21.04.2011 [19:30], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 28×, zobrazeno 5608×

1. KAPITOLA - NEŘÍKEJ MI MILÁČKU

Realitní kancelář C&H reality otevírá pobočku ve Forks. Bella má čerstvě po škole a hledá práci. (Jaká náhoda!) Pojďme přimět motýla, aby máchl křídly a zařídil všechno absolutně jinak. Pěkně od začátku. Žádná střední, žádná inteligentní Bella, která díky knihám a internetu odhalí Edwardovu skutečnou identitu. Tahle Bella se i přes svou nevědomost dostává do nebezpečné situace, která prolíná celý příběh. Od počátku před půl rokem, až do chvíle, kdy cítí plíseň a staré ponožky. Zachrání ji někdo?

Do nosu mě bije pach plísně a starých ponožek. Nevidím nic, kvůli kuželu světla, mířícímu mi do obličeje. Zkouším se pohnout a zastínit si oči, ale ruce mi svírá drsný kus čehosi. Za zády, do kterých mě tlačí opěrka dřevěné židle. Jakmile se pokouším pohnout, židle se rozkymácí. Instinktivně se napínám a vyrovnávám stabilitu. Bolí mě čelist. V puse mi překáží jakási látka. Zkouším ji vytlačit jazykem, ale ani se nepohne.

Skláním hlavu, abych nezírala do té hnusné žárovky.

Uvědomuji si, že tam nejsem sama. Cítím v týlu čísi pohled. Je to nepříjemné, vzhledem k tomu, že jsem připoutaná a neschopná se bránit. Nemůžu kvůli roubíku ani křičet.

Jak jsem se sem dostala, krucinál?

Pamatuji si jen kancelář, kam jsem se vydala s… S čím? Když pohnu hlavou, tepe mi v ní. Někdo mě praštil? Mě? Proč, sakra?

„Vítej mezi živými.“ Ten hlas se odráží od holých stěn. Napadá mě, že místnost je někde v podzemí a prázdná. Jen to pitomé světlo, židle a my dva. „Dala sis na čas.“

Pusť mě!

Panika ve mně narůstá. Vyděšeně se znovu pokouším osvobodit, ale smyčka kolem zápěstí se s každým mým pohybem stahuje. Bolí to! Vzlykám a mám vztek. Jak jsem se do tohohle sakra dostala?

„Na slzy je brzy, nemyslíš? Nejdřív bychom si asi měli popovídat, co ty na to?“ Nesouhlasně vrtím hlavou. „Ne? To není správná odpověď, víš to, viď? Takhle bychom nebyli přáteli, miláčku.“

Neříkej mi miláčku!

Tlačím znovu jazykem do překážky. Čelist mi začíná křečovitě tepat a mám žízeň. V očích mě pálí pot z čela. To světlo je hrozně blízko a teplo mi sálá přímo do obličeje. Nedokážu rozpoznat, jestli mi po tvářích teče onen pot, nebo slzy. Možná to je obojí.

„Chceš si už konečně povídat?“ Váhám. Byla by to šance, jak se zbavit toho uzlu v ústech a ulevit čelisti, ale o čem si chce povídat? „No tak?“ pobízí mě netrpělivě. Několikrát si odkašle a pročistí hrdlo, aby ze sebe setřásl nedočkavost. Rezignovaně přikyvuji. Zvuk blížících se podrážek mi nahání husí kůži. Celou dobu jsem si myslela, že stojí kdesi za světlem, ale teď, když se pohnul, přichází odzadu. Cítím ledové ruce na krku. Putují přes klíční kost až k dekoltu trička, načež se vrátí zpět a můj roubík se uvolňuje. „Jeden nepřiměřený výkřik a skončíme to, rozumíš?“ vrčí mi u ucha.  Ucuknu, jak jen mi to pouta na rukou dovolí. „Hodná, miláčku.“

„Nejsem pro tebe miláček,“ říkám ochraptěle a tentokrát jsem to já, kdo si musí odkašlat.

„Máš žízeň? Miláčku?“ Chystám jsem se přikývnout, ale strach z toho, co by v tom pití mohlo být, mě zastavuje. „Neostýchej se. Řekni si, co bys chtěla?“

„Pustit,“ vyhrknu. Směje se. Pořád ho cítím těsně za sebou. Je to nepříjemný. „Prosím,“ dodávám pokorně.

„Další absurdní přání?“

„Jen tohle.“

„Fajn. Tak si to ujasněme. Nepustím tě a ihned ti i povím proč. Víš toho až moc, miláčku.“

„Neříkej mi… Co bych měla vědět?“

Slyším tiché a pobavené uchichtnutí. Místo odpovědi na mě vyhrkne další a absolutně nesmyslnou otázku.

„Odkud znáš Cullena?“ vrčí. Už se nesměje. Napadá mě, že jeho předchozí nálada byla jen ironie. Můj prvotní reflex je snaha znovu si uvolnit pouta. Už skoro necítím zápěstí, jak to bolí. Když však i tenhle boj prohrávám, pokouším se vymyslet odpověď, která by ho uspokojila.

„Z práce,“ vzdychám a začínám odříkávat tichou modlitbičku. Hrdlo mi svírá nejen strach, ale i stále narůstající pocit žízně.

„Cullenovi nepracují,“ vzteká se. Neuspokojila jsem ho. Instinktivně se krčím. Čekám, že přijde rána, nebo něco takového. Jen ta samotná představa mě děsí víc, než kdyby se to vážně stalo.

„Oni ne, ale my ano. Pracujeme pro ně.“

„Těžko. Nemáte na to, abyste splnili práci a nenechali po sobě stopy.“

„Tak vidíš!“ vyhrknu dřív, než si můj vyplašený mozek uvědomí, že je to chyba. Židle pode mnou se zatřese, jak s ní lomcuje.

Mám srdce až v krku, jak se lekám. Povalí ji? Shodí mě z ní a já budu ležet svázaná na židli a na zemi? Bude to bolet, až dopadnu plnou vahou na jedno rameno? Třas ustává, přesto si uvědomuji, že stále svírá v rukou mou opěrku.

„Napadá mě,“ promlouvá a náhle se odmlčuje. Jeho hlas je opět klidný a absolutně nenaznačuje žádnou předcházející emoci. „Znáš pohádky Tisíce a jedné noci?“ Krčím čelo. Cože? Napadá mě jenom Šeherezáda a její příběhy pro sultána, nebo kdo to byl. To asi nemyslí, ne? „Znáš?“ Opět se mnou lomcuje.

„Jo! Jo, znám je! Znám je!“ křičím strachy a napínám tělo.

„Hodná, miláčku.“ Chci zase instinktivně odporovat, ale on pokračuje, „takže ty budeš Šeherezáda a já sultán.“

„Co?“ vydechuji zmateně. Židle pod jeho vahou lehce zaskřípe a já sebou trhám, když mě ovane jeho dech na čelisti. Je těsně u mého ucha. Dochází mi vzduch v plicích. Hrdlo se mi svírá a jsem snad na pokraji nervového zhroucení.

„Dokud budeš mluvit…“ šeptá mi do ucha a vychutnává si mé pomalé chápání.

„Budu žít…“ vydechuji otupěle. Cítím, jak se usmívá. Slyším to lehké pohnutí čelisti a spokojené hm.

Vzdalující se kroky mi dodávají pocit, že je po všem. Že bude klid. Slyším, jak otevírá dveře a zhluboka se nadechuji. Smyčka kolem hrdla záhadně polevuje do okamžiku, než promluví.

„Možná,“ šeptá výhružně a dveře za mými zády cvaknou. Pokouším se otočit, ale nejde mi to. Naslouchám zvukům v místnosti, jenže kromě mého splašeného srdce a přerývaného dechu nic neslyším. Odešel.

Hlava mi padá unaveně na hrudník. Zavírám oči a pokouším se vymyslet nějaký plán. Rozhodně nechci být Šeherezáda. Nechci!

Nikdy jsem neuměla vyprávět pohádky, natož si je ještě vymýšlet. Dochází mi, že až se vrátí, bude mi do konce života chybět prabídně málo času. Napadá mě, jestli mě někdo hledá. Někdo. Třeba táta, nebo Angela. Možná Alice s Emmettem! Někdo mě přeci musí postrádat, ne? S Angelou spolu trávíme většinu dne. Pracujeme spolu. Musí zaregistrovat, že tam nejsem. Nebo Alice. Je to šéfová, to ano, ale každý den se na nás chodí dívat a poklábosit. Nosí nám ty hnusný koblížky, ale my jí nejsme schopné říct, že nám nechutnají. Směje se na nás, vyzvídá, baví se, radí… Ta by mou přítomnost mohla postrádat. A co teprve Emmett? Přímý nadřízený? Patřím k němu. Jsem pod jeho křídly, jak rád říká. Musí si všimnout, že mu chybí pravá ruka! Prostě musí!

„Tak.“ Nadskakuje se mnou i samotná židle, jak se lekám. Neodešel? Pořád tu je a já o tom nevěděla. Musel stát jako solný sloup, nedýchat, nehýbat se. Takovou dobu! Mám dojem, že si můj šok užívá, protože se opět na chvíli odmlčí. Potlačuji pláč. Chce se mi brečet. Moje nervy jsou na prahu selhání. Buď omdlím, nebo dostanu hysterický záchvat. „Jakou pohádku mi povíš?“

„Neznám pohádky,“ šeptám. Hlasivky stávkují. Nedokážu mluvit dost silně a přesvědčivě. Opět se mi škodolibě směje. Slzy mě pálí v nose a třesu se. Pořád! Nejen strachy, co se mnou bude, ale i vzteky, že tu vůbec jsem.

„Tuhle určitě ano. Víš, miláčku, mám takový dojem, že opravdu nemáš nejmenší tušení, o co tady jde. Takže mi pěkně od začátku povíš, jak ses dostala do realitní kanceláře C&H reality.“

„Na doporučení,“ kuňkám, pořád netuším, proč ho to zajímá.

„Čí?“ vrčí.

„Angely Weberové.“

„Koho?“

„Angely Weberové,“ zopakuji ještě o poznání tišeji. Napínám uši, aby mi neunikl jediný jeho krok. Šílím z toho ticha kolem. Oči mě pálí od slz, světla a potu. Brní mě celé tělo a mám žízeň. V puse mám jako na Sahaře v pravé poledne a potřebuju na záchod. Neřeknu si o to. Bojím se.

Proti mojí vůli se mi vybavuje snad deset scén z televize, kde záporák pomalu zabíjí své oběti. Jenže i ve filmu je většinou důvod, tak proč tu jsem?

„Hned tě přijali?“ zajímá se, aniž by dál řešil Angelu. Nejistě přikyvuji, protože to nebylo jen tak. „Vážně?“

„Ne, vlastně ne…“ přiznávám.

„Tak přestaň lhát!“ zařve a já znovu nadskakuji. Zavírám oči a pokouším se uklidnit. „A začni od chvíle, kdy za tebou ta Angela přišla,“ přikazuje. Nechávám oči zavřené a snažím se rozpomenout na to, co se stalo někdy před půl rokem.

***

Kopla jsem do pneumatiky svého Chevyho a obdařila jej několika neslušnými jmény. Zase si dělal, co chtěl. Tentokrát ho to popadlo před Newtonovic obchodem. Mike – ten malý grázl – se mi nepokrytě smál za oknem. Dokonce mu ani nevadilo, že se na něj dívám.

„Počkej, ty parchante,“ vrčela jsem sama pro sebe. Vytáhla jsem z auta tašku a zamkla jej. V tu chvíli už byl Newton před krámem.

„Hej! Bello, to nejde! Tam nemůžeš stát. Přivezou zboží!“ hulákal na mě a mával komicky rukama.

„To mě mrzí, ale nechce to jet. Pošlu sem někoho, aby to odtáhl. Slibuju. Do večera to je pryč.“ Samozřejmě, že to bude dřív, ale jeho vyděšený pohled za to stál.

„Do večera?!“ děsil se.

„No jo. Musím dojít domů pěšky a zavolat mechanikovi.“

„Odvezu tě, počkej tady!“ zaječel a zmizel uvnitř. Pobavil mě tím. Opřela jsem se zády o dveře svého vybledlého náklaďáčku a nastavila tvář prvnímu letošnímu letnímu slunci.

Do Forks jsem se odstěhovala, když mi bylo patnáct. Máma se znovu vdala. Phil a jezdil s baseballovým týmem po světě. Přestože nechtěla, musela uznat, že měnit každý rok školu by pro mě nebylo moc vhodné. Nebyla jsem lempl nebo hlupák, abych to nedohnala, ale nedokázala jsem moc rychle navázat přátelské vztahy. Tím, že bych to musela rok co rok opakovat, bych asi zůstala bez kamarádů. Stejně jsem byla bez nich, ale pár známých jsem měla. Například tady Mikea. Jeho rodiče měli obchod s věcmi pro turistiku a horolezectví, nebo nějak tak. Nikdy jsem si ten název pro všechny tyhle věci nezapamatovala. Nějak jakože out a door, nebo tak.

Na Forkské střední patřil k elitě a snům mých pomatených spolužaček. Bohatý, pohledný, nezadaný a ochotný. Jenže právě proto, že po něm prahla polovina školy, rostlo jeho sebevědomí až moc. Neúměrně tomu, co v něm bylo.

Jeden čas chodil s Jessicou Stanleyovou, ale nevyšlo jim to. Chtěli asi každý něco jiného, jak jsem se doslechla. Ve skutečnosti jí Mike nevyhovoval v posteli a Jessica byla na něj moc chudá a dominantní. Nakonec tady Newton zůstal a ona odjela kamsi do Seattlu na vysokou.

Mike studoval v Kanadě, ale jezdil domů, kde vypomáhal v obchodě. Letní prázdniny. Období, kdy se absolventi střední vraceli do Forks. Buď s radostí, nebo s hrůzou. Já se po střední rozhodla, že si dám rok odklad, abych našetřila a mohla jít studovat literaturu a historii. Charlie – můj táta – to finančně rozhodně nebyl schopný utáhnout.

„Tak, můžeme!“ Mike byl zadýchaný, když ke mně doběhl. Postavil se vedle mě a vzhlédl k mrakům. „Co je?“ divil se, když jsem po jeho příchodu nesklopila hlavu na něj a stále sledovala nebe.

„Myslím, že středa,“ zamyslela jsem se.

„Proč koukáš nahoru?“ odfrkl si. Nejspíš mu má odpověď nepřišla vtipná. Táta se jí smával.

„A proč ty?“

„Protože tam koukáš ty.“

„Když budu skákat po jedné noze, budeš taky?“ rýpla jsem a konečně se na něj podívala. Málem jsem se začala smát. Rozhodně, když na mě křičel z protějšího chodníku, neměl nagelované vlasy a nesmrděl jak veřejné záchodky.

„Jedeme. Řekl jsem mámě, že jsme za tři hodiny zpět.“

„Rozhodně.“ Nechápala jsem, proč se mě pořád snažil sbalit. Od prvního dne, kdy jsem nastoupila do školy. Byla jsem nová a neokoukaná – jak řekla Jess. Ale po čtyřech letech už bych mohla být okokaná dost, ne? Mike se přesto nevzdával.

Nasedla jsem do jeho dodávky a připoutala se.

„Máš to pořádně zapnuté?“ zajímal se a naklonil se ke mně.

„Riskovat, že vypadnu z auta? Samozřejmě, že to mám pořádně. Pokud to chceš stihnout, měl bys jet.“ Mike se zavrtěl na sedačce a nastartoval. Sám si pás nevzal. Bude to jeho průšvih, jestli nabouráme a on se zabije. Ne můj. Já mám pásy a přežiju. Pak mi došlo, že bych nejspíš musela vysvětlovat jeho rodičům, proč je jejich syn na padrť. „Vezmi si pás,“ zavrčela jsem.

„Bojíš se o mě?“ zvedla jsem oči vzhůru a znovu se podívala před sebe. „Neboj, vezmu si ho, když chceš.“ Nechci, ale co s ním?

Když jsem dělala řidičák, byla povolená rychlost v obci padesát za hodinu, nebo tak nějak. Nejspíš to z bezpečnostních důvodů stáhli na dvacet. A pak, že Chevy jezdí jako šnek. Pche!

Před naším domem jsme zastavili o krutých dvacet minut později.

„Děkuju,“ hekla jsem a vylezla z auta. Uspaná.

„Bello? Nešla bys…“

„Nešla, promiň,“ přerušila jsem ho dřív, než mohl nabídnout večeři. Občas mi ho bylo líto, ale vážně jen občas. Třeba teď ano, ale jindy ne. Přeběhla jsem malou uličku k domu a od dveří mu ještě přátelsky zamávala. Vpadla jsem do domu a hrnula se k pevné lince. Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo.

„Mám!“ zařval mi do ucha mužský hlas, načež v telefonu zapraskalo a už tiším se ozvalo: „Blackovi, prosím.“ Pískalo mi v uších.

„Halo?“ hekla jsem. Slyšela jsem svůj vlastní hlas, jako v ozvěně.

„H… o?“ ozvalo se.

„Jacobe, jsi tam?“

„H… j, B… o?“ zajásal kamarád. V uších mi pomalu přestávalo pištět. „Jsi … t… y?“

„Co?“ křikla jsem.

„C… se… d… e?“ Zavrčela  jsem vzteky, protože jsem ho absolutně neslyšela.

„Hele, zaprvé ti nerozumím, protože jsem díky tvému řevu ohluchla a zadruhé cosi potřebuju.“

„C… ko…v.“

„Co? Cokoliv?“

„Jo.“ Spokojeně jsem se usmála. Jednoslabičné odpovědi jsem slyšela.

„Potřebuju odtáhnout Chevyho. Zase to vzdal,“ postěžovala jsem si.

„Ok.“

„Přijedeš pro mě k nám?“ prosila jsem.

„Jo…“

„Super, děkuju moc. Čekám, ano?“ Jacob cosi zamumlal. „Jo, tak jo. Ahoj,“ řekla jsem netrpělivě. Doufala jsem, že až se objeví ve dveřích, uslyším už líp. Vážně mi hnusně zakřičel do toho ucha.

Vykoukla jsem z okna. Mike tam už nebyl, za což jsem byla ráda. Pochopil to. Neklapalo by nám to, jenže jsem měla vnitřní sžíravý pocit, že to příště zkusí zase.

***

„Dost!“ křičí. Svírám víčka těsněji k sobě a trnu hrůzou, co jsem udělala. „Co mi je po nějakém Newtonovi a Blackovi?!“

„Patří to k tomu.“

„Přeskoč to k té Angele.“

„To nejde. Pokud si mám vybavit všechno, musím popořadě,“ obhajuji se a uvnitř mě je malinkatá dušička.

„Zkrať to,“ vrčí. Čekám, jestli se zase přiblíží, ale nic se neděje. Ani krok, ani nádech, ani jiný jasný pohyb. Děsí mě, že nevím, kde stojí.

„Proč tu jsem?“ vzdychám znovu.

„Abys mi vyprávěla pohádku, Šeherezádo. Proto. Až přestaneš…“ Tentokrát slyším jeho našlápnutí. Podrážka se svezla po jakémsi nepořádku a mé pravé ucho se napíná. Srdce mi několikrát vynechává a já začínám tiše vzlykat.

„Tak zemřu…“ dokončuji jeho větu a cítím, jak se mi po tváři regulérně kutálí slza. Já ale nechci umřít.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

28)  Alrobell (28.11.2011 17:04)

26)  Twilly (23.05.2011 12:59)

Hele ty Šeherezádo, tak jsem se začetla... ješte si chci dát jeden dílek k polední pauzičce a pak práce... zbytek si nechám na veřejnou dopravu - beztak si už na sídlišti klepou na čelo když mě zmerčí

PS: jo a je to dobrýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý

25)  bb119 (16.05.2011 10:47)

no téda, moc zajimavý a táááák napínavý, musím se přiznat, že mi chvilkama běhal mráz po zádech

24)  krista81 (26.04.2011 21:21)

páni

23)  NoName (24.04.2011 08:54)

No... mám taký pocit, že toto ešte bude zaujímavé
Naozaj toto je jedna z tých poviedok kde žasnem ako niekto niečo takéto mohol vymyslieť, miestami vtipné, miestami ako vystrihnuté z nejakého akčného filmu, ak to takto pôjde d´alej tak sa rozhodne máme na čo tešiť
Takže skandujem EŠŤE, EŠTE, EŠTE

22)  julie (24.04.2011 01:30)

Zas jeden,který neví,co chce...jenže tenhle když to nedostane....vraždí

21)  Kristiana (23.04.2011 12:50)

Eh? Vypadá to skvěle a zavání to originalitou. Jsem zvědavá na pokračování.
Splní únosce svou hrozbu až se unaví a dojdou jí slova? Stihne jí někdo pomoci? Co je vlastně její únosce zač? Jakou roli v tom všem hraje Bella? A Cullenovi?
Napínavé. Děsivé. Běhá mi z toho mráz po zádech. Snad bude pokračování brzy.

20)  semiska (23.04.2011 12:22)

Ty ses dala na dráhu kriminality,jo? Jsem zvědavá, jak tohle bude pokračovat, takže si buď jistá, že máš dalšího čtenáře.

19)  Fanny (22.04.2011 23:48)

Wow! Chvílema tápu, ale to patří(předpokládám)k příběhu... No, vypadá to dost napínavě... Super

18)  Janeba (22.04.2011 21:22)

Mišutko , to je teda nářez! Ale těším se na to!!! Zatím víc otázek než odpovědí, ale to nevadí! Počkám!!! Napínavé!!!
Děkuji!!!

14)  Michangela (22.04.2011 08:34)

13)  Rosalie7 (22.04.2011 00:11)

Miško, tohle je... Uááá!
Uf, je to nářez. Spousta otázek, krásný úvod, ale strašně krátká pohádka! Těším se na další kapitolku, protože skončit v takový chvíli - vlastně ve dvou chvílích ve dvou časových rovinách - je strašně podlé. A ještě ke všemu po sérii dechberoucích okamžiků v únoscově doupěti...
Jsem strašně zvědavá, proč ji unesl... Takže tě prosím, piš, piš a piš (když jsou ty svátky )

10)  milica (21.04.2011 21:12)

Uff, tak to bylo něco tedy
Kdo je ten magor?? No, asi si budu muset počkat.

9)  Silvaren (21.04.2011 21:02)

Páni, novodobá Šeherezáda, to je úžasný nápad. Je to napínavé, zaujalo mě to a rozhodně si užívám Tvůj styl.

1 2   »