Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella%20a%20Ed%20%C4%8Db.jpg

Co to s ní vlastně je? A s ostatními? Kdo hledá povyražení, kdo spásu a kdo našel zatracení.

 

 


 

Kyle se rozvaloval na svém nezvykle prázdném pracovním stole a opatrně, tak, aby mu drobečky nepadaly do výstřihu úžasné světlemodré polokošile od Marca Jacobse, ukusoval z čokoládové king size tyčinky. Už skoro dvacet minut planě filozofoval o svých možnostech:

„Zkontrolovalas to osobně? Nebo to byl jeden z extrémně náročných úkolů pro některou z těch tvých pipin, Hortonová?“ I když se snažil, jeho hlasu chyběla obvyklá dávka škádlivé lehkomyslnosti. Převrátil se na bok a podepřel si hlavu, aby mohl líp kontrolovat dva chlapy z technického, kteří trochu nejistě rozebírali jeho vláčkodráhu a ukládali všechny její části do připravených krabic.

„Sice neumím tancovat, Shuforde, ale ke smlouvám vyšších manažerů mám mimo pipin z HR přístup jen já. A tuhle kancelář ve smlouvě opravdu nemáš.“ Napadlo mě, že drobná připomínka toho, jak pro něj nakonec dopadl vánoční večírek, ho přivede na jiné myšlenky. Tentokrát to ale nezabralo. Rozladěnost způsobená faktem, že musí uvolnit kancelář Robertu Wheelonovi, potlačila jeho obvyklou potřebu hrát si přede mnou na nedotčeného panice.

„Já vím, Sara mi to taky říkala,“ přiznal překvapivě lehce svůj trvající poměr s atraktivní asistentkou z personálního. „Jen se prostě těžko smiřuju s tím, že tohle,“ máchl rukou po napůl vyklizené místnosti, „už nebude moje království. Kyle Shuford má skončit v nějakém kumbálu?“ povzdechl si teatrálně.

„Ten kumbál má sedmdesát metrů a při tvém ročním platu bych tě na Dekkerově místě přinutila doplácet na každý metr polovinu,“ pokusila jsem se ostřejším tónem ukončit jeho litanii. Kyle mezitím dokončil výrobu kuličky z obalu své čokoládové úlevy a s přimhouřenýma očima zamířil na koš postavený provizorně uprostřed místnosti. Po krátkém letu se jeho střela tvrdohlavě znovu změnila v kus lesklého papíru bez potřebné razance a ochable dopadla na podlahu. Kyle znechuceně zamlaskal a líně se zvedl do sedu. Připadalo mi, že teprve teď mě vzal opravdu na vědomí. Zamračil se na mě, jako bych celou tu katastrofu způsobila.

„Všechno stojí za hovno a ještě ke všemu mi prostě nedáš a nedáš,“ obvinil mě tím nezvykle uraženým tónem. Podobné poznámky měl každou chvíli a já věděla, že i když se je vždycky snažil nějak zlehčit, myslel je v podstatě vážně. Dnes jsem se kvůli tomu ale poprvé cítila dotčeně. Během našeho rozhovoru jsem se uvolněně opírala o rám otevřených dveří. Jeho poslední věta mě přinutila narovnat se a dvakrát se zhluboka nadechnout.

„Sexuální obtěžování ti něco říká, Shuforde?“ Potěšilo mě, když sebou trochu trhl. I mně samotné zněl můj hlas chladně a nebezpečně.

„Se hned nečil, víš, že jsem hnusný prase,“ zašklebil se omluvně. „Mám blbej den a ty ses mi do toho tak nějak připletla, no.“ Svěsil ramena, jako by se mu skutečně přihodilo něco strašného.

„Myslím, že by sis měl na pár večerů v týdnu domluvit nějakou dobrovolnickou aktivitu. Navrhuju dům pro sociálně slabé seniory nebo Armáda spásy. Cokoliv, co ti upraví měřítka. Ztrácíš soudnou představu o tom, co je skutečný průšvih.“ Moje snaha o udržení naštvaného výrazu vyšla naprázdno – Shuford vypadal tak zkormouceně, že jsem se nakonec musela kousat do rtu, abych se nerozesmála.

„Tušíš vůbec, Hortonová, kdy jsem měl naposledy volný večer?“ protáhl důležitě. Smysl pro humor ho dnes definitivně opustil. „Žiju pro tuhle firmu, dýchám pro ni, za pololetní bonus bych pro ni i vraždil, a čeho se dočkám? Jak budu přemýšlet bez svých mašinek? Můj geniální mozek potřebuje prostor!“ Další rozmáchlé gesto mi mělo ještě důrazněji připomenout, že za prostor uznává jen tuhle svou teď už bývalou kancelář o rozloze menšího školního hřiště.

„On je nový spoluvlastník, Kyle,“ přešla jsem automaticky k důraznému šepotu. „Tak se s tím smiř. Tohle je druhá největší kancelář v tom správném patře. Nedivím se Dekkerovi, že ho chce mít blízko, ale zároveň ne hned za zadkem. A na tvém místě bych už s těmi stížnostmi přestala – pokud ho naštveš, můžeš přijít nejen o bonus. Nejsi jediný IT génius v tomhle městě. Na tvůj plat můžou zlanařit klidně Billa Gatese, frajere, takže sbal mašinky a vrať se co nejdřív zkontrolovat, jestli tví hošíci panu Wheelonovi všechno pořádně zapojili a připravili.“ Chvíli jsem si myslela, že Shufordův šokovaný výraz způsobil můj nezvykle dlouhý výlev. Tiché odkašlání těsně za mými zády mě vyvedlo z omylu.

Ani se mi nechtělo otáčet. Nějak jsem věděla, kdo za mnou stojí.

„Pane Wheelone,“ pozdravila jsem ho, aniž bych k němu zvedla oči, a pokusila jsem se kolem něj proklouznout pryč.

„Slečna Hortonová, že? Madison Hortonová.“ Kývla jsem a s křečovitým úsměvem se na něj rychle podívala. Taky se usmíval. Ale pobaveně a uvolněně. Líně v ústech přesunul žvýkačku z jedné strany na druhou. Zase mě zarazila jeho podoba s Jamesem a znovu mě překvapilo, že se to ve firmě ještě neprobírá. Copak to vážně vidím jenom já?

„Když dovolíte, mám ještě spoustu práce,“ kývla jsem neurčitě k výtahu.

„Ale já vás přece nezdržuju,“ zvedl ruce a o krok ustoupil. Byla jsem od něj sotva dva metry, když si znovu odkašlal. Beze slova jsem se zastavila a otočila zpátky k němu.

„Možná bych vám měl poděkovat, slečno. Zdá se, že méně informovaným zaměstnancům i bez mého přímého pokynu vysvětlujete mé postavení ve firmě.“ Zkoušela jsem z jeho hlasu a výrazu vyčíst, co mi doopravdy chce. Ale stál tam s palci zastrčenými v kapsách kalhot, o kterých bych přísahala, že jsou jeho první slušné v životě, a nedal mi nejmenší šanci. Moje emocionální invalidita měla až doteď jednu nespornou výhodu – paradoxně jsem dokázala velmi dobře rozeznat a popsat emoce a pohnutky lidí, kteří měli to štěstí – nebo smůlu? – a o své emoce nepřišli.

Pokud se mi v tu chvíli nedařilo přečíst nic z toho, co se děje uvnitř Roberta Wheelona, tak byl buď extrémně dobrý hráč, nebo – a to se mi zdálo pravděpodobnější – na tom byl podobně jako já. V každém případě – jestli měl ambice fungovat tu jako skutečný, rovnocenný partner, pak Bůh pomoz Dekkerovi.

„S nikým o vás nemluvím, pane,“ použila jsem tón a výraz, které doteď patřily pouze Dekkerovi. „Jen jsem panu Shufordovi připomněla, že vaše kancelář má být zítra kompletně připravená. Pokud nic dalšího nepotřebujete…“ Dala jsem mu dvě vteřiny. Promarnil je. Ulevilo se mi, když cinkl výtah a vzápětí z něj s hlasitým smíchem vypadli Kyleovi podřízení – každý s plnou náručí krabic s technikou do teď už Wheelonovy kanceláře.

Ten den jsem ho už neviděla. Což nic neměnilo na faktu, že jsem na něj nedokázala nemyslet.

 

xxx

 

Následující týden se zdálo, že na mě Dekker zapomněl. Jistě, zůstávali jsme v neustálém pracovním kontaktu a nepostřehla jsem ani náznak toho, že by některé z mých povinností převáděl třeba na Kimberly, ale ztratil zájem o všechno, co souviselo s mými sexuálními povinnostmi vůči němu. Ještě nikdy to netrvalo tak dlouho. Dráždilo mě pomyšlení, že mi to chybí. Potřebovala jsem svůj režim. Potřebovala jsem toho, kdo mi určil pravidla.

Tohle byla jedna z největších ironií mého života – měla jsem všechny důvody nenávidět jakýkoliv fyzický kontakt s jinou osobou. Přesto jsem nějaký druh kontaktu potřebovala. James Dekker moje potřeby dokonale naplňoval. James Dekker, psychopat a násilník. Ideální partner pro Madison Hortonovou.

Tím vším, co se mnou dělal, ve skutečnosti nikdy doopravdy nenarušil můj osobní prostor. Byla jsem si jistá, že ho nezajímá ničí osobní prostor; zřejmě ani netušil, že něco takového existuje.

Proto se mi vlastně ulevilo, když mi přišla sms s obvyklým vzkazem. Všechno má zase svůj řád. Příchod toho člověka, toho Wheelona, nijak nezpochybnil Jamesovu moc nade mnou. Pravděpodobně jsem na něj myslela jen proto, že i když jsem k Dekkerovi nikdy nic necítila, podvědomě jsem vnímala potenciální ohrožení jeho pozice. Ano, to je ono – na Roberta Wheelona jsem myslela jako na ohrožení, nebezpečí. A bude jen otázkou času, než i jemu Dekker vymezí hranice.

Hotelová hala slabě páchla plísní a vlhkem. Mimoděk jsem se otřásla. Recepční mi bez jediné otázky podala připravenou kartu.

Dekker už na mě čekal. Rozbušilo se mi srdce – spletla jsem čas? Vždycky jsem chodila dřív, abych se mohla převléknout a připravit. Pak teprve přijížděl on. Dnes už se ale rozvaloval v široké rozházené posteli. Jakmile mě zaregistroval, rychle zmáčkl ovladač a vypnul televizi.

„Jdu pozdě?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ne, to je v pořádku, Madison, chtěl jsem tu být dřív, abych mohl připravit malé překvapení.“ Nebála jsem se ho, i když pokud by ve mně někdo dokázal vyvolat strach, byl by to on. Teď jsem ale v břiše ucítila krátký ostrý úder ledové pěsti; podobný, jaký kdysi patřil neodmyslitelně k mé každodenní realitě. Ano, pach násilí a strachu jsem rozeznávala naprosto spolehlivě.

Došlo mi to. Ta televize.

„Připrav se, rychle. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím trochu rozpálenou,“ kývl bradou ke dveřím koupelny. Po stěnách sprchového koutu ještě stékaly kapky vody. On se osprchovat směl. Mou vůni nesmělo nic zkazit, říkal vždycky. Rychle jsem shodila sukni a halenku a z hedvábného prádla s jemnou krajkou se převlékla do jednoduchých bavlněných kalhotek a krátkého tílka. Další pravidlo. Žádné svůdné ženské prádlo.

Stál vedle postele s ovladačem v jedné a se sklenicí v druhé ruce. „Na, dej si,“ pozval mě k sobě. Napila jsem se od něj, aniž bych mu skleničku vzala z ruky. Naučil mě dát si občas trochu drahé vodky nebo kvalitního vína. Doktor mi potvrdil, že když to nepřeženu, nemělo by mi to bránit v užívání léků.

„Hodná holka,“ naklonil se a olízl kapku, která mi stekla na bradu. Ucukla jsem. Překročil hranice stanovené důvěrnosti. S hranou provinilostí se usmál, odložil sklenici i ovladač na noční stolek a rychlým pohybem mi svlékl tílko. Pak už jen mlčky ukázal k posteli. Položila jsem se na břicho, tak, abych viděla na televizi.

Byt na obrazovce mi byl povědomý. Ale spoušť, která v něm vládla, zpozdila mé poznání. Záznam někdo natáčel z ruky, rozhodně nešlo o práci profesionála. Dekker nechal celou dobu vypnutý zvuk.

„Chci slyšet tebe, Madison,“ zašeptal hned potom, co jsem ho ucítila na sobě. Do bytu na obrazovce právě vstoupil Kyle Shuford. Do svého bytu. Přijala jsem jednou jeho pozvání, krátce potom, co ho koupil, a to jen proto, že pozval spoustu dalších lidí a já nepochybovala o tom, že se mi podaří vytratit se za pár hodin. Tehdy mě překvapil až nepřirozený pořádek, který doma měl. Teď jsem sledovala, jak stojí uprostřed nepředstavitelné spouště a jak se nejdřív nechápavě, pak rozzuřeně rozhlíží. Když sáhl do kapsy pro telefon, objevili se v záběru dva vysocí chlapi v kuklách a podle pohybu kamery vystoupil ze svého úkrytu i třetí.

Kyle se s nimi krátce hádal, ale zároveň jsem přesně poznala okamžik, kdy ho ovládl strach. Ten silný, pudový; strach, který varuje a svazuje, i když má mít opačný smysl – dostatek vyplaveného adrenalinu má přece napadenému pomoci utéct, zachránit se. Věděla jsem, že to nefunguje. Věděla jsem, co se bude dít dál. Tohle mi stačilo. Pohled na tu esenci strachu, kterou jsem si tak dobře pamatovala, mi skutečně zrychlil tep i dech. Dekker mi spokojeně zavrčel do ramene:

„Tohle zabírá, ty malá studená mrcho? Takže kdybych ho nechal naporcovat, možná by ses konečně udělala?“ Obrátila jsem se k němu – na záznamu do Kylea právě naposledy kopli; teď ho napůl bezvládného přivazovali k velkému jídelnímu stolu a já nechtěla vidět, co bude následovat. Protože jsem to věděla.

„Proč byste to dělal? To nesouvisí ani s vámi ani s ním. Tohle vážně nebylo nutné. Zašlo to moc daleko, pane. Myslím, že tohle už nezvládnu.“ Zrychlený tep se změnil v divoké hučení. Viděla jsem, že Dekker otvírá ústa a něco říká, ale neslyšela jsem ho. Zvedl ruku, skoro něžně se dotkl mé tváře. Odstrčila jsem ho a prudce vyrazila do koupelny. Dávila jsem naprázdno; před dnešní schůzkou jsem se nestihla naobědvat.

Dopotácela jsem se k umyvadlu a několikrát si chrstla studenou vodu do tváře. Hučení pomalu ustávalo. Znovu jsem vyrovnaně dýchala. Přesto jsem nepochybovala o tom, že jsem mrtvá. Mrtvá tím nejhorším možným způsobem.

V živém těle, bez naděje na spásu nebo znovuzrození.

 

povídky od ambry

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Joana

16)  Joana (28.03.2011 00:49)

A po tomhle má jako spát jak? No to mi pověz!!!
když to Karolka přirovnává k exkluzivnímu pokrmu bez omáčky, nezbývá než souhlasit. Bez omáčky, bez vaření a pečení (ačkoli by se dalo říct, že to je vypečená povídka), syrové jako tatarák z nejjemnější svíčkové :)
Bella je... zajímavá.
Edward je velká neznámá.
A Jacob má chudák dnes večer na plánu jiné hrátky, než jaké by si asi představoval

15)  hellokitty (28.03.2011 00:43)

14)  jenka (28.03.2011 00:33)

Taky nutně potřebuju pokračování Nedovedu si představit co se stalo před touhle povídkou a strašně moc chci vědět co nejvíc. A taky jak dopadl Jacob. Zážitek z tvého díla je neskutečný. Všechny postavy jsou neuvěřitelně plastické a působí naprosto reálně, přestože právě realita je tu tak vzdálená. Vážně mi při čtení běhá mráz po zádech. Je dobře, že jsi dala omezení s upozorněním - spoustu lidí by to jen nepříjemně rozhodilo. Ale píšeš naprosto skvěle.

Karolka

13)  Karolka (27.03.2011 23:19)

Nevím, jestli jsem někdy tohle použila, ale... JÁ NUTNĚ POTŘEBUJU POKRAČOVÁNÍ!!! Co se jí kdy stalo?! A co bude dál?! Nebudu pitvat, co u čtení tohoto příběhu zjišťuju sama o sobě. Je to neskutečně dobré. Už žádná omáčka. Jako ty nejdražší a nejlepší jídla od těch nejslavnějších šéfkuchařů - koncentrace, exploze chuti a omáčka jen na ozdobu. A pak hodiny a hodiny na to, aby to člověk vychutnal a vstřebal a prožil. Já to nechápu, vážně. Měla bych být sesypaná, vždyť mě znáš. Ale já to miluju. Fakt, ten pocit, který z toho mám. Děkuju.

niktoska

12)  niktoska (27.03.2011 23:13)

Máš neuveriteľný dar vždy sa trafiť s novou kapitolou tejto poviedky do dní kedy mi je fakt na nič a istým spôsobom (aj keď si myslím, že začínam byť trošku morbídna a trafená) sa mi po prečítaní zdvihne nálada

Tie postavy sú tak dokonalé, že ma príbeh úplne pohltí a ja mám stále pocit, že už sa dostávam k niečomu podstatnému a a a a zrazu koniec kapitoly. V tom momente mám silno vražedné sklony.

Jednoducho to celé pôsobí úžasne a fakt sa teším ako nás budeš naťahovať a ja skončím asi nejak takto a budem netrpezlivo čakať na ďalšiu kapitolu ... no mám silné podozrenie že sa pomaly ale isto dostávam do toho levelu posadnutosti touto poviedkou.

toť vše čo som mala na

len pre teba

kytka

11)  kytka (27.03.2011 22:48)

Ambři, běžel mi film před očima, skvostně popsané, pomalu poodhaluješ víc a víc. Složité osudy postav, těším se moc moc dál.

10)  Hanule (27.03.2011 22:47)

a neboj, omezení na mě už neplatí. A stejně - mě už snad ani nic víc zkazit nemůže

9)  Hanule (27.03.2011 22:46)

Amrbo, moje milá,
měla jsem absťák po tvých povídkách. Četla jsem je ještě na eu a nevydržela jsem, abych si tě nenašla znova.
Přečetla jsem všechny tři kapitoly a tvoje fantazie a styl mě nepřestávají udivovat. Tak jiná Bella a tak jiné pojetí příběhu. A Jamese, JAMESE! zakousnout je ho málo
Ty poslední řádky mě odrovnaly

8)  LŮCA (27.03.2011 22:25)

KalamityJane

7)  KalamityJane (27.03.2011 22:23)

no tak to už je trochu moc... originální to možná je, ale s twilight ságou to má společný jen jména...

Nosska

6)  Nosska (27.03.2011 22:21)

WOW!!! Díl od dílu mi tuhne víc krev v žilách. A zároveň jsem díl od dílu zvědavější a zvědavější

5)  Pája (27.03.2011 22:14)

No comment, jdu se zase nahodit do normálního provozu...zabijáku

julie

4)  julie (27.03.2011 22:10)

OMG!!!!!!! Napadá mě jediné - vnitřní masakr...všichni jsou jeho hračky???!!! Zrůda s neomezenou mocí Nejhorší noční můra

Kacikacka

3)  Kacikacka (27.03.2011 22:05)

Ty, Ambří! Tohle mě děsí. Pravda, musím tě pochválit za tu originalitu. Ještě jsem nečetla nic, co by bylo psáno tímhle způsobem. Nic, co by se jen dějem podobalo téhle povídce. Nádherně píšeš a já tě za to obdivuju. Ale ten obsah? Neber to jako urážku, ani jako kritiku, to ne. Líbí se mi to, ale při tom mě to děsí. Jsem si jistá, že budu nedočkavě čekat na další dílek a s chutí si ho přečtu, i když mě u něj zamrazí. Píšeš dokonale a já se nemůžu dočkat pokráčka

Lenka326

2)  Lenka326 (27.03.2011 21:51)

Ježíšmarjá Ambro, to je čím dál horší . Samozřejmě, že ne tvoje psaní, to je skvělé jako vždy, ale ten příběh. Jsem totálně rozhozená, co ještě chystáš??? . Uf, no nic, počkám si na další dílek, ale docela mě mrazí

Bosorka

1)  Bosorka (27.03.2011 21:41)

AMBRO Na víc se nezmůžu!

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Newborns