Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Hope%20is%20always%20here.jpg

Druhé kulatiny. Jak dopadne shledání Diany a jejích starých přátel? A co se jí bude honit hlavou, když už ví, co je Paul zač? ;) Sundance

Otevřela jsem oči a protáhla se. Za okny byla ještě tma, tak jsem svůj pohled směřovala k budíku, který mi ležel na nočním stolku. Bylo teprve tři čtvrtě na šest, ale mně už se spát nechtělo, do školy normálně vstávám v půl deváté. Nevěděla jsem, proč už nechci spát, co se vlastně včera stalo tak důležitého?

Ri a Dave! uvědomila jsem si zčistajasna a vyskočila z postele. Udělám jim překvápko a připravím úplně nejlepší snídani, jakou kdy jedli.

Hodila jsem na sebe riflové kraťasy, volné tílko s potiskem a vklouzla do svých domácích papučí, jak jim říkal Al. Nikdy jsem nechápala holky, které v takových vedrech mohly nosit sukně a já nevím co dalšího. Vždyť jim to musí být jenom na obtíž. Ještě jsem si trochu namalovala obličej, abych nevypadala jako zombie.

Potichu jsem se vykradla z pokoje a vykoukla na chodbu, jestli jsem náhodou někoho nevzbudila a on se teď netoulá po domě, ale nikdo tu nebyl, tak jsem po špičkách sešla ze schodů a zavřela se v kuchyni. Rozhodla jsem se ukuchtit palačinky, jak to bývá v amerických filmech. Tam vždycky mají tak honosné snídaně, o kterých si obyčejní lidé mohou nechat jen zdát.

Začala jsem tedy tvořit svůj výtvor a u toho přemýšlet, co budeme dělat dál. Asi by se David i Laura měli přihlásit taky do školy. Mohli bychom chodit do stejné třídy, to by se snad nějak dalo zařídit a ohledně zápisu. No, myslím, že s těmi třemi taškami, se kterými přijeli, by bylo fakt trapné, kdyby neměli rodný list jako někdo, že jo, Těreškovová.

Ale pořád nás bude na jednu domácnost málo. I kdyby za mě Ri vzala práci v obchodě, pořád budu muset sahat na naše dědictví, abych splácela a platila všechno, co mám. A peníze si od nich odmítám brát.

Paul, problesklo mi hlavou a já sebou cukla. Zrovna jsem v ruce držela nůž, abych nakrájela rohlíky a udělala mně a Alovi svačinu do školy, takže jsem se nepěkně řízla do dlaně. Bolelo to jako čert, ale nadávky jsem spolkla a na ránu si přiložila utěrku. Za pár vteřin byla nasáklá krví, tak jsem skočila pro náplast, ušmikla veliký kus, abych zakryla celou ránu, zalepila a pokračovala. Přeci mě neskolí jedna rána.

To, co mě dneska asi skolí, bude Paul. Jak se mu můžu vůbec podívat do očí? Jak bych s ním mohla mluvit? Neznám nic, co bych mohla udělat pro to, abych přijala to, co je. Chápu, že si to sám nevybral a že za to nemůže ani z malinkaté části, ale pořád je pro nás nebezpečný. Nebo ne? Ten večer, kdy nás chtěl napadnout ten rudooký upír, nás přeci chránil. Ještě mě čumákem strkal pryč, abych neviděla, co mu udělá. Proč mu tak záleželo na tom, co si o něm myslím?

Povzdechla jsem si, promnula si spánky a začala smažit palačinky. Zrovna v tu chvíli, kdy jsem na pánev nalila první, se ode dveří ozvalo zakašlání. Lekla jsem se a málem upustila misku s těstem, ale naštěstí jsem ji držela jen pár centimetrů nad kuchyňskou linkou, takže se o ni vlastně jen opřela.

Vyděsilas mě,“ vyčetla jsem jí, ale usmívala jsem se.

Promiň, ale nevěděla jsem, jak jinak upoutat tvoji pozornost. Viděla jsem na tobě zase ten pohled, kterej tě vždycky prozradí,“ usmívala se šibalsky a ukradla mi jednu kostičku nakrájené okurky, kterou jsem si jen tak pro chuť vzala. Já osobně na palačinky neměla ani pomyšlení. Můj žaludek byl jako na vodě, je možné, že to on mě probudil.

Jakej pohled?“ nechápala jsem a otočila palačinku.

Takovej ten, kterej máš vždycky, když přemejšlíš nad ňákým klukem,“ vysvětlila a mezitím, co já jsem dávala palačinku na talíř a stříkala na ni šlehačku ve tvaru smajlíka, nalila na pánev těsto na další placku.

Překvapeně jsem se na ni podívala. „Cože?“

Viděla jsem to vždycky, když si myslela na Lukyho, tak se teď nedělej. Tak kterej to je?“ vyzvídala a smála se.

Zavrtěla jsem s povzdechem hlavou. „Jenom jsem vymýšlela, co mám dělat s Paulem. Nevím, jak se k němu mám chovat, co říkat, co ne, prostě je to všechno takový zmatený.“

Ten vlk? Jmenuje se Paul?“ Už žádná legrace, teď nastal vážný rozhovor, který nebyl Ri nijak podobný.

Přikývla jsem.

Víš, neříkám, že mě ten tvůj pohled nepřekvapil. Od doby, kdys byla s Lukym, je to už dlouho a od tehdy si ho už neměla. Čekala jsem, že se tak budeš tvářit, až zase budeš s někým chodit, ale ty s tím Paulem nechodíš, ne?“

Zavrtěla jsem hlavou a čekala, co dalšího mi na to řekne. Vždycky dávala dobré rady.

Nevím, jakou má povahu a jak vypadá, i když si to dokážu živě představit,“ dodala se smíchem, ale pak pokračovala zase vážně, „ale vím to, že ty by ses do debila nikdy nezamilovala. Netvař se tak překvapeně, vidím to na tobě. Už jenom to, že přemýšlíš, co bys měla udělat, je znak toho, že ho nechceš nechat jen tak být. Já, kdybych se to o někom dozvěděla, bych vzala nohy na ramena. Ty si ale pořád tady, to znamená, že o něj jen tak přijít nechceš. Snažíš se vymyslet způsob, jak se s ním pořád bavit.“

Odkdy se z ní stal psycholog? Nikdy jsem ji neslyšela mluvit takhle rozumně a chytře. Možná, že za těch pár měsíců, co jsme se neviděly, se každá z nás změnila, ale každá jiným způsobem.

Co bych jí na to měla říct? Rozhodně vím, že do toho magora zamilovaná nejsem, ale co k němu tedy cítím?Já... jediný, co vím, je to, že ho určitě nemiluju, ale chodíme spolu do školy a já nevím, jak se k němu mám chovat. Mám ho ignorovat, nebo si to nějak vyříkat?“ mlela jsem nesmysly. „Kurva!“ Třískla jsem s naběračkou a opřela se o linku. Necítila jsem se nejlíp a tohle mi fakt nepřidávalo. Zrychleně jsem dýchala a dívala se na okraj desky.

Klid, zlato, už jsme tady, bude to dobrý, už vás neopustíme, na nic už nebudeš sama,“ konejšila mě a hladila po zádech.

Těžce jsem vydechla. „Víš, já už ani nevím, jestli jsem na něj vůbec naštvaná. Jo, jasně, měl mi to říct dřív, ale on za to vlastně nemůže. Co mám dělat, Ri?“ ptala jsem se zoufale a upřela na ni svůj pohled.

Pousmála se. „Máš ho ráda, viď?“

Asi malinko jo,“ přiznala jsem, ale rozhodně jsem ho nemilovala.

Je to jednoduché. Až ho uvidíš, nech ho, ať udělá první krok. Zareaguj instinktivně a uvidíš, co je podle tebe nejlepší,“ mrkla na mě a obmotala mi ruce kolem ramen. „Mám tě ráda, Di, a nechci, abys byla nešťastná.“

Usmála jsem se, ale to už se do kuchyně vřítili kluci.

Hej, tady je povolená jenom dvacítka,“ zasmála jsem se a zase nahodila svou už obnošenou masku alá jsem v pohodě.

Prohrál jsi,“ smál se Davovi Alexej a celý šťastný si sedl ke stolu. Položila jsem před něj palačinku s usměvavým obličejem a on se rozesmál. Jako kdyby měl tolik přebytečné energie, kolik mám já dohromady za dva týdny.

I před Davida a Ri jsem postavila talíře se smajlíky a odešla dosmažit zbytek.

 

***

 

Tak jdeme?“ křikla jsem do hloubi domu od vchodu. Ukecala jsem oba dva, aby se taky zapsali k nám na školu, ale oni ne a ne se vyprdelit. Bude to těžké.

Jasně, jasně, už jsme tady,“ křikla na mě Ri a hnala se po schodech dolů. Dave ji následoval.

Dělej, Lau, jinak přijdeme pozdě,“ pobízel ji i malý Alexej a já se pousmála nad přezdívkou, kterou jí dal, když byl ještě malinký. Doteď mu zůstala a oslovuje ji tak jenom on.

Neříkal jsi mi ještě nedávno, jak se ti do školy nechce?“ utahovala jsem si z něj a zamkla dům. Vydali jsme se po chodníku ke škole. Cesta nám trvala vždycky kolem dvaceti minut, takže pokaždé bylo dost času si s bráškou popovídat.

Začervenal se. „Teď se tam těším.“

A to zajímalo samozřejmě Davida. „A pročpak?“

Ri se přidala. „Tobě se tam líbí nějaká holčina?“ zeptala se usměvavě.

Zrudl ještě víc a pomalu přikývl. „Jo,“ šeptl a oči měl zabořené do chodníku.

Neboj, nikomu to nepovíme,“ mrkl na něj můj kamarád a ležérně ho objal kolem ramen. „A řekneš mi, co sis pro ni dneska přichystal?“

Al přikývl a vytáhl se na špičky, aby mu to mohl pošeptat do ucha. S Laurou jsme se na sebe jen zaculily a jako správné kamarádky pokračovaly v cestě. Nebudeme jim přeci kazit jejich chlapskou chvilku, když ji brácha zase může mít. Neříkám, že to s Paulem bylo jiné, byli si také dost blízcí, ale tihle dva se znali prostě déle a věděli, co od sebe čekat.

Povzdechla jsem si při myšlence na Paula. Měla jsem ho ráda, byl to dobrý kamarád, ale vystavovat brášku – a teď i mé kamarády – nebezpečí nechci. Prostě to bez něj musím vydržet. Když už se rozhodl, že se se mnou skamarádí, měl počítat s tím, že se to stejně jednou dozvím – je jedno, jakým to bylo způsobem. Měl mi to říct, anebo nebýt tak překvapený, když jsem mu to oznámila já.

Chodí do týhle školy?“ zeptala se a já hned věděla, o kom mluví. Paul. Jako kdyby věděla, co se mi zrovna honí hlavou.

Jen jsem kývla a pokračovala v cestě. Kluky jsem slyšela za sebou, jak jsou už taky v pohybu.

A ukážeš mi ho?“ Šla na mě opatrně. Krůček po krůčku, jako kdyby se bála, že ji pošlu do toho temného místa. Moc často se takhle nechovala.

Jen jsem trhla hlavou na znamení, že klidně jo. Co by se tím mohlo zkazit? Aspoň bude vědět, na koho si dávat pozor.

Myslíš, že tu svoji nenávist budeš moct hrát donekonečna? Vidím, že ti na něm nějakým způsobem záleží, i když si to ty sama nechceš přiznat, tak proč si s ním o tom jednoduše nepromluvíš?“ Ha, tak tenhle vtip se jí povedl.

A co bych si s ním asi měla povídat?!“ vykřikla jsem. „Jo, možná, že ho určitým způsobem ráda mám, ale on je něco... jiného. Jak bych se mohla bavit s tvorem, o kterém ani nevím, co je?“ Při slově tvor jsem se otřásla.

Ne všichni, kteří se jinak chovají a vypadají, jsou jiní,“ poznamenala a hodila blonďatými vlasy. Znala jsem to gesto. Znamenalo to, že s tím má své osobní zkušenosti, ale nerada se s nimi bude s někým dělit. Co přede mnou tají?

Ty o něm něco víš?“

Ne, měla bych?“ odpověděla úplně klidně. Tohle byla pravda.

A už jsi někdy slyšela o podobném... druhu?“

Ne.“ Tohle byla lež. Nejsem blbá a i když ji neznám celý život, tři roky stačí na to, aby si každý uvědomil, kdy lže a kdy mluví pravdu. Nechala jsem to ale být, protože moje mysl se teď zaobírala něčím jiným.

Byl opřený o zeď hned vedle vchodu do hlavní budovy školy. Jednu nohu měl pokrčenou a chodidlo opřené o bílou stěnu. Vypadal tak suverénně, skoro bych řekla sexy, ale já věděla, že když chce, tak může mít čtyři nohy, srst a tři metry. To bylo to, co mě posledních několik desítek hodin strašilo.

Ztuhla jsem, jen na něj zírala a odmítala jít dál. Co teď?

Ri se zmateně ohlédla, když jsem ji nenásledovala přes přechod ke škole. „Co se děje?“ zeptala se zmateně, ale to už se ke mně připojil i Al a zmateně těkal pohledem ze mě na Paula.

Dio, co se stalo? Proč nejdeš za Paulem?“ ptal se mě stejně zmateně jako před chvílí ona.

To je on?“ chtěla vědět a hlavou hodila k jeho osobě. Ne, kurva, to je duch! pomyslela jsem si naštvaně a taky trochu vystrašeně. Co když si se mnou bude chtít promluvit? Nechci s ním zůstat někde osamotě.

Přikývla jsem a váhavě vykročila. „Zajdeme rovnou do kanceláře. Možná by vás mohli přijmout hned a zítra byste nastoupili. Uvidíme,“ přemýšlela jsem nahlas a snažila se udržet si klidný hlas. Co já vím, třeba může slyšet i to, co si teď povídáme, i když je to dálka přes celé parkoviště.

Se sklopenou hlavou jsem to vzala co největším obloukem kolem něj. Došlo mi, že kdybych začala na celé parkoviště křičet, že se mění ve vlka, asi by mi urval hlavu. Jeho tajemství je u mě a Davida s Ri v bezpečí, ale to neznamená, že se s ním chci bavit. Jako by se ve mně vzepřela nějaká příčka a já přes ni nemohla. Neviděla jsem ho už jako bezvadného, vtipné, milého a občas chytrého kluka, který mě vždycky podržel a rozesmál, teď jsem ho viděla jako to zvíře, které nás ale v tom lese zachránilo. Třeba se ovládá, i když je přeměněný, co já vím...

Zrak jsem zvedla až těsně před tím, než jsem zašla za roh, ale neušel mi jeho bolestný pohled, kterým se zabodával do toho mého. Nikdy, doopravdy nikdy bych mu nechtěla ničím ublížit už jenom proto, co pro mě a Alexeje udělal, ale tohle přesahovalo moji logiku. Nechci se s ním bavit, ale ani mu nechci ublížit. Proč si připadám jako pětileté dítě, které se neumí rozhodnout?

V kanceláři se všechno vyřídilo rychle, oba dva mohli nastoupit ještě dnes. Dostali rozvrh a plánek školy a na rozdíl ode mě si s sebou do světa vzali rodný list. Ano, někdo je praktický a jiný přemýšlí o tom, co měl udělat, až po tom, co to měl udělat.

Popřála jsem jim štěstí, dovedla každého do své třídy a sama zamířila do té své. Sekretářka mě omluvila u učitele s tím, že pomáhám k začlenění nových studentů, takže jsem se na hodinu ani nějak moc nehrnula a pomaličku kráčela tichou chodbou.

Už jsem byla skoro u své třídy, když mi někdo zastoupil za rohem cestu a já mu narazila do hrudi.

Rychle jsem vykoktala omluvu a vzhlédla, omluva mi zatrnula na rtech. „Paule...“ Čeština mi v tuhle chvíli připadala daleko lepší – možná proto, že jsem ji posledních několik hodin nepřetržitě používala. „Co chceš?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem původně chtěla.

Zarazil se a pak se pousmál. „Vaše řeč je fakt pěkná,“ poznamenal, ale když jsem si odfrkla a chtěla ho obejít, chytil mě za paži.

 

V hlavě se mi vynořila ta samá situace, ale tak o pět minut později. Paula jsem tam nechala stát samotného a šla do své třídy. Když jsem zavřela dveře třídy, vykročil se zdrceným výrazem opačným směrem, ale pak se nosem zabořil do země. Pod pravou botou měl přišlápnutou tkaničku té druhé.

 

Ztuhla jsem a rychle se mu vytrhla. O tři kroky jsem ustoupili a bedlivě se na něj zadívala. Až teď mi začalo docházet, jak moc horký je. Zamračila jsem se a třela si místo, kde se mě dotkl. Pořád jsem tam cítila jeho horkou ruku, jak klouže po té mé, když mě pouštěl. Nechtěla jsem na sobě dát nic znát, tak jsem se snažila si udržet stejný výraz.

„Tak co chceš?“ vrčela jsem na něj a každé slovo odsekávala, až by mohlo tvořit jednotlivou větu.

Zhluboka se nadechl. „Já ti to všechno chci vysvětlit a om-“

Rázně jsem ho přerušila. „Dost. Já na tohle teď nemám čas. Všechno chápu, protože jsem to viděla, a nejspíš si to teď potřebuju všechno objasnit a vstřebat. Nevím, jak je to možné a ani nevím, co si o tom mám myslet. Potřebuju čas,“ vysvětlovala jsem mu zoufale.

Spodní ret se mu zachvěl. „Kolik?“ zeptal se s obavami.

Pokrčila jsem rameny a stáhla obličej do bolestné grimasy. „Kolik bude třeba.“

„Ale já se nevzdám. Klidně se ti budu omlouvat každý den, dokud mi neodpustíš. Udělal jsem chybu, že jsem ti o sobě neřekl, tak mi, prosím, odpusť,“ prosil s bolestí v hlase. Rychle jsem se otočila zády k němu a čelem ke své třídě.

„Rány zahojí jen čas, tak mi ho dopřej. A až budeš odcházet, zavaž si tkaničku, jinak si dost nepěkně narazíš nos,“ varovala jsem ho ještě po dlouhém přemýšlení. To, že se já nemůžu rozhodnout, co s ním, neznamená, že ho nemůžu varovat.

Otevřel pusu a nadechoval se k odpovědi, ale to jsem už klepala na dveře své třídy.

 


Doufám, že jste si kapitolu užili a že mě zahrnete komentáři. Jsem na sebe hrdá, že jsem čtyři a půl strany napsala za tak krátkou chvíli. Doufám, že to aspoň většina z vás ocení a zanechá aspoň nějakého smajlíka. Ultimáta dávat nebudu, ale potěšilo by mě to...

 

S přáním všeho dobrého a brzkého shledání u další kapitoly,

Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  leah (30.04.2014 20:11)

kapča supr, jenom bych si přála nějakej zvrat, například v podobě pořádného romantického vztahu mezi Diou a Paulem..jinak píšeš super a tvoje povídky jsou mi potřebným únikem z té nekonečné šedi reality..

ambra

1)  ambra (22.11.2013 07:27)

Sundance, můžeš si prosím před schválením článek aspoň jednou otevřít a zkontrolovat, jestli ti funguje obrázek? Pokaždé, když na mě vyjde publikace, ho musím opravovat. Tohle je 20. kapitola, bylo by načase to dát do kupy. Díky.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek