Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/IMSNV.jpg

Tak jak se teď asi Bella cítí? A pomůže jí Edward v těžké chvíli? :)

r


Kdy tohle skončí? Netušila jsem, ale vypadalo to tu jako v nějaké odlišné, pokroucené realitě. Vrátila jsem se snad opravdu do minulosti? Nebo jen sním? Když si vzpomenu, jak hloupě se já vysmívala všem těm, kteří se vždy pokoušeli nahodit řeč o něčem jiném, než byla pouho pouhá realita. Měla jsem je za blázny. Paralelní vesmír přece neexistoval. Teď jsem si tím už nebyla tak jistá.

Jak jinak si tohle vysvětlit?

„Bello?“ oslovil mě opatrně Edward. „Chceš se vrátit?“

Otočila jsem se jeho směrem a párkrát překvapeně zamrkala, jako by mi až nyní došlo, že je tady se mnou i on. A ani mi nedocvaklo, že už mi zase tyká.

„Ne,“ vydechla jsem zmateně. Celou tu dobu pro mě byl pan Masen blázen, idiot a porouchaný mládenec, najednou to ale už nebyla tak neochvějná pravda. Třeba jsem tu padlá na hlavu byla skutečně pouze já.

„Jsi si jistá?“ zašeptal. Ani nevím kdy, ale rukou uvěznil tu mou a jemně zmáčknul.

„A-ano. Naprosto?“ vyžblebtla jsem.

„Nezní to přesvědčivě,“ pousmál se klukovsky, a to mě trošku uvolnilo. „Tak pokud tedy budeš chtít, mohli bychom se projít po parku? Alespoň ti to tady mohu ukázat,“ povídal uklidňujícím hlasem. Pomáhalo mi to. Hlava zakývala na souhlas, a tak Edwrad na nic nečekal, pustil mě a vystoupil. Potom mi opět nabídl ruku. S jeho pomocí jsem vylezla ven a… V momentě se do mě zakousla opravdová, nefalšovaná panika. Málem jsem to v mžiku obrátila a znovu zděšeně zalezla do kočáru s ocasem doslova zataženým mezi nohama. On to však vycítil a tak jen sevřel mou dlaň o trošku víc.

„Klid,“ špitnul téměř neslyšně, zatímco já se rozhlížela po okolí. Srdce mi o žebra mlátilo doslova jak pomatené. Byla jsem v minulosti, o tom nebylo pochyb, ale jak se to zatraceně stalo? Nasucho jsem spolkla ten gigantický knedlík, co se mi v krku stihl udělat.

„Tak už mi věříte?“ nadhodil po delší chvilce Edward. Odlepila jsem vypleštěný pohled od budovy naproti nám a podívala se jím po osobě vedle.

„Ano,“ vylezlo ze mě rozechvěle. „Takovouhle identickou repliku starého Chicaga by nikdo nezvládl. Na to prostě není místo ani peníze… A proč by to vůbec chtěl někdo dělat?“

„Vidíte,“ dodal se stopou vítězství v hlase, což mě jen iracionálně namíchlo. Zúžila jsem oči a ruku mu doslova vyrvala, abych na něj mohla namířit ukazovák.

„Tak hele Edwarde, možná tě těší, že máš pravdu, ale tím mi teda nepomůžeš!“ vztekala jsem se jak špaček na drátě. „Teď už ti věřím, že nejsi žádný blázen, spokojený? Já… Nějak jsem se dostala do minulosti… zřejmě. To ale prostě není možný!“ hysterčila jsem, a div si v záchvatu amoku neservala to cosi na hlavě.

„Okamžitě se uklidni, Bello!“ vyhrkl na mou maličkost Edward tak autoritativně, až jsem se poddajně nahrbila a málem si ustříkla do gaťek. Chytnul mi paži a zavěsil do té svojí. „Půjdeme se projít a ty se vzchop,“ bručel dál. „Já ti věřím, že nejsi z této doby, už podle těch přístrojů nebo tvého oblečení, nechci však, aby to věděl ještě někdo jiný! Rozumíš?“

„Takže tě mám jako poslouchat na slovo?“ zavrčela jsem rozladěně a následovala ho. Bojovná nálada se mi vrátila.

„Mezi lidmi ano! Doma se ke mně chovej, jak se ti zlíbí, ale tady musíš být rozumná,“ poučoval mě dál.

Tahle Edwardova vůdcovská stránka – jíž se venku pyšnil jak nadutý páv – se mi vůbec nelíbila. Copak si myslí, že tu bude dirigovat? To se teda chlapeček pořádně štrejchnul. Já mu ještě ukážu! Co na tom že měl nejspíš pravdu? Vztek mi naplnil celé tělo, až musel vylézat i z pórů na kůži, jak jsem ho byla plná. A byla tam i nekonečná beznaděj. Alespoň se má hlava mohla na chvíli zbavit momentální sebelítosti a poplakat si nad rozlitým mlíkem později. Jo. Nejlépe naložená v té úžasné vaně plné horké vody…

„Já rozhodně nejsem ničí majetek, ani slepice, která bude kdákat tak, jak jí poručíš,“ vyštěkla jsem vztekle.

„Isabello!“ zahřměl šeptem. Asi nechtěl dělat rozruch? Tak to má hošánek těžkou smůlu. Tohle si měl uvědomit dřív.

„Edwarde!“ oplatila jsem mu stejnou mincí, jen už ne tak tiše. V parku se po nás otočilo hned několik párů najednou nadmíru zainteresovaných očí. Můj společník ztuhnul jak čerstvě naštípané poleno, ačkoliv ne tam, kde by se mi to zřejmě líbilo nejvíc. Přitáhl mě k sobě blíž.

„Okamžitě s tím přestaň!“ pohrozil mi s očima zúženýma jen na dvě divoké štěrbinky. Slibovaly nemilé věci. Proti mé vůli se mi tělo nedočkavě zachvělo. Už už otvíral tu sladkou pusinku znovu, aby z ní jistě vypustil další pocukrované fráze, ale než stihl promluvit, už na něj někdo volal.

„Edwarde!“ ozvalo se nám už podruhé za zády.

„Henry?“ Neznělo to jako pozdrav, spíš jemné lidské zavrčení. Mě by to teda urazilo.

„Nevěřil jsem vlastním očím, Edwarde, ale jste to skutečně vy,“ povídal rozvášněně nový příchozí. „A navíc v doprovodu tak úchvatné mladé dámy. Nechtěl byste nás představit?“ Všimla jsem si jak panu Masenovi cuklo v dásni a mlčel podstatně déle, než bylo slušné.

„Isabella Swan.“ Ukázal mým směrem. „Schovanka mé zemřelé matky, která už odmala žije v Londýně a -“

„V Londýně?“ vypískla zasněně dáma zavěšená na Henryho rámě, a skočila tak Edwardovi do řeči. Soudě podle toho tiku v oku mu to asi nebylo příliš po chuti. Přijde mi, že ta slušněji vychovaná jsem tu přece jen já.

„A tohle je Henry Mangello.“ Dokončil nezajímavě Edward.

„Těší mě, slečno Isabello.“ Uklonil se jak slušně vychovaný gentleman ten lísavý nováček. „Má společnice Cecily Colinsová,“ poukázal na ženu hned vedle něj. Byla stejně tak nemožně vymóděná jako já. Jí to však ani malinko nevadilo. Obě zároveň jsme řekly: těší mě. Jak cvičení papoušci v Zoo. Pak se však Henryho pozornost přesunula zpět na mého společníka.

„Edwarde, stále se zdržujete jen na vašem venkovském statku, když máte dům i tady ve městě?“ optal se zdvořile, ačkoliv ten slušný tón skrýval i nevyřčené. Rozhodla jsem se hrát s tím novým chlapem.

„Opravdu? To jsi mi neřekl,“ peskovala jsem ho jak namyšlená fiflena. Výměnou se mým směrem mračil jako ďas.

„Vidíte? Slečna Bella -“

„Isabella,“ zahřměl Edward a propaloval Henryho nabroušeným pohledem. Krájel.

„Omlouvám se, tedy… Myslím, že by i slečna Isabella uvítala trochu toho městského rozptýlení, viďte?“ Otočil se na mě a čekal souhlas, který jsem mu také mileráda poskytla. Jen ať se pan Masen smaží ve vlastní šťávě. Spokojen se zas zahleděl na Edwarda. „Tak proč tu na pár dní nezůstanete?“

„Ano Edwarde, proč?“ zacvrlikala jsem zpěvně, a přitom ještě okatě zamrkala kukadly.

„Vidíte? I slečna souhlasí. Přece byste ji nechtěl ochudit o všechny ty společenské akce!“ To už moje hlavinka, načesaná jako vzducholoď, divoce přikyvovala v souhlasu. Na zápěstí se mi koketně pohupovala ta pidi kabelka. Měla jsem neblahý pocit, že by se mi tahle drzá troufalost mohla později trošku vymstít, ale… Zbožňovala jsem provokovat pana Masena. Navíc se mi všechno tohle nejspíš jen zdálo, protože tu absolutně každý hrál to samé představení ze začátku dvacátého století, takže jsem se alespoň na chvíli mohla pobavit. Nebyla to realita. Nejspíš jsem musela snít. A tak se stalo mým novým záměrem Edwarda pořádně dusit. Já mu ukážu za to urážlivé remcání v kočáře a diktování mi toho co mám a nemám dělat hned potom!

„Eddie,“ zaštěbetala jsem sladce. „Mohli bychom se přesunout do tvého domu ve městě?“ V očích mu hrozivě zajiskřilo, a celé tělo měl najednou zas úplně tuhé.

„Isabello, vyprošuji si, abyste mě oslovovala zdrobnělinou!“ obořil se na mě v rámci možností slušně, ale pohled upaloval zaživa. Tak promiň, no! Netušila jsem, že tak nejspíš častuješ tvého kamaráda v nohavicích. Velkej Edward a malej Eddie.

„Edwarde, nebuďte tak nerudný, Isabella to jistě nemyslela nijak zle,“ vložil se do toho ochranářský Henry. Zatvářila jsem se tak ublíženě, jako by mě můj společník nakopal do zadnice a zároveň přetáhl holí po zádech. Pohled raněné laně prostě zabíral vždy. „Vidíte, jak jste slečně ublížil?“ peskoval ho kavalírsky. Okatě jsem popotáhla. To už Edward doslova pěnil.

Pak ani nevím, jak se to stalo, ale už jsem nebyla zavěšená v Edwardově rámě, ale v tom Henryho. Prakticky jsme si vyměnili partnery. Pan Masen se tvářil pohřebně, třebaže jeho společnice vesele štěbetala. Dělala snad, že to nevidí? Za to já a Henry jsme vzrušeně hovořili o počasí, fauně a flóře v parku, a znovu o počasí. Kámen úrazu však nastal, když se začal vyptávat na můj rodný Londýn. Vysypala jsem z rukávu všechno, co jsem si o něm ze studií pamatovala, a tak aby to sedělo do správného roku. Takže jsem takticky vynechala zmínku o tom obrovském kole, ze kterého je úchvatný pohled na celé město, a dalších podrobností. Zbaštil mi to i s navijákem.         

„Máte hlad,“ konstatoval Henry po necelé hodině procházky parkem, když mi hlasitě zakručelo v žaludku. Toliko k chování dámy. Tělo mě zradilo.

„Trošinku,“ zalhala jsem přeslazeně. Sežrala bych momentálně snad dva cheeseburgery s dvojitou porcí hranolek a půllitrovou kolu. Ani dezert by nebyl opomenut.

„Edwarde?“ otočil se Henry dozadu za nás a já ho následovala. Cecily pořád ještě mlela, zatímco pan Masen ji neposlouchal a koukal jen na mě. Pohled mu doutnal, a už nebyl tak světlý jako jarní tráva, ale spíš jako podzimní listí. Ztmavl. Ztěžka jsem polkla, když mi došlo, že jsem to asi možná trošku přepískla a bez následků se to už opravdu neobejde. „Co kdybychom si zašli na něco k snědku?“

„Myslím, že to není potřeba. Odvedu slečnu Isabellu do mého domu tady ve městě. Tam už se o ni postarají.“ Poslední věta byla plná nevyřčených slibů. Hrtan se mi bolavě stáhnul. Jo, nejspíš jsem přestřelila.

„To je škoda,“ promluvil Henry posmutněle čelem ke mně. „Ale mohl bych vás přijít navštívit?“

„J-já nevím?“ Očima jsem se němě ptala toho mouly Edwarda.

„Ne,“ zahřměl bez rozmyslu v nízké tónině. „Nezdržíme se.“

Bylo mi to trošku líto, protože já najednou byla až po krk v něčem, co hrozilo, že mě brzy zavalí… v minulosti. A blízkosti jednoho nasraného exempláře.

„Tak asi ne,“ špitla jsem kajícně s očima zakleslýma v těch Edwardových a doufala, že ho to alespoň trošičku obměkčí, ale… Zřejmě ne.

„Nevadí, možná bych vás mohl zajet navštívit na Edwardovo venkovské panství,“ nevzdával se Henry.

„Samozřejmě, to můžete, pokud to nebude panu Masenovi vadit,“ dokončila jsem chvatně a vytasila se s typickým americkým úsměvem. Edward mlčel. Podle mě však byl tak vzteklý, že se sotva ovládal. A pravdu mých myšlenek potvrdil i fakt, že když se po mně natáhl, abychom se opět vyměnili, nebyl ke mně ani trošičku ohleduplný.

Rozloučili jsme se.

Edward si to pak zpátky ke kočáru rázoval mílovými kroky – sotva jsem mu stačila – a ostentativně mlčel. Čelist napjatá k prasknutí, a občas to v ní zacukalo. Stejně tak prkenný měl i postoj.

„Co to mělo znamenat?“ zavrčel mi do obličeje hned poté, co mě málem ještě za pochodu hodil do kočáru a nadiktoval povoznému adresu. Nebo ji ten chudák nejspíš znal.

„Co by, nic?“ špitnula jsem hezky pokorně.

„Snažíte se mě vytočit k nepříčetnosti? O to vám jde?“ Zakroutila jsem hlavinkou jako že ne. I když… Pravda byla někde napůl.

Potom už jsme jen mlčeli. On na mě koukal stále stejně vražedným pohledem, zatímco já se krčila na druhé straně lavice. Vůz jel po silnicích daleko klidněji. Občas nás minulo i nějaké to auto, což bylo velmi sporadicky a koně sebou vždycky tak zděšeně trhli a frkavě zaržáli. Co mi ale vzalo vítr z plachet? Když kolem nás projela tramvaj! Koukala jsem na ni jako bych viděla ducha. Byla sice stará, ale…

To už existovala i tahle hromadná… doprava?

Nejeli jsme ještě ani čtvrt hodiny, když povozce projel bránou a už to parkoval před hlavním schodištěm. Museli jsme být na okraji Chicaga, protože rozestavěné několikapatrové budovy zmizely a nahradily je domky. Honosné, zdobené a jistě drahé. S množstvím služebnictva. Jako bychom se vrátili ještě o půl století nazpět. A dům – jak jsem zjistila při pohledu z okna – byl sice menší, ale nádherný. Vypadal daleko starší, než ten na venkově, či jak to Edward nazýval.

„Vystupte,“ zavrčel rozkazovačně. Jak hodná, vycvičená pipinka jsem uposlechla. Přece jen ho nedoženeme k úplné nepříčetnosti, že? Venku mi opět nabídl rámě a já samozřejmě přijala. Na obličej jsem zavěsila tu nejzpytavější tvář. Bleskovou rychlostí, která podle mého mínění nebyla ani trošku normální, jsme téměř klusem vyběhli schody a střemhlav se vřítili do haly, kde nás už vítal majordomus.

„Pane?“ oslovil jej překvapeně. „Netušili jsme, že přijedete. Hospodyně nenavařila,“ omlouval jejich nepřipravenost, a přitom si mě zvědavě měřil.

„To je v pořádku, Angusi. Mohl byste někoho poslat na mé venkovské sídlo pro věci slečny Isabelly?“ Poslušně to pánovi odkýval. „Předtím však skočte do kuchyně, aby nám připravili něco k snědku. Děkuji.“

„Ano pane, už běžím.“ A skutečně zmizel tak hbitě, jak rychle Američtí vojáci uklidili ztroskotané ufo v Roswellu. Kdyže to vlastně bylo? Ve čtyřicátým sedmým. Tak to ještě nic…

„Následujte mě,“ sekl po mně těma dvěma slovy, a jakoby snad jimi dokázal i udělit políček. Stáhla jsem půlky k sobě a tichounce za ním cupitala jak odsouzený na popravu. Vedl nás halou, pak delší chodbou, až nakonec zastavil u velkých, dřevěných a jistě ručně vyřezávaných dveří. Rázně otevřel a napochodoval dovnitř jak generál před bojem. Já si to s hlavou svěšenou štrádovala za ním. Přesněji byla jsem mu v zádech. Tedy v patách… A jen co jsem se dostala dovnitř, s mohutným prásknutím – za mnou spadla klec – zavřel dveře. Když se po mně otočil, z očí mu sršely mrazivé blesky.

O-ou, tohle nebude pěkné.

A taky že nebylo.

e


Tak co? Pomohl Edward? A copak říkáte na chování Belly? Přehání to?


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

SestraTwilly

10)  SestraTwilly (02.01.2015 17:58)

Aaaaaá naštvaný Edward je priam nebezpečný .A mimochodom si ma odrovnala s kamarátom v nohaviciach...veľký Edward a malý Eddie .Bella je teda číslo

9)  Markéta Kupčáková (18.12.2014 21:45)

8)  Jaja.M (17.12.2014 19:15)

CHudák Edward. Asi se do Belly trochu zamiloval a snaží se jí co nejvíc pomáhat. Její jednání si nezaslouží,prosím, at je na něj Bella milejší.;) Jinak je kapitola super, už jsem se na ni moc těšila.

7)  BabčaS (17.12.2014 08:14)

kala

6)  kala (16.12.2014 21:17)

Proč je na něho taková ošklivá? Tak tohle si podle mě až tak úplně nezasloužil. Mám pocit, že se opravdu snažil. Alespoň na veřejnosti mu mohla prokázat nějaký ten respekt. Eddie Navíc ho podezřívám, že i trochu žárlí chlapec. Jsem moc zvědavá na pokračování. Děkuji za kapitolku.

DopeStars

5)  DopeStars (16.12.2014 20:58)

Chúďa Edo, ten dostáva zabrať

4)  betuška (16.12.2014 20:52)

už aby bolo pokračovanie...ja sa tak teším

3)  Seb (16.12.2014 16:50)

No rozzuřený Edward se tak často nevidí a tahle Bella je taky pěkná dračice.

2)  Teyla (16.12.2014 14:34)

Ja som z tej Belly mimo! No raz konečne uzná, že je v minulosti a potom hneď Edwarda provokuje s tým, že všetci to len hrajú. Chudák Eddie... A i keď sa správa totálne príšerne, myslím, že práve o tom to je! A je to super!

1)  Niki (16.12.2014 12:48)

nooo Bella mu dává teda pořádně zabrat

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella