Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Co se mohlo Die stát, když do ní Ri hustila? Jaké to mělo následky a co se dozví? Čtěte. ;) Sundance

A dost!“ zařvala na mě Laura, když jsem nepřítomně krájela cibuli a málem si uřízla prsty. I David s Alexejem, kteří seděli za stolem, málem taky vyletěli z kůže.

Co je?“ ptala jsem se zmateně a na krvácející ránu si přitiskla papírovou utěrku.

Takhle to dál nejde. Vždyť ani nevím, kde máš hlavu a kde patu. Okamžitě zvedneš telefon, zavoláš mu a promluvíš si s ním. Jinak to udělám já,“ vyhrožovala mi, ale ať jsem se snažila mozek zapojit sebevíc, prostě jsem nemohla přijít na to, o čem mluví. Poslední dobou mi připadalo, jako kdybych žila jen přes nějakou clonu. Bývalo mi blbě od žaludku, motala se mi hlava, pořád jsem byla ospalá a unavená, ale nejhorší bylo, že jsem přestala mít chuť k jídlu. Co se mi to sakra děje?

Povzdechla si. „Di, nedělej ze sebe debila. Víš co? Jdu mu zavolat, ty tu mezitím vydrž. Musíte si to mezi sebou vyřešit, jinak se z toho zcvoknete oba. Čekej tady!“ Aby dodala svým slovům důraz – i když to nebylo nutné –, prstem ukázala na nejbližší židli. Pak se otočila a odkráčela do obýváku.

Do mozku mi ještě nedošlo, že jde vlastně volat Paulovi, protože jsem to ještě nestačila pochopit, tak jsem za ní jen vyplázla jazyk a to rozesmálo oba dva kluky. Pak se mi ale zamotala hlava a já se snažila přidržet kuchyňské linky, ale byla jsem daleko, rukou jsem o ni jen zavadila a už se viděla na zemi. Na poslední chvíli mě zachytily hřejivé ruce.

Vzhlédla jsem k Davidovi, ale jeho obličej jsem nemohla rozeznat, byl rozostřený. Pořád se mi šíleně motala hlava a po pár dalších vteřinách jsem upadla do bezvědomí. Jediné, co vím, jsou další ještě teplejší ruce, které mě nesou kdoví kam.

 

Probudila jsem se v bílé místnosti se dvěma okny a různými přístroji, kde každý z nich pípal do jiného rytmu. Bylo tam jen jedno lůžko, na kterém jsem ležela, a jedno křeslo, na kterém spal rozvalený Paul. V tu chvíli mě nezajímalo, co tu dělá on, ale co tu dělám já.

Jediné, co jsem si pamatovala, byly fakt teplé ruce, které jen tak někdo nemá. Tyhle patřily jedinému člověku na světě, který do mě viděl lépe, než kdo jiný – dokonce líp než Laura i David. Proč?

Zamrkala jsem, protože mé oči se ještě nestačily přizpůsobit světlu. Bylo to tu tak... sterilní, až se mi z toho zvedal žaludek.

„Paule, vstávej,“ promluvila jsem na něj za pár minut. Potřebovala jsem vědět, co se stalo a kde jsou ostatní. Spíš jsem hlavně chtěla zjistit, proč je tu se mnou Paul, proč ne ostatní? Moje rodina? „Dělej, vstávej.“

pomalu otevřel oči, zvedl hlavu a zadíval se na mě. „Jak se cítíš?“ zeptal se. V jeho hlase nebyla znát jediná špetka ironie, sarkasmu nebo posměchu.

Překvapeně jsem otevřela pusu. Čekala jsem všelico, ale zrovna tohle ne. „J-jo, jde t-to,“ vykoktala jsem, ale pak si vzpomněla na to, co jsem od něj vlastně původně chtěla. Odkašlala jsem si. „Kde jsou ostatní? Proč tu se mnou nechali zrovna tebe? Já... ani nevím, co se stalo.“ Připadala jsem si zrazená, když mě tu nechali.

Promnul si oči. Po ránu asi neměl moc vtipnou náladu. „Oni chtěli mluvit s doktorem. Prý byl strašně vystrašenej, když ti udělali všechny ty vyšetření a já nevím co. Říkali, že to z něj dostanou za každou cenu. Pak už ale nepřišli, tak jsem tu s tebou zůstal.“ Pokrčil rameny a protáhl se.

„A co se mi teda stalo?“ Otázka za milion.

„No, to se právě snaží zjistit od toho doktora, ale myslím, že to už vzdali,“ vysvětlil a upřel na mě pohled. „Je ti už fakt dobře? Necejtíš se nějak divně nebo tak?“

Vypadalo to, že se fakt stará, ale stejně jsem jen zavrtěla hlavou... s odstupem. Nevím, jestli mu můžu věřit, protože ještě pořád zjišťuju, jak ten jeho vlk vlastně funguje a jak do toho zapadám já. Co já vím, proč se o mě zajímá? Třeba mě k něčemu potřebuje a jsem pro něj vlastně jen figurka v nějaké zvrácené hře. Ale jen možná.

Oddechl si. „Fajn, vydržíš tu chvilku sama? Dojdu se podívat, kde jsou ostatní. Třeba už jsou někde tady.“

Jen jsem přikývla a zkoumavě ho sledovala pohledem. „Proč tu se mnou jsi?“ zeptala jsem se těsně před tím, než otevřel dveře.

„Jak to myslíš?“ překvapeně se na mě otočil, ruku stále na klice.

Polkla jsem. „Mohl jsi kdykoliv odejít, ale zůstals. Proč?“

Zakřenil se. „Sázka je sázka.“ Po téhle větě na mě mrkl a zmizel za dveřmi.

To jako vážně po všem, co se stalo, hrajeme ještě tu naši praštěnou hru, kdy se každý snaží splnit to, co slíbil? Není to až moc dětinské? Dio, ty naivko, vždyť v podstatě ještě děti jste, vynadala jsem sama sobě a spadla zpátky do polštářů.

Asi po čtvrt hodině se otevřely dveře a v nich stála Laura s Davidem a za nimi vykukoval malý Alexej. Byli všichni tak nějak nervózní a snažili se na mě smát, ale moc jim to nešlo. Nechápala jsem to, tak jsem se jenom posadila, rozevřela náruč a nechala si do ní mého bratra skočit. Přitiskla jsem si ho k sobě a hlavu mu zavrtala hluboko do zrzavých vlasů.

Bál jsem se, že se ti něco stalo,“ vzlykal a pevně si mě tiskl k sobě... stejně jako já jeho.

Pšš, jsem tu,“ hladila jsem ho po vlasech, „jsem tu a už se nikam nechystám.“

Někdo zaklepal na pootevřené dveře. Vzhlédla jsem a uviděla vysokého muže, kolem padesáti, jak v ruce svírá desky a smutně na nás hledí. Vypadal na sympatického chlápka v bílém plášti, ale já věděla, že většinou je to posel... a ještě častěji špatných zpráv.

Odtáhla jsem bratra od sebe a zadívala se na něj. „Dobrý den,“ kývla jsem. Možná jsem se rovnou měla zeptat: Tak co? Co mi neseš? No, myslím, že to by asi ani jeden z nás nerozdýchal.

„Dobrej. Koukám, že už jste se všichni našli. Moc nerad ruším vaši společnou chvilku, ale potřebuji s vámi mluvit... o samotě,“ dodal a já hlasitě polkla. Jak říkám, častější jsou ty špatné.

Ostatní se na mě podívali, spíš čekali, jestli je tu náhodou nenechám, ale bohužel. Chtěla jsem se dozvědět, co mi ten doktůrek má říct. Stejně si myslím, že on je posel špatných zpráv jen proto, že ostatní personál si myslí, že má moc milou tvářičku na to, aby po něm pacient něco hodil.

Tak jsem na ostatní jen kývla a počkala, dokud nezmizí za dveřmi. Jako poslední vyšel Paul a ještě se na mě ohlédl a hodil pohled hodný Iana Somerhaldera. Arogantní, sexy a velmi, ale fakt velmi nebezpečný.

„Slečno... ehm, Tereskovova?“ Větu obrátil v otázku. Chápala jsem to, moje příjmení je některým Američanům jazykolamem.

Jen jsem se pousmála a přikývla.

Taky se mu na tváři objevil úsměv, ale jen na malou chvilinku, pak zase zmizel. Když se ale usmál, vypadal tak o dvacet let mladší. Vrásky se mu vyhladily, v očích najednou byl chlapecký záblesk...

„Mohl bych se vás zeptat, jestli jste už někdy dřív neztratila vědomí? Třeba když jste se hodně praštila do hlavy, bolestí nebo vyčerpáním? Potřebuji to nutně vědět, abych vám mohl s jistotou určit diagnózu,“ vychrlil ze sebe a pak se rychle nadechl. Skoro se zalykal, jak rychle to bylo. Z něčeho byl nervózní. Možná z mé odpovědi.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nikdy předtím se mi to nestalo.“

Zmučeně vydechl a posadil se do křesla vedle postele. „A netrpěla jste poslední dobou nějakými zvláštními příznaky nějaké nemoci? Cokoliv, co by nám mohlo pomoci?“ ptal se mě naléhavě a já začala dolovat z paměti.

„No, posledních pár měsíců jsem často unavená, ale to může být z práce a ze školy. Taky strašně snadno – i teď v létě – chytnu rýmu, kašel, bolesti v krku. A často se mi motá hlava a mám rozmazané vidění, podobá se to tomu pocitu, jako když rychle vstanete třeba z dřepu, jak se vám zamotá hlava. Hm, taky přestávám mít chuť k jídlu, jako by se mi hnusilo. Prostě ho nemůžu pomalu ani polknout, v noci se docela potím a bolí mě břicho... Ale všechno tohle může být od čehokoli jiného, nemusím být hned nemocná. Třeba na mě jenom něco leze,“ vyhrkla jsem hned, když jsem uviděla, jak se zatvářil strašně vyděšeně a pak si promnul oči a hlavu položil do dlaní.

„Slečno, myslím, že tohle nebude jen obyčejná chřipka. Tohle je něco horšího, než si myslíte, a je mi moc líto, že vám to musím oznámit zrovna já,“ pronesl velmi pomalu. Volil si správná slova a mluvil tichým, třesoucím se hlasem.

Začala jsem mít strach.

 


Co myslíte, že Dianě může být, když se toho bojí i doktor? No, věřte mi, dozvíte se to už v příští kapitolce, která, doufám, bude co nejdřív. ;) Snažila jsem se sem tuhle přidat co nejrychle, myslím, že se mi to docela povedlo, i když mi je jasné, že pro někoho to je pořád moc pozdě.

Nezlobte se na mě a mějte se mnou trpělivost, já se časem srovnám a polepším. ;) Šťastné a veselé vánoce.

 

Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  bara (25.12.2013 16:20)

THe

1)  THe (25.12.2013 10:53)

Sun, musím se Ti strašně moc omluvit, že jsem poslední kapitoly vůbec nekomentovala. Vždycky jsem je ale četla a doufám, že se nezlobíš; napíšu ti komentář alespoň sem.

Víš, už když jsem poprvé četla Rozbřesk, tak jsem si strašně oblíbila Paula a Rachel. Jejich příběh je tam ale vyjádřený strašně krátce, takže jsem následně přečetla snad všechny české i anglické FF, které by o nich dvou pojednávaly. Zpočátku jsem se na tenhle tvůj příběh dívala trochu skepticky, protože už mám prostě vžitého Paula s Rachel, ale rychle jsi mě přesvědčila, že je to vlastně úplně jedno. Moc se mi líbí, jak píšeš, vytváříš zajímavé charaktery i dějové linky.

Díky za tuhle povídku, stejně jako předtím za Tetu!

Mimochodem, končit TAKOVÝMHLE cliffhangerem, to se přece nedělá!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek