastická. Jen jedna facka... sice silná, ale dalo se to přežít. Jinak ten Jacob byl zase když žárlí, je k sežrání :D

Kristiana

10)  Kristiana (30.04.2011 12:44)

Zas a znovu jsem si fantasticky početla.

Michangela

9)  Michangela (30.04.2011 11:25)

Janeba

8)  Janeba (29.04.2011 23:19)

Mišutko , miluju tvůj sarkastickej humor, miluju tvůj způsob vyprávění, miluju tvoji Bellu!!! Písmenka mi došly a já se musím spokojit s tím, že si konečně připustila, že Edwarda miluje a počkat si, až ji konečně najde, nakope únosci zadek, utrhne mu hlavu a nebo ... bude večer fajrák. Opečou si špeky, kopnou prcka a pochvalně se poplácají po zádech....
Děkuji!!!

semiska

7)  semiska (29.04.2011 22:04)

Ty její výslechy plné strachu, bezmoci a napětí mě vždycky úplně rozklepou... Zároveň ale z toho cítím únoscovo vzrušení z vyslýchání a ubližování Edwardovi. Jsme zvědavá, co se bude dít dál, ptž je to strašně napínavé...

6)  vampirka (29.04.2011 21:55)

5)  Anna43474 (29.04.2011 21:27)

Na moment jsem se ocitla nahoře, na obláčku, ale ke konci jsem byla opět hodně hluboko a padala pořád dolů... dolů... dolů... Trochu se bojím, fakt Ale zatím jen trochu
TKSATVO

Silvaren

4)  Silvaren (29.04.2011 21:11)

Už jsem psala, že je to čím dál tím lepší? Naprosto ale naprosto skvělá kapitola!!!! Je mi moc líto, že Bella během toho vyprávění trpí, ale kdyby ne, nedozvěděli bychom se ten příběh a hlavně bychom se tak nepobavili jako dneska:„Moje špeky se opékají zásadně na slunci, prcky netyranizuju a po zádech se můžu poplácat tady.“
"Vepředu v kapse?"

eMuska

3)  eMuska (29.04.2011 20:35)

Srrrrrrrrp!
Ojjjjjjjjš!
Hmmmmmmmpf!
Jooooooooj!
Ta ty take pocitofky? ojš, skoro ma šľak trafil - čo je celkom možné, keďže vedľa ucha mi tu vrieska "Slovenskooooooooooo"... Ale tvoju kapitolku som si aj tak dokázala dokonale vycchutnať. Neuveriteľné...
Hej, vrecko...

milica

2)  milica (29.04.2011 20:15)

Míšo, ježiš, jak dlouho jí ještě budeš trápit? A nás vlastně taky :'-( :'-( Krásná kapitolka, jen je mi už Belly hrozně líto Dej jí prosím šanci mu to říct

1)  Lucie (29.04.2011 19:42)

O sakriš- teď jsem dočetla a už mám zase absťák...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek