03.01.2011 [01:00], Ree, ze série I kick your ass, life!, komentováno 30×, zobrazeno 5674×

Je to zhruba deset měsíců, co spatřily světlo světa první písmenka Kopance. Jeho přidávání bylo rozpačité. Nevěděla jsem, jestli se příběh Belly feťačky bude líbit, nebo jestli mě kvůli tomu zavrhnete. Dokázali jste mi, že dnešní lidé dokážou zkousnout opravdu všechno :D A já vám moc děkuju.

Mám ale dvě osoby, kterým chci poděkovat zvlášt. Anamor, protože bez ní by příběh nebyl. A kdyby jo, trvalo by jeho přidávání dvakrát déle. A Ajjince, protože bez ní a jejích dokonalých komentářů by to nebylo ono. A taky proto, že bez ní byste četli změť chyb a kravin. Protože Ajjinka je ten nejlepší beta reader na světě ;)

Edward u nás trávil každý den. Byli jsme skoro pořád spolu. Odcházel, když jsem šla spát, a vracel se těsně po tom, co jsem posnídala. Jenže s mámou za zády jsme neměli skoro žádné soukromí. A nemohla jsem se ho zeptat na otázky, které mě postupně napadaly.

Když nám potom zase jeden večer nakoukla do pokoje a zeptala se, jestli si nedáme večeři, zakňučela jsem. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale… vadilo mi to. A tak mě Edward pozval k nim. Cukala jsem se, než mě ujistil, že je ve Forks sám.

Vila vypadala úplně stejně, jako jsem si ji pamatovala. Jen věci uvnitř už nebyly přikryty plachtami. Prokouklo to.

K večeru jsme se vydali na procházku a Edward mi vyprávěl o své rodině. O tom, jak žili ještě jako lidé, o jejich osudech, přeměně a životě po ní. Vyprávěl mi o vládcích z Itálie, o Eleazarovi a jeho rodině, o darech, na které do téhle doby narazil. Naprosto otevřeně mi vyprávěl o tom, jak se upíři živí a jak se to mírumilovnému Carlisleovi nezamlouvalo, tak začal nasávat zvířátka.

„Proč jsi mi tehdy neřekl, že se živíš zvířaty?“ zeptala jsem se zaskočeně.

„Změnilo by to něco?“ zeptal se. Zamyslela jsem se. Změnilo? Bylo by něco jinak? Brala bych ho jinak? Asi ne.

„Nevím. Ale mohl jsi to zkusit.“ Zavrtěl hlavou.

„Nechtěl jsem tě ještě více strašit. Věděl jsem, že ať se rozhodneš, jak se rozhodneš, bude to kvůli mé podstatě, ne kvůli tomu, jestli se živím zvířaty.“

Měl pravdu. To jsem musela uznat.

Byli jsme skoro u domu, když nás zastihla prudká průtrž mračen. Běželi jsme, co nejrychleji to šlo. Nabídl mi, že mě vezme, abychom tam byli hned, ale odmítla jsem. Užívala jsem si to. Takže když jsme se dostali na palouk před domem, zastavila jsem se a nastavila obličej dešti. Zavřela jsem oči a zvedla obličej k nebi. Stála jsem tak dlouho, než jsem ucítila Edwardovy ruce na bocích. Podívala jsem se na něj a usmála se. Viděla jsem, jak mu tmavnou oči, a tentokrát jsem věděla, že to není špatným světlem. Věděla jsem, že je to jeho touhou.

„Vypadáš hrozně nemravně,“ vysoukal ze sebe zhrublým hlasem  a jeho pohled sklouzl na moji mokrou košili. Lepila se na mě, jako by se mi snažila vpít do kůže. Potom mi pohled sklouzl na tu jeho a naprázdno jsem polkla.

„Já vypadám nemravně?“ zeptala jsem se zvědavě. „Jestli tady má být stíhán někdo za nemravnost, jsi to ty.“ Zasmál se a sklonil se pro polibek. Měl být krátký, jenže když mi tou studenou rukou sjel na holou kůži zad, nedokázala jsem se odtrhnout.

Rozešel se se mnou k domu, ale šlo se vážně blbě, takže si mě nakonec vyzvedl do náruče a já mu obmotala nohy kolem pasu. Položil mě až na pohovce v obýváku. Jenže mi začala být zima a on moc dobře cítil, jak mi vyrašila husí kůže.

„Jdu pro dřevo a zatopím,“ hlesl potichu, když se odtrhl. Oči měl pořád černé, ale už začaly světlat.

Ach jo, blbá  zima!

Nabídla jsem mu pomoc. Sice nechtěl, ale to mě nezajímalo. Když jsem pak uviděla to nádherné bahno, zaklela jsem. A přesně v tu chvíli mi na tom podjela noha a švihla jsem sebou na zadek. Sakra!

„Co děláš?“ zasmál se mi a podal mi ruku na pomoc. Naštvaně jsem jí trhla, abych ho svalila na zem, ale nepohnul se ani o píď. Fajn! Tak prostě zůstane čistý. Jenže když už jsem ho nedokázala svalit na zem, alespoň jsem mu otřela ruce o obličej. A krk. A vlasy.

Byl štěstím bez sebe.

„Jsi trochu špinavý,“ zasmála jsem se. Zavrtěl hlavou.

„Jdi se osprchovat. Já mezitím zatopím.“

„Jenže já nemám co na převlečení,“ vzpomněla jsem si. Jestli kvůli tomuhle budu muset domů, naštve mě to.

„Půjčím ti košili a…“ sjel mě pohledem. „No, kalhoty ti budou velké.“

„Jestli zatopíš, bude stačit ta košile.“ Zůstal na mně viset pohledem a potom trhaně přikývl.

Na sprše jsem si dala záležet. Pořádně jsem se vydrhla a umyla si vlasy. Edwardovu košili jsem měla do půli zadku, což ocenil obdivným pohledem, a potom zalezl do sprchy sám. Teplo už bylo cítit celým domem, takže mi až taková zima nebyla.

Vysušila jsem si ručníkem vlasy a prozatím ho položila na židli. Dostala jsem chuť na horký čaj, tak jsem se zašla podívat do kuchyně.

Čaj jsem nenašla, ale alespoň jsem si natočila sklenici vody,  a odcupitala do obýváku. Zrovna jsem si z ní pořádně usrkla, když se ozval překvapený ženský hlas.

„Bello?“ Zaskočilo mi a měla jsem co dělat, abych se neudusila. Rose s Emmettem přede mnou pořád vyděšeně stáli a zírali na mě. Došlo mi, že jsem jenom v Edwardově košili a značně jsem zčervenala.

Než se stačil kdokoliv z nás probrat, na vrcholu schodiště se objevil Edward a trochu rozpačitě sešel dolů.

„Co tady děláte?“ zeptal se a cestou ke mně vzal deku, aby mě do ní mohl zabalit.

„Ehm…“ probrala se Rose. „Potřebovali jsme si na chvíli odpočinout. Nevěděli jsme, že jsi tady.“

„A nevěděli jsme, že nejsi sám,“ zasmál se Emmett. „Rád tě zase vidím, ale nejsem si jistý, že řekneš to samé,“ zazubil se na mě.

„Taky vás ráda vidím,“ dostala jsem ze sebe. „Jen by to bylo lepší, kdybych byla více oblečená,“ zčervenala jsem a Rose stěží zadržovala smích.

„No, hlavně že dům stojí. A kdybychom se s Rose nezdrželi,“ mrknul na ni, „málem bychom vás z něčeho vyrušili.“ Tentokrát jsem zčervenala ještě více.

„To… ne… Tak… tak to vůbec… ehm.“ Raději mlčet, než zběsile koktat. „Jen jsem spadla v tom bahně venku a neměla jsem žádné jiné oblečení,“ dodala jsem po chvíli. Edward se zasmál a dal mi pusu.

„Je zbytečné něco vysvětlovat. Emmett už má svůj scénář vymyšlený.“ No paráda.

„Jestli chceš, něco ti půjčím,“ nabídla se Rose a pokynula mi hlavou, abych šla za ní.

Ten večer jsme celý prokecali. A i když jsem chtěla být s Edwardem sama, tohle taky nebylo špatné.

Měsíc na to už jsem Edwardovi nedovedla vzdorovat, takže jsme se vydali na cestu za jeho rodinou. Teď bydleli v Montaně, na kraji městečka Missoula a podle všeho se jim tam líbilo.

„Jsi nervózní,“ smál se mi v autě, když jsem si pořád hrála s prsty.

„A divíš se?“ obořila jsem se na něj. „Myslíš si, že mě rádi uvidí, když jsem vás před rokem tak odkopla?“

„Věř mi, chápali tě. Nikdo se na tebe nezlobí, přísahám,“ snažil se mě uklidnit. Nešlo to.

Když jsme zastavili před jejich domem, který až moc připomínal ten forksský, srdce jsem měla až v krku. Zůstala jsem sedět v autě a tentokrát to vážně nebylo proto, aby mi mohl Edward otevřít.

„Tak pojď, těší se na tebe.“

„Nevěřím,“ špitla jsem a viděla, jak se otevřely dveře. V nich se objevila usměvavá Alice. „He?“ udělala jsem překvapeně, když jsem si všimla, že úsměv směřuje právě na mě.

„Tak pojď,“ vytáhl mě Edward se smíchem a odtáhnul mě do domu. Fajn, tak se asi jdeme ukázat jako pár.

„Ahoj, Bello. Moc ráda tě zase vidím,“ usmála se Esme a podala mi ruku. Stejně mě přivítal i její manžel a ostatní jen kývli na pozdrav.

Cítila jsem se nesvá, hrozně. Jenže s Edwardem a Emmettovými vtípky to ze mě naprosto opadlo. Užívala jsem si to.

Nakonec se ukázalo, že Alice je příjemnější, než jsem si myslela. Netušila jsem, z čeho pramenila její dřívější… nenávist vůči mně, ale vypadalo to, že byla nenávratně pryč. Dokonce se mi rozhodla uspořádat oslavu narozenin, které se hrozně rychle blížily.

Neměla jsem ráda oslavy, ale tak nějak jsem tušila, že zrovna Alice si nechci rozházet. Udělala jsem to prostě ze strachu.

Edward mě prokoukl.

„Ty nemáš ráda oslavy, co?“ zeptal se, když jsme konečně jeli domů.

„Ne,“ přiznala jsem.

„Takže jsi to Alice odsouhlasila z jakého důvodu?“ Zvědavě jsem se na něho otočila.

„Nemám se bát poštvat Alice proti sobě?“

Autem se rozlehl jeho veselý smích.

„Máš pravdu, to není dobrý nápad, přesto jsi to mohla odmítnout. Já bych tě bránil,“ mrknul na mě.

„To přežiju,“ zašeptala jsem.

Ale nebyla jsem si tím tak jistá.

Když mě po oslavě doma Edward vyzvedl a jeli jsme do Montany, věděla jsem, že jsem si proti sobě měla Alice raději poštvat.

Poučení pro příště.

A sotva jsem viděla interiér domu, hlasitě jsem zakňučela. Velký dort, kupa dárků… šampaňské v ledu a před ním jedna sklenička.

Asi umřu.

„Právě proto nikomu neříkám, kdy mám narozeniny,“ zaskučela jsem směrem k Edwardovi, ale stejně mě slyšel i zbytek.

Do rozbalování mě vážně museli nutit. Ale když jsem viděla jejich nadšené obličeje, tak nějak to chytlo i mě.

Nebo to byl možná Jasper.

„Kolik ti vlastně je, Bello?“ zeptal se Emmett, když jsem už asi popáté všem poděkovala.

„Dvacet, Emmette, dvacet,“ odpověděla jsem mu se smíchem. Hlavně že se to muselo oslavit.

„Už?“ podivil se. „Jsi stará, měli byste se konečně domluvit, kdy tě přemění.“ Ztuhla jsem uprostřed pohybu směrem k Edwardovi a sklenička mi vypadla z ruky. Zachytil ji dřív, než se stihla jakákoli kapka dostat mimo ni. Z jeho místa se ozvalo něco hodně připomínajícího psí vrčení. Najednou se u nás objevil Jasper a vzápětí i Carlisle. Oba ho chytli za jedno rameno a upírali na něj svůj pohled. Viděla jsem, že Carlisle pohybuje rty, ale nedokázala jsem zachytit cokoliv z toho, co říkali. Edward se pořád zuřivě díval na Emmetta. Když mu pak Carlisle něco důrazně řekl, přičemž jsem dokázala zachytit alespoň nějaký šum, sklenička v Edwardově ruce praskla, až jsem z toho šoku odskočila. Musela jsem si přiznat, že jsem se ho trochu bála.

Všechny pohledy se stočily na mě, přičemž ten Edwardův byl nejvyděšenější a plný tichých omluv.

„Promiň,“ špitl ke mně, potom se otočil k ostatním. „Párty skončila, můžete zase jít.“ Tak nějak jsem tušila, že Alice bude protestovat, ale byla zticha. Všichni byli. A za toho ticha jsme se vydali do pokoje.

Ležela jsem mu na hrudi, a zatímco on si hrál s mými vlasy, já si hrála s lemem jeho trika. Žmoulala jsem ho v rukou a přemýšlela nad tím, co se stalo dole. Nikdy jsem se ale nedokázala dostat přes Emmettovu větu. Nejspíš se to ode mě tak nějak čekalo, jenže… jenže.

„Zlobíš se?“ zašeptal, čímž přerušil ticho nutící k zamyšlení. Zavrtěla jsem hlavou a vydechla smířené Ne. „Vážně?“ ujišťoval se.

„Vážně,“ přikývla jsem. „Jen… jen mě to trochu zaskočilo, to je vše.“ Políbil mě na spánek a opřel si o něj čelo.

„Nechci tě nějak naštvat nebo vyděsit, ale můžeš mi na něco odpovědět?“

„Hm?“ broukla jsem.

„Uvažovala jsi nad tím? Alespoň chvíli?“ Otevřela jsem oči a zadívala se na strop. Přemýšlela, hodněkrát. Ani nevíš jak často.

„Věř mi, že vícekrát, než myslíš,“ odpověděla jsem nakonec znepokojeně.

„Dobře,“ odpověděl a byl v tom slyšet ten roztomilý úsměv.

A bylo ticho. Což mě udivilo.

„Nechceš vědět, jak jsem se rozhodla?“ zeptala jsem se zmateně. Odklonil se ode mě, aby se mi mohl podívat do očí.

„Podle tvého chování rozhodnutá ještě nejsi. Krom toho, jsem si jistý, že až budeš pevně rozhodnutá, řekneš mi to,“ usmál se. Milovala jsem ho. Hrozně moc.

„A ty bys chtěl, abych byla…“

„… jako já?“ doplnil mě. S očekáváním jsem přikývla. „Tohle je jenom na tobě, Bello. Nechci, aby sis myslela, že tě chci nějak ovlivňovat. Budu s tebou, ať se rozhodneš jakkoliv. Teda, pokud to budeš pořád chtít. Pokud se rozhodneš zůstat člověkem, zahrnu tě veškerou láskou. Až do smrti. A pokud se rozhodneš stát se upírem, zahrnu tě veškerou láskou už navěky.“

„Miluju tě,“ šeptla jsem. Chtěla jsem mu to i dokázat, ale ozvalo se váhavé zaklepání na dveře.

„Pojď dál,“ vydechl smířeně Edward a když se dveře pomalu otevřely, ve dveřích se objevila Emmettova kajícná tvář.

„Já jsem se přišel omluvit za tu otázku,“ začal, aniž by se na mě podíval. „Nevěděl jsem, že tě to tak rozhodí. Promiň.“ Teprve teď se na mě odvážil podívat.

Musela jsem se usmát, byl úžasný.

„To je v pohodě, Emmette. Nemohl jsi to vědět. To já jsem reagovala přehnaně.“

„Takže v pohodě?“ zeptal se a teď už se usmíval.

„V pohodě,“ přikývla jsem.

„Faaaaaaajn,“ protáhl a chvíli na nás zíral. „Aha, tak já už raději půjdu, co?“

„Asi jo,“ zasmál se Edward.

„Tak já se jdu dívat na zápas. Musím z Jaspera vydolovat další prachy,“ usmál se a zmizel. Překvapeně jsem zvedla obočí a podívala se na Edwarda.

„Rádi se vsází o výsledcích zápasů,“ vysvětlil a potom se ke mně naklonil. Myslela jsem, že mě chce políbit, ale nakonec se rty zastavil až u mého ucha. „Ale Jasper neví, že Emmett bude pouštět nahraný zápas.“

„A co Alice?“ zeptala jsem se potichu.

„Sice svého muže miluje, ale potom ho může utěšovat.“ Rozesmála jsem se.

Tohle byla vážně bláznivá rodina.

Epilog:

Od doby, co mi Edward vstoupil do života, se toho událo hrozně moc. I přes počáteční problémy se ke mně neobrátil zády a my si k sobě našli cestu.

Naučil mě odpouštět, vážit si života, dostávat se přes ztráty a hlavně mě naučil milovat. S jeho pomocí jsem svému životu nakopala zadek, ale on mi to vrátil těžkým rozhodováním.

Měla jsem rodinu, dokonce dvě. Měla jsem lásku, měla jsem přátele, měla jsem svůj starý život.

Jedni tady měli zůstat věčně, druzí měli omezený čas.

Já se měla rozhodnout mezi těma dvěma.

Milovala jsem ho. Milovala jsem celou jeho rodinu. A věděla jsem, že je nechci nikdy opustit.

Jen jsem ještě nevěděla, jak dlouhý rozsah by to nikdy mělo mít.

KONEC

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Evelyn (03.01.2011 11:20)

Nevím nevím, jestli bych snesla opravdu všechno (kdyby jo, asi bych se vykvákla na nové stránky, že ), ale tahle povídka se mi líbila. Když si odmyslím to nadpřirozeno, je to docela reálný příběh. Vždycky prostě záleží na tom, jestli máš kolem sebe někoho, komu na tobě záleží.
A Bella jako drogově závislá? Proč ne. Spadnout do toho je snadný, vyhrabat se dost těžký.
Takže tleskám a těším se na tvou další tvorbu, ať už tady nebo na BH

8)  semiska (03.01.2011 11:09)

Jsem strašně moc ráda, že se Bella dostala z toho svrabu drog a že ji potkal takový to krásný konec s Edwardem. Kdyby takhle končily všechny příběhy drogově závislých, drogy by se mohly úplně zrušit Příběh byl opravdu velmi ojedinělý a jsem moc ráda, že jsem si ho se ctí mohla přečíst. Opravdu supr.

6)  Bosorka (03.01.2011 09:11)

Jen škoda, že takhle krásně to nekončí i v opravdovém životě.....

4)  eElis (03.01.2011 07:54)

Nádherná kapitolka, která tak ukončila celou tuto povídku, která neměla chybu. Ze začátku to bylo zcela naprosto jiného, než se normálně zde objevuje a přesto to bylo naprosto dokonalé a úžasné. Jen škoda, že už to je konec.

3)  sakraprace (03.01.2011 07:36)

Krásné, ti dva mě donutili áchat a připitoměle se usmívat Nádherný závěr, i když mě překvapilo, že Edward by nebyl proti přeměně a Bella si není jistá. Trochu si to prohodili

2)  Fanny (03.01.2011 06:39)

Krásné, věděla jsem proč si přivstat a snad se teď do školy půjde lépe. A škoda, že jsem tuhle povídku objevila chvíli před jejím dokončením..., ale stejně bych se asi zbláznila čekat.

bylo nádherné číst, jak se z toho Bella pomalu dostávala, jak byli šťastní spolu, ale ikdyž ji opustil... Ten epilog byl taky krátký, ale výstižný a krásný. Obrácená role přeměny vyl zajímavý nápad, který není moc častý, ale k téhle Belle se moc hodil.

Takže všechny tyhle řádky prostě znamenají, jak je to skvělé!

1)  Ajjinka (02.01.2011 13:34)

Ňuf, Reeánku!
Oni dva jsou prostě úžasní a dokonalí
Kopanec byl celý úžasný a dokonalý, a teď končí... Deset měsíců? Páni, uteklo to strašně rychle! Ještě teď si pamatuju, když se zveřejnila první kapitola, uh.. Jsem asi stará
Tak jako tak, moc děkuju za tuhle povídku. A ještě víc zato, že jsi Belle udělala happyend, zasloužila si ho

«   1 2