26.04.2011 [20:45], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 24×, zobrazeno 4908×

Slyším cvaknutí čehosi. Pokouším se otočit, přestože vím, že je to marná snaha. Moje zvědavost přemáhá i pocit, že chci umřít.

„Dostal jsem nápad,“ říká a já konečně zase slyším, jak se blíží. Ignoruje mé prohlášení o konci pohádky. Polévá mě zvláštní uklidňující pocit, že tu je. „Pomůžeme osudu. Jen…“ odmlčuje se. Vypadá to, že nad něčím přemýšlí. „Zavři oči a ani nemysli na to, že bys je otevřela dřív, než ti řeknu. Pokud tedy vážně nechceš umřít.“

Vybavuje se mi přísloví, že zvědavost zabila kočku. Co když to bude i můj případ? Jenže když ho neposlechnu, umřu dřív, než zjistím, co se děje. Poslechnu ho. Zavírám oči a čekám. Když si začínám myslet, že se dlouho nic neděje, oslňuje mě světlo. Prudké a jen chvilkové. Blesk! Blesk fotoaparátu! Svírám víčka těsněji k sobě, abych je neotevřela v pudu, který mívám. Rozmrkat blesk. On mě vyfotil? Proč?

„Hm… To se mu bude líbit,“ mumlá. „Už můžeš koukat, jestli chceš.“ Otevírám oči. První, co vidím, když zmizí divné hvězdičky z mého urputného snažení udržet víčka u sebe, je malá černá věc na stole před lampičkou.

„Točila jsi někdy film, miláčku?“ zajímá se. V tu chvíli mi dochází, co ta černá věc je. Kamera.

„Necháme Edwardovi malý vzkaz. Co ty na to?“

„Že je to zbytečné,“ přiznávám rozmrzele. Ošívám se. Nerada se fotím a ještě míň mám ráda filmování mé tváře. Kde to vůbec všechno vzal?

„Pověz nám, miláčku, něco o Edwardovi Cullenovi.“

Zavrtím hlavou. Nechci o něm mluvit na kameru. Najednou mi svírá vlasy v dlani a rve mi hlavu dozadu. Vyjeknu. Spíš leknutím, než bolestí, kterou z toho šoku nevnímám jako prvotní. Až pak. Pak už to fakt bolí. Tahá mě silně. Cítím každičký odtržený vlas.

„Něco jsi nepochopila na mém rozkazu?“ štěká mi u ucha.

***

Zdál se mi o něm jednou sen. Bylo to v době, kdy jsem slavila pomyslné výročí dvou měsíců u nich. Přišel za mnou – v tom snu – a přinesl mi ohromnou kytici frézií. Což by ve skutečnosti šlo dost těžko, protože frézie jsou malé kytičky. Nejsou to růže, aby to byla ohromná kytice, ale v tom snu to šlo. Prostě ji měl. Usmíval se na mě. Jeho slunečné oči žhnuly a přibližoval se svou obvyklou ladnou elegancí. V druhé ruce svíral krabičku. Když mi ji podal, zadržela jsem dech.

„Děkuju, že jste mi vstoupila do života, Bello,“ zašeptal a sklonil se ke mně.

Ze snu, ve kterém se mě Edward Cullen chystal políbit, mě probudil budík. Až když jsem se probrala, uvědomila jsem si, že to je zvonek u dveří.

Vypotácela jsem se naštvaně z postele, přehodila si přes ramena župan a vydala se ke dveřím.

Když jsem otevřela, stál tam Jacob.

„Slavíme!“ zahřměl a popadl mě do náruče.

„Cože?“

„Slavíme, Bello!“

„Ne. Spíme!“

„Ty jsi ještě spala?“ zhrozil se a zkontroloval si zápěstí. Když si uvědomil, že nemá hodinky, přejel si po kloubech druhou rukou a omluvně se usmál.

„Pojď dál,“ zasyčela jsem a vydala se do kuchyně. „Uvědomuješ si, že je sobota?“

„Tak trochu.“

„Čaj? Kafe?“

„Jaké kafe máš?“

„Pro tebe to nejlepší. Od Žida,“ zavrčela jsem.

„Od žida? Neznám. Nová firma?“ Pro rány boží!

„Jo, nová. Kvalitní.“

„Hej, můžu si odskočit?“ zaprosil a demonstrativně si zkřížil nohy do x. Mávla jsem na něj rukou a napustila do rychlovarné konvice vodu. V tu samou chvíli mi zazvonil mobil. Jen jsem sáhla do kapsy županu, kde byl, a zvedla ho.

„Swanová,“ ohlásila jsem se.

„Cullen,“ ozvalo se na druhém konci. Konvice přetekla, ale já pořád civěla na stejné místo jako předtím. „Bello, omlouvám se, že volám takhle nevhod. Uvědomuji si, že je brzy, ale vyskytl se menší problém v papírech. Dělala jste je vy, tak doufám, že mi s tím poradíte.“

„Ach… Samozřejmě, pane Cullene.“

„Mohla byste…“ Zaječela jsem, jako bych viděla ducha. Ledová tekutina mi stékala po zádech a za sebou jsem slyšela pobavený Jacobův smích. Ze sluchátka naopak řev Edwarda, domáhajícího se reakce a vysvětlení, co se mi děje.

„Ty pako!“ zařvala jsem.

„Bello?“ ozvalo se ve sluchátku. Jacob se kousl do rtu, když uviděl můj rozzuřený výraz.

„To máš za to kafe! Moc dobře znám tu hlášku!“ vysvětluje Jake.

„Bello!“ křičí hlas v mobilu. „Isabello, jestli se okamžitě neozvete!“ Zírala jsem na Jacoba a pokoušela se znovu neječet, když mi voda zatekla za spodní prádlo. Jake jen krčil rameny. V mobilu to zapískalo a umřel.

„Do prčic,“ zaklela jsem. „Ani se nehni. Jdu najít nabíječku, a pak tě zabiju, Blacku,“ vrčela jsem a vyběhla schody.

Prolezla jsem šuplík, skříň i psací stůl, ale po nabíječce se slehla zem. „Kde seš, sakra?“ vrčela jsem a nadzdvihla dokonce i polštář na posteli. Pak mi došlo, že jsem ji měla v práci a namátkou jsem otočila kabelku vzhůru nohama. Byla tam!

Napíchla jsem telefon a vytočila číslo Edwarda Cullena. Začalo to zvonit. „Hm, Claire de lune…“ zašeptala jsem zasněně. „Pěkný zvonění.“ Pak mi to došlo. Neměla bych slyšet, jak mu zvoní mobil! Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dál?“ hlesla jsem s neblahou předtuchou. Ve dveřích se objevila zmatená Edwardova tvář. Zvedl vedle hlavy mobil, na kterém blikalo mé jméno.

„Proč mi voláte?“ zajímal se.

„Co tu děláte?“

„Kontroluji vás.“

„Proč?“ znejistěla jsem.

„Víte, je docela těžké zůstat v klidu, když s někým telefonuji a on najednou zakřičí a přestane se mnou komunikovat. Nedej bože, že se spojení přeruší a já se nemohu znovu dovolat.“

„Umřel,“ hlesla jsem omluvně. Edward se zamračil.

„Upřímnou soustrast. Smím se zeptat, kdo?“

„Mobil,“ přiznávám. Edward zmateně zamrkal, načež se rozesmál. „Kdo jste si myslel?“

„Mobil byla možnost bé,“ nepřestával se smát. Klepala se mi z něj kolena. Skoro jsem nemohla dýchat a ten jeho vzhled! Venku asi začalo pršet, protože měl navlhlé vlasy. Nebo vylezl akorát ze sprchy? „No, ale vidím, že jste v pořádku, jen trochu tečete.“ Trhla jsem sebou a zrudla jako rajče.

„Co prosím?“ vyhrkla jsem vyděšeně. Jak si mohl všimnout, co se mnou dělá?!

„Váš župan. Vzadu kape. Jste vodník?“ Nejraději bych se hanbou propadla. Upřímně jsem se divila, že se ta ledová voda nezačala odpařovat, jak jsem hořela.

„Jsem debil,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Nemyslím si.“

„Ehm… Jen bych se převlékla a pak můžeme vyřešit ty papíry.“

„Počkám dole.“

„Edwarde?“ Zastavil se v polovině otáčky a vypadal zvědavě. „Kdo vás vpustil?“

Jeho tvář ztvrdla. Už se netvářil tak mile. „Pan Black,“ odpověděl bez známky nadšení. Ani se nepokoušel vypadat mile.

„Udělal vám snad něco?“

„Nemyslím si, že je to vhodná společnost pro člověka, jako jste vy, Bello,“ vydechl.

„Ne? A kdo je podle vás vhodná? Vy?“ Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Ta drzost a odsekávání, ale na kamaráda mi nikdo sahat nebude. Ani sličný Cullen.

„Ne. Já nejsem o nic vhodnější společnost, než pan Black.“

„Takže máme asi problém, že?“

„Proč myslíte?“

„Očividně upřednostňuji nevhodnou společnost.“ V ten okamžik bych si nejraději nafackovala. Naštěstí pro mě to špatně pochopil.

„Trvám na svém. Pan Black je pro vás nebezpečný.“

„Pro vás taky?“

„Ne.“

„Tak vám nebude vadit, když s ním dole počkáte, že?“ připomněla jsem mu nenápadně, že se chci převléct.

„Už tam není, takže ne, nebude.“

„Není?“ zděsila jsem se. Jsem v domě sama s Edwardem, který mi tvrdí, že není vhodnou společností.

„Čeká venku, na zadním dvorku. Jako správný hlídací pes,“ dodal sotva slyšitelně. Snad si myslel, že ho neuslyším, ale sekl se. Jen jsem to nehodlala komentovat, protože jsem se v myšlenkách ztratila ve skříni. Proč?

***

„Vida! Dostalas´ i varování.“

„Asi ano,“ uznávám.

„Ale neřídila ses jím.“

„Vyšumělo to.“

„Proč?“

„Vrátila se Victorie a udělala scénu.“

„Ten den?“

„Ne, až v pondělí. Prý nedostala to, co si objednala. Vrhla se po mně.“

„Vrhla?“

„Tedy… Já jsem tu sobotu přecenila počasí a svého Chevyho. Selhal uprostřed Forks. Můj mobil byl doma na nabíječce a já měla jen krátký rukáv. Domů mi to zabralo dlouhou dobu a prostě jsem se v pondělí necítila ve své kůži. Bylo mi zle, měla jsem teplotu. Možná jsem si to jen představovala.“

„Ale co?“ doráží.

„No, že se po mně vrhla. Protože kdyby se vrhla, tak by musela být i pravda, že ji Emmett bleskurychle odhodil. A když říkám bleskurychle, tak bleskurychle. Sotva jsem to stihla zaznamenat.“

„Nemyslím si, že bys byla tak moc mimo.“

„To je ale nemožný, přece!“

„Vidíš, Edwarde? Tohle s ní děláš…“ vrní za mými zády. Když se jeho ruka objeví na mém rameni a putuje ke krku a pak do dekoltu, zamrznu. Snažím se mu vykroutit, ale jeho ledová dlaň brouzdá… „A tohle s ní dělám já, když ty nechceš.“ Najednou je ruka pryč. „Tak dál. Když přišla ta Victorie, přišla sama?“

„Jo.“

„Nepřišel ten její přítel?“

„Ten den ne. Až pak,“ přiznávám.

„Ještě se vrátili? Asi s C&H reality nebyli moc spokojeni, co?“ směje se.

„Byli to puntičkáři,“ vrčím vztekle. V tu chvíli se moje židle kácí k zemi. Ječím, jak se lekám. Padám na záda a cítím praskání kostí v mých rukou. Přes slzy nevidím.

„Jak to mluvíš o klientech?!“ štěká kus ode mě. Nedokážu se soustředit na jeho slova. Brečím, jak to bolí. Slzy mě lechtají na tváři a v uchu, kam tečou, jak ležím. „Neřvi!“ štěká, ale nezvedá mě. Hrozně to bolí. Pokouším se uklidnit, myslet na něco jiného, ale ta tma se mě zmocňuje proti mé vůli. Omdlévám bolestí.

Když přicházím k sobě, slyším jeho hlas. Jízlivý a posměvačný.

„Vidíš, co jsi jí způsobil? Oko za oko. Ty jsi mi vzal ji, já tě připravím o ni.“ Už se nesměje jako předtím. Vyhrožuje. Uvědomuji si, že ať udělám, co udělám, nepřežiju. Teď chci tu smrt ještě víc. Nohy mám stále ve vzduchu, ruce mě bolí a chce se mi spát. Možná, že kdybych nechala oči zavřené, nepozná, že jsem při vědomí a jen spím. „No konečně, miláčku. Vyspinkaná? Co ručičky?“ zajímá se hraně. Neodpovídám. Pořád se snažím jej přesvědčit, že spím. Až když mi cosi stiskne hrudník a přitlačí tak mou váhu na ruce za zády, křičím. „Drahá, rozhodl jsem se, že tě seznámím s celým tím příběhem. Co ty na to?“ Nejsem schopná mluvit. Bolí to. Střídavě upadám do bezvědomí, a když zrovna vnímám, brečím. Hroutím se a jeho to očividně přestává bavit. Mluví na Edwarda a – vlastně na kameru – a občas do mě dloubne špičkou boty, jestli žiju. Mé střídavé výkřiky mu očividně jako důkaz stačí.

„Říkal jsem ti, že ji dostanu, no ne?“ vrčí do kamery. Už mě nezajímá, jak vypadá. Mám víčka semknutá pevně k sobě a prosím kohokoliv o nějaký zázrak. Nikdy jsem nevěřila v Boha, ale momentálně bych uctívala i souseda, kdybych měla naději, že mi pomůže z tohohle pekla. „Jaký to je pocit, když poprvé prohraješ, Cullene?“

„Proč to děláš?“ vzlykám. Po dlouhé době jsem schopná mluvit. Došly mi slzy a jen tupě zírám do tmy.

„Protože chci,“ odsekává suše. „Protože si to zaslouží za to, co mi udělali.“ Lituju, že jsem se ptala. Jde z něj ještě větší strach.

„Co s tím mám společného ale já?“ dožaduju se.

„Všechno, miláčku. Někdo, jako jsem já, nebo Cullen, má tendenci držet si jednoho partnera po zbytek věčnosti. Dá to práci, najít ho. Jedinou spřízněnou bytost, která ti rozumí, zná tě a chce tě se vším všudy. On mi ji vzal, a proč?! Kvůli bezcenné chvilce vášně a ticha. Pro nic.“ Točí se mi hlava a já si uvědomuji, že nedýchám. Zatajila jsem dech při jeho počátečních slovech a čekám. Mluví tak tiše, až se bojím, že přijdu o nějaké důležité informace.

„Asi nebyla tou pravou. Podle hlasu jste velice mladý. Určitě si najdete tu pravou. Nebo se k vám tahle vrátí, až ji… omrzí,“ tiším ho a pokouším se ignorovat svíravý pocit v žaludku. Edward má přítelkyni? Přebral mu holku? Edward? Hodně by to vysvětlovalo. Proto nejevil zájem o jiné? Je věrný? Zamiloval se do přítelkyně mého únosce a… Ale proč tu jsem sakra tedy já?!

„Vrátí?“ V jeho hlase je slyšet šok. „Vrátí?!“ Sílí. „Vrátí! To nemyslíš vážně! Jak se může vrátit?! Povstane z hrobu?!“ řve.

„Z hrobu?“

„Slyšela jsi dobře. Tvůj svatý Edward ji zabil.“

„Proč?“ vzdychám šokovaně a hrozně chci brečet, ale nemám co ronit. Slzy mi došly. Jen pálí v nose, ale netečou.

„Kvůli chvilkovému pocitu. Kvůli tobě!“

„Já to…“

„Nechápeš… Je mi to jasné. Nic nevíš, protože nechceš. Jsi slepá a hluchá ke všemu kolem, co?“ Vrtím nesouhlasně hlavou. Všímám si věcí kolem. Vím o Edwardovi. Znám snad každičký jeho pohyb a výraz. Vím, že miluje slunce a zůstává proto v ty dny doma s rodinou. Vím, že se mu potom prozáří výraz. Má jasnější oči a je milejší. Zato když dlouho prší a musí být v kanceláři… mračí se. Hlavně, když chodí hodně lidí. Nenávidí dobu obědů, když se malá firemní kuchyňka ponoří do vůní ohřívaných jídel. Má rád vůně lučních květů. To teda má.

„V tuhle chvíli si spolu povídáme už tři hodiny. Zmizela jsi včera a dvacet čtyři hodin jsi nezvěstná. Kdepak je pan Cullen, hm?“ Padá mi brada. Celou dobu jsem si myslela, že jsem zmizela dnes večer. Ne, že jsem dva dny pryč. Jímá mě hrůza a zoufalství. Proboha, vždyť tohle znamená, že mě vážně nikdo nehledá! Konečně se mi obnovilo množství vody v těle, protože se mi z očí řinou potoky. „Řekni mi, miláčku. Jaké to je, když víš, že o tebe nikdo nestojí, hm?“ šeptá mi u ucha.

„Jsem na to zvyklá,“ šeptám a rozhoduji se, že už mu nedám žádnou výhodu. Nevyhraje. Dostanu se odtud sama a pak… Něco. Pak něco udělám. Nevím co, ale udělám! Lehce vyjeknu, protože se moje židle hýbe. Zvedá mě z podlahy.

„Sakra,“ vrčí, když všechny čtyři nohy od židle stojí na zemi. Cítím, jak mi do dlaně cosi odkapává a otáčí se mi žaludek. „Jsi nemehlo!“ řve na mě a za mými zády mi krk ovane rozčeřený vzduch. Slyším šustění látky. Svléká se? Jsem v šoku, protože mi cosi tiskne na krvácející zápěstí. „Tohle nám to komplikuje, miláčku. Budeme si muset pospíšit.“

„Já…“ vzdychám. Cítím krev. Je mi zle a dochází mi vzduch. „Já to asi nezvládnu, ta krev… Já…“

„Co ty? Ale co já?!“

„Omlouvám se, nechtěla jsem… Já asi… Pardon…“ vzdychám a pokouším se udržet hlavu vzpřímenou. Vybavuji si vůni louky. Malé fialové zvonečky, sedmikrásky, fialky a takové ty malé žluté kvítky. Vysoká tráva – možná čerstvě posečená. Jen ne krev! Cítím šeřík. Edward voní po šeříku – což vím od prvního dne. Zvláštní mužná vůně, mísící se s šeříkem. A voní i letním sluncem. Nejspíš se na něm dobíjí a dovoňuje – napadá mě iracionálně. Nepomáhá to. Louku mi ničí stín mědi a soli. Dávím se.

„No fuj!“ vyhrkne on. „Děláš si srandu?!“

„Asi budu zvracet, ta krev mi vážně nedělá dobře.“

„Máš to zabalený, sakra. Když to zvládám i já, tak ty taky.“

„Mám na pach krve asi jiný nos. Citlivější,“ vymlouvám se.

„Pochybuju,“ odfrkuje si posměšně. „Říkala jsi, že se Victoria vrátila s přítelem.“

„Jo,“ souhlasím.

„Jaký byl?“

„Divný,“ přiznávám.

„Jaký?“ vrčí, jako kdyby se ho to dotklo.

„Moc nemluvil. Stál kus za ní a jen si mě prohlížel,“ vzpomínám si.

„A dál?“

„Edward mi stínil výhled, takže nevím přesně.“

***

S každičkým pohybem toho dlouhovlasého světlého bruneta se pohnul i Edward. Vypadal, že lituje, když je zavedl do kanceláře, kde jsem třídila uzavřené a zrušené smlouvy. Čekal, až mu z erárního počítače vyjede výpis z katastru. Stála jsem u kopírky a snažila se je ignorovat.

„Bello, mohla byste nás tu chvíli nechat?“ požádal mě Edward. Ani jsem se na něj nepodívala, protože bych zase zrudla. Ta jeho dnešní rudá košile… Jednou mě to zabije. Viděla jsem ale toho chlapa s tou zrzkou.

„Jamesi!“ štěkla na něj Victoria. Automaticky jsem se otočila po jejím hlase. Setkala jsem se s brunetovým pohledem. Díval se na mě a měl žraločí oči. Černé, jako noc. Po zádech mi přeběhl nepříjemný mráz. Victoria měla naopak oči jen pro něj. A hlavně měla vztek. I Edward se díval. Vytočený, nebo vhodnější slovo by bylo naštvaný. Jen jsem netušila proč. Koukal na mě. Krčil čelo, ale jeho rty nebyly v té známé bílé lince. Nechápala jsem ho. Co jsem provedla?!

„Omluvte mě,“ blekotala jsem a zmizela, jak nejrychleji jsem byla schopná. Vedle dveří jsem se opřela o zeď a snažila se to rozdýchat.

„Na to zapomeň,“ řekl Edwardův varovný hlas.

„Bello?“ Nadskočila jsem. Alice se ke mně blížila z konce chodby a těkala pohledem ze mě na dveře. „Co tu vyvádíte? Je vám dobře?“

Z mé kanceláře vylezl zmatený Edward a zase mě uvěznil ve svém pohledu. Victoria s Jamesem naštěstí zůstali uvnitř.

„Vezměte si dnes volno, Bello. Nevypadáte dobře,“ vybídl mě Edward.

„Jsem v pořádku. Vážně.“

„Pojďte se mnou, udělám vám čaj. Alice, postarej se o… klienty. Na jejich podmínky nepřistupujeme. Žádné bonusy. Nemají dost silnou základnu, aby si mohli určovat, co si vezmou,“ řekl, a pak mě vzal za nadloktí. Lehce mě popostrčil ke schodům. Jestli si myslel, že se mi potom udělá líp, pletl se. Jeho přítomnost mě rozhodně nepřiměla se uklidnit. Nikdy.

V jeho kanceláři mě posadil do křesla a otevřel okno.

„Jak je vám?“ zajímal se.

„Dobře,“ řekla jsem absolutní pravdu. Sice se mi nohy třásly, srdce vynechávalo a dech ztrácel, ale bylo mi skvěle. Byl tady on.

„Angelo, udělejte prosím jeden silný čaj, díky,“ poručil do firemní linky.

„Ale to ne! Já si ho udělám sama, Angela má hodně práce a…“

„Převzala jste křeslo?“ přerušil mě pobaveně.

„Rozhodně ne, pardon. Jen mi to přijde potupný,“ přiznala jsem.

„Užívejte si klid, dokud je. Bello, chtěl jsem s vámi stejně mluvit. Je dobře, že tu teď jste. Nejspíš spolu budeme trávit nějaký ten čas…“

„Co prosím?“ vyhrkla jsem.

„Všiml jsem si, že máte tendenci přitahovat nevhodné typy.“

„O tom jsme už mluvili. Jacob Black je můj přítel.“

„Přítel?“ Edwardova tvář se znovu zamračila.

„Ano. Už dlouho.“

***

„Ty randíš s tím indiánem?!“ přerušuje mě.

„Proboha ne. Jacob je jako můj starší bratr!“

„Neřvi,“ vrčí varovně. Nechala jsem se opět unést. Ta věc kolem mého zápěstí funguje. Pach krve se zředil zbytkem vzduchu a jeho oblečení to tlumí ještě víc. Je mi pořád špatně, ale nejspíš to bude už jen tím hladem, žízní a strachem. Hlavně strachem. „Rozhodl jsem se dát ti odměnu. Přinesu ti jídlo,“ dodává už zase s absolutní sebekontrolou.

„Jídlo?“ opakuji zasněně.

„Ale…“ začíná a dramaticky se odmlčuje, „jen na koukání.“ Jeho smích naplňuje celou místnost. Je hlasitý a škodolibý. „Já se na jídlo taky můžu momentálně jen dívat! Vžiješ se do mé situace!“ Svěsím hlavu a znovu mě přemáhá myšlenka na smrt. Nebylo by to lehčí? Odpověď znám ihned – nebylo, protože bych přišla o šanci vídat Edwarda. Jak já jsem ale naivní a sladce blbá.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!