07.05.2011 [21:45], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 16×, zobrazeno 2781×

Litoval jsem toho stromu. Odnesl veškeré mé emocionální vypětí. Jacob Black byl taková malá indiánská rozbuška. To, co říkal Belle, co si myslel, co dělal… Psisko jedno. Bál jsem se, že ji přesvědčí. Možná by i měl, ale nehodlal jsem to připustit. Ne, dokud Bella bude chtít být se mnou.

Slyšel jsem, jak se za ním zavřely dveře a on odchází dolů. Hodlal jsem se proplížit zpět do jejího pokoje a ukolébat ji ke spánku, ale ti vlkodlaci se začali až moc ochomýtat kolem domu. Strašně nenápadně. Odfrkl jsem si a zavrtěl nechápavě hlavou. Jak tihle můžou střežit La Push a přežít?

Otočil jsem se k domu zády a rozeběhl se k vile.

Telefon jsem měl u ucha dřív, než stihl zazvonit. „Hm?“

„Edwarde?! Kde jsi?! Nebereš mi dva dny telefon, vypařil ses z Volterry, Aro šílí! Carlisle šílí! Já šílím! Proč jsi mi zmizel?!“ Alicin hlas nabíral na intenzitě.

„Jsem ve Forks.“ To ticho bylo snad horší než ten křik.

„Aha,“ hlesla. Rozesmálo mě to.

„Co jsi čekala? Kde jsi myslela, že budu?“

„No… To právě nevím. Proto volám.“

„Jsem v pořádku, Alice.“

„Edwarde, Aro za tebou chce poslat Jane,“ zaskučela. Málem jsem vrazil do stromu před sebou, jak mi selhalo myšlení, tělo a logika. Na poslední chvíli jsem se otočil kolem své osy a vyhnul se. Svalil jsem se do mechu a zavřel oči, aniž bych dal telefon od ucha. „Posloucháš mě?“

„Kdy?“ vzdychl jsem. „Kdy ji sem chce poslat?“

„Zítra ráno, ale…“

„Ale – co?“

„Aro se mnou chce mluvit.“ To bylo horší. Aliciny vize a to, co věděla jen ona. „Edwarde, řeknu mu to.“

„Já vím, že ano. Nic jiného ti nezbývá.“

„I když si myslíš, že to tak nebude.“

„Já vím.“

„Budeš to muset potom udělat.“

„Ne,“ zavrčel jsem a měl chuť s tím telefonem mrštit o strom.

„Edwarde…“ prosila Alice.

Věděl jsem to! Protočil jsem oči při té cizí myšlence.

„Alice, musím jít.“

„Edwarde, počkej…“ Jenže to už jsem telefon vypínal a zastrkoval do kapsy. Mezi stromy zapraskala větev a zavrzal mech pod náporem těžké váhy.

„Mohl jsem si to myslet,“ řekl nahlas hlas.

„Tos´ mohl,“ souhlasil jsem monotónně. „Ale nemyslel sis to, dokud jsi nedorazil do Bellina pokoje.“

„Co tu chceš?! Proč jsi zpět?“ vrčel Jacob.

„Abych byl s Bellou.“ Nehodlal jsem mu říkat o hrozící Jane z Volterry, musel jsem se s tím vypořádat nejprve já.

„Nepotřebuje tě,“ zavrčel.

„To si myslíš ty.“

„Vím to!“ zahřměl.

„No, tak to je jiná,“ odfrkl jsem si.

Jacobovi se v tu chvíli vybavilo Bellino objetí a vděčný pohled, když ji nesl do pokoje. Představil si jejich první polibek tak, jak si ho vysnil. „Pochybuju,“ sykl jsem a jeho myšlenka zmizela.

„O čem?“

„O tom, že by tě Bella políbila.“

„Co?“ zděsil se. „Takže ty… No jasně! Jak jinak bys ji oblbnul, že?!“

„U Belly to nefunguje.“

„Nefunguje?“ Jacob byl opravdu překvapený a já vlastně taky, protože jsem čekal jeho nevěřícnost, ale on tomu věřil. Znal Bellu a věděl, že je jiná než ostatní.

„Belliny myšlenky mlčí,“ vysvětlil jsem mu. Ani jsem nevěděl, proč to dělám. Nemusel jsem se mu zpovídat.

„Nech ji být.“

„Až bude ona sama chtít, Jacobe, odejdu. Do té doby mě odtud nedostaneš.“

„Vsaď se,“ zavrčel a otočil se ke mně zády. Představil si, jak mi trhá hlavu a Bella se na to spokojeně a se zadostiučiněním dívá. „Nenechám tě, abys jí ublížil,“ dodal.

„Taktéž,“ zavrčel jsem.

„To je směšný! Já jí nikdy neublížím!“ Najednou si odchod rozmyslel a prudce se ke mně otočil. Instinktivně jsem se zvedl z mechu a narovnal se v zádech. Byl o kousíček vyšší než já.

„Co se jí stalo?“ vzdychl. V ten okamžik jsem s ním soucítil. Představil jsem si, jak by bylo mně, kdybych nic nevěděl.

„Ublížili jí. Hodně.“

„Kdo?“

„Jeden… James.“

„Pijavice,“ zavrčel. Nechtěl jsem mu říkat slovo upír přesně kvůli téhle reakci. Tak nějak jsem se jistil. Rozzuřilo mě, že nás házel do jedné kupy. Celou svou prokletou existenci jsem se snažil, abych byl jiný. Vymykali jsme se normálu klasických Stokerových upírů.

„Už jí neublíží.“

„No, tak to za něj doděláte vy, a co? Nedovolím vám to! Slyšíš?“

„Přestaň s tím. Myslíš si, že bych mohl ublížit dívce, kterou miluju?!“

„Ty o lásce nic nevíš. Nemáš srdce,“ odsekl. „Jak můžeš někoho milovat? Pijavice nemají city. Kde by se ve vás vzaly? Vaše srdce nebije, hormony se neplaší. Jste jen plní jedu a prázdna. Co ty víš o lásce k člověku? Chceš mi snad říct, že se ti třesou kolena? Že ti vysychá v hrdle? Že nemůžeš v noci spát a myslíš na její úsměv, jako já?“ vysmíval se mi.

„Právě jsi mi dokázal, že to nejsem já, kdo o lásce nic neví. Kdybys to totiž věděl, věděl bys i to, že láska tě prostoupí celého. Zatemní nebo projasní každou mysl, byť i neživou a mrtvou.“

„To je blbost.“

„Proč se tu s tebou o tom vůbec bavím?!“ řekl jsem spíš pro sebe než pro něj. Hledal jsem nějaký důvod, proč se mu zpovídám, a on očividně taky. Stáli jsme proti sobě jako dva kohouti a vypadali jsme směšně.

„Slyšel jsem tvůj telefonát,“ vyhrkl.

„Mohl jsem si to myslet,“ odsekl jsem.

„Kdo sem přijde?“

„Nikdo.“

„Říkal jsi do telefonu: Kdy ji sem chce poslat?“

„A?“

„Jestli se tu objeví upír, skončím to i s tebou.“

„Pokud vím, jsi mimo hranici. Nechtěj, abych žádal zrušení smlouvy,“ sykl jsem.

„Alespoň bych měl důvod tě zabít oficiálně.“

„Ty ji nemůžeš milovat.“

„Co? To si piš, že ji miluju!“

„Bella si myslí, že je taky zamilovaná. Do mě.“

„Děláš si zeď? Schováváš se za ni?“

„Jen ti říkám, že by jí to ublížilo. Taky tě nechávám být jen proto, že tě má ráda.“

„Kecy. Ona by to pochopila,“ vrčel, ale už si svými slovy nebyl tak moc jistý. „Prostě odtud vypadni a dej jí čas, aby se zmátořila.“

„Já nejsem ten, kdo v ní vyvolává paniku, Jacobe. Se mnou byla v klidu a uvolněná.“

„Se mnou taky!“

„Nemyslím si, že stejně.“

„Chceš se tu přetahovat, kdo s ní byl víc v pohodě?“

„Nemusím. Vím to.“

„Nesl jsem ji v náruči,“ vyhrkl a spokojeně se ušklíbl.

„Já ji měl na klíně.“

„Byl jsem u její postele!“

„Já v ní,“ vyhrkl jsem, abych ho trumfnul, ale nedošlo mi, že to pochopí jinak. Naježil se a začal se třást.

„Cože jsi?“

„Zase jsi to špatně pochopil, co? Je vidět, na co myslíš,“ sykl jsem.

„Na co bys myslel ty, kdybych ti řekl, že jsem byl v její posteli?“

„Třeba na to, že jsem tam seděl…“ Jacob se přestal klepat a nevěřícně na mě civěl. Tohle mi nevěřil, ale Bellinu tichou mysl ano?

„Prostě se od ní drž dál,“ zavrčel nakonec, rozhodnutý vážně odejít. „A bacha, za chvíli vyleze sluníčko. Měl by ses schovat do rakve, parazite.“ Nekomentoval jsem to. Už mě nebavilo s ním mluvit. Začínalo opravdu svítat a tím jsem přišel o zbytek noci s Bellou. Nejraději bych mu urval… hlavu.

Mé mlčení bral jako výhru a bez dalších okolků se vypařil do lesa.

„Jdi si honit kočky, pse,“ sykl jsem sám pro sebe.

 

***

Pomalu a plynule jsem otevřela oči. Ležela jsem na boku, stále přitahována oknem, co kdyby… Co kdyby přišel zpět? Jenže jakmile jsem se dokázala probrat, uvědomila jsem si, že okno je zavřené. V pokoji nevoněl šeřík a slunce svítilo skrz záclonu až na mou tvář. Připadala jsem si divně. Zvláštní pocit, dělící realitu s fikcí. Zdálo se mi to, nebo tu vážně byl? Nerozbrečela jsem se jen proto, že jsem si nebyla jistá tím, co je pravda.

Opatrně jsem vstala a oblékla si župan. S pěstí, žmoulající mé oko, jsem otevřela dveře pokoje a mířila do koupelny. Po cestě jsem však šlápla na cosi měkkého a řítila se k zemi. Ani jsem nestihla pořádně vyjeknout, když můj pád ustal. Nedopadla jsem. Otevřela jsem oči, které jsem strachy zavřela, a podívala se pod sebe. Dvě ohromné ruce se snědou kůží mě podpíraly zespoda a v mezeře mezi nimi na mě Jacob třeštil oči.

„Dobrý?“ zachraptěl, a aniž by mě pustil, vstal.

„Proč tu ležíš?“ vyhrkla jsem a upravila si župan.

„Nějak jsem se o tebe bál. V noci jsi byla neklidná a Charlie mi uvolnil dole gauč…“ blekotal.

„Ale tady není gauč,“ upozornila jsem ho se vší nevinností a ukázala na podlahu před mými dveřmi.

„Jak jsem řekl – byla jsi neklidná.“ Jeho přítomnost mi dala malou naději, že tu Edward v noci vážně byl, ale rozhodně jsem se tomu snu nehodlala poddat úplně. Co kdyby to byla jen náhoda?

Ve dveřích naproti se objevila rozespalá tvář táty. Zarazil se, když nás tam viděl stát a přeletěl po nás nechápavým výrazem.

„Dobré ráno,“ zahuhlala jsem unisono s Jacobem. Táta jen cosi zamručel a hodlal jít dolů, když se ale zastavil a otočil se zpět k nám.

„Snídani?“ zeptal se nejistě.

„Rád,“ souhlasil Jacob a já jen protočila oči. On a jídlo. Nejlepší přátelé.

„Jen se opláchnu a něco udělám,“ slíbila jsem. Táta nejdřív protestoval, ale když si uvědomil, že jeho schopnost vařit se vztahuje na rychlovarnou konvici a cereálie s mlékem, které tu nebylo, protože ho jednoduše nikdo nekoupil, vzdal se.

„Zapnu vodu na čaj,“ nabídl se a odešel. Povytáhla jsem obočí na Jacoba v pobízivém gestu, aby šel s ním. Pochopil.

„Vyndám ti hrnky,“ zahlaholil za tátou a s dupotem běžel do kuchyně.

V koupelně jsem si na hlavu pustila sprchu a slastně vzdychla. Omývání houbou a lavor s vodou v nemocnici nebyly nic moc. Zlatá sprcha.

Sešla jsem dolů o patnáct minut později. Oba už před sebou měli hrnky s kouřícím čajem a Charlie listoval novinami. Jake koukal z okna s divným výrazem. Soustředěným.

„Neumřeli jste hlady?“ usmála jsem se a upoutala jejich pozornost.

„Něco vydržíme, neboj.“ Charlie se jen nesměle ušklíbl a odložil noviny. „Jak ti je?“

„Už skvěle. Chyběla mi sprcha.“ S těmi slovy jsem začala lovit v lednici potencionální snídani. Slanina, vejce, máslo…

„Vyspala ses?“ pokračoval.

„Ano, proč by ne?“

„No… Dost jsi v noci ječela,“ kuňknul nejistě, když jsem rozhřívala pánev a na chvíli si k nim sedla, abych upila z horkého čaje. „Jako kdyby tam na tebe naběhl snad upír, nebo co,“ dodal v okamžiku, kdy se čaj rozlil v mé puse. Šel okamžitě sprškou ven – a co bylo horší – z protější strany mě ošplíchl Jacob. Vyprskl jako já. Zatímco jsem se Charliemu tuhle domněnku pokoušela vymluvit, Jacob se kymácel na židli a šíleně se smál. Zachytával se špičkou boty o nohu stolu, aby nepřepadl. Naštvala mě jeho reakce a obzvlášť komentář: „Tak to ses trefil, Charlie!“ Drkla jsem do stolu a Jacob nestihl reagovat. Jeho židle se s ohlušující ránou zřítila k zemi. Charlie se mu vrhnul na pomoc, ale já si jen otřela tvář a se zadostiučiněním se znovu napila čaje.

„Co blbneš?!“ vytýkal mu Charlie.

„Nevyšlo mi to, no,“ brblal Jake a dlaní se dotkl hlavy. Sykl.

„Jsi v pohodě? Jacobe, krvácíš!“ děsil se Charlie. To už jsem na nohou byla i já a nadávala si do všeho možného sprostého.

„To je v pohodě, za chvilku to přejde, uvidíte,“ vztekal se a odstrkoval nás oba.

„Nedělej hrdinu, Blacku! Tržná rána na hlavě není jen tak, ukaž to!“ vrčela jsem.

„Ne.“

„Dělej!“

„Ne, už je to dobrý.“

„Ukaž mi tu hlavu!“ štěkla jsem a táta se po Jacobovi natáhl. Chytil jeho lebku do rukou a otočil ji na mě. Připravovala jsem se na spoustu krve a dávení, ale jeho hlava byla… „Nic tam nemáš,“ hlesla jsem tupě a několikrát to zkontrolovala.

„Musím jít,“ vyhrkl Jake a dral se na nohy. Za ním, na rohu zdi, byla krvavá skvrna. Zamračila jsem se, ale Charlie sledoval Jacoba. Nevšiml si ani skvrny a ani mé reakce.

„Odvezu tě,“ řekla jsem nekompromisně. Jake chtěl protestovat, jenže můj výraz ho ujistil o tom, aby to ani nezkoušel. Sedl si zpět na židli a čekal, dokud jsem se neoblékla. Nebyla jsem ve své formě, ale rozhodně jsem nehodlala promarnit tuhle šanci. I tak měl spoustu času, aby si našel výmluvu. Oblékání mi trvalo, vzhledem k pohmožděninám.

Zpět v kuchyni jsem vypnula sporák a odložila pánev.

„Tati, až přijedu, dodělám to. Počkáš?“

„Jo, to zvládnu i sám. Odvez ho, ale opatrně. Neměl bych jet spíš já?“ spekuloval.

„Ne, to bude dobrý!“ vyhrkli jsme unisono s Jakeem.

„No, tak jo. Tak jeďte.“

V autě bylo ticho, než jsem nastartovala.

„Tak mluv,“ hlesla jsem.

„Není co.“

„Není? Zacelila se ti rána během minuty, Jacobe.“

„Nezacelila. Neporanil jsem se.“

„A ta krev na té zdi byla čí?“

„Asi komár.“

„Lžeš. Neustále mi lžeš, a pak se tváříš jako můj nejlepší přítel.“

„Jsem tvůj přítel!“ bránil se dotčeně. „Já jen… Bells… Nemůžu!“

„Ale můžeš. Kdybys chtěl, můžeš.“

„Co by se na tom změnilo?“ odsekl.

„Nic. Pořád bychom byli přátelé, ale mohla bych ti věřit.“

„Tak mi věř i tak.“

„Budu ti věřit. Chci ti věřit.“

„Tak mi věř v tom, že Edward Cullen není vhodná společnost. Je nebezpečný.“

„Sama vím, jaký je, tak si tyhle rady nech.“

„Jasně, vždyť jsi ho měla v posteli, co?“ špitl vztekle sám pro sebe. Jeho nevýhodou bylo, že jsem jej slyšela. Nezdálo se mi to! Byl tam! A není tu, protože svítí slunce! Je ve Forks a určitě se v noci vrátí! Nebo bych mohla jít já za ním… Ta myšlenka mi na tváři vykouzlila úsměv.

„No to je nadšeního…“ odfrkl si a můj výraz si vyložil jinak.

„Vím, kdo je a můžu mu věřit. Ty mi něco tajíš, tak se pak nediv, že pochybuju.“

„Nepochybuj o mně! Já jsem jen jinak vázaný než on, chápeš?!“

„Ne. Jsi inteligentní, Jacobe. Našel by sis kličku, kdybys chtěl.“

„Mám kličku, ale to bych ti musel něco dát.“

„Miluju dárky,“ vyhrkla jsem hraně. Nenáviděla jsem je. Neuměla jsem reagovat. Fuj, dárky.

„Lhářko,“ hýkl a začal se smát. Uvolnila se tím atmosféra až k jejich domu v rezervaci. Počkala jsem na něj před domem, než doběhl pro tu hroznou věc, a sledovala jsem blízký les. Vzduch tu voněl jehličím a mechem s mořem. Hodně blízko byla První pláž. Hrávali jsme si tam jako malí. „Tak na a jeď.“ Stál mi za záda jako duch. Neslyšela jsem ho vůbec přijít. Nedupal, jako u nás, nefuněl, nevztekal se. Usmíval se a vypadal uvolněněji.

„Co je to?“

„Až doma,  Bells. Já teď musím něco zařídit, ale pak se ukážu, když mě nevyhodíš,“ hlesl a zesmutněl.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jdi…“

Z lesa se ozvalo táhlé vytí, až mi naskočila husí kůže. Vlci?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!