Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Tak se nám tak konečně objeví Paul a hned Di zamotá hlavu. Jde o to, v jakém smyslu. ;) Sundance

Když letadlo dosedlo na ranvej, všechno se seběhlo tak rychle, že jsme nakonec zakotvili v malé rezervaci jménem La Push. Nebyla to nějaká velká oblast s vysokým počtem obyvatel, ale jen malé zapadlé místo, které je přesně pro někoho, kdo utekl ze své země. Tady začneme nový život. Tedy aspoň v to doufám.

První dvě noci jsme bydleli v hotelu, který nebyl ani moc drahý, ani moc zašlý, takže to bylo první plus. Druhé nastalo, když jsem našla nádherný malinký domeček o dvou pokojích, kuchyni a obýváku. Přesně pro nás. Jeho majitel dům prodával dost levně, takže jsem se nemusela trápit s nějakým nájemným, anebo moc vysokou prodejní cenou.

Říkala jsem si, že všechno jde nějak moc hladce, že se určitě něco zvrtne, ale i když jsem byla s Alem ve zdejší škole, abych ho tam zapsala, nic se nedělo. Prostě obyčejný den v novém domově.

„Di, ty nebudeš chodit do školy?“ zeptal se mě česky, když jsem ho vedla spletitými uličkami k ředitelně. Nevěděla jsem, jak jsem poznala, že je tímhle směrem, ale sváděla jsem to na instinkt.

Za celou dobu, co jsem musela všechno kolem zařizovat, mě tohle vůbec nenapadlo. Měla jsem v plánu, že když on bude ve škole, já budu někde v práci vydělávat peníze. Nechci pořád sahat po našem dědictví.

„A ty bys chtěl, abych chodila do školy?“ podívala jsem se na něj zvědavě. Doufala jsem, že se o to nebude zajímat, ale v tu dobu jsem nějak přehlédla, že už vyrostl a není to ten malý, ubrečený kluk, který si ani nedokázal sám zavázat tkaničky. Stal se z něj silný, vůdčí a hodný chlapec, jenž dokáže všechno, co si usmyslí.

„Jo, musíš chodit do školy. Nechci mít sestru, která neumí spočítat jedna plus jedna,“ vysvětlil a s hrdě vypnutým hrudníkem si to kráčel chodbou. Doopravdy jsem se snažila nesmát, ale nešlo to a já se trošku uchechtla.

Zamaskovala jsem to kašlem, ale i přesto jsem postřehla, jak se jeho malé obočí stáhlo k sobě a mezi ním se mu udělala malá vráska – mračil se. Trošku jsem si odkašlala, abych dala najevo, že mě v krku „doopravdy“ něco zašimralo.

„To není vtipný. Ty musíš chodit do školy, abys mi mohla radit s úkolama,“ namítl a podíval se na mě psím pohledem. Kdo by mu dokázal odolat?

„Cestou si to ještě promyslím,“ slíbila jsem a rozcuchala mu vlasy.

Šťastně se usmál a srovnal si účes. Byl veselé, hyperaktivní, roztomilé a chytré dítě, se kterým se nikdy nenudíte a které se o sebe dokáže samo postarat, ale když začnu chodit do školy, nebudu moct vydělávat nějaké peníze a na naše dědictví se mi sahat nechce. Plánovala jsem to mít jenom jako náhradní plán, kdybych nemohla najít práci.

Zrovna jsme stáli před ředitelnou a já už zvedala ruku, abych nás ohlásila pořádným bušením na dveře, ale Alexej promluvil zoufalým hlasem dřív, než jsem to stihla udělat.

„Di, ale jak se budu domlouvat, když neumím anglicky? Nebudu jim rozumět,“ zamumlal se sklopenou hlavou. Mnohem zajímavější mu připadaly jeho boty, než jeho vlastní sestra stojící naproti němu. Bylo mi ho tak líto, ale do školy chodit musí.

Přitáhla jsem si ho k sobě a bradou se opřela o jeho hlavu. On mě objal kolem pasu a zavřel oči.

„Víš co? Až dnes přijdeme domů, začnu tě anglicky učit a uvidíš, že za pár týdnů budeš šprechtit jako rodilý Američan,“ snažila jsem se mu zvednout náladu. Trošku se zachechtal a utřel si nos. „Vidíš, neboj, všechno bude v pořádku,“ pousmála jsem se na něj a z kapsy vytáhla papírové kapesníčky a jeden mu nabídla.

„Ale ty první dny stejně nebudu nic rozumět, tak jak to uděláme?“ ptal se mě pořád se špetkou obav v hlase.

Užuž jsem se nadechovala, abych ho uklidnila, že to nějak zvládneme, ale v tom se rozrazily dveře do ředitelny a za nimi stál vysoký, svalnatý, opálený indián. Mohlo mu být tak dvacet, ale v očích mu hrály jiskřičky jako u malého dítěte. I když měl naštvaný výraz, vypadalo to, že je to jen přetvářka.

Rychle jsem schovala Ala za sebe, protože to vypadalo, že ten kluk je v sedmém nebi a vůbec nevnímá, co se kolem něj děje. Kdyby takový kombajn šlápl na mého brášku, museli by ho ihned převést na jednotku intenzivní péče.

„Tak nashle, slečno Cooperová, doufám, že příště mi dáte mírnější trest,“ zavolal ještě přes rameno do hloubi kanceláře a bez ohlédnutí za sebou s úsměvem zavřel. Až v tu chvíli si všiml, že tu stojíme. Měli jsme štěstí, uviděl nás dřív, než nás stačil povalit. „Oh, sorry, ňák sem vás přehlídl,“ zakřenil se a povídal se na Alexeje. Ten se na oplátku koukal na něj, ale protože mu nic nerozuměl, jen si ho prohlížel od hlavy k patě. „Co ty, prde, budeš chodit k nám do školy?“ zeptal se ho.

Al mu doopravdy nemohl nic rozumět, tak rychle hodil pohledem ke mně. Hledal pomoc. Pousmála jsem se na svého bratříčka a tomu obrovi odpověděla.

„Jo, bude sem chodit, ale pozor na pusu, není to totiž prd,“ zavrčela jsem na něj anglicky.

„Hej, ty nejsi Američanka.“ Nebyla to otázka, jen to konstatoval a na moji předešlou výhružku nijak nereagoval.

„Problém?“ zamračila jsem se na něj a vzala Ala za ramena. „Promiň, ale pokud mám pak ještě všechno stihnout, musíme jít.“

„Jo? A projdete přese mě?“ nadzvedl obočí a rukou se opřel o futra dveří. „Nejdřív mi řekni, odkud jsi a jak se jmenuješ, pak možná projdeš,“ usmál se krutě a začal poklepávat nohou. Jako malý dítě, pomyslela jsem si znuděně.

„Pocházím odnikud a pro tebe jsem ta, která tě fakt poníží, když neuhneš z cesty,“ usmála jsem se na něj sladkým, ale falešným úsměvem. Viděl by to i slepý.

„Ségra, o čem se bavíte?“ zatahal mě za rukáv bratr. Musel si připadat jako při tenisovém zápase. Nejdřív hlava na jednu stranu, později na druhou a zase zpět. Bylo mi tak líto, že neuměl anglicky, až se mi vehnaly slzy do očí. Musím ho to naučit! Je to chytrý kluk, učí se rychle.

„No, řekl ti, že jsi prd, tak jsem mu to vyvrátila. A teď mě nechce pustit, dokud mu neřeknu, odkud jsme a mé jméno, ale neboj, neudělala jsem to a ani to nemám v úmyslu,“ odvětila jsem mu s úsměvem a už podruhé mu rozcuchala vlasy. Ten indián nás jenom zmateně sledoval –spadl mu hřebínek.

Vyvalil na mě oči. „On mi řekl prd, jo? Tak to mu řekni, že jestli si na tebe bude dovolovat, tak mu dám nakládačku,“ řekl odhodlaně, založil si ruce na prsou a s naštvaným výrazem se otočil na něj.

Zasmála jsem se tomu, ale poslušně jsem to přetlumočila.

„Máte docela pěkný jazyk, ale je to dost… kostrbatý,“ promluvil zamyšleně indián a zase ignoroval můj předešlý překlad. „No, do jaký jde třídy?“ Hlavou hodil k Alovi.

„To ti může bejt úplně jedno,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a zaťukala na dveře za ním. „Když dovolíš, musíme jít, nebo tu vystojíme ďůlek a s tebou na jednom místě bych už dýl nevydržela, takže adios,“ rozloučila jsem se s ním s krutým smíchem a postrčila Alexeje do místnosti za ním hned, jak nějaká dáma otevřela dveře.

Indián ani nestihl říct hrnec a už jsem mu zavírala dveře před nosem. Beztak šel na druhou stranu.

„Dobrý den, jmenuji se Diana Těreškovová a tohle je můj bratr Alexej,“ začala jsem nás představovat sympatické starší dámě, která seděla narovnaná za psacím stolem v malé kanceláři. Ala jsem postrčila trošičku dopředu, aby byl vidět.

„Dobrý den,“ zamumlal anglicky. Uměl základní pozdravy, jelikož ve škole v Česku měli anglický jazyk, ale vedli ho pouze jako kroužek, takže neměl tolik možností, jak se to pořádně naučit.

Pousmála jsem se na něj a pak zase promluvila k paní za stolem. „Chtěla bych tu zapsat svého bratra do školy…“ podívala jsem se na něj, když se zamračil, pokračovala jsem, „a sebe taky.“

Na tváři mu začal hrát tak široký úsměv, až jsem říkala, že to je možná i dobrý nápad. Mohla bych pracovat po škole, jenom bych musela vymyslet, kdo by hlídal Ala. Ale to je starost na potom.

„Dobře, takže vás poprosím o vydání vašich rodných listů, ale bohužel, bez vašich rodičů to nepůjde, pokud nemáte bratra v pěstounské péči. Kolik vám je, smím-li se zeptat?“ nadzvedla zvědavě jedno obočí a podívala se na mě přes obrouček brýlí.

A sakra! Vůbec mě nenapadlo, že by mohla potřebovat nějaký doklad totožnosti. Blbá, blbá, blbá! Jsem tak pitomá. Vždyť jsem si měla uvědomit, že bez něčeho, co dokáže mou totožnost, nás do školy asi těžko přihlásí. Blbá!

Musela jsem okamžitě vymyslet nějakou výmluvu, jinak se rovnou můžeme pakovat ze země. „Víte, teprve nedávno mi bylo šestnáct a dřív jsme byli v dětském domově. Slíbili, že nám rodné listy pošlou, ale zatím nic nepřišlo. Nešlo by to tedy udělat zatím bez něj?“ ptala jsem se už skoro zoufale, ale s nadějí. Tak nějak jsem doufala, že mi to teď projde a pak se na to zapomene. Snad…

„No, myslím, že k vašemu přijetí to bude doopravdy k zapotřebí. Nevíte, kdy by mohl přijít?“ zeptala se mě žena za pultem a sundala si brýle z očí.

„No, posílají ho z… z Evropy, takže to může trvat dlouho,“ lhala jsem úspěšně a málem si nabila. Užuž jsem chtěla říct, že ho odeslali z Česka, ale včas jsem se zarazila. To by bylo až moc konkrétní a nás by mohli odvést zpět do Prahy. „V naší zemi může mít opatrovník nad patnáct let, ne nad jednadvacet jak je to u vás,“ dodala jsem rychle.

Zjevně jsem ji tímhle vším zarazila. „Oh, z Evropy? Ale to by mohlo trvat i několik týdnů, ne-li měsíců. Pokud tu chcete studovat, měli byste začít co nejdřív. Ale bohužel, nemůžeme vás bez řádného dokladu přijmout. Potřebuji nějak vědět vaši totožnost a –“ Pokračovala by ještě hodně dlouho, kdyby někdo nerozrazil dveře a nevtrhl dovnitř jako velká voda.

„Sestřenko, kam ses mi ztratila? Hledal jsem tě všude a ty ses šla rovnou přihlásit? Si ňák hrr, nezdá se ti?“ smál se ten vysoký indián, přišel ke mně a v pohodě mě ležérně objal kolem ramen.

 

 


 


Děkuji těm, co čtou, ale hlavně těm, co komentují. ;) Myslím, že už jsem zase ve starých kolejích, ale to posuďte samy. ;)

 

P.S.: Čeština vyznačená kurzívou. ;)


Sun

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Nemo (06.05.2013 20:35)

Rychle další! :D

Terry

3)  Terry (06.05.2013 17:08)

Konečně Paul! super kapča ;)

2)  Mia (06.05.2013 12:23)

Takže asi tak :)

THe

1)  THe (06.05.2013 06:59)

Alexej je úžasný! Mám staršího bráchu a mladší sestru (a ještě nenarozenou sestru), ale takhle se k sobě tedy nechováme. Ale vzhledem k tomu, jak žili, to chápu, protože nic, než lásku k sobě, vlastně neměli.
A Paul... Líbí se mi ten konec, vážně jo. Jsem zvědavá, jak to bude dál!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella