Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Dia je doma z nemocnice. Jak se to bude vyvíjet dál a co bude potřebovat k tomu, aby Paulovi odpustila?

Domů jsem se dostala až po pár dnech. Pociťovala jsem na sobě nějaké příznaky, na které mě před mým odchodem upozornil doktor. Je mi špatně od žaludku, zhubla jsem pět kilo a jde to pořád dolů, i když se snažím jíst, tak to nejde. A i moje noční pocení se stupňuje. Prostě se uprostřed noci probudím úplně mokrá. V poslední době se mojí denní pochoutkou stalo časté převlékání postele.

Prostě a jednoduše – jsem zahrabaná v pěkný sračce, ze které mě už asi nikdo a nic nevytáhne. Smiř se s tím, Dio, jinak tě sežere tvůj vlastní strach.

Copak by kohokoli napadlo, že dítě, kterému je teprve šestnáct, bude mít leukemii, bude se přátelit s vlkem a uteče ze své rodné země? Myslím, že tohle by nevymyslel ani blázen, který jen sedí na posteli a houpe se sem a tam. Kdoví, možná se ze mě za pár týdnů taky takový stane. I když doufám, že ne. Svěrací kazajky vypadají fakt nepohodlně. Ale zdání klame...

Někdo zaklepal na dveře mého pokoje. Měla jsem je pootevřené, abych slyšela, co se děje dole. Nechala jsem tam Ri s Davidem samotné s malým, tak doufám, že ho ohlídají a nikdo nepřijde k úhoně.

Čekala jsem tedy mezi dveřmi někoho z těch tří, ale místo nich tam byl Paul. Jo, asi nastal nejvyšší čas si popovídat.

Posadila jsem se na posteli a kývla ke svým nohám. Pochopil a za chvíli jsme seděli naproti sobě v tureckém sedu a zkoumali se pohledy. Ten jeho mě propaloval, doslova se mi dostával pod kůži, ale já odmítala sklopit pohled. Spíš jsem se do něj snažila dostat co nejvíc odvahy, i když to byl zrovna v tu chvíli jediný pocit, který mi chyběl.

Ano, ještě pořád jsem se ho bála, ale už jsem se to nechystala dát otevřeně najevo. Můj život bude – podle posledních životních událostí – dost krátký, takže mi asi na stáhnutý ocas nezbývá čas ani prostor.

„Tak co potřebuješ?“ odhodlala jsem se zeptat a střelila po něm pohledem. Navázání očního kontaktu by mi mohlo přivodit infarkt – tak nějak měl na sobě hodně upnuté tričko a jeho svaly byly... oh.

Zhluboka se nadechl. „Myslím, že to víš.“

„Napadá mě plno věcí, o kterých by sis chtěl promluvit, takže musíš být konkrétnější,“ pokrčila jsem nevinně rameny a polkla. Snažila jsem se kontrolovat svůj pohled. No, moc to nešlo.

„Fajn,“ rozhodil ruce, „přišel jsem, abychom konečně vyřešili tu naši záležitost ohledně... mě.“

„A o jakou záležitost se jedná?“ dělala jsem blbou. Jo, bavilo mě ho trápit. Ospravedlňovala jsem se tím, že mu to jen oplácím stejnou měrou.

„Prosím tě, začni se chovat jako dospělá a promluv si se mnou o mně a mém... vlkovi,“ napomenul mě a mezi očima se mu udělala malinkatá vráska. Jako kdybych já mohla, že se v něco takového proměnil. Ale mohl za to vůbec někdo?

„Víš, v tom možná bude problém. Já ještě nejsem dospělá. Jsem jenom šestnáctiletá holka, co se stará o mladšího bratra a své dva kamarády, kteří mi ale už přijeli pomoct, takže buď od té lásky a už se vykvákni, co na tom chceš probírat.“ Už mi praskly nervi. Možná bych to ještě chvilku vydržela, ale padala na mě únava – ano, zase –, tak jsem musela přikročit rovnou k řešení celé naší situace.

Prohrábl si vlasy. „Víš, strašně by mě zajímalo, co si o mně myslíš. Teď, když víš, co jsem. Jestli ještě má vůbec cenu se snažit o tvoje... přátelství,“ promluvil po chvíli rozklepaným hlasem. Takhle nervózního jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Pokaždé se snažil vypadat drsně jako šmirgl, ale občas skutek utek. Teď mu ta maska spadla a on se přede mnou jevil jako mladý, nerozumný kluk, který sice ví, jak potrápit dívčí srdce, ale s kamarádstvím si neví rady.

Unaveně jsem se na něj pousmála. „Neříkal jsi náhodou sám, že máme sázku, která se nesmí porušit?“ culila jsem se na něj a nadzvedla obočí.

Rozchechtal se, až se se mnou začala matrace pohupovat. „To je pravda, ale teď na to asi není dobrá doba, když jsi ještě nějaká rozlámaná. Asi jako větvička,“ smál se mi a ukazoval na mě. Mu dám větvičku, co se do něj vejde.

Popadla jsem nejbližší polštář a začala s ním do něj bušit ze všech stran. Chechtal se ještě víc a jen si bránil obličej. Kdyby chtěl, mohl mi ho jednoduše vytrhnout z rukou, ale neudělal to. Snažil se mi udělat radost, došlo mi a já přestala.

„Co je? Jsi v pohodě?“ ptal se hned zmateně a prohlížel si mě ze všech stran.

Přikývla jsem.

Začal se zvedat. „Asi bych už měl jít, jsi unavená, potřebuješ spát.“

„Ne!“ vykřikla jsem rychle, až jsem se zastyděla. Ale ne na moc dlouho. „Zůstaň tu se mnou.“ Nevím proč ani jak, ale najednou mi povídání s ním nepřipadalo jako nejhorší trávení volného času na světě. Mám ho ráda, je to můj kamarád – a ti přeci tráví čas spolu.

Překvapeně se na mě mezi dveřmi otočil. Nic neříkal, jen stál a vyčkával, co udělám já.

Pokrčila jsem nevinně rameny a natáhla se na postel. Odsunula jsem se ke straně a poklepala na volné místo vedle sebe.

Ztuhl na místě a vykulil oči. Zase jsem trhla rameny a podepřela si hlavu rukama. Zaváhal, ale nakonec vykročil zase zpátky do místnosti a opatrně, aby se mě ani nedotkl, si lehal ke mně.

„Nejsem hadrová panenka,“ zasmála jsem se.

„To ne, ale taky nejsi vlk jako někdo,“ vyplázl jazyk a zazubil se.

„Vyprávěj mi o vás, předpokládám, že i ostatní kluci jsou... takoví. Jak to funguje?“ ptala jsem se a lehla si na bok, abych na něj dobře viděla, hlavu jsem si podepřela rukou, loket opřený o postel.

Povzdechl si. „A co chceš vědět?“

Potěšeně jsem se zavrtěla. „No, když se chceš přeměnit, co uděláš, aby se to povedhle lo?“

„Pomyslim na to, jak mnou prochází teplo, když se měním a jak se mi šíří do celého těla. Je to složité, nedokážu to vysvětlil pořádně.“

„A jak dlouho to trvá?“

„Tak deset vteřin.“

„Kdy se ti to stalo poprvé?“

„Před třemi lety.“

„Tak brzo?“

„Jo.“

„Tohle nemá cenu!“ křikla jsem na něj.

„Proč?“ nechápal.

„Přesně proto,“ povzdechla jsem si. „Snažím se s tebou povídat, ale tvoje odpovědi jsou fakt dětinské. Nevím, kdo je větší dítě. Promiň, ale musím se obléct, je neděle a já musím do baru, jinak mě vyhodí, takže...“ Nedokončenou větu jsem nechala viset ve vzduchu a smutně se na něj podívala. Já se snažila, ale asi to bylo málo – a moc času už nemám.

„Jo, jasně,“ vyhrkl a odešel.

Se zmatkem v hlavě jsem se oblékla do pracovního oblečení a já sešla schody. Nakoukla jsem do kuchyně. Kluci dělali úkoly a Ri se motala kolem nich s pánví a nandavala jim opečené maso s brambory.

Proklouzla jsem do předsíně, kde jsem se potichu obula a vypadla. Nikdo z nich nechtěl, abych někam chodila, a jelikož je zítra škola, byli proti i s tou. Já ale nemohla zameškat jak práci, tak školu, takže utéct byl nejlepší způsob, jak vydělat peníze, nedostat padáka a udělat maturitu. Nebo se k ní aspoň dostat.

Potichoučku jsem za sebou zavřela dveře a tiše si oddechla. Spadl ze mě pocit viny, že jsem jim nic neřekla o tom, kam se chystám, protože teď jsem za to byla ráda. Nechtěla jsem zrovna poslouchat jejich řeči o tom, jak musím odpočívat, abych nabrala co nejdřív nové síly. To jsou řečičky jen do větru. Všichni ví, že potřebujeme peníze, a jediná, kdo něco vydělává, jsem já, takže je jasné, že prostě pracovat jít musím.

Došla jsem zamyšleně do baru. Když jsem vešla dovnitř, do nosu mě udeřil pach cigaret, alkoholu a nechutného pachu lidí, kteří tu vysedávali od večera do rána a naopak. Dnes tu bylo už teď dost lidí, a to je teprve jedenáct hodin, takže další zákazníci se sem dorazí naobědvat.

„Ahoj, Davide,“ mávla jsem na mého kolegu, který se zrovna míhal kolem boxů a nevěděl, kde mu hlava stojí. „Už jsem tu, tak ti jdu pomoct.“

„Nazdar, jsem rád, že konečně někdo, dneska je to tu jako na běžícím pásu. Bereš si bar nebo boxy?“

„No, jelikož si teď byl ty u boxů, tak to bude teďka moje místo. Jdi si k baru, tam se tak neutaháš,“ mrkla jsem na něj, hodila si za pult věci, zavázala si poloviční zástěru a už to jelo.

„Mimochodem, Diano, nebyla jsi náhodou v nemocnici?“ zeptal se mě po pár minutách, když jsem se objevila u pípy, abych nějakým třem chlapům načepovala.

Zvedla jsem k němu překvapeně pohled a v hlavě mi šrotovalo. Jak to mohl zjistit? Věděl to jen Paul s Alem a Davem s Ri. Nikdo z nich by to neřekl jen tak někomu. „Jak to víš?“ přimhouřila jsem oči a měřila si ho pohledem.

„Já...“ Odmlčel se. „Já ani nevím. Jak... já si to nepamatuju,“ řekl překvapeně a přestal s připravováním koktejlu. Zamyslel se, ale asi na nic nepřišel.

„Ty si to nepamatuješ?“ ptala jsem se trochu nevěřícně a měřila si ho pohledem.

Zavrtěl hlavou. „Je to divný.“

pokrčila jsem rameny a dělala, že to dál už neřeším, ale pravda byla, že mi to v hlavě šrotovalo. Zrovna jsem totiž měla déjà vu. Jak řekl, že si nic nepamatuje, přišlo mi, jako bych to už někdy zažila. Nevzpomínala jsem si. Nebylo to doopravdy, jako kdybych to viděla v televizi nebo... nebo se mi o tom zdálo. No jasně, já jsem měla zase věštecký sen. Kruci.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  wlxie (20.01.2014 18:30)

Moooc hezká a super povídka. Těším se na další kapitolu. ;) ;)

1)  bara (12.01.2014 20:42)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek