Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/IMSNV.jpg

Nový den na statku pana Masena, který Belle prozatím plní každé přání, což znamená... Ano, pojede se do města! Do Chicaga... :) Jak to asi celé dopadne? Zůstane za 'cvoka' Edward nebo se situace úplně obrátí?

r

Když Edward utekl z pokoje jako bych měla svrab, neurazilo mě to. Byl to chudáček, kterému se hroutil fantazijně vybudovaný svět, a já byla bourací koulí. Nemohla jsem se mu divit, nebo ho za to nesnášet. Ne, byl duševně narušený. A bylo mi jasné, že s ním budu muset zacházet opatrněji…

Gréta dorazila několik málo minut poté, co já osaměla. Do pokoje nakráčela jako by jí to tu patřilo a tvářila se nepřátelsky. Držela tucty podivných, dlouhých hadrů, které jí z náručí padaly skoro až ke kolenům. Nakonec to všechno vyklopila na postel a začala urovnávat. Sukně až k zemi, naducané, dlouhé rukávy halenek a žádný výstřih. Bože, tohle je snad samotné peklo. Dlaní jsem pohladila ten nejbližší kousek a málem mi z toho naskočila husina. Bylo to příjemné asi jako lněný pytel na mouku, a ani jsem si nedovedla představit, jak se do toho vlastně leze.

„Gréto?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano, slečno?“ odpověděla chladně.

„Já jen… Jaké by se podle vás hodily k vyjížďce do města?“ zeptala jsem se zpříma a obdržela za to na oplátku zdráhavý úsměv.

„Myslím, že tyhle modré by vám mohly slušet, a je k nim i velmi pěkný kabátek a doplňky. Navíc má pro tuhle barvu pan Masen slabost,“ pověděla mile a i oči jí zteplaly.

„Děkuji.“ Tváře mi jemně zrudly. Nechápu, kde vzala to, že bych se chtěla tomu troubovi líbit? Ne, budu jen nesmírně ráda, když se dostanu do města, tam už na někoho normálního musím narazit. Tohle všechno je naprostá hovadina.

„Tak já vás tu nechám, abyste se mohla obléknout. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí jen zavolat.“

„Ehm, jednu prosbu bych na vás teda měla,“ pípla jsem rozpačitě. „Mohla byste mě, prosím, zavést k toaletě?“

Souhlasně to odkývala, ale pak mě ještě sjela rychlým nechápavým pohledem. „To půjdete v noční košili?“

„Ano?“ vyšlo ze mě v otázce. „Jinak tu už brzy udělám loužičku,“ osvětlila jsem jí za stálého stepování na místě. Já to opravdu držela na krajíčku. Gréta si samozřejmě pohoršeně vydechla. A pak kdo je tu nevychovaný!?

„Slečno, takhle byste mluvit neměla, a po domě pana Masena chodit jen v noční košili je naprosto neslušné,“ doplnila mi jak nějakému nechápajícímu hňupovi, naštěstí se ale už otáčela ke dveřím a tak jsem ji tiše následovala. A spolkla všechny nadávky, které se mi draly na jazyk.

Toaleta byla… krásná. Nečekala jsem to. Nepřekvapila by mě suchá kadibudka, ale starožitný splachovací záchod byl přivítán s otevřenou náručí. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Koupelna byla opravdu nádherná. Litá vana se zvláštními nožkami postavená na stupínku s vysokým a snad pozlaceným kohoutkem ze strany uprostřed. Nádhera.

Zacpala jsem ji tedy zátkou a pustila teplou vodu. Chvíli sice trvalo, než se spustila alespoň vlažná, ale v polovině napuštěné vany už prýštila jen vařící. Mezitím, co se voda ladila na správnou teplotu, jsem křížem krážem prošmejdila celou koupelnu, dokud mi do oka nepadly alespoň ručníky. A když se mé tělo konečně naložilo do té teplé rozkoše, lezlo ze mě už jen nefalšované vrnění. Byla jsem na výsost spokojená. Tedy do té doby, než se ozvalo klepání na dveře.

„Slečno, máte nějaké problémy?“ zajímala se dotěrná Gréta. „Kdybyste potřebovala, připravím vám bylinkový čaj, který vám jisto jistě pomůže s… tím… ehm, no… vyprázdněním,“ koktala.

„Koupu se,“ zavrčela jsem naštvaně, protože ta ženská mi sprostě přerušila relaxační chvilku. V ten vzácný okamžik mi bylo naprosto jedno kde, kdy a s kým tu jsem. Mysl si brouzdala bez omezení a přemýšlela nad tím, že ten pomatený Edward přece jen není úplně k zahození. A tělu z toho zjištění bylo sakra horko, i když to mohla způsobit i ta teplá voda, že? Teď tu však byla ta dotěra a… mluvila. Vrátila mě do tolik nechtěné reality.

„Aha, to jsem netušila. Omlouvám se, slečno,“ pověděla uctivě. „Pan Masen mě posílá, abych vám oznámila, že už je hotov, takže až se nasnídáte a obléknete, můžete vyrazit.“ A tím mě nakopla. Čím dřív ve městě, tím rychleji se odtud dostanu pryč. Z vany jsem letěla jak čert na pružince a usušila se v rekordním čase. Vlasy se naštěstí nenamočily.

Do pokoje jsem se vřítila jak ničivý hurikán a bylo mi záhadou, že se mi nohy z toho spěchu nezamotaly do té kilometrové noční košile. Hned po mně vešla i Gréta s tácem, na němž už byla královská snídaně. Vypadalo a vonělo to úchvatně. Vrhla jsem se na tu chudinku a doslova jí to vyrvala z rukou, jak zběsile mi už kručelo v žaludku. Jen vyvalila oči a s tím, že pokud budu něco potřebovat, ať zavolám, zmizela.                

Zprvu jsem nechala Grétu, aby si šla po svých a já se v klidu nasnídala bez obecenstva. Když však došlo na lámání chleba, tedy na to se obléknout do těch dobových hadrů, pomalu jsem ani nevěděla, jak se do té hrůzy dostat. Po půl hodině válčení jsem tedy kapitulovala a byla nucená ji znovu zavolat, aby mi pomohla korzet a blůzku zapnout a upravit. Mít tohle na sobě každý den, tak se asi brzy zcvoknu. Nedalo se v tom ani pořádně nadechnout! A třebaže si Gréta vehementně stěžovala, že prý jsem chudá jako hádě, přesto mě do toho zašněrovala úplně natěsno. Vždyť se v tom neohnu!

Světle modrá blůzka byla… prostě šíleně volná a s nabíranými rukávy. Úplný bochánek. Kdežto korzet naprostý opak. Možná i proto je pan Masen tak trochu víc labilní a hospodyňka v tom jede s ním. Jisto jistě v tom mají prstíky i tyhle nepohodlné hadry. Naškrobené trenky přece nemůžou být pohodlné nikomu.

Nicméně ať už byla Gréta mimo nebo ne, učesala mi i vlasy. Nebrala si servítky, tahala jako čert a výsledek byl opravdu… úchvatně odpuzující. Na hlavě jsem měla za půl hodiny vykonstruovaného cosi tak objemného, že by mě nepřehlédli snad ani z měsíce. A všechnu tu příšernost zakončil ještě větší, přezdobený klobouk. Jak přeslazený cukrkandl. I mě samotné bylo z té přemíry sladkosti a ‚zdobení‘ na zvracení.

Připadala jsem si… dobově. A odporně. Pokud jsem se však odtud chtěla dostat, nebylo zbytí. Uvnitř už se mi ale spřádaly tiché plány, jak po tom, co se dostaneme do města, avizuji okolí, aby mi z téhle až moc dobře sehrané frašky pomohlo.

„Tak můžeme, Isabell?“ optal se mě zdvořilým tónem Edward, zatímco já se v tom hábitu vyštrachala až před dům. Do kabelky pověšené na zápěstí jsem strčila hudební přehrávač a mobil a s leviskami se loučila přinejmenším deset minut, a slibovala jim, že se pro ně vrátím! A myslela to smrtelně vážně. Byly to mé nejdražší rifle.

Edward mi přidržoval dvířka od kočáru a tak hezky se přitom usmíval. Bez otálení jsem nastoupila, ačkoliv se to neobešlo bez lehčího zakopnutí hned u prvního schůdku do povozu. Další rány do hlavičky nebo zlomené nohy jsem se však nedočkala díky pohotovosti pana Masena.

„Sluší vám to,“ dodal jako by nic, když se kočár rozjížděl. Nevěřila jsem mu ani ten dokonale rovný nos mezi očima, přesto ze mě vylezlo nesmělé poděkování, jako ze správně vychované dívky s narůžovělými líčky. Musela jsem mít ránu. Hotová secesní cukrová vata.

„Za dvě a půl hodiny budeme na místě,“ promluvil po delší době ticha nevzrušeně. Vypadal duchem nepřítomný. Nevěnoval mi jediný pohled, a dál sledoval ubíhající cestu z okýnka na pravé straně dveří.

„P-prosím?“ vypískla jsem tak hlasitě, až sebou můj spolucestující zděšeně trhnu. Nechápavě na mě kouknul, jako bych byla praštěná. „To jsi mi nemohl říct před odjezdem?“

„Nechápu, v čem je problém?“ otázal se zmateně.

„To už je teď jedno,“ zabručela jsem si pod fousy. Močový měchýř rozhodně nafukovací nemám, takže se panáček bude muset porozhlédnout po nějakém vhodném zařízení, protože kdo ví, jestli se v téhle době dalo mluvit o záchodech, vlastně… Vždyť jedu vstříc normální době. Záchraně! Tak jaképak copak!

„Zajímalo by mě, co vám zase přelétlo přes nos,“ pověděl vážně a propaloval mě přitom tím vše spalujícím pohledem. Jestli to mělo sloužit jako zastrašovací manévr, tak se mu hošánkovi nepovedl.

„Ty se to tykání asi nikdy nenaučíš, co?“ vypadlo ze mě jízlivě.

„Ne!“ štěkl popuzeně a mračil se jak hejno pekelníků. „Je to neslušné! Známe se sotva jeden den,“ protestoval živě.

„Fajn, jak chceš! Já se tykání vzdát nehodlám, takže to budeš muset překousnout,“ pohrozila jsem mu vážně. Ještě abych mu vykala a zabředla tak do té jeho praštěné fantazie mnohem hlouběji. To ani náhodou. Toho se nedočká!

„Od vás ani nic jiného neočekávám,“ vypadlo z něj odsuzujíc. Naprosto jsem tu urážku pochopila, a tak mi nezbyla další možnost, než si opětovně dětinsky odfrknout a založit ruce pod prsy. Můj pohled vraždil na sto způsobů. Pan všeználek však zřejmě ještě neskončil. „Chtěl bych vás upozornit i na to, že až se dostaneme opět do civilizace, měla byste se chovat uctivě. Kdyby se náhodou někdo zajímal, kdo jste, a co děláte se mnou, budu vás vydávat za svěřenkyni mé mrtvé matky. Isabella, dcera její dávné přítelkyně ze starého kontinentu. Londýn je sice –“

„Londýn? Ty ses snad zbláznil! V Evropě jsem nikdy nebyla!“

„Znovu vás prosím, abyste ve spojitosti s mojí osobou přestala používat tyto hanlivé přívlastky!“ zavrčel burácivě. Pohár trpělivosti už měl asi plný až po okraj… „Tady nejsme ve vašem století, ačkoli mi i nadále přijde absolutně nepřípustné, že vaše maličkost pochází z budoucnosti, a kdybych neviděl tu vaši zářivou hudební krabičku, myslel bych si, že jste nejspíš utekla z nějakého sanatoria.“

„Mobil, blbečku! A přesně to samé si myslím já o tobě,“ zabrblala jsem si nafučeně pod fousky. Mírni se Bello!

„Jakže?“ optal se zmateně s pozvednutým obočím. Díky za ty dary, že mě neslyšel.

„Ale nic, Edwarde. Jen jsem souhlasila s tím tvým ‚excelentním‘ plánem vydávat mě za rodinou přítelkyni z Evropy.“

„Dobrá, takže to bychom měli,“ zhodnotil spokojeně. „A vy se venku chovejte jako slušně vychovaná, mladá dáma. Nic víc od vás nechci. Pokud to však nedokážete, alespoň mlčte!“ zakončil kousavě a teď to byla já, kdo ho propaloval zuřivým pohledem. Bohužel nechytil! Ani se nerozprskl nebo ho neodnesli mimozemšťané. Hm… Kdo by ho taky chtěl?

Z mini kabelky jsem si tedy vytáhla přehrávač, rozmotala sluchátka a zastrčila je do uší. Alespoň nebudu nucená poslouchat ty hloupé kecy duševně porouchaného náfuky hned naproti. Měla jsem plné zuby toho, jak mě neustále urážel. Bigotní, zabednění hlupáci! On a Gréta. Kdo ví, kolik musí rodina platit, aby ho udržela v tomhle vysněném životě na počátku minulého století? Jistě to bude pálka jako prase!

Edwardovi oči se zlověstně zapíchly do malého bílého obdélníčku s vyobrazením nakousnutého jablka z druhé strany, na kterém jsem si právě volila písničky. Stejně depresivní jako má momentální nálada. Pak jsem ho zastrčila do blůzky, tedy do korzetu, přesně tam mezi to málo, co mi příroda nadělila. Bylo mi fuk, že se ten zelenooký chlapeček nyní tváří naprosto rozhořčeně. Zaznamenala jsem ještě, jak otvíral pusu, ale to já už chvatně tiskla víčka k sobě a nechala si hlavou na plné pecky kolovat Radiohead, Placebo a jim podobné. Prakticky mix na sebevraždu v MP3.

Povoz jel dál a já za jeho houpavých pohybů a tesklivých melodií téměř usnula. Teda popravdě jsem to zapíchla skoro okamžitě. Jestli však má maličkost řezala dřevo nebo ne, to nedokážu posoudit, ale když mé podvědomí opět nabralo vědomí, hořce jsem si uvědomila, že mám hlavu opřenou o něco měkkého. Zem to tedy nebyla. Ani ta prkenná sedačka.

A to něco celkem hezky vonělo.

Tělo se mi chvatně narovnalo jak podle pravítka, když jsem šilhala na místo vedle. Seděl tam Edward a mračil se.

„Promiňte, nechtěl jsem být nezdvořilý, ale vypadla jste unaveně a já vás nechtěl budit. Sedl jsem si k vám jen proto, abyste neskončila na podlaze,“ omlouval se v rychlosti. Slyšela jsem ho velmi dobře, protože z levého ucha – ze strany, která byla položená na Edwardově pravém rameni – mi vypadlo sluchátko.

„T-to je v pořádku,“ vybrblala jsem rozpačitě a jala se chvatně vytahovat přehrávač zastrčený mezi prsy, abych ho mohla vypnout a schovat zpátky do kabelky. Upravovat vlasy jsem ani nemusela, protože ta obludnost prostě držela naprosto perfektně. Bylo mi záhadou, jak je to možné. „Jak dlouho jsem spala?“

„Něco málo přes hodinu,“ dodal zakaboněně a přemýšlivě. „Víte, že mluvíte ze spaní?“

V mžiku jsem zrudla jak Jessičina oblíbená jahodová žvejka.

„Jo?“ optala jsem se opatrně. „A co jsem říkala?“

„Nesrozumitelné věci, ale…“ Pohled mu potemněl. „Rozuměl jsem něčemu jako: ‚Škoda jen, že takovej fešák se zbláznil… a mohla bych si, prosím, sáhnout? Jen trošičku.“ Tu druhou část ze sebe vysoukal za ostentativního odkašlávacího doprovodu. Co mu zas přelétlo přes frňák? „Dál raději nebudu pokračovat. Nevím, komu to bylo věnováno, avšak k slušné dámě to mělo hodně, hodně daleko,“ zakončil celý pohoršený s důrazem na slově – hodně – a s děsně vážnou tváří. Aby se mu náhodou něco nestalo! Občas mám i tak trochu lechtivé snění a nedá se s tím holt nic dělat. Člověk si nevybírá, o čem se mu bude zdát. Škoda jen, že tentokrát to zřejmě bylo o tomhle ňoumovi. Kalhotky byly taky durch, a to mě naštvalo snad nejvíc.

„Jak dlouho ještě pojedeme?“ vyštěkla jsem dopáleně.

„Chovejte se laskavě slušně,“ napomenul mě jak malou holku. „A do půl hodiny bychom tam měli být,“ zakončil rozezleně. Zbytek cesty proběhl v ponurém, ztichlém duchu. Oba jsme zarytě drželi bobříka mlčení seč nám síly stačily. Stejně mi nešlo tak nějak na rozum, že Edward pořádně nevyzvídá a nechová se jak dítě u vánočního stromečku, když jsem mu ukázala hračky z budoucnosti. Ne, jen tu dál seděl a tupě zíral z okýnka. Nemohla jsem tvrdit, že je zlý. Choval se jak gentleman s výchovnými sklony. Dokonce mi koupil šaty a prozatím i splnil každé přání, přesto…

Ano! Líbilo se mi provokovat a rýt do něj. A někde v pozadí mé věčně zaneprázdněné mysli se mi dokonce zamlouvalo, když mě tak mravně poučoval. Kdyby to všechno nebyla jen dobře vykonstruovaná habaďůra pro cvoka, no… asi bych mu ukázala zas já pár těch ne-mravností.

Vůz sebou z ničeho nic zamlel, že jsem se sotva udržela v sedu. Dokonale mě to vytáhlo z mých stupidních myšlenek a já se konečně zkoncentrovala. A v momentě se mi udělalo opravdu zle. Musela jsem zblednut a zjevem spíš připomínat ducha, protože i pan suverén Masen najednou sletěl ze svého povýšeného obláčku, odkud na mě prozatím koukal přes prsty. Nyní se naopak tvářil vystrašeně. Já pro změnu zas hleděla zděšeně z okna ven. Tohle nemohlo být představení pro jednoho chorého pomatence. Nikdo si nemohl dovolit něco takového. A už vůbec ne věrohodnou rekonstrukci Chicaga z let minulých. Jako bych projížděla učebnicí Amerických dějin…

Otevírala jsem a zavírala pusu, ale z úst nic nevylezlo. Ani hláska. Dlaň mi samovolně zaparkovala na hrudi, jak se snažila krotit zděšeně bubnující srdce. Tohle je opravdu špatný vtip. Nebo se mi možná jen něco hodně škaredého zdá? Jo, musí to být noční můra!

Jenomže… kdy tohle snění jako hodlá skončit??

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

SestraTwilly

13)  SestraTwilly (02.01.2015 17:44)

Edward a Bella nemajú chybu...pán Dokonalý gentleman a slečna Nevymáchaná pusa .Chúďa Bella,taký šok by zložil každého...takže žiadne sanatórium ,ale krutá realita :D .Super kapitolka ;)

12)  evelsten (12.12.2014 12:56)

Tak táto poviedka je neskutočná a táto kapitolka tak isto Bela bola úžatná s tým prehrávačom a taktiež i rozprávaním zo spánku a Edward sa nám taktiež akosi rozbieha, nechcel aby spadla, tak jej ponúkol rameno, och aké romantické už teraz sa nedočkavo teším na ďalšiu kapitolku

11)  Markéta Kupčáková (11.12.2014 17:41)

Dennniii

10)  Dennniii (11.12.2014 13:48)

Super kapitolka vana, splachovací záchod a mp3 přehravač a teď se chuděra Bella konečně přesvědčila o tom že to je všechno pravda

Moc se těším na pokračování!!! Bude to asi ještě hodně zajímavé.

9)  Julks (10.12.2014 20:10)

ještěže je tam aspoň ten záchod a vana :D :D :D :D

kala

8)  kala (10.12.2014 17:30)

Děkuju
Jsem moc ráda, že znovu píšeš.

Momentálně si rochním v "Nikdy neříkej nikdy". Děkuju

7)  danje (10.12.2014 13:24)

Ještěže má splachovací záchod a vanu s kohoutkem s teplou vodou .

6)  BabčaS (10.12.2014 01:39)

:D :D :D :D :D :D :D

DopeStars

5)  DopeStars (09.12.2014 20:47)

:D :D :D :D

4)  betuška (09.12.2014 20:25)

príjemná pauza medzi vianočným pečením,bože ja som sa tak nasmiala až mi vyleteli slzy

3)  Teyla (09.12.2014 19:32)

Ja ju úplne vidím v tých dobových šatách a so slúchadlami v ušiach!
No nenormálne toto, čo ona stvára! Ja by som si na jej mieste radšej asi šetrila batériu... A žeby jej už v nasledujúcej kapitolke došlo, že predsa nie je v tom blázinci? Perfektná kapitola!

2)  Seb (09.12.2014 17:47)

Jsem hodně zvědavá, jak se Bella se vším vyrovná.

1)  Niki (09.12.2014 12:09)

jejda ještě pořád není přesvědčená, že tohle je opravdu realita

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse