Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Co takhle pohled Paula? Jak on reagoval na příjezd Davida a Laury? Jak se cítil, když mu Dia ani nedala šanci to vysvětlit? ;) Sundance

Paul (zpětný pohled)

 

Pokurvil jsem to v největší možné míře. Nejenom že jsem jí o sobě neřekl, ale ještě jsem jí to ani nedokázal vysvětlit, když jsem měl možnost. Kdybych byl ráznější a neposlechl ji ve všem na slovo, jak mi třeba řekla, abych mlčel, tak bych s ní teď mohl vést úplně obyčejný rozhovor o tom, co jsem. Ale ne, já prostě udělám, cokoliv mi řekne. Zajímalo by mě, jestli bych vyskočil z okna, kdyby mi to rozkázala.

Došel jsem k závěru, že bych pro ni udělal cokoliv, jenom aby byla šťastná. Ale dokážu se od ní držet dál, když si to přeje? Ne, to asi ne.

Vyšel jsem z jejího domu a vydal se ulicí. Nevěděl jsem, kam mířím, dokud jsem se nezarazil u kraje lesa, ze kterého bylo vidět na její dům. Chci ji snad šmírovat? Ne, snažím se ji jenom ochránit, ale jak dlouho mi to vydrží? Sakra, dneska je moje hlava plná otázek, při kterých na drtivou většinu neznám odpověď.

Seděl jsem u jednoho z keřů, se kterým jsem splýval, a pozoroval ji oknem v kuchyni. Dost ji zasáhla moje nedávná přítomnost, ale nezdálo se, že by to nezvládala, i když se to asi snažila vstřebat se spoustou alkoholu v krvi. Řekl jsem si, že ji to jednou nezabije. Její mozek by si asi měl na chvíli oddechnout.

Za dalších dvacet minut se objevila u jejích dveří dvojice lidí, strašně se smáli, ale pak se zase utišovali. Nastražil jsem sluch a zaposlouchal se do jejich hovoru. No, za chvíli jsem toho nechal, protože se mezi sebou bavili nějakým cizím jazykem. Byl to ten, kterým občas mluvila Di s Alem – čeština.

Zajímalo mě, kdo to je, jeden hlas byl ženský – možná ještě dívčí – a druhý bych typoval na kluka kolem osmnácti. Kdo by to mohl být?

Nakonec jen fakt originálně zaklepali, a když se Di za dveřmi vzpamatovala, začalo bouřlivé vítání. Je možné, že by to byli ti její kamarádi, o kterých mluvila? Že by za ní přijeli z Česka?

 

Strávili tam asi celou noc, protože druhý den přišli i společně do školy. Já jsem zmizel kolem třetí ráno, když už nehrozilo, že by ještě někdo byl vzhůru.

Čekal jsem na Dianu před školou, ale moje odhodlání promluvit si s ní mě opouštělo s každou další sekundou, kterou nepřicházela. Vždycky s Alexejem chodila skoro ve stejnou dobu, ale teď měla zpoždění. Řekl jsem si, že ještě tak deset minut počkám a pak půjdu na hodinu.

Čekání se vyplatilo a ona se přesně za tři minuty a dvacet čtyři sekund – ano, hodně jsem se nudil – dovalila. Vlastně se dovalili oni – byl s ní ten kluk, kterého jsem včera slyšel před jejími dveřmi, ta dívka stála vedle ní a o něčem se tiše bavily, ale i když jí Di odpovídala, pořád pohledem hypnotizovala mě. A samozřejmě nesměl chybět ten malý rošťák, se kterým se teď ale na celé kolo smál ten kluk.

Polkl jsem nutkání na něj zakřičet, aby Ala nechal na pokoji, a radši se soustředil na to, co si ty dvě povídaly. Zase to byla marná snaha, protože spolu mluvily svým rodným jazykem. Asi bych se ho měl naučit.

Čekal jsem, dokud se Dia i s tou dívkou nerozhoupaly k nějakému pohybu. Nakonec mě obešly hodně velikým obloukem a mířily si to do kanceláře školy. Ti dva šli poslušně za nimi.

Povzdechl jsem si a otočil se k odchodu, když jsem ale narazil do Jareda. Znal se s Diou a měl ji rád, vlastně všichni z mé party ji měli rádi. Kdo by taky ne, že jo?

„Ty blbečku, víš, jak jsem se tě lekl?“ vynadal jsem mu a obešel ho.

Dohnal mě až u skřínky a rovnou spustil: „Tak co se stalo?“ chtěl vědět.

„Ví to,“ řekl jsem prostě se zlomeným hlasem a práskl dvířky tak prudce, až se ohbí trochu promáčklo. Neřešil jsem to a se svěšenými rameny se vydal do třídy.

„Jak to?“ Jared si prostě nedá pokoj.

„Nějak to viděla. Říkala něco o vizi, co já vím, prostě to ví a už mě nikdy nepustí ani k sobě, ani k prckovi. Je konec,“ vyštěkl jsem na něj.

Zatvářil se překvapeně, ale stáhl se a vydal do své učebny.

Stál jsem jako přikovaný uprostřed chodby a v hlavě mi šrotovalo, když jsem uslyšel rozhovor dvou prvaček kousek ode mě.

„Slyšelas to? Ta Těreškovovic přivedla do školy novou holku a jednoho kluka. Prej sem budou taky chodit. Má je tu teď provádět,“ povídala ta první.

Stačilo mi to k tomu, abych sebral svoje saky paky a pádil k hlavním dveřím. Musím ji zastihnout dřív, než se vrátí do své učebny. Schoval jsem se ve stínu hlavních dveří a čekal, dokud jimi i s těmi dvěma neprošla. Užuž jsem ji chtěl sáhnout na rameno a pronést nějaký proslov, ale pak jsem ruku zase stáhl. Co jsem jí měl říct, když tu byli i oni?

Čekal jsem... a čekal. Tak nějak jsem si to sice nechtěl přiznat, ale pořád jsem to odkládat, až jsem začal doufat, že se stane něco, co mi můj plán překazí.

Nakonec jsem si s ní promluvil, ale jak jsem čekal. Bála se mě, a když jsem se jí dotkl, skoro vykřikla a rychle se mi vymanila. Asi pět vteřin se koukala do prázdna a pak zase zaostřila – něco přede mnou zrovna skryla.

Ublížila mi tím nejhorším možným způsobem – zavrhla mě. I když řekla, že rány hojí jenom čas, viděl jsem na ní, že ty její asi už nikdy nezhojí. Ale i přesto to nevzdám a dál se budu snažit, aby mě pochopila a odpustila mi. Jednou snad přijde čas...

Zase jsem se zarazil, protože opět předvídala dopředu. Jak mohla vědět, že budu mít rozvázanou tkaničku? Jak to viděla? Má snad nějaké vnitřní oko, kterým vidí budoucnost? Nebo si to prostě domyslela, když se podívala na moje boty?

Zatřepal jsem hlavou a šel na hodinu. Nevím, co se to děje, ale přijdu na to.

 

 

Dia

 

Jak jsem mohla být tak blbá a říct mu, že si rozbije hubu? Fajn, o jeden případ na pohotovosti méně, ale o to bude jeden pokoj v blázinci plnější. Já bych se fakt měla naučit kontrolovat pusu, protože jinak by se mi mohlo stát, že vykecám něco, co jsem říct třeba ani nechtěla. Je to se mnou těžký.

Celým dnes jsem tak nějak proplouvala. Ukazovala jsem Lauře a Davidovi třídy, ve kterých mají zrovna hodiny, pak šla na tu svoji a završila to obědem v jídelně. Moc často jsme tam s Alem nechodili, ale když tu teď máme někoho navíc, už se nemusím bát, že bych se prozradila nebo něco podobného.

Tak jak se vám tu líbí?“ ptala jsem se jich, když jsme se posadili k nejvzdálenějšímu stolu.

Ri se zahihňala a já vykulila oči. „Je tu strašně moc kluků, jak si mám asi vybral?“ Ach, její starosti bych chtěla mít.

Občas tě fakt nechápu. Utekli jsme z Česka a ty přemejšlíš, jakýho kluka chceš jako první?“ vrtěla jsem hlavou, ale smála se.

Nasadila ublížený obličej. „A co ten tvůj?“ zeptala se s velkým zadostiučiněním.

Můj?“ hlas mi vyletěl o oktávu výš a oči jsem hledala v bramborové kaši na mém talíři.

Ri jen nevinně pokrčila rameny a hlavu zabořila do talíře.

 


Má cenu se omlouvat za tak dlouhou dobu bez přídání další kapči? Asi ne, co? Ale stejně - omlouvám se a doufám, že počet čtenářů stejně nepoklesne. ;)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek