19.10.2014 [08:00], kikketka, ze série Houslistka, komentováno 4×, zobrazeno 3133×

Jak dopadne jízda s Edwardem? Zvládne to Bella, aniž by po něm vystartovala?

A... Edwardovo seznámení s Nessie! :-)

„Jakže…? Cítíš? To je teda pěkně blbá výmluva! Kdo ti to sakra pověděl!?“ vyštěkla jsem v další záplavě vzteku. „Esmé? Rose? Nebo to nakonec opravdu byla Alice?“ vyjmenovala jsem s odporem jména těch zrádných upírek, které mi dřív tak dobrosrdečně pomáhaly. I když konkrétně Rose s Emmettem se to dozvěděli až teprve nedávno, a ta blonďatá bohyně se mnou za to nechtěla prvně prohodit ani slovíčko. Její uražená ješitnost byla do nebe volající. Jakoby mi snad na jejím pitomém názoru nějak zvlášť záleželo. Kdybych se tehdy opravdu naštvala, nikdy by taky svoji neteř nemusela vidět…

Když jí ale Alice nakonec osvětlila veškeré dřívější události, okamžitě se uklidnila a mohly jsme se začít poznávat alespoň jako… kamarádky? Věděla jsem, že Rose se před proměnou stalo něco hrůzného, jak mi jednou naznačila Alice, ale víc mi k tomu už neřekla, to prý náleželo jen její sestře. Ať si tajnůstkaří, když je to baví… Za část mojí rodiny jsem ji stejně prozatím nepovažovala a asi se to ani nikdy nestane. To u Emmetta to byla jiná.

„Nikdo mi nic neříkal,“ dodal pevně a jeho horký, medový pohled mi sjel kamsi do klína, nebo možná spíš na břicho? Jeho dlouhé a husté řasy, které perfektně rámovaly ty božské oči, házely… Dost! Uklidni se! Je to ten největší parchant, co se ti kdy objevil v životě, a ty ho tady okouzleně pozoruješ? No, to už bylo i na mě moc…

A pak mi teprve došla jeho slova.

„Tak jak ses to zatraceně dozvěděl?“ zamumlala jsem tiše celá zmatená a rozrušená. Tohle nebylo normální, copak měl nějaké vize jako Alice? Ne, přece mohl jen číst... Aha!

„Hm… Prostě jsem procházel Seattlem a zničehonic jsem zaslechl tu úžasnou hudbu. Doslova mě to tam magicky zatáhlo… No, a odtud se pak všechno odvíjelo. Viděl jsem tě na pódiu v tom kostele, hrála jsi opravdu úžasně, celá jsi, ehm… změnila ses,“ blekotal najednou tak jaksi nesměle. Oči už nekoukaly na mě, ale upřeně sledovaly cestu před námi.

„Po koncertě jsem tě venku pozoroval, a přitom četl myšlenky, z kterých jsem se nakonec všechno dozvěděl. Čekal jsem na moment, kdy dostanu příležitost se ti omluvit a přitom…“ Utnula jsem ho velmi hlasitým pohrdlivým odfrknutím, aby věděl, že se u mě žádného odpuštění nedočká. Idiot!

Edward ale jen chytil pevněji volant a pak pokračoval dál, jako by se nic nestalo. „Hledal jsem tě tak dlouho až mě něco tajemného, nedokážu to správně popsat, ale něco mě navedlo přímo k tobě. Musel to být... osud,“ vydechl zamyšleně.

„S osudem běž do hajzlu!“ křikla jsem vztekle a ve spáncích mi pěkně divoce bušilo. A i když jsem se zotavovala daleko rychleji než obyčejní lidé, beztak mě neminuly všechny ty bolestivé příznaky, které mi prudká rána do hlavy mohla přivodit.

Nenávist mi probublávala tělem a ten šašek tady vypráví cosi o tom, že to všechno bylo předurčené? Měla jsem chuť mu nezastavitelným hněvem vyškrábat ty jeho medové oči! Alespoň by ten jeho fantastický pohled už nemohl oblbnout žádnou nevinnou naivku, jakou jsem dřív byla i já.

„Bello, vím, že jsem to podělal na celé čáře, ale udělám cokoliv, jen když mi to odpustíš, nebo pokud ještě nemůžeš, alespoň mi dej šanci vidět…“ U posledních tří slov se mu hlas pod náporem emocí chvěl tak moc, až mi z jeho uboleného a zároveň i štěstím prosyceného tónu přeskočilo srdce. Krk se mi společně s žaludkem nepříjemně sevřel, když jsem se koukala do jeho najednou oddaných očí a představila si ty dva vedle sebe. Věděla jsem, že všechnu tuhle pokornost a provinilost jen předstírá, protože tahle věc přede mnou nebyla schopná jakéhokoliv hezkého citu, ale… Možná, že ke svojí vlastní krvi ano?

Třeba by nakonec mohl celkem obstojně plnit roli táty…

Ne, blbost! Jen Nessie zkazí a pořádně rozmazlí, ačkoliv v té druhé možnosti by stejně přišel s křížkem po funuse. Moje zlatíčko už totiž dávno komanduje téměř všechny a na co ukáže, to dostane. Co by se asi stalo, kdyby chtěla něco po tomhle upírovi a navíc věděla, že je to její otec?

„Nemyslím, že je to dobrý…“

„Já se nevzdám!“ pověděl tvrdě a jeho najednou chladný pohled, kterým si mě prohlížel, říkal to samé. Měla jsem vážný strach, že tenhle boj už mám prohraný.

„Já taky ne!“ zavrčela jsem podrážděně a nehodlala jsem hned hodit ručník do ringu. „Ona o tobě neví a nechci, aby se kdy cokoliv…“

„Je to i moje dcera,“ sdělil mi tak majetnicky, až mě zasvrběla dlaň, jakou jsem měla potřebu mu jednu pořádnou střelit, aby se probral. Já mu dám, že je to i jeho dítě. A jak se kdy postaral? Ne… Ta parodie na člověka, vlastně spíš upíra, byla tak akorát schopná pošlapat moji nevinnost, a to jen díky nějaké idiotské pomstě. Že má vůbec tu kuráž mi něco takového říct! Jako by ten fakt snad něco znamenal. No a co, že to byl on, kdo mě přivedl do jináče, pak totiž všechno tím svým odporným chováním jednoduše zničil a já ho ze svého života i srdce nadobro vyhodila a zařídila dokonce potřebné barikády. Prozatím držely perfektně.

Matthew byl jediný muž, kromě třech upírů, kterému jsem začínala věřit. Otevírala jsem se postupně jako uzavřené poupě a téměř se to mezi námi rozvinulo do nádherného květu. Prozatím jsem se však poslední fázi bránila, ale tušila jsem, že pokud otěhotním, sbližování se tím úspěšně zakončí. Pro mě to tak bylo. Začalo to chozením, nevinnými polibky a držením se za ruku. Nakonec to přešlo v až tak důvěrný vztah, že chceme počít dítě. To, co jsem si s Edwardem prostě nedokázala ani vzdáleně představit. Vlastně, kdybych dostala na výběr už tehdy, nikdy bych těhotná zůstat nechtěla.

„Jo? A jak ses teda zasloužil? Hm… pardon, vlastně ano, dodneška si celkem detailně pamatuju, jakou jsi ve všem sehrál roli,“ říkala jsem kousavě a vypadalo to, že ten skunk se na sedadle snad snížil. Tváře mi hořely vztekem a ruce jsem hystericky zatínala do pěstí. Cítila jsem můj zběsilý tep dunět v celém těle…

„Bells…“

„Pro tebe Isabella,“ štěkla jsem zničeně a z koutku oka mi taky stekla jedna osamocená slza. Rychle jsem hlavu vytočila k oknu a prstem se pokusila ji nenápadně setřít. Neukázat žádnou slabost!

„Is-, Bello,“ vydechl a jeho studená dlaň přistála na vršku mého stehna. V tu ránu mnou projela tak silná elektřina, až se mi postavily chloupky na zátylku. Prohnala se mnou stará známá touha, jenomže tentokrát byla v něčem nová a ke všemu i devastující. V klíně se mi v sekundě objevil tlak a já jako bych se ho potřebovala co nejdřív zbavit…

Vyděšeně jsem si uvědomila, nad čím jsem právě přemýšlela, a co u mě tenhle drzý upír dokázal v sekundě vyvolat i přes to, že ho z celého srdce nenávidím. A to se nezmění. Když mi došla vážnost situace a mých stupidních myšlenek, urychleně jsem jeho ruku setřásla a ještě na něj výhružně zasyčela.

„Už nikdy na mě nešahej! Nemáš na to nejmenší právo!“ vrčela jsem jak smyslů zbavená, a i když jsem byla zuřivostí bez sebe, přesto mi právě došlo, že netuším, jak ví, kde teď bydlím…

Sledoval mě snad už dřív?

„Jak víš kam jet?“ obořila jsem se na něj pořád celkem odporně a on ihned zašmátral dozadu na zadní sedadlo a podal mi moji… kabelku? Sakra!

„Ty ses mi hrabal ve věcech?“ vypadlo ze mě nevěřícně.

„No, nevěděl jsem kam tě odvézt…“ obhajoval se.

„Aha? No, to určitě! Jenom jsi prostě chtěl vědět, kde přesně bydlím, co? Kvůli Renesmé!“ cedila jsem jedovatě skrze zatnutou čelist. Chvíli mlčel, a i když možná chtěl opět lhát, jeho obličej to nedokázal.

„Fajn, přiznávám, že to bylo částečně i kvůli tomu,“ přiznal tiše a znovu po mně hodil provinilým pohledem.

„Částečně,“ zopakovala jsem po něm jen jako znechucené odfrknutí. „Proč mě ke všem čertům nenecháš už projednou na pokoji? Nechci, aby tě Nessie poznala. Nemůžu dovolit, abys ji zkazil nebo hůř…“ Odmlčela jsem se a na moment zadoufala, že mě ten arogantní kretén pochopí, ale jak jsem čekala, nechtěl se od ní držet dál.

„Promiň, vím, že jsem ti ublížil a věř mi, že si to nikdy nepřestanu vyčítat, jen… Nemůžu se teď vzdát bytosti, kvůli které moje existence konečně dostala smysluplný význam,“ dodal bolestně a na chvíli se odmlčel. Nevím, jak si vyložil moje mlčení, ale téměř neslyšně si povzdechl a pokračoval. „Zkus si představit jaké to je, když tě promění v pouhých sedmnácti letech. V té době jsem byl ještě kluk, obyčejný člověk, který netoužil po ničem jiném, než si vybudovat kariéru u vojska, jenomže… přišla španělská chřipka a všechny moje plány se rozletěly na kousky jak tabule křehkého skla.“

Seděla jsem jako pěna a poslouchala jeho vyprávění. A upřímně? Normálně by mi ho mohlo být i líto, ale nic, co mi ten kretén poví, ať už to bude sebevíc srdcervoucí příběh, nedokážu mu odpustit to, co mi prve udělal. Něco zničilo jeho lidskou existenci a on zase tu mou… Bylo to podle něj takhle správně?

„Po třídenní agónii jsem se probudil s šílenou bolestí v krku, jako bych snad polykal roztavené železo… A můžu ti klidně odpřísáhnout, že to co bych od života chtěl, se během jednoho století opravdu rapidně změnilo.“

„Jo, to jsem si všimla…“ vybafla jsem na něj kousavě. „Čím víc ženských dostaneš, tím líp a míň zoufale se cítíš, co? Pokud přitom ještě nějaké chudeře zničíš život, ještě víc tě to povzbudí, že?“ rýpala jsem dál. No, on se právě skutečně tvářil, jako bych do něj opravdu fyzicky něco zarývala. Ten má ale žaludek…

„Můžu to doříct?“ optal se suše.

„Tys ještě neskončil?“ dodala jsem štiplavě a zkřížila si přitom ruce na hrudi. Naprosto ignoroval moje vzdorovitá gesta.

„Smířil jsem se s tím, že už nikdy nebudu žít tak, jak jsem chtěl a… marně jsem toužil po tom, co mají moji sourozenci. Čekal jsem na tu pravou téměř jedno století a upřímně ti přiznám, že si ze mě Emmett nepřestal dělat srandu. Nebyl den, kdy by s tím nepřišel. Zdálo se mu směšné, že jsem první téměř stoletý… ehm, že jsem zkrátka ještě nikdy nikoho neměl. Intimně. Nakonec jsem to teda prubnul, a ačkoliv jsem tu pravou nenašel, Emmettovi alespoň sklaplo a já měl posledních deset let o zábavu postaráno. To až s tebou jsem konečně poznal netušené a pochopil, jak moc špatně jsem se k tobě zachoval,“ vydechl s horkým pohledem zaklesnutým na mé tváři. Ztěžka jsem polkla a pokoušela si rychle představit toho idiota jako panice. Ulíznuté vlasy, motýlek nakřivo…

„No, tak teď už je mi jasné, proč ses udělal tak rychle…“ vypadlo ze mě posměšně.

„V mojí praxi to rozhodně nebylo. Byl jsem totiž hajzl a to, co jsem ti udělal, byl jen můj debilní plán. Jenomže ty jsi krvácela…“ vydechl a jistě právě polykal jedovaté sliny. Auto zpomalilo a nakonec i zastavilo.

„Pro mě se nic nezměnilo, hajzlem jsi byl a taky jím pro mě zůstaneš. Nespraví to nic! Nic!“ přerušila jsem tu jeho dojemnou řeč rozčíleně. Jak si jen může myslet, že mě ten jeho praštěný příběh chytne za srdce? Nenávidím ho!

„Prosím, Bello, dovol mi poznat moji dceru!“ zakňoural a já netušila kam dál. Bylo by to pro moji maličkou vůbec dobré? „Ještě jsem ji osobně neviděl, jen v myšlenkách, ale už teď je pro mě na prvním místě. Před každým i přede mnou. Ona je můj poklad, něco, v co jsem ani nedoufal, že kdy můžu mít… Anděl!“ pěl tak zbožně, až mi ten příliv citů málem zastavil srdce.

Možná opravdu dokáže milovat?

Frustrovaně jsem zavrčela, abych tak dala najevo moje rozhořčení. Tak moc jsem to nechtěla, ale nakonec…

„Ty jsi vážně takový parchant, Edwarde!“ ulevila jsem si. „Prvně mě využiješ, ponížíš a teď ještě žádáš tohle?“

„Já ji miluju,“ dodal prostě. Nelhal, to jsem vycítila. Zapřela jsem zmoženě hlavu do opěrky a oči mi utekly k okýnku. Zaparkoval správně. Od Nessie nás už dělilo jen několik desítek metrů a nějaký ten železobeton, nic, s čím by si upír neporadil… Slzy jsem prozatím úspěšně zadržovala uvnitř.

Dlouze jsem si povzdechla a společně s kabelkou vystoupila. Zabouchla jsem dveře a v momentě už vedle mě stál i Edward.

„Fajn, ale mám nějaké podmínky,“ sdělila jsem mu nekompromisně.

„Cokoliv,“ zavrněl blaženě, až mi do klína znovu sjela ta ohromná porce elektřiny. Magor!

„Tak pojď,“ prohodila jsem zničeně a pokynula mu rukou, aby mě následoval.

Cestou jsem mu ještě osvětlila, co si přeji, aby nedělal. Například aby zapomněl na chvilkové známosti, když je v blízkosti mojí dcery. Opravil to na naši dceru. Nechala jsem to být a dál ho instruovala, že musí poslouchat, a že mám barák plný upíru, co mi ji nepokrytě rozmazlují, takže on nesmí. Chápavě přikývnul, ale nevěřila jsem mu. Ani jsem si nevšimla jak, ale jeho studená dlaň skončila na mém kříži, když jsme se blížili ke dveřím bytu.

Vytáhla jsem klíče, ale Alice mě předběhla a prudce dokořán otevřela.

„Takhle brz… Edwarde?“ vydechla překvapeně, když po několika letech znovu spatřila svého ztraceného bratra.

„Alice,“ pověděl zbožně a pak, aniž by to některá z nás čekala, si ji přitáhl do náruče a pevně sevřel. „Tolik jsi mi chyběla…“

„Bello?“ oslovila mě zmateně místo toho, aby se věnovala Edwardovi.

„To je v pořádku,“ dodala jsem smírně a ona až teprve potom opětovala jeho srdečné obětí. Pozorovala jsem ty dva, jak se objímají, div u toho nevzlykají a byla jsem ráda, že to Alice skutečně neviděla… V opačném případě by mě to zničilo.

„Mamí?“ broukl na mě zničehonic jeden rozespalý hlásek. Koutkem oka jsem si všimla, jak Edward ztuhnul a opatrně svoji sestru odstrčil ze svého zorného pole.

*

Moje maličká tam stála jen v noční košilce, která jí sahala až po kotníčky, pěstičkou si šmudlala pravé oko a v druhé ručce za packu přidržovala medvěda, kterého nedávno dostala od strejdy Emmetta. Vlásky měla naprosto rozkošně rozdrbané.

„Mamí!“ vypískla radostně, aniž by si všimla nové osoby v předsíni, a v momentě se ke mně radostně rozběhla. Čupla jsem si, abych to moje srdíčko mohla pořádně přivítat. S jekotem mi nadšeně skočila do rozevřeného náručí a ihned nato mi obličej posázela nespočtem mlaskavých pusinek.

Smály jsme se jak praštěné.

„Ty už si doma,“ vydechla spokojeně a zanořila si tvářičku do mých vlasů. Pak začmuchala a rychle se odtáhla. „Smldíš!“ postěžovala si obviňujíc a prozatím si pořád nevšimla našeho nového návštěvníka, který se tvářil, jako by spatřil bájnou sirénu… Ne! Podle jeho zbožného pohledu byla s určitostí na prvním místě v jeho soukromém světě divů! Pořád jsem si tak nějak nedokázala připustit, že by skutečně mohl být podobného citu vůbec schopný, ale najednou bylo jasné, že asi ano.

Na druhou stranu je to ale i vynikající herec…

„Máme návštěvu, zlatíčko,“ šeptla jsem jí spiklenecky do ouška. V okamžení svou pozornost zaměřila na Edwarda. Podezřele přimhouřila oči a drobný ukazováček si nechápavě strčila pod bradičku. Chvilku ho takhle studovala, pak se ke mně znovu nahnula.

„To ale není stlejda Mat,“ dodala stydlivě.

„Ne, není,“ vypadlo ze mě neurčitým tónem a raději jsem s ní odkráčela do obýváku. „A jak to, že ještě nespíš?“ zlobila jsem se jen na oko.

„Plostě sem se plobudila, no,“ zhodnotila věcně, zatímco já se s ní posadila na sedačku. Alice s Edwardem mě mlčky následovali a on měl na tváři neustále natištěný ten svůj omámený výraz. Viděla jsem, jak jeho oči detailně pozorují a zaznamenávaní každičký detail mojí maličké.

„Mamí, ten pán je požát tady,“ špitla mi překvapeně do ucha a Alice se jen zamlženě pousmála. „A víš taky co? On má podobný vlásky, jako mám já,“ sdělovala mi dál potichu svoje poznatky, přitom si na prstík motala jednu ze svých dlouhých lokýnek a ještě i ji pozorně studovala.

„Já vím, princezno,“ povzdychla jsem si rezignovaně. Jestli se to dozví teď nebo až ráno, co na tom nakonec sejde? A Edward jako by mi četl myšlenky, se o notný kus přiblížil. „Musím ti něco důležitého povědět.“

„Tajemství?“ zapištěla radostně s obrovskými jiskřičkami v těch jejích zelenkavých očích.

„No, vlastně… ano,“ vyletělo ze mě rozhodně. „Víš, jak jsi mi namalovala ten obrázek k Vánocům? Teda ne mně, ale Ježíškovi?“ nahodila jsem opatrně udičku. Uvnitř mi bylo jasné, že si to moc dobře pamatuje. Její mozek byl v tomhle období doslova jakou houba a nasával do sebe každou informaci, ať už důležitou nebo taky naprostou blbost.

„Jo,“ pípla potěšeně a dívala se na mě tím svým očekávajícím pohledem.

„Tak jedna část se ti už splnila,“ dodala jsem hlasem napěchovaným předstíraným štěstím. Nechtěla jsem znít nešťastně, naštvaně nebo jinou negativní emocí. Moje holčička netušila, co se mezi mnou a jejím otcem stalo a já jí to rozhodně nehodlala prozradit, tedy pokud to nebude nezbytně nutné.

„Oplavdu?“ výskla rozzářeně. „Budu mít blačíčka?“ zapištěla radostně ta moje čiperka a začala mi zběsile otlapkávat břicho. Edward překvapeně vykulil oči a přitom zamračeně rentgenoval moje břicho. Znovu jsem si povzdechla a pokusila se alespoň trochu Nessie uklidnit. Najednou byla téměř nezvladatelná. Hyperaktivní. V náručí se mi motala jak sto čertů a nakonec si i začala spokojeně tleskat ručičkama. Medvěd skončil, ani nevím kde, zřejmě ale na zemi.

„Ne,“ zkazila jsem jí okamžitě radost, „sourozence mít nebudeš.“

„Tak co?“ zakňourala posmutněle. Naproti ní, Edward z toho faktu, že nebudu matkou, vypadal velice spokojeně. Parchant.

„Koho jsi tam ještě nakreslila?“ optala jsem se zvědavě, ačkoliv jsem měla v živé paměti každý tah na tom blbým obrázku.

„Sebe a tebe s bračíčkem v bžíšku a…“ Zarazila se, oči se jí překvapeně rozšířily a pak se rádoby nenápadně koutkem oka podívala Edwardovým směrem. Měla jsem chuť se tomu jejímu představení zasmát. Byla rozkošná. „Tatínka?“ zeptala se a zatajila nedočkavě dech.

„Ano, broučku, tatínka…“ dodala jsem rozechvělým hlasem a do očí se mi opět tlačily ty ponižující slzy. Znovu se mi je ale podařilo pohotově zastavit. Pohled mi uklouzl k Edwardovi, který už klečel na kolenou u mých nohou a stále zbožně pozoroval jeho zlobivou dceru. Bylo to tak zvláštní… Nereálné!

„Mami,“ zachvěl se ten její dětský hlásek stejně jako ten můj před chvílí. „Oplavdu?“ dodala s takovým bezradným očekáváním.

„Opravdu,“ zopakovala jsem po ní naprosto automaticky, ubezpečujíc ji, že si nevymýšlím. „Tady Edward,“ jeho jméno jsem spíš zavrčela, „je tvůj skutečný tatínek, miláčku. Máte i stejné vlásky a nos…“

„Nessie,“ promluvil poprvé po dlouhé době právě tenhle zatracený upír a přerušil tak moje důležité rozmlouvaní k mojí dceři. Ten drzoun! Hlas mu však tak podivně zakolísal a byl prosycený tolika citem, až jsem následně málem vyvalila oči.

Můj brouček se na něj jen zdráhavě otočil, a to bylo poprvé, kdy nevěděla co říct. Očička jí zmateně těkala po Edwardově obličeji a podle mě hodnotila, jestli je to pravda nebo si z ní jen hloupě utahujeme. A to bych nikdy nedovolila.

Natáhl po ní svoje ruce a z jeho němého výrazu plného naděje se dalo vyčíst, jak rád by si ji přivinul do náručí. Moje dcerka se na mě ale překvapeně otočila a naprosto netušila, co dělat. Byla okouzlující a úplně ji to vyvedlo z rovnováhy.

„No tak se běž s tátou přivítat, ne?“ postrčila jsem ji s těžkou nevolí, právě jeho směrem a Nessie se roztomile začervenala líčka. Znovu po něm střelila stydlivým kukučem, k ničemu dalšímu se však neměla. Edward smutně svěsil ruce zpátky k tělu, ale to jen do okamžiku, kdy se po něm ta moje nezbeda sama zdrženlivě natáhla.

Ihned ji polapil do svého náručí. Levou rukou ji držel pod zadečkem a pravou hladil po zádíčkách. Ona se mu obličejem tetelila ke krku a on brouzdal nosem a rty v jejích vlasech. Celé jsem to pozorovala a měla vážně na krajíčku. Veškeré emoce jsem držela pod pokličkou na rozdíl od Alice, která nasucho pofňukávala. Jenomže hned poté, co si i Edward tiše vzlykl, jsem se urychleně zvedla, zaúkolovala Al, aby mi malou pohlídala, i když jsem to spíš myslela na toho šmejda, a z obýváku jsem doslova utekla.

Z pokoje jsem ještě sebrala saténový župan a zdrhala před tou dojemnou scénkou rovnou do horké sprchy, kde jsem se konečně mohla naplno oddat všem těm tíživým emocím. Srdce se mi bolestivě svíralo a s ním společně i jícen. Cítila jsem selhání. Chtěla jsem Renesmé před jejím nespolehlivým, lehkovážným a zákeřným otcem ochránit a dopadlo to úplně naopak.

Proč jsi jen nezůstala doma? Moje druhá největší láska mě nakonec připravila o tu první. Renesmé už totiž není jen moje. Odteď je i Edwardova… Jenomže bez mého hraní bych už dávno přišla o zdravý rozum. Tomuhle se prostě nedalo zabránit.

Hořké slzy plné zoufalství se mísily společně s horkou vodou, která je z mých tváří sice smývala, ale tu bezmoc uvnitř jednoduše odplavit nedokázala. Jedna horká sprcha neměla šanci zachránit moji nově poničenou psychiku. A i potom, co moje unavené tělo opustilo rozehřátý box, jsem se pořád cítila stejně nešťastná a vyčerpaná jako předtím.

Osuškou jsem se vytřela dosucha, hodila na sebe župan a začala se odličovat. Mezitím mi hukot v hlavě snad zesílil. Přemýšlela jsem, jestli ještě třeba půjde zabalit všechny věci a utéct… S tím by se už ale nesmířilo to moje zlobidlo. Pochybovala jsem, že teď, když poznala svého skutečného otce, bude chtít odejít. Tak moc si ho přála a on… se prostě zničehonic objevil. To bylo opravdu k nevíře!

A jak to bude dál? Bude si ji brát na víkendy? Nebo se mi ji pokusí sebrat úplně? Hrůzou jsem se oklepala při pouhé myšlence na život bez mého štístka. Na okamžik jsem si ruce zapřela o umyvadlo a pozorovala v zrcadle můj vyčerpaný obličej, když se dveře do koupelny prudce otevřely.

Nessie se na mě radostně usmívala.

„Už si?“ popoháněla mě nedočkavě moje dcera a k tomu ještě zběsile tahala za spodek županu tak, až suk povolil a já tam najednou stála s půlkou těla na odiv. Konečně jsem se z té lehké letargie probrala a pohotově si zavázala rozhalený župan. No, možná že to nebylo až tak pohotově, protože na konci chodby postávala Alice a její vykutálený bratříček.

Ona stála jak zařezaná a s očima dokořán přeskočila pohledem ze mě na Edwarda, který se po ní s tím překvapeným obličejem musel opičit, ale ten hulvát bohužel koukal jen mým směrem a ani se to nepokoušel maskovat! Hnusně jsem se zamračila a tiše zavrčela, tak mu Alice svou dlaní hbitě překryla oči.

Trochu s křížkem po funuse, ne?

Naštvaně jsem si klekla k té mojí nezadržitelné čiperce a škaredě se na ni podívala.

„Co jsi měla správně udělat předtím, než jsi mi vpadla do koupelny jak velká voda?“ Základy slušného chování ji ale asi bude velmi těžké naučit vzhledem k tomu, co podědila v genovém fondu…

„Zaklepat?“ pípla zahanbeně.

„No vidíš, že to víš! Tak proč jsi to neudělala?“ vypadlo ze mě shovívavě.

„Zapomněla jsem,“ broukla a špičkou nožky se snad pokoušela do podlahy vyrýt díru. „Odpustíš mi?“ šeptla rozpačitě a loupla po mně očima.

„Tobě všechno, broučku,“ vypadlo ze mě dost rychle a hlavně nevýchovně, ale já té mrňavé potvůrce konec konců odpustím vždycky všecičko. „A ty,“ okřikla jsem toho blbce, co opodál postával jak solný sloup s rukama provinile překříženýma před tělem. „Pokud by se mělo něco podobného opakovat a já z celého srdce doufám, že ne, prokaž laskavě víc taktu a otoč se. I když kdo ví, jestli vůbec víš, co slova jako diskrétní nebo galantní znamenají,“ vydolovala jsem ze sebe s pořádnou dávkou sarkasmu. Momentálně jsem byla opravdu vytočená na nejvyšší možnou mez.

Vzala jsem Nessie do náruče a odnesla ji ke mně do ložnice. Edwardovi jsem přibouchla před nosem a bylo mi to srdečně jedno, jenomže ona mě okamžitě začala přemlouvat, jestli by si mohla jít hrát s tátou. To jednoduché slovíčko z jejích úst mi na těle vyvolalo husí kůži, přesto bych jí tuhle žádost nedokázala odepřít, ať se mi to protivilo sebevíc.

Poodešla jsem ke dveřím a prudce je otevřela. Edward už se zdráhavým úsměvem čekal na prahu s otevřenou náručí. Tiše jsem si odfrkla, ale Nessie naštěstí nic nezaznamenala. Rozběhla se k němu a v okamžení už ji ten zákeřný upír až moc spokojeně choval. Nedokázala jsem ho téměř vystát. Ukazováčkem jsem si v němém gestu zavolala Alici a dala jí za úkol se o ty dva prozatím postarat.

Převlékla jsem se do pyžama rychlostí blesku a přes něj si na sebe opět hodila župan. Jen aby mi toho moc nevykukovalo. Nemyslela jsem si, že by Edwarda moje tělo nějak zajímalo, přesto mi bylo proti srsti před ním chodit, jak jsem zvyklá například před Alicí nebo i Jasperem. Jenže On byl můj nepřítel, s kterým mě spojovala pouze Renesmé.

Posadila jsem se na pohovku a sledovala trdlování mého dítěte. Pořád odbíhala do pokoje a přinášela nové a nové hračky, aby se s nimi mohla pochlubit… tátovi! Tsss… Mně rozhodně nestál ani za pohled, a tak když Nessie náhodou na okamžik zmizela v pokoji, koukala jsem všude možně, jen ne na něj.

Držela jsem se statečně, ale únava mě nepřestávala dohánět a vítězit nade mnou, takže když jsem se nenápadně položila a zavřela oči, doufala jsem, že je to jen na okamžik. Bohužel nebylo. Matně jsem ještě zacítila, že se mnou někdo manipuluje a i to, jak moje tělo uvítalo měkkou matraci, než si mě k sobě opět povolala temnota.

Netuším, jak dlouhá doba uplynula, ale když do mě začala žďuchat jedna známá ručička, abych jí udělala místo v posteli, matně jsem se probrala, nadzvedla přikrývku, aby si pod ni společně se mnou mohla vlézt. Přitáhla jsem si ji až k sobě, zhluboka do sebe dostala její vůni a konečně jsem se mohla znovu oddat nerušenému spánku.

Přece jen to nakonec byl všechno pouhý sen.

≈

Probudilo mě až jemné světlo, které sem pronikalo z oken za mými zády. Asi jsem včera zapomněla zatáhnout žaluzie? Nebo už bylo přinejmenším poledne… No, ale ten divoký sen, co se mi dnes v noci zdál, byl vážně šílený. Edward mě v něm zachránil a ještě se seznámil s Nessie. Znovu jsem zamžikala na místo vedle mě, které jako většinou okupovalo moje zlatíčko. Byla zakrytá až po krk, ale já měla celou zadní část odkrytou a začínala jsem pociťovat nepříjemný chlad.

„Tati,“ špitla ze snu moje princezna a prudce se na posteli obrátila. Neprobudila se. Taky má noční můry, chudinka moje malá. Soucitně jsem ji pohladila po hlavičce a v tom okamžiku se cosi za mými zády prudce pohnulo.

3. kapitola «¤» 5. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  emam (01.12.2014 22:57)

Ještěže tu holku mají

3)  ambra (30.10.2014 14:09)

Chudák Bella, tak moc ho chce nenávidět, ale chemie je svi*a

1