Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella%20a%20Ed%20%C4%8Db.jpg

Co to s ní vlastně je? A s ostatními? Kdo hledá povyražení, kdo spásu a kdo našel zatracení.

 

 


 

Kyle se rozvaloval na svém nezvykle prázdném pracovním stole a opatrně, tak, aby mu drobečky nepadaly do výstřihu úžasné světlemodré polokošile od Marca Jacobse, ukusoval z čokoládové king size tyčinky. Už skoro dvacet minut planě filozofoval o svých možnostech:

„Zkontrolovalas to osobně? Nebo to byl jeden z extrémně náročných úkolů pro některou z těch tvých pipin, Hortonová?“ I když se snažil, jeho hlasu chyběla obvyklá dávka škádlivé lehkomyslnosti. Převrátil se na bok a podepřel si hlavu, aby mohl líp kontrolovat dva chlapy z technického, kteří trochu nejistě rozebírali jeho vláčkodráhu a ukládali všechny její části do připravených krabic.

„Sice neumím tancovat, Shuforde, ale ke smlouvám vyšších manažerů mám mimo pipin z HR přístup jen já. A tuhle kancelář ve smlouvě opravdu nemáš.“ Napadlo mě, že drobná připomínka toho, jak pro něj nakonec dopadl vánoční večírek, ho přivede na jiné myšlenky. Tentokrát to ale nezabralo. Rozladěnost způsobená faktem, že musí uvolnit kancelář Robertu Wheelonovi, potlačila jeho obvyklou potřebu hrát si přede mnou na nedotčeného panice.

„Já vím, Sara mi to taky říkala,“ přiznal překvapivě lehce svůj trvající poměr s atraktivní asistentkou z personálního. „Jen se prostě těžko smiřuju s tím, že tohle,“ máchl rukou po napůl vyklizené místnosti, „už nebude moje království. Kyle Shuford má skončit v nějakém kumbálu?“ povzdechl si teatrálně.

„Ten kumbál má sedmdesát metrů a při tvém ročním platu bych tě na Dekkerově místě přinutila doplácet na každý metr polovinu,“ pokusila jsem se ostřejším tónem ukončit jeho litanii. Kyle mezitím dokončil výrobu kuličky z obalu své čokoládové úlevy a s přimhouřenýma očima zamířil na koš postavený provizorně uprostřed místnosti. Po krátkém letu se jeho střela tvrdohlavě znovu změnila v kus lesklého papíru bez potřebné razance a ochable dopadla na podlahu. Kyle znechuceně zamlaskal a líně se zvedl do sedu. Připadalo mi, že teprve teď mě vzal opravdu na vědomí. Zamračil se na mě, jako bych celou tu katastrofu způsobila.

„Všechno stojí za hovno a ještě ke všemu mi prostě nedáš a nedáš,“ obvinil mě tím nezvykle uraženým tónem. Podobné poznámky měl každou chvíli a já věděla, že i když se je vždycky snažil nějak zlehčit, myslel je v podstatě vážně. Dnes jsem se kvůli tomu ale poprvé cítila dotčeně. Během našeho rozhovoru jsem se uvolněně opírala o rám otevřených dveří. Jeho poslední věta mě přinutila narovnat se a dvakrát se zhluboka nadechnout.

„Sexuální obtěžování ti něco říká, Shuforde?“ Potěšilo mě, když sebou trochu trhl. I mně samotné zněl můj hlas chladně a nebezpečně.

„Se hned nečil, víš, že jsem hnusný prase,“ zašklebil se omluvně. „Mám blbej den a ty ses mi do toho tak nějak připletla, no.“ Svěsil ramena, jako by se mu skutečně přihodilo něco strašného.

„Myslím, že by sis měl na pár večerů v týdnu domluvit nějakou dobrovolnickou aktivitu. Navrhuju dům pro sociálně slabé seniory nebo Armáda spásy. Cokoliv, co ti upraví měřítka. Ztrácíš soudnou představu o tom, co je skutečný průšvih.“ Moje snaha o udržení naštvaného výrazu vyšla naprázdno – Shuford vypadal tak zkormouceně, že jsem se nakonec musela kousat do rtu, abych se nerozesmála.

„Tušíš vůbec, Hortonová, kdy jsem měl naposledy volný večer?“ protáhl důležitě. Smysl pro humor ho dnes definitivně opustil. „Žiju pro tuhle firmu, dýchám pro ni, za pololetní bonus bych pro ni i vraždil, a čeho se dočkám? Jak budu přemýšlet bez svých mašinek? Můj geniální mozek potřebuje prostor!“ Další rozmáchlé gesto mi mělo ještě důrazněji připomenout, že za prostor uznává jen tuhle svou teď už bývalou kancelář o rozloze menšího školního hřiště.

„On je nový spoluvlastník, Kyle,“ přešla jsem automaticky k důraznému šepotu. „Tak se s tím smiř. Tohle je druhá největší kancelář v tom správném patře. Nedivím se Dekkerovi, že ho chce mít blízko, ale zároveň ne hned za zadkem. A na tvém místě bych už s těmi stížnostmi přestala – pokud ho naštveš, můžeš přijít nejen o bonus. Nejsi jediný IT génius v tomhle městě. Na tvůj plat můžou zlanařit klidně Billa Gatese, frajere, takže sbal mašinky a vrať se co nejdřív zkontrolovat, jestli tví hošíci panu Wheelonovi všechno pořádně zapojili a připravili.“ Chvíli jsem si myslela, že Shufordův šokovaný výraz způsobil můj nezvykle dlouhý výlev. Tiché odkašlání těsně za mými zády mě vyvedlo z omylu.

Ani se mi nechtělo otáčet. Nějak jsem věděla, kdo za mnou stojí.

„Pane Wheelone,“ pozdravila jsem ho, aniž bych k němu zvedla oči, a pokusila jsem se kolem něj proklouznout pryč.

„Slečna Hortonová, že? Madison Hortonová.“ Kývla jsem a s křečovitým úsměvem se na něj rychle podívala. Taky se usmíval. Ale pobaveně a uvolněně. Líně v ústech přesunul žvýkačku z jedné strany na druhou. Zase mě zarazila jeho podoba s Jamesem a znovu mě překvapilo, že se to ve firmě ještě neprobírá. Copak to vážně vidím jenom já?

„Když dovolíte, mám ještě spoustu práce,“ kývla jsem neurčitě k výtahu.

„Ale já vás přece nezdržuju,“ zvedl ruce a o krok ustoupil. Byla jsem od něj sotva dva metry, když si znovu odkašlal. Beze slova jsem se zastavila a otočila zpátky k němu.

„Možná bych vám měl poděkovat, slečno. Zdá se, že méně informovaným zaměstnancům i bez mého přímého pokynu vysvětlujete mé postavení ve firmě.“ Zkoušela jsem z jeho hlasu a výrazu vyčíst, co mi doopravdy chce. Ale stál tam s palci zastrčenými v kapsách kalhot, o kterých bych přísahala, že jsou jeho první slušné v životě, a nedal mi nejmenší šanci. Moje emocionální invalidita měla až doteď jednu nespornou výhodu – paradoxně jsem dokázala velmi dobře rozeznat a popsat emoce a pohnutky lidí, kteří měli to štěstí – nebo smůlu? – a o své emoce nepřišli.

Pokud se mi v tu chvíli nedařilo přečíst nic z toho, co se děje uvnitř Roberta Wheelona, tak byl buď extrémně dobrý hráč, nebo – a to se mi zdálo pravděpodobnější – na tom byl podobně jako já. V každém případě – jestli měl ambice fungovat tu jako skutečný, rovnocenný partner, pak Bůh pomoz Dekkerovi.

„S nikým o vás nemluvím, pane,“ použila jsem tón a výraz, které doteď patřily pouze Dekkerovi. „Jen jsem panu Shufordovi připomněla, že vaše kancelář má být zítra kompletně připravená. Pokud nic dalšího nepotřebujete…“ Dala jsem mu dvě vteřiny. Promarnil je. Ulevilo se mi, když cinkl výtah a vzápětí z něj s hlasitým smíchem vypadli Kyleovi podřízení – každý s plnou náručí krabic s technikou do teď už Wheelonovy kanceláře.

Ten den jsem ho už neviděla. Což nic neměnilo na faktu, že jsem na něj nedokázala nemyslet.

 

xxx

 

Následující týden se zdálo, že na mě Dekker zapomněl. Jistě, zůstávali jsme v neustálém pracovním kontaktu a nepostřehla jsem ani náznak toho, že by některé z mých povinností převáděl třeba na Kimberly, ale ztratil zájem o všechno, co souviselo s mými sexuálními povinnostmi vůči němu. Ještě nikdy to netrvalo tak dlouho. Dráždilo mě pomyšlení, že mi to chybí. Potřebovala jsem svůj režim. Potřebovala jsem toho, kdo mi určil pravidla.

Tohle byla jedna z největších ironií mého života – měla jsem všechny důvody nenávidět jakýkoliv fyzický kontakt s jinou osobou. Přesto jsem nějaký druh kontaktu potřebovala. James Dekker moje potřeby dokonale naplňoval. James Dekker, psychopat a násilník. Ideální partner pro Madison Hortonovou.

Tím vším, co se mnou dělal, ve skutečnosti nikdy doopravdy nenarušil můj osobní prostor. Byla jsem si jistá, že ho nezajímá ničí osobní prostor; zřejmě ani netušil, že něco takového existuje.

Proto se mi vlastně ulevilo, když mi přišla sms s obvyklým vzkazem. Všechno má zase svůj řád. Příchod toho člověka, toho Wheelona, nijak nezpochybnil Jamesovu moc nade mnou. Pravděpodobně jsem na něj myslela jen proto, že i když jsem k Dekkerovi nikdy nic necítila, podvědomě jsem vnímala potenciální ohrožení jeho pozice. Ano, to je ono – na Roberta Wheelona jsem myslela jako na ohrožení, nebezpečí. A bude jen otázkou času, než i jemu Dekker vymezí hranice.

Hotelová hala slabě páchla plísní a vlhkem. Mimoděk jsem se otřásla. Recepční mi bez jediné otázky podala připravenou kartu.

Dekker už na mě čekal. Rozbušilo se mi srdce – spletla jsem čas? Vždycky jsem chodila dřív, abych se mohla převléknout a připravit. Pak teprve přijížděl on. Dnes už se ale rozvaloval v široké rozházené posteli. Jakmile mě zaregistroval, rychle zmáčkl ovladač a vypnul televizi.

„Jdu pozdě?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ne, to je v pořádku, Madison, chtěl jsem tu být dřív, abych mohl připravit malé překvapení.“ Nebála jsem se ho, i když pokud by ve mně někdo dokázal vyvolat strach, byl by to on. Teď jsem ale v břiše ucítila krátký ostrý úder ledové pěsti; podobný, jaký kdysi patřil neodmyslitelně k mé každodenní realitě. Ano, pach násilí a strachu jsem rozeznávala naprosto spolehlivě.

Došlo mi to. Ta televize.

„Připrav se, rychle. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím trochu rozpálenou,“ kývl bradou ke dveřím koupelny. Po stěnách sprchového koutu ještě stékaly kapky vody. On se osprchovat směl. Mou vůni nesmělo nic zkazit, říkal vždycky. Rychle jsem shodila sukni a halenku a z hedvábného prádla s jemnou krajkou se převlékla do jednoduchých bavlněných kalhotek a krátkého tílka. Další pravidlo. Žádné svůdné ženské prádlo.

Stál vedle postele s ovladačem v jedné a se sklenicí v druhé ruce. „Na, dej si,“ pozval mě k sobě. Napila jsem se od něj, aniž bych mu skleničku vzala z ruky. Naučil mě dát si občas trochu drahé vodky nebo kvalitního vína. Doktor mi potvrdil, že když to nepřeženu, nemělo by mi to bránit v užívání léků.

„Hodná holka,“ naklonil se a olízl kapku, která mi stekla na bradu. Ucukla jsem. Překročil hranice stanovené důvěrnosti. S hranou provinilostí se usmál, odložil sklenici i ovladač na noční stolek a rychlým pohybem mi svlékl tílko. Pak už jen mlčky ukázal k posteli. Položila jsem se na břicho, tak, abych viděla na televizi.

Byt na obrazovce mi byl povědomý. Ale spoušť, která v něm vládla, zpozdila mé poznání. Záznam někdo natáčel z ruky, rozhodně nešlo o práci profesionála. Dekker nechal celou dobu vypnutý zvuk.

„Chci slyšet tebe, Madison,“ zašeptal hned potom, co jsem ho ucítila na sobě. Do bytu na obrazovce právě vstoupil Kyle Shuford. Do svého bytu. Přijala jsem jednou jeho pozvání, krátce potom, co ho koupil, a to jen proto, že pozval spoustu dalších lidí a já nepochybovala o tom, že se mi podaří vytratit se za pár hodin. Tehdy mě překvapil až nepřirozený pořádek, který doma měl. Teď jsem sledovala, jak stojí uprostřed nepředstavitelné spouště a jak se nejdřív nechápavě, pak rozzuřeně rozhlíží. Když sáhl do kapsy pro telefon, objevili se v záběru dva vysocí chlapi v kuklách a podle pohybu kamery vystoupil ze svého úkrytu i třetí.

Kyle se s nimi krátce hádal, ale zároveň jsem přesně poznala okamžik, kdy ho ovládl strach. Ten silný, pudový; strach, který varuje a svazuje, i když má mít opačný smysl – dostatek vyplaveného adrenalinu má přece napadenému pomoci utéct, zachránit se. Věděla jsem, že to nefunguje. Věděla jsem, co se bude dít dál. Tohle mi stačilo. Pohled na tu esenci strachu, kterou jsem si tak dobře pamatovala, mi skutečně zrychlil tep i dech. Dekker mi spokojeně zavrčel do ramene:

„Tohle zabírá, ty malá studená mrcho? Takže kdybych ho nechal naporcovat, možná by ses konečně udělala?“ Obrátila jsem se k němu – na záznamu do Kylea právě naposledy kopli; teď ho napůl bezvládného přivazovali k velkému jídelnímu stolu a já nechtěla vidět, co bude následovat. Protože jsem to věděla.

„Proč byste to dělal? To nesouvisí ani s vámi ani s ním. Tohle vážně nebylo nutné. Zašlo to moc daleko, pane. Myslím, že tohle už nezvládnu.“ Zrychlený tep se změnil v divoké hučení. Viděla jsem, že Dekker otvírá ústa a něco říká, ale neslyšela jsem ho. Zvedl ruku, skoro něžně se dotkl mé tváře. Odstrčila jsem ho a prudce vyrazila do koupelny. Dávila jsem naprázdno; před dnešní schůzkou jsem se nestihla naobědvat.

Dopotácela jsem se k umyvadlu a několikrát si chrstla studenou vodu do tváře. Hučení pomalu ustávalo. Znovu jsem vyrovnaně dýchala. Přesto jsem nepochybovala o tom, že jsem mrtvá. Mrtvá tím nejhorším možným způsobem.

V živém těle, bez naděje na spásu nebo znovuzrození.

 

povídky od ambry

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

SestraTwilly

56)  SestraTwilly (11.03.2016 07:48)

Tak isto Alice Clayton dala venovanie na záver trilógie Nabíjač Edwardovi.

Hanetka

55)  Hanetka (10.03.2016 22:52)

Já to dávala jen jako příklad! A kupříkladu Darhowerová v Sempre v poděkování inspiraci Stmíváním hrdě uvádí.

ambra

54)  ambra (10.03.2016 21:10)

Hani, já bohužel ten ostych mám . Navíc (nic proti Fiftymu) je to prostě peklíčko - míň by mi vadilo nařčení z opisování Tw, než že se chci svézt na vlně úspěchu Odstínů :) .

Hanetka

53)  Hanetka (10.03.2016 12:12)

Prosím tě, že se s tím zatěžuješ, zahraniční autorky to dělají úplně bezostyšně. Zrovna teď tu mám překlad, ze kterýho Fifty čouhá na všechny strany, až to hezký není. Ale hlavní hrdina se jmenuje Miller.

ambra

52)  ambra (10.03.2016 11:55)

Katy, to je přesně ten důvod, proč dostane hrdina nové jméno - nechci posléze narážet na to, že jsem vydala "předělaný Twilight". Navíc jsem teď četla Greye a uvědomila jsem si, kolik dalších věcí je tam podobných (takže další verze by byly, že jsem kopírovala Fiftyho, nikdo už nebude řešit, že i Fifty byla původně Twilight ff) a i proto pracuji na dalších úpravách ;) :) .

SestraTwilly

51)  SestraTwilly (09.03.2016 22:05)

Maruška a čo sa stalo s tvojím vzťahom a nehynúcou láskou k Roberovi Pattinsonovi.Však po ňom si Edwarda premenovala,aspoň tak si sa vyjadrila,tak načo tá zmena mena?;)

ambra

50)  ambra (09.03.2016 10:31)

Haló, haló! Drahé moje čtenářky, vyhlašuji takovou malou anketku. Protože to vypadá, že Hříšníci vyjdou až v září (jsem zelenáč a ráda si od vydavatele nechám poradit, že to má být nejlepší termín pro vydání knížky), mám čas zabývat se i "drobnostmi" jako jsou jména hlavních hrdinů.
Maddie už je jistá, ale s Robertem (Wheelonem, dříve Edward) nejsem spokojená. Tak mě napadlo, že vyhlásím takovou malou anketku ;) .
Pokud máte chuť a náladu, napište mi na můj mail (najdete ho, když kliknete na můj nick - otevře se vám profil) váš návrh jména hlavního hrdiny (jen křestní, příjmení zůstává). Ta z vás, která se mi trefí do vkusu, dostane jako dárek podepsaný výtisk Hříšníků ;) . Tak šup šup, mě napadají samé příšernosti

eMuska

49)  eMuska (06.03.2015 23:14)

Áno. Presne tak to je. Zaujíma ma, ako sa ti to písalo. Do akej miery si ten text brúsila. Lebo je diamantový.

Ivana

48)  Ivana (01.05.2013 22:57)

Bella berie lieky a vyzerá to, že má za sebou dosť nepríjemné skúsenosti ohľadne násilia a bojím sa, že aj toho sexuálneho. A do toho, aby toho nebolo málo, ešte má „vzťah“ s takým psychopatom. James... čo iné čakať. Uff pocity sa vo mne víria do poriadneho tornáda.

Jalle

47)  Jalle (01.12.2012 19:23)

toto je naozaj veľmi reálne vyjadrenie pocitov v takejto situácii, človek musí mať obrovský talent, keď dokáže napísať niečo také... Bellinmu postoju nerozumiem, ale to je asi tým, že som na pochopenie niečoho takého mladá, jednoznačne sa nad autorkou, od tejto poviedky sa nemôžem odtrhnúť

Alrobell

46)  Alrobell (01.12.2011 01:38)

Podle toho, jak Bella reaguje si toho dost zažila. Doufám, že Jamesovi někdo urve na konci této povídky minimálně hlavu - ne-li něco dalšího...

Jacoba sice moc nemusím, ale chudák to odskákal drsně... No nic jdu si uvařit kafe... musím to rozdýchat a tohle bude ještě dlouhá noc...

Za kapitolu

Já osobně bych potřebovala

magorka

45)  magorka (12.07.2011 12:29)

já to řikala, pepka mrtvice se o mně pokouší...už zas mám husinu, což je jasný důkaz, že je ten příběh NÁDHERNÝ!!!

Pegas99

44)  Pegas99 (04.07.2011 10:43)

Super kapitola. Byla jsem zděšená přesně ve chvílích, kdy jsem měla. Akorát nechápu, jak někdo může mít tak silný žaludek jako James. Já být on tak skočím z mostu

ScRiBbLe

43)  ScRiBbLe (01.07.2011 08:08)

No ty kráso, tak tohle byl fakt masakr! Ten konec, samozřejmě.

Bellina apatie vůči všemu, co se v okolí děje, vůči ostatním lidem, pocitům, které by měla v daných situacích cítit, ale necítí, mě uvádí do podivného stavu sklíčenosti. Když řeknu, že je to děsivě depresivní, nelžu. Takhle to cítím a je vidět, jak si dokážeš hrát s pocity lidí. Stačí Ti k tomu několikset slov a já (my) jsme v prd..., totálně!

ambro, myslím, že nedokážu ani slovy vyjádřit obdiv a chválu, kterou si za tohle právem zasloužíš! Jsi výborná pisatelka a jen mě zaráží jeden fakt - jakto, že už dávno nemáš vydanou nějakou knížku? Proboha! Někdo, jako jsi Ty, někdo, s Tvým talentem a pořád nemá na kontě knihu???

Nu, a teď k povídce. Zatím jsme se s panem Edwardem ještě neseznámily (i? ) a já pevně doufám, že nebude takový, jako ten šílenec Dekker. On je fakt divnej. Děsí mě. I ona mě děsí. Celá tahle povídka mě děsí, ale nedokážu se od ní odtrhnout, jelikož je napsaná tak poutavě, že prostě musím pořád dál. Ten příběh mě nesmírně zajímá!!!

A ten konec - Jacob... a kukanda do jeho bytu, kdy tam byli i přítomní chlápci, kteří ho... a Dekker... On je... Běhá mi z něj mráz po zádech!

ambro - (zasouženě!!!)

Díky.

sakraprace

42)  sakraprace (24.06.2011 10:39)

Tak tohle je fakt depresivní. Každou chvilku jsem se musela dívat na Barušku, jak vedle mě chrupká. Ale i když je to takové, stejně musím číst dál. Musím vědět. Jak? Proč? Kdy? Kde? Píšeš zataceně podmanivě.

41)  Katka (15.06.2011 18:20)

No ty vole,kam sem se to dostala?sem sokovana a beze slov..

Twilly

40)  Twilly (11.06.2011 15:45)

já netuším, Ambři, jak na tohle může být kdokoliv schopný reagovat... já jen tupě zírám a pořád pomyslně tleskám nad tvým uměním vyprávět příběh

Astrid

39)  Astrid (20.04.2011 21:43)

Ja mám plné pochopenie pre používanie ff, lebo milujem Edwarda, pre jeho charakter a podobné estrogénové a vizuálne vybavenia, ale v tomto prípade si fakt nie som istá.
Ok nemohla si - nie nemohla, nechcela si tento príbeh písať bez NEHO.
Príde mi to ako ťažšie čítanie, ale podľa toho ako to je napísané, tak sa Ti to muselo písať ľahko (aspoň ja mám ten pocit), lebo je to plné... čo plné, je to nabité energiou slova! Je úžasné to čítať a vnímať čo všetko povieš. Nachádzam tam, mimo iné, bežné vecí, ktoré nás denne stretajú, a Ty im dávaš vyšší význam.
Mám silnú potrebu to čítať a to je to - tá sila, akou disponuješ.

Evelyn

38)  Evelyn (19.04.2011 15:38)

Tak jo... Sice jsem to ještě nerozdýchala, ale jsem tak nějak schopná se vyjádřit.
Bellu někdo zněužíval? Na střední? Z minulé kapitoly jsem si vyvodila, že to nejhorší bylo ráno, takže bych to neviděla na spolužáka, ale na rodinu. Phill?
Léky bere na psychiku nebo je nemocná nebo obojí?
Dekker... Už z něj nemám husí kůži, obrací mi naruby žaludek. To jako nechal Jacoba znásilnit?!
Ambro, narovinu, tohle je hodně silné kafe. Momentálně se nemůžu rozhodnout, jestli jsem víc znechucená, nebo fascinovaná... Každopádně musím číst dál. Neumím si představit, že by tahle povídka nechala někoho lhostejným. Ne každému se může líbit, ale silné emoce určitě vyvolá...

magorka

37)  magorka (13.04.2011 09:59)

Edward ;) když jsi ho popisovala, tak mi automaticky naskočila Robova postava z Remember Me. Hele, ale s tím Jacobem to teda přepískli, víme? že ho jako, netento? Jedna věc je upravit fasádu, druhá věc je upravit orientaci Brrrrrr tohle byla ale hodně nusná kapitola brrrr brrrr a ještě jedno brrrrr

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still