Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/bella%20a%20Ed%20%C4%8Db.jpg

E+B, jenže jinak samá ale. E+B, ale jiný Edward, jiná Bella, jiné kulisy.

Pokud máte chuť na změnu, užijte si ji.

Pokud máte problém se změnou, přeskočte to.

Z nostalgie nechávám původní perex :)


18+

 

Prolog


Na začátku všeho bylo světlo.

V mém životě ale ne. Odjakživa mě obklopovala temnota.

Postupně mě pohltila.

Proto jsem tolik vděčná za ten krátký čas, kdy jsem jí s jeho pomocí dokázala uniknout.

Na začátku všeho bylo světlo. Vím to.

I když jsem je zahlédla až na konci.

 

 

1.

„Tak tohle s ním sekne, Hortonová!“ Kyleův smích se odrážel od skleněných stěn sálu určeného jen pro největší firemní akce. Tedy odrážel se od toho, co z jindy hladkých a chladných tabulí zbývalo. I když jsem se opravdu snažila krotit rozlet té předražené floristky se specializací na vánoční výzdobu, cítila jsem se uprostřed rudozlaté pohromy, která tu po ní zůstala, jako překvapení, které má na dohodnutý povel vyskočit z přeplácaného dortu.

Můj žaludek se od rána nezadržitelně měnil v kuličku bolavých nervů. Dekker tuhle kýčovitou slátaninu určitě neschválí.

To, že všechny ty zlaté a rudé girlandy nakonec nechal bez komentáře, jsem si později dokázala vysvětlit jen nečekanou přítomností jeho ženy. Viděla jsem ji teprve podruhé; poprvé pořádně.

Alexandra Dekkerová zosobňovala úspěch svého muže. Nedosažitelná štíhlost filmové hvězdy, přitom dokonalá plná prsa a dokonce nepatrný náznak boků v uzoučkých večerních šatech. Nikdy by mě nenapadlo, že by výrazné zrzce mohla tolik slušet kobaltová modř, ale vypadala v ní fantasticky. Nejspíš dávno věděla, že právě tahle barva zdůrazní neskutečný odstín jejích duhovek.

Když po boku svého muže vplula na vánoční večírek Dekker Company, Sara a Jane z personálního okamžitě začaly řešit, kde všude je asi přešitá a jestli má barevné čočky. Nemyslela jsem si, že by se jí někdy dotkl skalpel. Alexandra Dekkerová prostě byla nádherná. Tečka.

Raut, víno, kapela, konferenciér.  Zdálo se, že kromě té pitomé psychedelické výzdoby všechno dokonale funguje. I když… Posledně jmenovaný si nedal pozor a pokusil se do jedné ze svých dětinských šarád zatáhnout samotného Dekkera.

Samozřejmě mu nestál ani za pohled.

Přesto, nebo možná právě proto se i na tomhle nešťastníkovi v nekvalitním smokingu okamžitě projevily typické příznaky každého, kdo se ocitl v Dekkerově blízkosti. Znala jsem to velmi dobře – vídala jsem různé stupně té křečovité ztuhlosti na tvářích všech klientů a obchodních partnerů, kteří vycházeli z jeho přepychové kanceláře. Dokonce i těch, kteří podle oficiálních žebříčků byli bohatší než on, často starší a rozhodně vzdělanější.

Něco v osobnosti Jamese Dekkera vyvolávalo v každém normálním člověku instinktivní potřebu přikrčit se a chránit si citlivá místa.

Jedinou známou výjimku představoval Kyle Shuford. Hlavní génius Dekkerova IT oddělení.

Kyle byl všechno, jen ne typický nerd. Liboval si v drahém oblečení. Myl se minimálně dvakrát denně; sprcha byla – kromě obrovské vláčkodráhy – součástí jeho kanceláře. Posiloval a oblékal se tak, aby to bylo každému jasné. Taky si - po dlouhém rozhodování, se kterým otravoval polovinu lidí ve firmě - koupil poslední model nějakého předraženého sporťáku a splácel luxusní loft na okraji Downtownu.

Několik abnormalit si však zachoval. Například byl imunní vůči autoritám. I když jsem dávno věděla, že autorita není slovo, které by vystihovalo Dekkerovu moc nad ostatními, nedokázala jsem najít lepší. Charisma? Ne, to příliš zavánělo sympatií. James Dekker byl všechno, jen ne sympatický.

A tak si teď Kyle mohl dovolit nevnímat napětí, které už pár hodin plnilo sál, využít odvahy, kterou mu dodalo pár skleniček, a konečně to na mě vybalit.

Nebyla jsem pitomá, nebo aspoň ne tolik, abych nevěděla, že ho z nějakého neznámého důvodu přitahuju. Krátce po mém příchodu do firmy přerušil veškeré kontakty se Sarou, která do té doby byla jeho oficiální partnerkou na sex, a určitě doufala, že se dostanou dál. Netlačil na mě. Na skleničku mě zkoušel pozvat jen občas a po každém mém odmítnutí zůstával k neutahání milý. Pravidelně hledal a nacházel záminky k tomu, aby nakoukl do mojí kanceláře a položil mi na stůl buď žvýkačku, čokoládu nebo nějakou plyšovou zrůdnost. Při svých krátkých návštěvách vždycky odkládal sako, takže jsem si mohla užít pohled na jeho skvělé tělo v obtaženém značkovém tričku nebo sněhobílé košili s ležérně ohrnutými rukávy a minimálně třemi rozepnutými knoflíčky.

Ach Kyle, škoda, že ti nemůžu říct, jak zoufale se mnou ztrácíš čas…

Teď se ke mně nakláněl přes jeden z velkých kulatých stolů, natahoval ke mně ruku a vážně věřil tomu, že s ním půjdu tancovat.

„Já fakt netančím, Kyle.“ Pokoušela jsem se o lehký tón, ale cítila jsem, jak se mi nervózní horko z tváří rozlévá přes krk až do trapně hlubokého výstřihu. Dekker seděl na samé hranici mého periferního vidění, přesto jsem si naprosto jasně uvědomovala, jak jeho ramena na sotva postřehnutelný okamžik ztuhla.

Shuford se přezíravě usmál. „To už jsi říkala, Hortonová, ale je to omyl plynoucí ze skutečnosti, že jsi ještě nikdy netančila se mnou.“ Sara se u vedlejšího stolu prudce otočila ke svému novému kandidátovi na sexuálního kamaráda a bez varování ho začala intenzivně líbat. Chápala jsem ji. Když se Kyle usmál, mívala jsem občas letmý dojem, že i ve mně se něco pohnulo. Někde strašně hluboko, pod vrstvami toho všeho…

Nakonec, když se odmítal hnout, jsem neochotně vstala a vymáčkla ze sebe zdvořilý úsměv. „Jedna písnička,“ varovala jsem ho.

V okamžiku, kdy si mě k sobě přitáhl, jsem litovala, že jsem tak důkladně dodržela Dekkerovy pokyny. Kapela ve smokinzích měla být zárukou decentní zábavy, pro Kylea ale klasická taneční hudba znamenala záminku, aby mě k sobě pevně přitiskl. Těch pár vteřin, kdy si vychutnával mou bezmoc, si nepokrytě užíval. Pak jeho objetí konečně trochu povolilo. Pokusil se pohnout mým křečovitě ztuhlým tělem. Možná by mu celý manévr nakonec vyšel, kdybych první otočku nečekala na opačnou stranu. Neovládl zasyknutí, když jsem celou vahou zabalancovala na špičce jeho ručně šité boty.

„Copak, není to ono?“ zvedla jsem s hraným překvapením obočí.

„Potřebovala bys pravidelný trénink,“ ušklíbl se, sjel mi rukou dolů po páteři a na vteřinu nás od pasu dolů spojil rozhodně víc, než pro mě bylo stravitelné. Těsný kontakt v daném místě mi měl nejspíš názorně předvést, jak velkou chybu dělám, když ho tak tvrdohlavě odmítám.

Ostře jsem se nadechla. „Já myslela, že patnáct už ti bylo.“ Ucukl před ledem v mém hlase.

„Co kdybys byla pro změnu milá a veselá?“ zkusil ignorovat mou mizernou náladu.

„Proč? Když to zvládnu, tak si to se mnou za odměnu rozdáš?“

Konečně se urazil. „Tohle nemám zapotřebí, Maddie,“ zašeptal naléhavě. Naklonil se ke mně a soustředěně sledoval, jestli se můj výraz změní.

Odvrátila jsem se. „Jsi moc hodný, Kyle. Příliš hodný.“ Zmohla jsem se jen na tuhle neutrální omluvu. „Skočíme na panáka?“ Využila jsem jeho překvapení a vysmekla se mu. Skončili jsme u baru, z dosahu většiny zvědavých očí.

Nakonec odešel se Sarou. Nebyla jsem si jistá, jestli byl ve stavu, aby to vnímal, ale Sara se určitě postará o to, aby u ní zůstal až do rána. Tím pádem ho mám na pár dní z krku. Jakkoli byl Kyle Shuford ve své roli sebevědomého idiota dobrý, dokázala jsem si představit, jak moc mu přede mnou bude trapně.

Hosté se trousili domů ještě dlouho po půlnoci. Dostatek alkoholu nakonec způsobil přesně to, co způsobit měl. Všichni se uvolnili a někteří nejodvážnější dokonce prohodili pár vět s Dekkerem.

Pokud jsem si stihla všimnout, Alexandra nemluvila s nikým. A nikdo nemluvil s Alexandrou. Ani její muž. Jen občas mimoděk přejel rukou po droboučkými pihami pozlacené pokožce v hlubokém výstřihu na jejích zádech.

Ještě před půlnocí oba zmizeli. On se ale přibližně za dvacet minut vrátil. Pochopila jsem, že ji jen doprovodil k autu. Na co se vymluvila? Bolest hlavy? Nebo ji napadlo něco originálnějšího?

Už jsem netančila. A sklenička s Kylem byla poslední, kterou jsem si ten večer dovolila. Potřebovala jsem zůstat při smyslech. Potřebovala jsem na všechno dohlédnout. Až do konce muselo být vše perfektní. Tak, jak to můj šéf vždy vyžadoval. Jak to měl rád.

Pro Jamese Dekkera jsem pracovala rok a půl, z toho téměř pět měsíců jako vedoucí jeho osobní kanceláře. Vrchní poskok, jak říkává Kyle. Hlavní asistentka, prohlašuje s hrdostí moje matka, když má krátký záblesk jasného vědomí.

Když jsem se zaťatými zuby opouštěla školu – ano, dostala jsem stipendium, ale na uhrazení péče o matku, jejíž balancování na hranici mezi životem a smrtí trvalo nečekaně dlouho, to rozhodně nestačilo - bylo to s vědomím, že už se tam zřejmě nikdy nevrátím.

Zpočátku jsem se nechala ovládnout pocitem beznaděje, takže mi bylo v podstatě jedno, jakou práci seženu. Jen když dostanu slušný plat.

Na konkurz k Dekkerovi jsem nechtěla; připadalo mi nepravděpodobné, že by majitel Dekkerova impéria investoval svůj čas do pohovoru s bezvýznamnou Madison Hortonovou, holkou bez praxe, bez zvláštních znalostí a s nulovou ctižádostí. Jenže Kimberly, moje spolužačka ze střední, která hned po maturitě vyměnila studia za možnost samostatného a nezávislého života ve velkoměstě, byla neoblomná.

„Maddie, tohle není náhoda! Potkáme se zrovna ve chvíli, kdy odcházíš ze školy, a týden potom přijímá můj šéf nového člověka. To místo je přesně pro tebe, věř mi!“ Oči jí nadšeně svítily. Říkala můj šéf, i když její nadřízenou byla Tamara, v té době vedoucí Dekkerovy osobní kanceláře.

Kimberly sama s ním během roku, kdy pracovala jen pár metrů od něj, mluvila sotva dvakrát. Fascinoval ji a tajně doufala, že si jí možná všimne. Že jí dá příležitost ukázat, jak dobrá ve skutečnosti je. Toužila po něm, ale ještě víc po Tamařině místě. V mém případě ji ani nenapadlo, že bych pro ni mohla představovat konkurentku; zřejmě navždy ve mně viděla zakřiknutou patnáctiletou šedou myš. Proto mě tak vehementně přemlouvala. Nejspíš si říkala, že bude lepší, když na volné místo sama sežene někoho snadno zvládnutelného, než kdyby to nechala osudu a musela se pak potýkat se skutečnou konkurencí.

Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím. Netoužila jsem po Kimberlyině návratu do mého života, ale Dekkerova firma za tu práci nabízela neuvěřitelný plat. Tehdy jsem si myslela, že peníze vyřeší většinu mých starostí. Měla bych na slušný byt. Zvládla bych splácet školní půjčku. A možná bych dokonce ušetřila na další matčinu operaci. Třeba by to ještě k něčemu bylo…

Recepce ve třicátém podlaží přetékala drahým koženým nábytkem a křišťálem. A aktuálně dívkami, které bez výjimky vypadaly jako vítězky národního přeboru roztleskávaček. S tím rozdílem, že tyhle krásky svíraly ve svých pěstěných rukách kožené desky s diplomy z prestižních univerzit, doporučujícími dopisy a bůhvíčím ještě.

Měla jsem chuť otočit se mezi dveřmi a rovnou vypadnout. Kimberlyin loket mezi mými lopatkami měl jiný názor. Dotlačila mě k poslednímu volnému křeslu.

„Tady seď a čekej,“ zavrčela výhrůžně. Pak zmizela u sebe, jak nazvala velkou kancelář, kde se s dalšími schopnými mažoretkami starala o blaho toho nechutně bohatého chlapa.

Měl zpoždění. Nezavolal ještě ani jednu uchazečku. Blížilo se poledne a na budovu ze všech stran tlačil konec srpna. Přesně tuhle chvíli si vybrala klimatizace pro svůj výpadek. Během dvaceti minut bylo v místnosti na padnutí. Kožené desky už neležely na kostnatých kolenou vykukujících z krátkých kostýmkových sukní. Ovívaly své majitelky a pokoušely se udržet make-up na původním místě.

Vůně parfémů ztěžkla. O něco později se příjemné květinové tóny definitivně daly na ústup před lidskou přirozeností. Pach potu se dostal k hranici snesitelnosti právě v okamžiku, kdy se - snad pod tlakem zuřivých pohledů všech čekajících - konečně otevřely vysoké masivní dveře.

Jeho tvář jsem znala z ekonomických zpráv a z internetu, přesto mě překvapilo, jak je ve skutečnosti mladý. Obvyklé klišé o zpovykaném juniorovi, který – když to papá zabalí příliš brzy - musí převzít firmu uprostřed rozehraného utkání v tenisovém klubu, na něj ale nesedělo. Věděla jsem, že James Dekker je svou prací posedlý už spoustu let, a taky že žije ve spokojeném manželství bez skandálů.

Rychle a bez zájmu přelétl pohledem skupinu čekajících dívek. Pak se – nepřirozeně pomalu – vydal uličkou netrpělivě podupávajících lodiček na vysokých podpatcích přímo ke dveřím, které vedly z recepce k výtahům. Nechtěla jsem na něj zírat, ale nemohla jsem si pomoci. Nejen jeho chůze byla nepřirozená. I další základní pohyb, ten, který u druhých obvykle nevnímáme - dýchání. Dekker jako by přesně odměřoval každý nádech a výdech. Jako by vzduch kolem sebe ochutnával. Když mě míjel, přísahala bych, že na okamžik přivřel oči a nepatrně se usmál.

Pak vyšel ven a už se neukázal.

Po další půlhodině dorazila nějaká dívka, bez pozdravu ukázala na mě a otočila se k ostatním: „Tahle počká, ostatní můžou jít.“ Recepci naplnily vzrušené a vzteklé hlasy. Spousta krátkých vět. A slov. Skandál. Idiot. Svinstvo. Podraz. Děvka.

Když jsem zůstala sama, uvědomila jsem si, že klimatizace už zase funguje. Z chodby přicházel James Dekker. Zastavil se přede mnou, a když jsem se zbrkle a nervózně postavila – čekala jsem, že bude následovat pohovor v jeho kanceláři a stále jsem se marně snažila vyrovnat s faktem, jak velkou moc tu má Kimberlyino slovo – pohybem ruky mě zarazil. Skoro se na mě nedíval. Znovu ty přivřené oči a teď už neskrývaný hluboký nádech. Spokojený úsměv.

„Zítra můžeš nastoupit, Madison,“ řekl prostě a odešel do své kanceláře.

 

xxx

 

Zůstala jsem do konce, protože jsem věděla, že i když se oficiálně rozloučil a odešel, čeká na mě ve své kanceláři. Čeká na mě i s hodnocením dnešní akce, kterou jsem zajišťovala s minimální podporou svých podřízených. Trval na tom, že budu vše řešit a domlouvat osobně. Dávno jsem se přestala snažit chápat jeho požadavky. Bylo snazší prostě jen plnit jeho příkazy.

Zaklepala jsem a vešla. Jedno z pravidel. Po půlnoci nečekáš na pokyn Vstupte.

„Pane Dekkere?“

Seděl zády ke dveřím a vypadal, jako by si užíval výhled na město. Trpělivě jsem čekala. Konečně se s povzdechem protáhl a pomalu se ke mně otočil. Naklonil hlavu k rameni, do broušeného popelníku odložil zbytek doutník a vstal.

Jako vždy jsem jen odhadovala, co bude následovat. Proto mě tak lehce srazil na kolena. Stačila mu na to jedna ne příliš silná rána.

„Líbí se ti flirtovat se Shufordem? Líbí se ti mě veřejně ponižovat? Tohle jsme si snad vyjasnili na začátku! Jestli mě chceš – a ty mě chceš,“ sklonil se ke mně a krátce mě kousl do napjaté kůže na rameni, „přestaneš se chovat jako laciná děvka.“ Při jeho monologu jsem nepřestávala hypnotizovat dvě drobné kapky krve, které se nezadržitelně vsakovaly do světlého koberce. Na špičce nosu mě lechtala další – horečně jsem uvažovala, jaký obrazec vytvoří s těmi předešlými.

„Připrav se, Madison.“ Vrátil se k obrovskému oknu, které z třicátého patra skutečně nabízelo skvělý výhled. Hřbetem ruky jsem si otřela nos, a pak se pomalu sebrala. Na stole toho moc neleželo, přesto jsem vše pečlivě odsunula. Nehodlala jsem riskovat, že i tentokrát zůstanou poblíž nůžky nebo stříbrný nůž na dopisy. Předklonila jsem se, abych se pod dlouhými šaty dostala až ke kalhotkám. Naučeným pohybem jsem je stáhla ke kotníkům. Než jsem je stihla nacpat do kabelky, objevila se přede mnou jeho rozevřená dlaň. Nepřestával se dívat ven. Podala jsem mu je.

Trochu jsem se rozkročila a horní polovinou těla se položila na stůl – tváří k chladné desce. Zavřela jsem oči.

Jeho ruce jsem ucítila nejdřív na kotnících. Jak postupoval nahoru, bral sebou zároveň šaty.

Když byl ve mně, naklonil se blíž, zajel mi rukou do vlasů a zvrátil mi hlavu: „Musím tě pochválit, Madison, ten večírek se vydařil, i když některé zaměstnankyně se chovaly nevhodně. I Alexandře se tu líbilo. Tak to nepokaz a buď ráno včas na svém místě. A nezapomeň, dnes ode mě něco dostaneš, takže žádná sprcha.“

Nemusel mi to připomínat. Tohle pravidlo bylo první, které mě čtrnáct dnů po mém nástupu naučil. Hned potom, co si mě vzal poprvé.

Jeho pohyby byly systematické, ale nepostrádaly živočišnou dravost. Stejně o něm mluvili ti, kdo hodnotili jeho chování v byznysu. Dravá bezohledná systematičnost.

Líbilo se mi to. Líbilo se mi patřit Jamesi Dekkerovi. Bolest, kterou mi způsoboval, dokázala na chvíli přehlušit ty ostatní; ty, které mě požíraly v době, kdy jsem mu nebyla nablízku.

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4   »

SestraTwilly

61)  SestraTwilly (04.11.2015 21:44)

Betuška, tá knižka bude vynikajúca, o tom niet pochýb;)
Len aby už čo najskôr vyšla.:)

60)  betuška (04.11.2015 20:52)

Prečo myslím že je to Robert alebo že bude tvoja knižka stáť za to?
Existuje taký starší anglický film Čarovný duben a tam jedna ženská postava má repliku - "já už to vidím" (je to veľmi príjemná konverzačná komédia);)
tak aj ja ho tam nejak vidím, "Navždy je príliš dlouho" začalo tak nenápadne,a potom mi už len sánka padala a padala...u "Hriešnikov" mi padla hned a do konca som nevyšla z údivu, ja viem , že ťa furt chválim ale ja si fakt nemôžem pomôcť
istotne si tieto dve skvelé poviedky ešte vyšperkovala a knižka bude fakt skvelá

ambra

59)  ambra (04.11.2015 10:42)

Holky . Betuška, proč myslíš, že je to Robert, že jo ;)

58)  betuška (03.11.2015 20:39)

určite to bude stáť za to, akurát ja si nemôžem pomôcť, ja tam edwarda a bellu budem vidieť už vždy, ale chápem , že je to nielen pre fanúšikov a tým je to šum a fuk jaké maj meno;)
a marcelka má pravdu, treba su užívať kým je čo!!!

57)   (03.11.2015 18:27)

Ambruše neke...kýblů máš mraky!!!
koukej si to užívat

ambra

56)  ambra (03.11.2015 11:28)

Marcelko! Já mám zatím hlavně nervy v kýblu

Marcelle

55)  Marcelle (03.11.2015 11:18)

Ambřičko, věděla jsem to už při prvním čtení, tahle povídka je vážně skvělá pro knížku a zcela jistě to bude báječné a nervy drásající čtení tak, jak jsem u tebe zvyklá. Už se moc těším a nové poličky už čekají na svou dávku

eMuska

54)  eMuska (06.03.2015 22:42)

Bože, ja tam strašne viem, čo presne prežíva, až sa mi chce plakať. Opäť si prvotriedna, ďakujem za zážitok a pokračujem. Som zvedavá, ako tam bude zamontovaný Edward..

Ivana

53)  Ivana (01.05.2013 22:28)

Uhm, jee, ehm. Nemám slov. Ako je možné, že som na taký skvost natrafila až tak neskoro. Už teraz sa bojím, kedy pôjdem spať. Nádherný úvod.

Niky

52)  Niky (28.04.2012 21:35)

Ambři, tvoji povídku o Meg na BH jsem si naprosto zamilovala, strašně moc se mi líbí jak píšeš Tak jsem si řekla, že se musím mrknout konečně i sem.. a vypadá to, že mám na dlouhou dobu co číst :) Začala jsem tady u Hříšníků a je to vážně skvělé, líbí se mi to Takže se jdu na to hned vrhnout, jinak to ani nejde :)
Děkuji za super počteníčko

Alrobell

51)  Alrobell (01.12.2011 00:59)

No tak to jsem fakticky ráda, že je tady povídka celá, protože jinak by mě asi kleplo...

Ambro,

naprosto obrovská a upřímná poklona tvému umu. Perfektní, perfektní, perfektní!!!

magorka

50)  magorka (12.07.2011 12:10)

ehmmmm, ambro doufám, že má obr omluva za absenci bude přijata Trošku budu asi duplikovat svoje komentáře u začátku povídky, ale tenhle skvost musí být nutně čtený vcelku. A tak se do něj pouštím znova a ještě víc napjatá, jak to všechno dopadne (ikdyž už jsem malinko koukala dopředu, ale fakt jen malinko :) )

Pegas99

49)  Pegas99 (04.07.2011 10:13)

To je opravdu super povídka. Miluju jí a běžím číst dál.

ScRiBbLe

48)  ScRiBbLe (01.07.2011 07:17)

Říkala jsem si takhle, že už jsem od Tebe dlouuuho nic nečetla a zjistila, že mi Tvé psaní chybí. Takže jsem nečekala, číhla na Tvé shrnutí a probírala se povídkami, které jsem nečetla. Mé oko (tedy dvě oči ) padlo právě na tuhle povídku a já se dala směle do toho a - Ty vole! Tohle ze mě vypadlo, když jsem dočetla. Bylo to absolutně výborně napsaný (jako vše od Tebe).

Mám ráda jinak vystavěné příběhy, ale tohle mě vážně dostalo! A asi nejvíc ten konec s Dekkrem.

Nějak nemám slov, takže jen poděkuju a dekuju se na další.

sakraprace

47)  sakraprace (24.06.2011 09:52)

No, tak to jsem nečekala. Je to tak moc jiné. Nádherně napsané, velice čtivé a já samozřejmě musím na další, protože musím vědět, co bude dál.

ambra

46)  ambra (15.06.2011 17:37)

Ahoj Katuško;)

45)  Katka (15.06.2011 17:19)

ja se sem po dlouhe dobe vratim a ona tady na me ceka nova povidka musim rict,ze sem ani nemrkala vazne si mela pravdu,ze je jina,ale porad stejne skvela,jako vsechny ostatni

Twilly

44)  Twilly (11.06.2011 15:11)

Tak jsem to nakonec nevydržela...

Ty voe, musím si zvednout sánku z klávesnice a dám ještě jeden...

Astrid

43)  Astrid (20.04.2011 14:40)

Ha, tyvole.
Píšeš dokonale, ambra... nejako neviem čo povedať. Tento začiatok bol veľký - tým myslím aj obsahovo.
Teším sa na samotný príbeh, ale to, čo ma teraz doslova ochromilo, boli tie slovné obraty aké si použila a miesta v kapitole, čo mi vyrazili dych. Ja sa musím sústrediť na dej, lebo ak budem hľadeť na to ako píšeš, tak z toho nebudem mať nič.
No a ku kapitole: Tvoja hrdinka je zložitá, život stojaci proti nej je ako protivník s mnoho sečnými zbraňami - taký je môj prvý dojem. Ja idem ďalej, som tvá. Som ohromena, si genialna spisovateľka.

Astrid

42)  Astrid (20.04.2011 13:26)

Drogu!!!!! Chcela som si to odložiť ako celok, ale serem na to!

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 1