Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Je to nudná kapitola o hledání práce, ale jak se i tahle obyčejná činnost může zvrtnout? ;) Sundance

Když jsem druhý den ráno sháněla někoho, kdo by pohlídal spícího Alexeje, měla jsem v hlavě plno starostí, takže mě nikdo kloudný nenapadl. No, vlastně tady znám jenom dva lidi, takže vlastně o čem přemýšlet?

Vyrazila jsem shánět práci už v půl sedmé ráno, takže jsem bratra nechala spát v domě, všude pozamykala a zavřela okna. Kdyby se probral, měl na stole napsaný krátký vzkaz. Prošel teprve první třídou, takže ještě moc číst neumí, proto jsem mu to napsala česky. Anglicky by to asi určitě ještě nepřeluštil.

Když jsem zavírala dveře, měla jsem nutkání se tam vrátit a vzbudit ho, aby šel se mnou, ale pak jsem si zase vzpomněla, že si zaslouží vyspat. Včera, předevčírem – i dřív – se strašně nadřel, musí si odpočinout a nabrat síly na nový týden ve škole. Je to už velký kluk, bude vědět, co má dělat, když se probudí a já tam ještě nebudu.

Rozhodla jsem se, že první, co udělám, bude si najít práci. Napadlo mě jen jediné místo, kde bych mohla splašit aspoň částečně dobrý plat, ze kterého budeme mít dost na jídlo, školné a nejdůležitější potřeby – samoobsluha na druhém konci města. Když jsem tam šla první den nakoupit, každý na mě valil oči, až jsem se o ně bála. Potom by přeci byla moje povinnost, abych jim je zase pomohla najít, ne? No, to je jedno, ale za pultem seděla jen jedna postarší sympatická dáma a jednu mlaďoučkou holčinu jsem viděla pracovat vzadu ve skladu.

Byl to docela velký obchod, takže jeden a půl člověka na něj asi stačit nebude. Možná, že jim i přijdu vhod, když řeknu, že nechci moc vysoký plat… Uvidíme, řekl slepej.

Zvoneček nad vchodovými dveřmi zacinkal, když jsem vkročila dovnitř. Ta postarší dáma se přiřítila ze zadní části obchodu a s úsměvem se na mě podívala. „Tak copak to bude dnes?“ pousmála se, srovnala si oranžovou uniformu a ruce spojila na pultu.

Zkousla jsem si ret. „Víte, chtěla jsem se vás zeptat, jestli nehledáte nějakou levnou pracovní sílu. Potřebovala bych jen minimální příjem, ze kterého bych mohla čerpat, ale nikde jinde mě nenapadlo se zeptat. Znám tu jenom tenhle obchod a školu,“ zasmála jsem se trošku nervózně a přistoupila až k pultu.

Žena přede mnou se zamyslela. „No, mohla bych vás zaměstnat, ale jen na dvě hodiny denně. Nemíváme moc dlouho otevřeno, takže to bude tak akorát, ale bylo by to dopoledne, takže pokud chodíte do školy, asi by to nevyšlo,“ pronesla s rozmyslem a smutně se na mě podívala. „Je mi líto.“

„A o víkendech bych sem nemohla dopoledne chodit?“ vyhrkla jsem ve snaze nějak tu práci získat.

Zasmála se nádherným, zvonivým hlasem. „Ano, určitě bych vás vzala.“ A bylo to. Podepsala jsem smlouvu o třech dolarech na hodinu a domluvila si vše potřebné. V kolik nastoupit, jak budu mít směny a podobně.

Slečna Pockerová mi poradila bar o pár bloků dál, kde shánějí číšnici. Jde o trochu jinou práci, než kterou bych dělala v samoobsluze, ale peníze by byly, takže pokud jde o jiný druh pracovní náplně, jsem ochotná to risknout.

Byl to spíše noční klub, ale název měl výstižný – Deštivé údolí. Stalo k tomu přidat název města a každý by si to hned spojil. Ach jo, možná budu pracovat v baru se jménem Deštivé údolí. Sakra, kdo to vymýšlel? Casanova? pomyslela jsem si kysele, když jsem procházela dřevěnými dveřmi dovnitř.

Nevypadalo to tam nijak nóbl, ale špína tam také nebyla. Na pravé straně stál kulečník a několik automatů kolem, naproti dveřím byl dlouhá bar táhnoucí se přes celou jednu stěnu. Před ním bylo postaveno pár takových těch vysokých židlí bez opěradel. Myslím, že se jim nadává barové, ale co já vím? Expert nejsem…

A nalevo byly stoly, kde takhle po ránu moc lidí nesedělo. Divila jsem se, že už takhle brzo mají otevřeno, ale pak jsem se zamyslela. Kdybych – čistě teoreticky – vlastnila bar v takhle malém a opuštěném městečku, měla bych otevřeno snad nonstop, abych vůbec nějaké peníze vydělala. Aha, takže jsem na to přeci jen přišla. Jo, Těreškovová, zase jsi rozluštila záhadu vesmíru. Hurá ti!

Za barem stál celkem mladý kluk a už od doby, kdy jsem přišla, si mě prohlížel. „Ahoj,“ pozdravil mě mile a usmál se. „Jak ti můžu pomoct?“

Trošku jsem pozvedla koutky. „No, slyšela jsem, že tu hledáte číšnici.“ Začala jsem zlehka, nechtěla jsem ho vyděsit nebo zaskočit.

„Copak? Hlásíš se dobrovolně?“ zasmál se.

„Ne asi, chtěla jsem vědět, jestli nesháníte někoho na tancování u tyče,“ pronesla jsem ironicky s protočením panenek. „Jasně že tu práci chci.“

Rozesmál se ještě víc. „Fajn, pojď za mnou.“ Hlavou hodil k nějakým zadním dveřím, které byly za barem.

Pokrčila jsem rameny, prošla zástěnou mezi pultem a šla za ním. Za těmi lítačkami byla schovaná dlouhá chodba plná utěrek, nářadí, krabic, pytlů a všeho možného. Nebyla tam žádná okna, takže tím pádem i tma.

„Jestli se mě chystáš znásilnit a pak zabít, tak sis mohl vybrat lepší místo, na tomhle umřít nechci,“ ozvala jsem se s nechutným výrazem na tváři.

Uchechtl se. „Ne, k tomu se zatím nechystám, ale pracují tu samí chlapi, takže si budeš muset zvyknout, nebo to po nás uklízet.“

„No, to to radši uklidím, než abych se na to dívala každý den, ale jde o to, jestli tu práci dostanu.“

„Neboj, šéf tu moc není, takže většinou se s novým pracovníkem jen rychle seznámí a zbytek nechá na nás. Je fajn, jenom je… divný. No, časem si zvykneš,“ podpořil mě a ukázal na bíle natřené dveře na druhém konci chodby. „Tam to je. Zaklepej, vejdi tam a neber si od něj víno, které ti nabídne, pak jsi pro něj jen někdo, kdo pije na pracovišti. Hodně štěstí,“ pousmál se, otočil a odešel.

„Díky,“ houkla jsem ještě za ním a čelem se otočila k té cloně, která mi bránila vidět na mého, možná budoucího šéfa. „Tak do toho,“ vyzvala jsem se a jemně zaťukala.

„Ať jste, kdo jste, vstupte,“ ozvalo se tlumeně za stěnou.

Vzala jsem za kliku a s trochu se klepajícími koleny vstoupila.

Za dřevěným, lakem natřeným stolem seděl muž středního věku. Měl malou bradku, hnědé oči mu zdobily černé brýle a na svalnatém těle měl oblek. Byl mohutný, nejspíš nějaký boxer, nebo tak něco, takže působil dost strašidelným dojmem.

„Dobrý den, jsem Diana Těreškovová a chtěla jsem se zeptat na ten post číšnice, pokud to tedy ještě platí,“ vyhrkla jsem dodatečně a promnula si ruce. Na vyjadřování budu muset ještě zapracovat.

Zarazil se s perem v ruce a díval se na mě tak zvláštním pohledem. Jako kdyby se mu zrovna splnil dávný sen, že by mohl udělat něco… radostného pro jeho nadřízeného. Aspoň to tak vypadalo.

„Říkala jste Diana Těreškovová?“ zeptal se ještě jednou a pomalu si sundal brýle.

Nervózně jsem přikývla. Divila jsem se, že to vůbec uměl vyslovit.

Usmál se. „Ano, nabídka pořád platí, posaďte se. Dáte si víno?“ Vyskočil ze židle a přesunul se k miniledničce. Ach, jaký servis.

Vzpomněla jsem si na radu toho kluka a zakroutila hlavou.

Pousmál se a nalil mi obyčejnou vodu. „Tady, abyste nebyla na suchu.“

„Díky.“

„No, takže… Jednalo by se o práci barmanky a servírky v jednom. Jen byste obsluhovala na baru a vyřizovala objednávky hostů u stolů. Nic složitého, David vás zaučí, pokud to bude nutné,“ pokrčil rameny v gestu, že v tom vůbec není problém. Když řekl jeho jméno, málem se mi zastavilo srdce. Vzpomněla jsem si totiž na Davida, který se mnou byl v Česku v dětském domově. Musím na něj zapomenout, už ho stejně nikdy neuvidím.

Pokývala jsem hlavou a radostně se usmála. „Myslím, že zaučování nebude nutné, ve své rodné zemi jsem už servírku dělala a být za barem snad není tak odlišné. Ale nejspíš tu bude problém v mém časovém rozmezí. Přihlásila jsem se totiž do školy a o víkendech dopoledne vypomáhám ve zdejší samoobsluze?“ zkřivila jsem obličej v usilovném přemýšlení. „Ale určitě bych mohla pracovat po škole, i když bych si musela najít někoho, kdo by mi hlídal brášku.“ Povzdechla jsem si, protože i když se to ještě před dvěma hodinami zdálo tak jednoduché a prosté, začaly se tvořit komplikace.

„S vaším bratrem určitě nebude problém, pokud nikoho neseženete, může si hrát vzadu, dokud vám neskončí směna,“ navrhl horlivě, až mu obočí vylétlo o kousek výš k vrásčitému čelu. Vypadalo to, že doopravdy shání výpomoc.

S veselým, ale hlavně úlevným výrazem jsem si oddychla. „Děkuju.“

A zase to bylo. Sepsali jsme smlouvu, domluvili si můj začátek a konec směny, plat a další den jsem mohla nastoupit. Byla jsem tak šťastná, že mám práci. Nikdo neměl v tu chvíli takovou radost, jakou jsem cítila já. Vždyť budu mít vlastní příjem peněz a nebudu muset sahat na ty zděděné. Ach, jaká slast.

Když jsem se rozloučila s barmanem Davidem a ohlásila mu, že jsem jeho spolupracovnice, rozzářila se mu očička, pogratuloval mi a s tím, že se těší na zítra, kdy máme společnou směnu, protože je pátek, jsme se rozloučili.

Spěchala jsem, snad i skoro utíkala, domů, abych tam byla dřív, než se Alexej probudí, ale bohužel. Když jsem odemykala vchodové dveře, slyšela jsem, jak si s někým povídá. Proboha!

Dveře nešly odemknout, tak jsem vzala za kliku a málem měla infarkt. Bylo odemčeno a u botníku neznámé boty. Sakra, sakra, sakra! První den a už se nám někdo „vloupal“ do domu? To je jako v nějaké kriminálce – to je zlý.

Vlítla jsem do Alexejova pokoje a znovu se o mě pokoušela mrtvice. Můj bráška seděl na posteli a v ruce držel plyšáka, kterého odmítal dát ochrance na letišti. Tahal ho za tlapky a přitom česky mluvil na indiána sedícího vedle něj, u nohou postele.

„Tohle je Believe, to jméno napadlo Di, která mi ho dala, a mně se to líbilo. Je to lev, protože jen lvi věří, že zase znovu zaprší. To mi taky řekla Dia. Jé, ahoj,“ zvolal a běžel mě obejmout, když si mě konečně všiml. Jen jsem zírala s otevřenou pusou, co všechno si pamatuje.

Zle jsem se podívala na Paula a začala křičet…


Komenty beru. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

THe

1)  THe (02.06.2013 20:59)

Sundance, ty mě začínáš štvát. Jak ti mám vysvětlit, že nic, co napíšeš, není nudný?!
Jsem zvědavá, co Di Paulovi řekne. Zasloužil by si pořádně seřvat...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek