Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/renesme.jpg

Poslední část bonusu bych chtěla věnovat především RoPě, za její pomoc a postřehy, ale i vám všem, kteří mi tu zanecháváte povzbuzující komentáře! Strašně moc vám za ně děkuji! Kapitolka +15

Momentálně se mi však vypařily všechny rozumné myšlenky, protože Demetri přidal na náruživosti. Nemyslela jsem si, že by to snad bylo ještě možné, ale bylo. A pak se ozvalo trhání látky, a já už na sobě najednou neměla šaty. Ty se teď válely zničené na zemi. Nedokázalo mi jich být líto. Posloužily vyšším účelům. Zvrátila jsem hlavu a vzdychala nahlas a bez zábran, když mi jazykem přejel sloup hrdla od shora až dolů a pokračoval dál až k rameni, na které mě políbil.

„Ach bože, na tohle jsem čekal celých devět let,“ šeptal smyslně Demetri mezi polibky, kterými sjížděl pomalu dolů, až k prsům.

„Tak už čekat nemusíš,“ vydechla jsem nadrženě, ale… teď už bych se nedokázala zastavit snad ani, kdyby tu na mě vybafnul táta. STOP! Na tohle nemysli, Ness! Co jsem však nečekala, že by ho moje slova mohla zastavit, což se taky stalo. Zkameněl. Opatrně mě spustil na zem a o krok ustoupil. V očích vepsanou hrůzu. Sklonil se a sebral ze země ten hadr, co dřív býval šaty, abych se jím zakryla. Překryla jsem si alespoň prsa.

„Renesmé, já…“ Zavřel oči, ruce zatnul do pěstí a prudce vydechl. Když se o pět vteřin později uvolnil, byl zase klidný. Ani stopa po jakémkoliv vzrušení. Oči však zůstaly černé jak bezhvězdná noc. „Omlouvám se,“ dodal prostě. „Tohle nemůžeme, protože- “

„Cože?!“ utrhla jsem se na něj zle. Copak je to normální, aby mě prvně takhle nehorázně navnadil a pak to jednoduše utnul?

„Po devíti letech celibátu není jednoduché odolat, zvlášť když tě mám takhle na blízku,“ povídal klidně. „A skoro nahou,“ dodal chvějícím se hlasem. Já však neslyšela nic jiného, než slovo – celibát. Bylo mi jen těžko uvěřitelné, že Demetri neměl nikoho celých devět let.

„To je blbost!“ nařkla jsem ho ze lži. Navíc já byla momentálně až neskutečně naštvaná a zhrzená z toho, jak všechno tak jednoduše utnul! Upíři a ten jejich nehynoucí apetit. „Devět let?“

„Chápu, že mi asi nevěříš, ale upíří láska z nás bohužel dělá eunuchy, pokud naše polovička zemře nebo není- řekněme dostupná, ačkoli v tom druhém případě se každý rozumný upír snaží získat svoji lásku, ať to stojí cokoliv. Klidně i život. To bys ale měla vědět, když jsi vyrůstala v domě plném upírů.“

Má hlava to souhlasně odkývala. A třebaže jsem tomu nechtěla rozumět, bylo mi jasné, co naznačuje.

On. Mě. Miluje!

„Nechápej to špatně, Renesmé, ale chtěl bych prvně požádat o svolení tvou rodinu. Alespoň je to podle mého to správné, co bych měl udělat, než… Nechci ti ukrást nevinnost, a až -“

„Prosím? To má být vtip? Chceš požádat rodiče, aby ti dali svolení se mnou… kopulovat?“ vyprskla jsem naštvaně. Poslední slovo ze mě vylezlo s takovým odporem, až jsem se podivila, že toho jsem vůbec schopná. Demetri se však jen hezky usmál a přistoupil zas těsně ke mně. Dlaní mi něžně pohladil nahé rameno. Prudce jsem sebou cukla, abych setřásla ten ledově horký dotek. Nenechal se.

„Ne, hlupáčku,“ oslovil mě poprvé jinak než Renesmé, a nad tónem jakým to vyslovil, jsem se málem roztekla po podlaze. „Na to, abych si tě vzal, nepotřebuji ničí svolení. A věř mi, že za posledních devět let jsem na nic jiného nemyslel, než být…“ podíval se mi hluboko do očí, až se mi příjemně zauzloval a rozbrněl podbřišek, „uvnitř tebe,“ dodal dychtivě. Celé tělo se mi jak na zavolanou roztřáslo.

Ó můj Bože!

Nechápala jsem, na co tedy čeká.

Pohlédla jsem se na něj plná naděje, že by snad tedy mohl zase začít. K ničemu se však neměl. Posmutněla jsem.

„Chtěl bych z tebe udělat počestnou ženu, Renesmé. Chci si tě prvně vzít, a -“

„Prosím?!“ skočila jsem mu už ani nevím pokolikáté do řeči. Chápu, že se to nedělá, ale tohle byla jedna jobovka za druhou. Bylo mi teprve dvacet čtyři let. Nechtěla jsem se vdávat. To ani náhodou. „V žádném případě. Nechci svatbu. Jsem na to moc mladá!“ stála jsem si odhodlaně za svým a Demetrimu poprvé zmizel úsměv.

„Nechci si proti sobě poštvat celou tvoji rodinu jen proto, že tě připravím o věneček, aniž bych se ti prvně dvořil nebo tě požádal o ruku. Ztížilo by nám to život. Oběma, hlavně ale tobě.“

„Tohle je spíš horor, než cokoliv jiného,“ zamumlala jsem si pod nos, ale upíří sluch se bohužel nedal ošálit. „Když ti tedy záleží na rozhodnutí mé rodiny, tak se ožeň s nimi, co ty na to?“ vybafla jsem na něj sarkasticky. Demetriho čelo se krabatilo čím dál víc, a zdálo se, že i jeho sebejistota je ta tam. „A teď pokud dovolíš, raději půjdu domů.“

Vykročila jsem ke dveřím, stále ještě polonahá, a doufala, že takhle pozdě v noci už nikoho na chodbě nepotkám. Vysvětlovalo by se opravdu dost těžko, proč tu bloudím jen v tangách a roztrhaných šatech, kterými jsem si stále překrývala nahý vršek. V chodbě jsem ze země ještě nemotorně sebrala kabelku. Ode dveří mě už dělilo pouhých pár kroků, škoda jen, že před nimi se tyčil v celé svojí úchvatné délce a velikosti Demetri. Neměla jsem nejmenší šanci, dostat se přes tu mramorovou překážku.

Zadíval se na mě, jako bych snad odcházela navždy. Jeho oči mě přikovaly k zemi a zrcadlil se v nich jasný vnitřní boj. Odhodlaně jsem mu pohled opětovala a neuhnula ani o píď. Snažila jsem se odhadnout, co se mu tak asi děje v hlavě. A trvalo to snad nekonečně dlouho. Nedokázali bychom se pohnout, ani kdyby se zdi kolem nás tříštily a řítily do základů. Přesně jsem vycítila okamžik, kdy boj prohrál…

Prohrál?!

Najednou se zatvářil nanejvýš spokojeně a na ukazováčku navíc posměšně zhoupnul klíči.

To nás tu, sakra, zamknul!?

„Takhle rozhodně nikam nepůjdeš, Nessie,“ pověděl klidně.

„Nemluv se mnou jako bych byla dítě!“ vyjela jsem zprudka. Byla jsem unavená z toho, jak se mnou každý jednal jako s nesvéprávnou.

„Neboj se. Všiml jsem si už dávno, že nejsi žádné dítě,“ zapředl. A než jsem stihla jednou mrknout, lehce ohnul klíč ode dveří, a pak celý svazek hodil na zem. „A teď,“ podíval se na mě těma temnýma očima tak hladově, až mi v hrudi znovu poskočilo, „kdeže jsme to skončili?“ zavrněl.

„Tam, kde zase narovnáš ten klíč, odemkneš a necháš mě pěkně odejít, ano?“ špitla jsem rozechvěle a hypnotizovala svazek na zemi. Demetriho chování se najednou otočilo o sto osmdesát stupňů. Dokázala bych si ten klíč srovnat sama, ale-

„Ne. Myslím, že jsme skončili tam, kde ty jsi byla opřená o zeď s nohama okolo mého pasu,“ pověděl tak chtivě, až jsem se dole celá netrpělivě sevřela. Jako by mluvil přímo k té zrádné věci mezi mýma nohama.  Z ničeho nic se Demetri objevil přímo přede mnou. Ulekla jsem se a o krok ustoupila, což ho ovšem nijak nezastavilo, a tak popošel se mnou.

„Zavolám bratrovi,“ pohrozila jsem mu. Marně. Chňapnul kabelku a jemně mi ji vytrhnul z rukou. A odhodil na hromádku ke klíčům. Rty se mu zkroutily do sladce samolibého úsměvu. „Budu… křičet!“ Než jsem se však stihla nadechnout, už jsem zase byla lapená v Demetriho pevném náručí a naše ústa spolu vášnivě válčila. Z mozku se mi v okamžení všechno vypařilo. Byla tu jen ta lahodná chuť, silné tělo… Demetriho vlasy mě něžně šimraly po obličeji a já se ho prostě nedokázala nabažit.

„Čert to vem,“ mumlal mi zadýchaně do rtů, „nejsem žádný svatoušek! A těch devět let pro mě bylo doslova očistcem.“ Pak se na okamžik odtáhnul, aby se mi podíval do očí. „Ale s tvojí rodinou si to pak vyřídíš sama. Nemíním se tě už vzdát. Za žádných okolností!“ pohrozil naprosto vážně. „Nikdy,“ zabrblal ještě tišeji, zatímco mi odebral ten hadr, kterým jsem se ještě stále překrývala, a hodil ho na zem. „A tohle už potřebovat nebudeš,“ dodal hlasem napěchovaným nedočkavostí.

Nebránila jsem se.

Nechtěla jsem se bránit.

Bylo to zvláštní. I když se mi tenhle nádherný upír vyznal k lásce, k té samé, co mezi sebou mají i mí rodiče, nedokázalo mě to vyděsit. On sám ve mně nikterak nespouštěl hrůzu. I přesto, co se odehrálo před chvílí, včetně toho jak jsem říkala, že začnu křičet… Prostě mi vůči němu chyběl ten spínací mechanismus obrany, který mě pokaždé varoval, že upír je nebezpečný tvor. Nikdy jsem si s nimi nezahrávala, kromě mých nejbližších. S tetami a strýci to bylo často naprosto úžasné, o babičce a dědovi nemluvě. Před nimi jsem se nemusela bát cokoliv říct. To však neplatilo o všech ostatních. Mohla jsem být lehce impertinentní a drzá, ale uvnitř mi tichý hlásek napovídal a napomínal mě, abych to nepřehnala.

Oni jsou nebezpeční predátoři!

Avšak to samé neplatilo u Demetriho. Ani když jsem měla pouhé čtyři, ani teď.

City ve mně byly za ta léta hluboko zakořeněné a jen zdánlivě potlačené. Na první lásku se nezapomíná. Spínač v hlavě z vteřiny na vteřinu přepnul a všechno dosedlo přesně tam, kam patřilo. Neexistovalo přirozenější místo, než byla jeho náruč. Celou svou bytostí jsem cítila, že takhle je to správné. Takhle to mělo být.

Přenesl mě až do své obrovské ložnice a opatrně položil do postele. Pak si dřepnul a sundal mi boty a kalhotky. Byla jsem teď úplně nahá. A nedočkavá. Nestyděla jsem se, nebylo proč. Necítila jsem se s ním v ohrožení nebo méněcenná. Věděla jsem, že mé tělo, a to ostatní je docela hezké, a třebaže on byl upír a oni byli dokonalí, nezalekla jsem se. Stud prostě nepřicházel v úvahu. Navíc mě má rodina nadopovala až nezdravým sebevědomím, které se nezmírnilo ani před takovým kusem upířího chlapa jakým byl Demetri.

Zachvěla jsem se pod tím doutnajícím pohledem. A zatímco se na můj vkus až příliš pomalu vysvlékal, já na posteli němě umírala touhou. Každičký nově odkrytý kousek jeho těla ve mně probouzel stále jen větší hlad. Vzpomínky na období, kdy mi byly pouhé čtyři a na tohohle upíra, který se za tu dobu absolutně nezměnil, mi do tváří vehnaly jemně červenou. A to Demetrimu stočilo koutky nahoru.

Věděla jsem, že vidí jak se červenám, jen asi netušil proč.

„Neboj, půjdeme na to pomalu,“ pověděl rozhodným a pevným hlasem, když si stahoval poslední kousek oblečení, což byly stejně temně černé boxerky, jako byl ten hladový pohled, který mi neustále přejížděl po odhaleném těle. Ani jsem si pořádně neuvědomila, co říká, tak jsem byla z pohledu na to nahé tělo zhypnotizovaná. „Jsi nádherá,“ dodal stále zmámeně, zatímco se po matraci blížil ke mně. Chvěla jsem se. Ne však strachy, ale nedočkavostí nad těmi ladnými přesto dravčími pohyby.

Pohledem mě celou dobu držel připoutanou k sobě, takže jsem si ani pořádně nestihla prohlédnout to, co se mu tak majestátně tyčilo mezi kyčlemi. Teď, když mi tam na okamžik ujel zrak, jsem nasucho polkla. Byl opravdu… velký. Trochu mě to vyhodilo z mé doposud sebejisté nálady a samovolně si olízla suché rty.

„Renesmé,“ šeptnul skoro neslyšně. „Na tohle jsem čekal tak dlouho, že ani pořádně nevím…“

„Ale já vím,“ promluvila jsem už zase klidným a smyslným hlasem, a přitáhla si jeho obličej k polibku. Má ztracená koncentrace se opět vrátila. Pomalu se přesunul až nade mě, zatímco jsme se náruživě líbali a já mu ochotně odtáhla pokrčené nohy od sebe. Tohle byl splněný sen. Chutnal tak úžasně. Sladký. Učiněný medový ráj.

Netrpělivě jsem zasténala.

Hodně nahlas.

Demetri smyslně předl a chvílemi regulérně vrčel. Těla se o sebe třela ve smyslně prastarém a primitivním tanci, až jsem se štěstím a vzrušením zalykala. Ani naše ústa se už od sebe nechtěla oddělit.

Bylo mi krásně, ale i zle z napětí, které se mi nakumulovalo mezi nohama. Můj střed si žil svým vlastním životem a nemohl se dočkat okamžiku, kdy se jeho součástí na několik chvil stane i někdo jiný. Nebo spíš něco jiného a… hodně velkého a tvrdého. A třebaže dole byl až neuvěřitelně vyvinutý, nedokázala jsem se už zaleknout. Chvilková bolest nebyla ničím. To jsem se naučila nejen ze soužití s mými tetičkami a strýci, ale v neposlední řadě i s mým záletnickým bratrem. Jednoznačně bylo daleko horší, najít si někoho s malým nářadím ze strachu z bolesti a pak už se spokojit jen s tím…

Ale proč?

Z hloupého strachu?

Bolest mě absolutně neděsila.

To bylo to nejmenší.

Byla jsem tu s tím nekrásnějším upírem, který mě jako ten nejúžasnější bonus miloval víc jak svůj vlastní život a já… věřila jsem mu. Všechno. Můj vnitřní radar mi napovídal, že prostě nelže, a to mi duševně neuvěřitelně pomáhalo. Demetri byl bez pochyby výstavní kousek. A nemluvila jsem jen o jeho velikosti tam dole. I když jak se mu to pyšně tyčilo vzhůru v celé té mohutné nádheře a délce, to byl… příslib úžasného zážitku.

Jeho ústa opustila ta má a polibky pomalu a opatrně sjížděl dolů. Od krku až k rameni a neustále níž, až se rty uzamkly okolo jedné mojí už ztuhlé bradavky. V ten okamžik jsem vzdychla a vypnula záda vzhůru. Ruce, které se doposud držely dál od mého intimního místečka, najednou ožily. Dlaní mě pohladil v tom horkém a mokrém středu mezi stehny a já neudržela hlasitý, osvobozující výkřik. Pohled se mu odtrhl od mých prsou a pomalu zvedl hlavu, aby se po mně podíval, zatímco z něj vycházelo nefalšované hrdelní vrčení. Pozorovala jsem ho z přivřených očí. Celý se třásl.

No pokud mluvil pravdu a celých devět let s nikým nic neměl, pak to bylo celkem pochopitelné.

A to mě donutilo jednat.

Protáhla jsem ruku mezi našimi těly, zatím co jsem ho držela pevně lapeného v mém nadrženém pohledu, a šla na jistotu. Když se mi prsty nedočkavě obtočily kolem svého vysněného cíle, byla jsem to já, kdo se netrpělivě zachvěl. Cítit tu velkou a hladkou hlavu, kterou jsem si bez odkladu přejela po mém vlhkém ženství, bylo moc i na mě. Demetri celý ztuhlý drtil zuby. Zdál se teď být zaseknutý a tuhý jako prkno.

„Takhle je to moc rychle,“ dodal chraplavě.

„Není,“ špitla jsem medově. „Já už nechci čekat.“

Pohledem jako by si oddechnul.

„Ani já,“ vypadlo z něj tiché zasípání. „Jsi tak dokonale vlhká, že mám přímo neodolatelnou chuť tě tam dole ochutnat, ale…“

„Chceš už být uvnitř,“ doplnila jsem jak roztouženě, tak chápavě. „A já tě chci cítit v sobě.“ Podnítila jsem jej.

„Budu opatrný,“ dodal něžně.

„Nebojím se,“ osvětlila jsem mu a rukou, která v dlani stále svírala jeho tvrdou chloubu, se znovu pohladila v rozhořelém středu. Z úst mi vyšel hlasitý sten a náruživě jsem se prohnula. Demetri už na nic nečekal a jemným pohybem se přiblížil, čímž se jen nepatrně zasunul.

Bylo to tady…

Roztáhla jsem mu nohy, co to jen šlo, abych ho tak povzbudila. Položil se na mě, pomalu a jednou rukou se zapřel u mé hlavy, aby mě snad nezalehl celou svojí váhou. Znovu nás spojil v polibku s druhou dlaní připlácnutou na mém pozadí. Držel mě pevně a pomalu snižoval boky. Zajížděl dovnitř a… roztahoval mě. Bolelo to opravdu minimálně, dokud se nedostal až k té hmatatelné bariéře. Tam se zastavil a jemně zakroužil boky. Bylo to nehorázně příjemné. Zasténala jsem a opět se prohnula. Prozatím však nepodnikl konečný vpád. Jen vyjížděl a zase se zasouval pouze k místu, které prozatím zůstávalo neporušené. Zběsile mě líbal po celém sloupu hrdla a tiše vrčel. Byla jsem absolutně vzrušená. Téměř k nepříčetnosti.

Pak se zhluboka nadechl a znovu zajel dovnitř. Tentokrát už se nezastavil a jedním prudkým a rychlým vpádem mě úplně celou naplnil. Zalapala jsem po dechu a vypnula hruď s nehty zarytými do jeho ramenou. Bylo po všem a já neuronila ani slzu. To se prostě nedalo, a pokud bych snad měla brečet, pak by to bylo jedině štěstím.

Demetri zůstal uvnitř a absolutně nehybný. Obezřetně mě sledoval.

Pozorovala jsem ho z pokleslých víček, jak si mě prohlíží a hledá sebemenší náznak toho, jak moc mi ublížil. Toho se ale nedočká.

Tvář měl staženou v jakési trpitelské grimase. Nemínila jsem mu ukázat, že mě to skutečně zabolelo. Jednou to stejně přijít muselo a on byl ten pravý. To já věděla s jistotou.

Naplno jsem otevřela oči a pousmála se mým polovičatým úsměvem.

„Jak se cítíš?“ vypadlo z něj napjatě. Protočila jsem oči a pohnula pánví tak, abych zas zacítila ty rozechvívající pohyby jeho tvrdé erekce uvnitř mě. Zavrčel.

„Co myslíš?“ odpověděla jsem otázkou, okořeněnou nedočkavým tónem. Nálada se mu šmahem vystřídala. Teď na mě koukal úplně jinak. Tak, až mi z toho příjemně zabrnělo po celé páteři. A nejen tam… Díval se tak posesivně, vítězně a zároveň s ohromnou radostí a láskou, až se mi jeho dokonalý obličej v ten moment zakousl nejen do srdce, třebaže tam už své místo měl dost dlouhou dobu, ale přímo na dno mé duše.

Milovala jsem ho.

Už od mých čtyř let.

„Teď už jsi jen moje,“ zachraptěl temně a pak se začal znovu pomalu pohybovat. Bylo to překrásné. A po bolesti ani památky.

„Ano,“ zavzdychala jsem v souhlasu. „A ty jen můj,“ doplnila jsem tichým ševelem.

„Navždycky a napořád,“ zapředl mi do ucha předtím, než zrychlil pohyby pánve a tím nás neodbytně odváděl vstříc té nejdokonalejší dokonalosti, kterou já prozatím ještě nezažila.

Ráno jsem se probudila mírně zmatená a příjemně rozbolavěná.

„Dobré ráno, lásko,“ pozdravil mě tiše Demetri, zatímco se jeho rty otřely o můj ušní lalůček. Spokojeně jsem zavrněla a na posteli se protáhla. Hlad mi svíral útroby, ale i přesto jsem byla nehorázně šťastná.

Splnilo se mi největší přání.

Když jsem se pak z polohy na břiše přetočila na záda, do očí se mi ihned zakousl Demetriho černý pohled. Doutnal. Předešlý hlad se kamsi vypařil, vlastně… Nahradil jej jen jiný druh hladu. Na nic jsem nečekala, chvatně se posadila a přitáhla si ho do polibku. Mé vrabčí hnízdo nebo ranní dech mi byly momentálně zcela ukradené. Já ho tak strašně chtěla a poté, co mi dal ochutnat této noci, jsem se toho už nemínila vzdát. Nebránil se mi. Okamžitě mě zalehl a rovnou i naplnil. Zavzdychala jsem. Bylo to rychlé a živočišné. A když jsem se dobrala vrcholu, křičela jsem jak na lesy. Když… ono to bylo naprosto uspokojující, dokonalé. Prostě nebeské.

Milovala jsem ho.

„Miluju tě,“ vydechla jsem co nejrychleji, dřív, než bych si to snad stačila rozmyslet. A jeho překvapené a nanejvýš rozzářené oči mi byly odměnou.

„Taky tě miluju,“ pověděl oddaně. „Víc jak vlastní život, Nessie.“ A to mi stačilo. Zatlačila jsem na něj, abych ho tak přetočila na záda a on se s úsměvem od ucha k uchu nechal.

„A teď si tě osedlám,“ doplnila jsem se zkaženým úsměvem.

„Jsem ti plně k dispozici. Celý jen -“

„Renesmé!“ ozvalo se z ničeho nic hlasitě. Na domovní dveře se začal někdo dobývat. Věděla jsem kdo to je. Victor. Včera jsem mu nezavolala a on mě sem nejspíš vystopoval. Vyčmuchal.

Zatracení poloupíři!

Ladně jsem seskočila z Demetriho, který se nepřestával usmívat, a oblékla se do jeho mikiny. Voněla zakázaným rájem. Jím.

„Ani se nehni!“ nakázala jsem mu.

„Rozkaz!“ zavrněl, ale s tím božsky dokonalým tělem, které tak bezostyšně vystavoval světu, pro mě bylo učiněné trýznění se z jeho blízkosti dostat. Jenomže Vic už o sobě dával dost hlasitě vědět a pokud bych se tam nedostavila a neuklidnila ho, asi by se sem proboural.

„Už jdu!“ zakřičela jsem nahlas a vyslala jeden vzdušný polibek směrem k Demetrimu. Co už jsem však nečekala, že ho chytí do dlaně jen proto, aby si ho pak připlácnul do naběhlého klína a pohladil se tam. Myslela jsem, že ho zakousnu!

Rychle jsem přešla až ke dveřím a pomyslela si: ‚Je to tady!‘

Ty dveře symbolizovaly tenkou hranici mezi tím, co bylo a tím, co mě čeká. Tušila jsem, že mě budoucnost bude stát asi spoustu nervů a hádek s rodinou, ale nemínila jsem se Demetriho vzdát.

Už nikdy!

Zhluboka jsem se nadechla a odemkla. Klíč byl v zámku a zase pěkně rovný… Za kliku jsem už brala doslova se stowattovým úsměvem, abych konečně otevřela dveře svému vysněnému životu.

 

f

Doufám, že se vám bonus k Houslistce líbil a zanechal i nějaké ty 'příjemné' pocity. Co říkáte na Demetriho? Snad se na mě nebudete zlobit, že jsem si ho tak trochu idealizovala podle mého gusta, a neudělala z něj toho divného, typického Volterského prcka. A pokud mi zde necháte nějaký ten komentář, budu vám za něj nesmírně vděčná!


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

13)  jig (08.01.2015 21:50)

emam

12)  emam (15.12.2014 21:23)

Tušila jsem, že to tak nějak dopadne

11)  Ropa (13.12.2014 13:15)

DĚKUJI!!! A já jsem moc ráda, že jsi zpátky!

kala

10)  kala (29.11.2014 23:45)

Jen by mě zajímalo, co na to bude říkat tatínek
Děkuju

9)  Lucka (26.11.2014 14:11)

nádherné Moc se mi líbí tvoje podání Demetriho. Kdo ví třeba už Edward něco v té době tušil, když byli Ness 4 roky. A mohl se na to připravit.
Už se moc těším na další tvoji tvorbu

8)  danje (26.11.2014 10:19)

Culím se jak debil. Mooooc pěkné. Trochu jsem očekávala, že nám objeví taťka:p . Těším se na všechny Tvoje další povídky. Jo, taky opožděně vše nejlepší.

7)  betuška (25.11.2014 21:31)


aj mne sa tvoj demetri velmi páči, dúfam že ešte pridáš nejaký bonus, edwardov pohľad by potešil veru a neskromne aj pokračovanie rozpísaných poviedok alebo aspon niečoho nového, veľmi sa teším na dalšie tvoje písmenká
a inak VSETKO NAJLEPSIE K MENINAM !!!!

6)  Seb (25.11.2014 20:06)

Super, taky by se mi líbilo přečíst si reakci Edwarda.

5)  Šári (25.11.2014 19:24)

Jj.reakce Edwarda by byla určitě zajímavá, ale i takle ukončené to bylo naprosto dokonalé. Jen piš dál!!! Přiznávám, že si na stmívku s chutí sem tam znova přečtu i tvé nedopsané povídky, protože jsou super napsané.

4)  Jaja.M (25.11.2014 19:15)

Dík za krásnou povídku. Trochu mě mrzí, že už je konec, vždycky jsem se moc těšila na další kapitolu. Bylo to takové milé pohlazení. Píšeš moc dobře, krásně se to čte. Možná by se líbila i další kapitolka o reakci rodiny a Ara na vztah Renesmé a Demetriho. Přeju ti hodně štěstí a dalších krásných nápadů. Moc se těším na další povídky, a je jedno o čem budou.

3)  BabčaS (25.11.2014 18:54)

2)  Foxieee (25.11.2014 18:35)

Demetri a Renesmee! Demetri a Renesmee! No ja mrem z tohto,z ksichtu si zas neviem dať dole ten debilný úškrn :D úplna dokonalosť toto! Neviem sa dočkať ďalšej tvojej tvorby a môžem ti povedať,že tvoja Huslistka bola prekrásna poviedka a bonusom si jej dodala úžasný punc a všetkých čitateľov Hustlistky si určite potešila,som nadšená a ďakujem! p.s. tvojho Demetriho milujem, je tak wrrr! :D :D

1)  Niki (25.11.2014 18:09)

úžasné... škoda, že jsme neviděli reakci rodiny... ale vážně úžasné...doufám, že budeš psát další povídky

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek