Sekce

Galerie

/gallery/I kick your ass, life.jpg

Ne vždy si dokážete odůvodnit chování svého podvědomí. Ale jelikož je to podvědomí, tak nějak mu věříte...

Bella:

Bolela mě hlava a bylo mi horko. Pravá ruka mi brněla a z levačky mi vystřelovala bolest až do prstů. Nebyla nesnesitelná, jen… nepříjemná. V krku mě nepříjemně škrábalo, jak jsem v něm měla vyschlo, a žaludek se svíral nedostatkem jídla. V nose mě šimral pach nemocniční desinfekce a do očí mi svítilo světlo.

Chtěla jsem se otočit na bok, ale když jsem se o to pokusila, něco mě zatahalo za pravačku a trochu mě to píchlo.

A pak jsem uslyšela hlas. Ten hlas.

„Bello?“ zašeptal nevěřícně a i když jsem měla zavřené oči, věděla jsem, že se usmívá.

„Edwarde,“ zaskřehotala jsem. Ten hlas byl můj, přesto mi nepatřil. Byl mi cizí. Zhrublý a unavený.

Otevřela jsem oči a znovu je zavřela, když se mi do nich dostalo víc světla, než kolik jsem předpokládala.

Mezitím už jsem slyšela, jak volá na nějakou ze sester, že jsem se probrala.

Znovu jsem otevřela oči, tentokrát však rozhodně pomaleji. Pořád jsem si nezvykla na to množství světla, ale bylo to lepší než poprvé.

První věc, kterou jsem viděla, byl jeho usměvavý obličej, který mě donutil taky trochu pozvednout koutky.

Sestra kontrolovala přístroje a zeptala se mě, jak se cítím.

„Dala bych si pořádný kus masa,“ zamumlala jsem sípavě. Zasmála se a místo jídla mi podala sklenici vody. Tu jsem taky přijala s radostí.

„Vypadá to, že je všechno v pořádku. Ještě zajdu pro doktora,“ usmála se na mě a odešla.

Sledovala jsem její mizející postavu a sotva za ní klaply dveře, otočila jsem se na Edwarda.

„Jak ti je?“ zeptal se potichu, za což mu moje hlava byla nesmírně vděčná. Připadala jsem si jako po flámu.

„Žiju, což je divné. Teda, pokud jsem neumřela a tohle není jenom nějaký poslední sen. Ale pochybuju, že bych si vysnila zrovna nemocnici,“ dumala jsem.

„O tom nežertuj,“ napomenul mě, ale potom se šibalsky usmál. „A já bych v tom snu byl?“ Musela jsem se zasmát. Konečně mi bylo zase dobře. S ním.

„Jo, ty nejspíš jo,“ přiznala jsem. Než se stihnul nadmout pýchou nebo udělat cokoliv jiného, co měl v plánu, do pokoje vešel doktor.

„Dobrý den,“ pozdravil s úsměvem, ale nedočkal se stejné odezvy.

„Carlisle tady není?“ zeptal se znepokojeně Edward a jeho výraz se změnil z pobaveného na zamračený.

„Je, ale má ještě nějakou práci, takže slečnu vyšetřím já.“ Edward se nadechoval k protestům, ale utnula jsem ho škaredým pohledem, takže vzduch v plicích zase vypustil.

Doktorovi se evidentně ulevilo, takže se na mě zase usmál.

„Jak vám je?“ zeptal se profesionálním hlasem a stejně jako sestra před ním zkoumal přístroje.

„Bylo i líp, ale nestěžuju si.“ Přikývl a vytáhl si z kapsy malou baterku. Rozsvítil ji a přiblížil se mi s ní k oku. Čím víc se vzdálenost mezi jeho rukou a mým tělem zmenšovala, tím víc se mi zrychloval rytmus srdce. A když už se natahoval, že se mě dotkne, ucukla jsem. Bylo to podvědomě. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem to udělala. Jenom jsem cítila, že je mi to hrozně nepříjemné.

„Stalo se něco?“ zeptal se a nadzvedl obočí. Nedokázala jsem mu říct, co se stalo. Já sama to nevěděla.

„Ne, omlouvám se,“ zašeptala jsem a znovu se narovnala. Tentokrát jsem ho nechala, ať se mě dotkne, ale dlaně jsem měla bolestně zatnuté v pěsti a čelist semknutou k sobě.

Když mi ale odkryl přikrývku a chtěl mě prohlížet dál, natlačila jsem se co nejvíc nahoru a zavrtěla jsem hlavou, oči pevně zavřené.

„Mohl bych s vámi mluvit?“ zeptal se Edward takovým tónem, který nedovoloval odpor. Přesto lékař odmítl.

„Vydržte chvilku, už to bude.“

„Doktore!“ procedil skrz zuby. Neviděla jsem, co se dělo, ale jeho ruce najednou zmizly z mého břicha a ne zrovna profesionálním hlasem mi řekl, že když jsem chtěla vyšetřit jenom od doktora Cullena, měla jsem to říct rovnou.

Při odchodu nezapomněl trochu prásknout dveřmi.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward už naprosto jiným hlasem. Teprve to mi dovolilo otevřít oči a rozevřít dlaně. Klouby prstů jsem měla úplně bílé a od delších nehtů jsem měla půlkruhy na dlaních. „Promiň, nevím, co se to se mnou stalo. Jenom… mi to bylo nepříjemné,“ řekla jsem omluvně a tvářila se provinile. „Nechtěla jsem ho nijak urazit.“

„Neomlouvej se, Bello. Je to idiot. Naštval se jenom proto, že mu Carlisle bere ty nejlepší případy. Než jsme se přistěhovali, byl tady nejlepší doktor on. Prostě mu Carlisle leží v žaludku.“ Kupodivu mě uklidnil. Ale i tak jsem musela uvažovat nad tím, proč mi byl tak nepříjemný jeho dotyk.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se pochybovačně. Přikývla jsem a pokusila jsem se o malý úsměv. Zřejmě to vyšlo, protože se jeho koutky taky vyzvedly o něco výš.

„Jak jsem se sem vůbec dostala?“ zeptala jsem se na první věc, co mě napadla, abych ukončila konverzaci o tom, jestli jsem v pořádku, nebo ne.

„Vrtulníkem a potom sanitkou.“ Nechápavě jsem nadzvedla obočí a donutila ho tak usmát se. „Když jsem se tam nechal zavřít, máma myslela, že zešílí. Tak ségra zaplatila jedněm novinám, aby tam poslali reportérku. No, a ta tam po prozkoumání nechala přivézt policii. Zavřeli to tam a pár z vás, kteří jste byli v horším stavu, přepravili do nemocnice.“

„Takže je nás tady víc?“ Zavrtěl hlavou.

„Většinu propustili hned na druhý den, zbytek asi dva dny zpátky.“ Nad tím časovým údajem jsem se zarazila.

„Jak dlouho tady jsem?“ zeptala jsem se, ale sama jsem nevěděla, jestli to chci doopravdy zjistit.

„Týden. Skoro.“

„Aha,“ hlesla jsem překvapeně. No, tak tohle mě překvapilo. Už týden jsem tady ležela. Týden jsem byla mimo a nevnímala svět kolem sebe. Týden jsem o sobě nevěděla.

„Vážně týden?“ ujišťovala jsem se. Přikývl. Zamračeně jsem tam seděla a sledovala svoje ruce. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale přerušil mě až doktor Cullen.

„Dobrý den,“ pozdravil s úsměvem. „Jak je vám?“ Abych pravdu řekla, téhle otázky jsem už dneska měla plné zuby, ale nedokázala jsem na něho být ironická. On si to nezasloužil.

„Bylo i líp.“

„Prý za vámi byl doktor Stakes,“ zamumlal a zvedl pohled od karty k Edwardovi.

„Idiot.“

„Edwarde!“ napomenuli jsme ho jednohlasně. Zatvářil se jako štěně a na mě se zazubil.

„Můžu vás tedy prohlédnout?“ vrátil se pohledem zpátky ke mně. Váhavě jsem přikývla, ale když se přiblížil, věděla jsem, že mi bude vadit i jeho dotek.

Proč, sakra?!

Všiml si toho, jak jsem se napjala, a zase odstoupil.

„Jestli je vám to nepříjemné, můžu zavolat nějakou doktorku,“ navrhl s úsměvem a bylo vidět, že mu to vůbec nevadí.

„Omlouvám se, nevím, co to se mnou je.“ Cítila jsem se provinile.

„Nemáte se za co omlouvat. Seženu nějakou doktorku, aby se na vás podívala, ano?“ usmál se na mě. S vděčným úsměvem jsem přikývla a vážně si oddechla, že on se neurazil.

Kartu zaklapl a poprosil Edwarda, jestli by s ním na chvilku mohl mluvit. Takže jsem zůstala v pokoji sama.

V tom velkém bílém pokoji.

V nemocničním pokoji, ve kterém jsem ležela naposledy před rokem.

Sakra, sakra, sakra, na to nesmíš myslet, Bello! okřikla jsem se a snažila se nevnímat ten otravný pískot přístrojů.

Dveře se otevřely téměř vzápětí, co se vychýlil rytmus mého srdce.

„Co se děje?“

„Nic!“ vyhrkla jsem tak rychle, že mi nemohl věřit.

„Co se děje, Bello?“ zeptal se zkroušeně.

„Nic,“ zapírala jsem.

„Takže se ty přístroje zbláznily samy?“ Se širokým úsměvem jsem přikývla. Povzdechl si a nevěřícně zakroutil hlavou. Pořád mě sledoval a čekal, jestli mu to řeknu.

„Dobře,“ rezignovala jsem. „Vzpomněla jsem si na to, jak jsem tady ležela před rokem. A světe, div se, pořád na to reaguju stejně,“ odpověděla jsem nabroušeně a zadívala se z okna.

„Promiň, to mě nenapadlo,“ omlouval se zkroušeně. Podívala jsem se na něj a trochu zjihla.

„Ne, ty promiň. Nevím, co to se mnou dneska je,“ povzdechla jsem si.

Měla jsem chuť si sama sobě vyliskat. Cítila jsem se jako vyměněná, ale rozhodně ne k lepšímu.

Povzbudivě se na mě usmál, ale mlčel. Oba jsme mlčeli. Dokud nepřišla nějaká lékařka. Požádala Edwarda, aby nás nechal o samotě, a vyšetřila mě.

Tentokrát mi vyšetření nebylo tak nepříjemné.

Myslela jsem, že se místo ní ve dveřích objeví Edward, ale ta střapatá hlava patřila rozhodně někomu jinému.

„Mami,“ hlesla jsem na pozdrav. Nějak jsem nepomyslela na to, že se s ní budu muset setkat. A teď jsem nevěděla, jestli jsem ráda, nebo ne.

„Srdíčko,“ zašeptala a s brekem se rozeběhla ke mně. Stiskla mě v náručí a brečela mi do nemocniční košile. „Omlouvám se. Neměla jsem tě tam posílat. Omlouvám se. Už to nikdy neudělám. Odpusť mi to, prosím.“

„Mami,“ vydechla jsem smířeně.

„Zlatíčko, alespoň mi slib, že se o to pokusíš.“

„Mami!“ přerušila jsem ji hlasitěji. Pořád vzlykala, ale už se ode mě odtrhla a snažila se utřít si slzy. „Nemohla jsi za to. A prakticky jsi ani neměla na výběr,“ přiznala jsem.

„I tak se omlouvám,“ vzlykla a znovu se mi vrhla kolem krku. Rychle se ale zase odtrhla a utřela si slzy. „Jak ti je? Nemám moc času, víš? Šéf mě za tebou nechtěl pustit, takže jsem utekla jenom na polední přestávku. Slibuju, že se vrátím co nejdříve to půjde, ale všimla jsem si, že máš dobrou společnost, tak snad ti nebude smutno,“ chrlila ze sebe a vlastně většinu času mluvila ona.

A když odešla, nakoukl dovnitř Edward.

„Vedu ti návštěvu,“ usmál se a otevřel dveře naplno.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

17)  Twilly (08.12.2011 21:29)

taaaaaaaak, dávám si pokráčko - mmch, Ree, chválím autenticitu

Kejt

16)  Kejt (03.11.2010 19:57)

ohhh krááásné rychle další:) :)

eElis

15)  eElis (03.11.2010 14:19)

nádherná kapitolka, a žd by tou návštěvou byla Angela???

piskot94

14)  piskot94 (02.11.2010 19:27)

hmm, jsem zvědavá, jak jí vrátíš paměť budeš krutá, že jo?
kdo je návštěva?! honem rychle bleskově další díl!!!

milica

13)  milica (02.11.2010 14:28)

Juj, chudinka malá, nic si nepamatuje. Krásný, a kdo za ní asi příjde?? Že by Angela?? No chvátej s další povídkou, prosím

Yasmini

12)  Yasmini (01.11.2010 23:45)

Já jsem tak ráda, že je jí líp. Ale ona si to "špatné" nepamatuje? Tedy pokud se jí tam něco stalo (a pokud jsem to nepřehlédla). Sakra. To bude ještě mazec.

Díky Y.

Ewik

11)  Ewik (01.11.2010 23:36)

Asi bude opravdu lepší, když nebude nic vědět...
Moc hezký díl.

10)  Leni (01.11.2010 23:19)

Teď je to fajn, že si nevzpomíná, ale většinou se vzpomínky vrátí. Věřím, že ji Edward pomůže.

9)  elie_darrem (01.11.2010 21:58)

takže Bells si nic z té doby nepamatuje.....možná je dobře...těšíms e na další návštěva je Angela????

sakraprace

8)  sakraprace (01.11.2010 21:11)

Skvěle napsané Jen nevím, jestli je lepší, že si nic nepamatuje. Bojím se, že až si vzpomene, že se znovu pokusí předávkovat

7)   (01.11.2010 20:58)

Nepamätá si to? Uch... Je to lepšie, alebo horšie...?
Návšteva... tipujem to na Angelu
Som zvedavá ako sa ich vzťah bude vyvíjať ďalej



Evelyn

6)  Evelyn (01.11.2010 20:43)

Ree, mám několik otázek (a je mi jasné, že odpovědi mi jen tak neposkytněš ). Bella má nějaké problémy s pamětí? Něco jako posttraumatický šok? Asi nebude hezké a nijak snadné, až si vzpomene... Kdo je ta návštěva? Jak Bells zvládne absťák? Nespadne znova do drog, až se dozví, co se stalo? Nebo třeba až praskne Edova totožnost? Vyrovná se s tím?
Kapitolas byla samozřejmě skvělá

5)  Scherry (01.11.2010 20:18)

Moc moc krásné

4)  Ashley (01.11.2010 20:04)

semiska

3)  semiska (01.11.2010 19:55)

Moc pěkný, Ree. Chápu, že se od toho doktora odtahovala. Asi jí to něco připomnělo. Nedivím se jí, musela si tam toho protrpět strašně moc a možná je lepší, že si to nepamatuje. Taky jsem zvědavá, kdo je ta návštěva? Typuju Angelu a nebo Alici.

Silvaren

2)  Silvaren (01.11.2010 19:44)

Napsala jsi to naprosto skvěle. Takhle nějak bych se cítila po týdnu mimo. Snad už jí teď bude líp.
Taky mě strašně zajímá, (jako správnou Plzeňačku, viď, Ajji) kdopa je za dveřmi a copa bude chtít? Těším se na pokráčko.

Ajjinka

1)  Ajjinka (01.11.2010 19:18)

Páni, nic si nepamatuje? Určitě je to tak lepší, jen se bojim, že jestli si vzpomene, bude to mnohem horší...
Návštěva, návstěva? Kdopa to je?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek