Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Padnou si Paul a Dia do okna, nebo si půjdou vzájemně po krku? A co se stane, když uzavřou sázku? O co půjde, na jak dlouho a proč vlastně? Čtěte. :) Sundance

Chvilku jsem otvírala pusu naprázdno a později, když jsem zase našla hlasivky, jsem se ho chystala seřvat jak toho psa, ale vyšlo ze mě něco jako ,C-co?‘. Jsem to ale velký řečník.

„Slečno Cooperová, tohle je moje sestřenice. Seznamte se,“ pokynul mi, abych začala. Chytrej, ale já se nedám. Jen tak lehce ze mě moje jméno nevymámí.

Vzala jsem kolem ramen brášku, který doteď sledoval tento rozhovor bez nějaké známky pochopení, a řekla: „Tohle je můj bratr Alexej. Musíte ho omluvit, ale skoro vůbec neumí anglicky, ale co nejrychleji ho všechno naučím, aby rozuměl všemu, co učitel řekne,“ dodala jsem rychle, aby nemohla nic namítat. Indián se na mě zamračil, ale když jsem se jen ušklíbla, opět nahodil úsměv hollywoodské hvězdy – falešný jako prsa Pamely Anderson.

„Jak můžete být její bratranec, pane Lahote, když mi zrovna řekla, že pochází z dětského domova?“ ptala se zmateně a nedůvěřivě slečna Cooperová.

Otočila jsem se na „pana Lahoteho“ a škodolibě jsem se na něj podívala. „Ano, bratranče, vysvětli jí, jak je možné, že jsem tvoje sestřenice.“ Dostala jsem za dostiučinění.

„No, víte, je to dost smutný příběh. Její rodiče zemřeli, když mně bylo teprve patnáct, takže jsem ji a jejího bratra nemohl dostat do péče, ale pak už jsem je nemohl najít,“ lhal, jako když tiskne. Jen jsem zůstala zírat s otevřenou pusou. Uh! Ten to vzal z drsného konce.

„A vy snad pocházíte z Evropy?“ dál ho zpovídala a na mě a Ala házela pochybovačné pohledy.

„Ne, moji rodiče se do Ameriky přestěhovali ještě před tím, než jsem se narodil, takže prakticky ne.“

„Ale… jak vám můžu věřit?“ ptala se už skoro zoufale. Bylo mi jí tak líto. Nejradši bych jí řekla celou pravdu. Úplně celou a ještě ji prosila, aby nás odvezla na letiště, posadila do letadla směr Česká republika a s bílým kapesníčkem nám mávala z letištní haly.

To jsem ale nemohla. Alexejovi i Davidovi by to zničilo život. Ne, svou lítost musím potlačit, už kvůli nim.

„Máte pravdu, nemůžete, ale nešlo by to udělat jinak?“ Možná jsem si jen chtěla udržet hrdost a nemít nic společného s tím indiánem, ale na druhou stranu to byl zrovna hon, kdo do téhle školy dostane mého bratra.

Ten se celou dobu krčil u mé nohy a vykukoval jen tehdy, když promluvil ten vysoký kluk, aby na něj viděl. Byl zvědavý, ale ode mě se neodvážil vzdálit. Vyhoupla jsem si ho do náruče a vyčkávavě se podívala na ženu za dřevěným psacím stolem. Mnula si spánky, hlavu unaveně skloněnou a několikrát se nadechla, aby promluvila, ale nikdy nic neřekla.

Nepříjemné ticho prolomil jako vždy pohodový pan Lahote. „Pokud nevěříte, tak jak vám to můžeme dokázat?“ Sice rád prolamoval ticho, ale ne vždycky s dokonalým nápadem.

Pomalu zvedla oči a poraženě si povzdychla. „Dobře, oba dva vás tu zapíšu, ale chci vidět, že se chováte jako příbuzní. Vy,“ prstem tvrdě ukázala na indiána, „pomůžete své sestřenici, aby se váš bratranec naučil co nejrychleji anglicky. Okamžitě, jak přijdou ty listy, mi je donesete,“ rozhodla a přísně si nás přeměřila. Pak zkušeně vytáhla z jedné hromady dva papíry a začala se ptát: „Jméno vašeho bratra?“

„Alexej Těreškov.“

Slečna Cooperová se zarazila s propiskou v uprostřed pohybu. Rozpačitě zvedla pohled. „Jak se to, prosím vás, píše?“

Pousmála jsem se a propisku jí vzala z ruky. Naklonila jsem se nad papír, dlouhé zrzavé vlasy mi spadly přes ramena, až polechtaly na tváři už skoro spícího Alexeje, a já zatím vyplnila kolonku se jménem Ala, i s tím mým. Cítila jsem, jak se mi někdo díval přes rameno. Ať se dívá, beztak to nebude umět vyslovit.

Propisku jsem jí s úsměvem vrátila a narovnala se.

Výslech pokračoval dál. Datum narození, město, země, rodné číslo… Všechno tohle jsem jí nadiktovala, až na město a zemi. Indián nepotřebuje vědět, odkud jsem, stačí, že z nás udělal příbuzné.

„Bydliště?“

Adresu jsem jí také řekla, ale než to tam napsala, tak ke mně zvedla pohled. „Vy nebydlíte tady u Paula?“ Hlavou hodila k mému nově objevenému bratranci.

„Ne, mám s bratrem koupeny vlastní domek,“ vyvrátila jsem jí to. Být s ním v jedno domě? Ne, díky, to bych ho asi musela zbavit řeči.

„Oh, aha… No, ale jak mi tedy chcete dokázat, že jste doopravdy příbuzní, když ani nebydlíte v jednom domě?“ Už je to tady zase. Jak jí to mám vysvětlit? Říct jí pravdu?

Slova se zase chopil nejukecanější člověk v místnosti. „Jak chcete, abysme vám to dokázali?“ Dřív mluvil, než myslel, ale to je u bytostí mužského pohlaví běžné.

Unaveně si povzdechla. „Už jednou jsem vám to řekla. Chci, abyste se chovali jako bratranec a sestřenice. Tím to končí. Pane Lahote, v už máte být u pana Kayleho, abyste si tam odpykal svůj trest, takže prosím.“ Rukou mávla ke dveřím. Uklonil se jí a smekl imaginární klobouk. Zakřenil se na mě, ale než jsem mu to stihla oplatit, zbyl po něm jen rozvířený vzduch a zavírající se dveře.

„Tak my taky půjdeme, ať vás nezatěžujeme. A díky,“ pousmála jsem se na vděčně a i se spícím Alem v náručí jsem vyšla z kanceláře.

„Paul vám přinese všechno potřebné,“ uslyšela jsem ještě za sebou, než se dveře zabouchly. Ale hned za nimi mě čekalo překvapení.

„Co tu ještě chceš? Proč mi vůbec lezeš na oči?“ křičela jsem šeptem na Paula a vydala se i s mým těžkým nákladem přes parkoviště. Auto jsme ještě neměli a domů to byla dálka, takže jsem se připravila na brzké odumření rukou.

Dohnal mě. „Neměla bys mi být vděčná? Podal jsem tam skvělej výkon.“ Nasadil samolibý výraz a stupidní úsměv.

„Copak ty nechápeš, žes tam vlastně neřekl jedinou pravdivou věc?“ otočila jsem se na něj prudce. Má v hlavě vygumováno ze steroidů, nebo se s tím narodil? Kretén, kretén, kretén!!!

Taky se zastavil, ale pořád měl pohodový výraz. „No, ale to, že mi bylo patnáct, je pravda,“ zasmál se. Ha, ha, ha. Vtipe, vylez, pomyslela jsem si ironicky.

„Tobě asi nedochází, do čeho jsme se všichni tři namočili. Vysvětlím ti to tou tvojí řečí,“ řekla jsem mu naštvaně a spustila: „Úča nám nadiktovala, že spolu musíme bejt tak dlouho, dokud nepřijde vymyšlenej papír. Už chápeš?“

Díval se na mě se staženým obočím. „Chápu, že když si naštvaná, tak máš ještě výraznější přízvuk a si s tím fakt sexy,“ zamumlal zamyšleně. Už mi ruply nervy.

„Grrr. Jsi tak pitomej! Ty a já jsme spolu skončili!“ Otočila jsem se k odchodu.

„Chceš chodit do školy?“ ozval se za mými zády.

„Ne za takovou cenu.“ Zastavila jsem se, ale zůstala k němu obrácená zády.

„Chceš, aby tvůj bratr chodil do školy?“ Změnil směr myšlenek.

Tohle ale byla podpásovka. Na Ala nedám dopustit, takže když se o něm někdo jen zmíní, jsem až moc ochranitelská. Bojím se. Moc se bojím, že dopadne stejně jako moji přátelé v Česku – že umře.

Sklonila jsem hlavu a zhluboka se nadechla. „Ano.“ Zase jsem vydechla. „Jak si ale můžeš myslet, že tohle vyjde?“ vyjekla jsem a rychle se na něj otočila. „Je to nepromyšlený, hloupý a -“ Založil si ruce na prsou a znuděně mě přerušil.

„Víš, já nikdy neuměl myslet deset kroků dopředu, ale když jsem někdy zalhal, tak jsem se tý lži dokázal držet a vydržela, takže mi věř, že pokud tady chcete studovat, jako že chcete, tak asi pro to budete taky muset něco udělat,“ pronesl úplně klidně a při tom studoval svoje nehty. Asi mu přišly zajímavější než nějaká náctiletá holka s mladším bratrem a hromadou problémů na krku. Všechno je zajímavější než já.

„Fajn, tak se vytas s nějakým dokonalým plánem, ale řekneš mi ho, až mi domů přineseš ty papíry. Nechci, aby Alexeje bolelo za krkem, takže ho radši odnesu domů,“ pousmála jsem se na něj váhavě a zase se vydala přes parkoviště. Už jsem byla skoro u silnice, po které pak budu muset jít tak dvacet minut zpátky domů. Co bych pro mladšího bratra neudělala.

„Můžu ho vzít a donýst až k vám domů,“ nabídl se a natáhl ke mně ruce s úmyslem, že mu do nich předám Ala. Ne, to bych nikdy neudělala. Nikdy bych ho nedala do cizích rukou – v tomto případě doslova.

Ucukla jsem s ním a víc si ho k sobě přitiskla. „Ne, já to zvládnu. Ty bys měl jít za tím chlapem, ať nemáš průšvih,“ zavrčela jsem na něj. Ještě před chvílí jsem se s ním pokoušela vyjít, ale teď mi došlo, že já vlastně nemám proč se o to snažit. Já jemu nic nedlužím, i když by se to ode mě mělo očekávat. „Víš, fakt bys měl jít. Dones mi ty papíry a pak se domluvíme, jak tuhle… záležitost vyřešíme. Ale vůbec si nemaluj, že se z nás nějakou záhadou stanou nejlepší kamarádi. Fakt nemám zájem se s někým skamarádit, chci jen vystudovat, abych měla nějakej ten debilní papír a mohla do líp placený práce,“ řekla jsem mu narovinu a už skoro vybouchla. Vždycky jsem byla jako časovaná bomba, jen počkat, až mě někdo odjistí – a teď se tak stalo. Za dnešek jsem toho měla plné zuby, problémy s bratrovou angličtinou a k tomu ještě neznámé příbuzenské vztahy? Ne, to je moc na moje nervy.

„Ale copak ty nechceš, abych ti nějak pomohl?“ zeptal se ublíženě a přiblížil se ke mně.

Já jsem na oplátku o krok ustoupila. „Ne, už jsi pomohl až dost. Mě nezajímá, jak to uděláš, ale až nastoupíme do školy, tak nás nikdo nebude nazývat tvými příbuznými. Už nemám sílu se s tebou hádat,“ povzdechla jsem si a ještě přes rameno zavolala: „My dva bysme nikdy nemohli bejt příbuzný. Každej z nás je úplně jinej.“

„Ale ty nevíš, že protiklady se přitahují?“ slyšela jsem, jak za mnou zakřičel.

Už po několikáté jsem se k němu prudce otočila. Já snad domů nedojdu dneska. „Fajn, pokud si myslíš, že je tak snadný vydržet s někým, jako jsem já, ještě když nerozumíš naší řeči?“ zeptala jsem se ho rozčileně a i s probouzejícím se Alexejem jsem udělala krok k němu. „Okay, tak co takhle sázka? Když to s námi oběma,“ zdůraznila jsem a bradou hodila k Alovi, „vydržíš měsíc, vyhrál jsi a řekneš si odměnu, když ne, tak nám dáš pokoj a o výhru si říkám já. Ber, nebo nech,“ nadzvedla jsem obočí a pevně se mu zadívala do očí. Myslela jsem si, že vycouvá a my budeme mít pokoj, ale…

„Fajn, to beru, ale co přesně myslíš tím ,vydržet‘?“ zeptal se a nedůvěřivě si mě přeměřil.

„No, rozhodně budeš muset být co nejvíc v naší společnosti, občas můžeš přijet k nám, brácha potřebuje někoho stejného pohlaví, ale nikomu o té sázce neřekneš a vyvrátíš tu sestřenici,“ upřesnila jsem mu to a zamračila se na něj, když se zašklebil.

„To mám jako s tímhle,“ rukou obsáhl celé mé tělo, „vydržet měsíc? Ou, to bude utrpení,“ povzdechl si. „Ale sázku nevzdávám a tu sestřenici asi už nevyvrátím, jelikož se to určitě ví po celé škole. Smůla, no,“ zasmál se, ale v očích mu blýskalo.

Mračila jsem se víc a víc, ale pak zase nasadila umělý úsměv ala Paul Lahote. „Fajn, takže teď nás budeš muset co nejvíc vyhledávat, jinak prohraješ. Asi mi odumřou ruce, takže se zatím měj, bratránku,“ ještě jsem na něj ironicky zavolala přes rameno a s přiblblým úsměvem šla pryč. Ty to ale brzo vzdáš, pomyslela jsem si.

„Neboj, hned po škole mě budeš mít před očima. Přeci ti musím donést ty papíry,“ připomněl se mi a už utíkal pryč.

Mám takový divný pocit, že tohle je fakt šílený nápad…

 

 


 

 

No, snad se vám ještě pořád líbí a zůstaneme aspoň na stejném počtu komentů, jako jsme teď. :)

 

Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  AleriaSalvatore (26.05.2013 14:35)

Omouvám se,napsala jsem to ke špatné kapitole. :DD

6)  AleriaSalvatore (26.05.2013 14:35)

Opět skvělí!!

THe

5)  THe (15.05.2013 21:41)

Absťák.
Takže čtu znovu.
Miluju to víc než na-poprvé (píše se to dohromady nebo ne?). Jestli to teda jde...

4)  verrisek151 (14.05.2013 17:22)

Krása :) :) :) kdy bude další ty hlášky jsou super

3)  Komula (13.05.2013 20:02)

2)  AleriaSalvatore (11.05.2013 08:33)

Dostala jsem se k povídce až teda,ale fakt se mi líbí!Těším se na další kapitolu!!

THe

1)  THe (10.05.2013 17:06)

16:56 - Prosím, ať je tam další ka- JO!
16:58 - „Alexej Těreškov.“ Tak jo, to jméno miluju. A větu „Jak se to, prosím vás, píše?“ taky!
17:01 - „Chápu, že když si naštvaná, tak máš ještě výraznější přízvuk a si s tím fakt sexy." Ne, prosím, já už se dneska nechci smát, namůžu si hlasivky!
17:04 - Ta sázka je skvělá!

Dobře, celou tu kapitolu miluju. Tohle ještě bude zábava. Zároveň se ale bojím "toho, co zabíjelo Dianiny kamarády". Každopádně:

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek