Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Hope%20is%20always%20here.jpg

Tak konečně na cestě... někam. ;) Sundance

I když jsem mu to vlastně skoro přikázala, nic neříkal a jen s překvapeným pohledem se vrátil zpět do pokoje. Trošku jsme mu pomohli a za pár minut stáli na autobusové zastávce kousek od děcáku a čekali, až přijede něco, co nás dopraví někam. Bylo úplně jedno kam, jen ať nás to zaveze daleko odtud.

„Tak, ahoj Dio, a neboj se, já vás doopravdy najdu,“ mrkl na mě optimisticky a já měla chuť dát mu přes hubu. Prostě mi vadilo, jak je veselý, i když je jasné, že se už nikdy neuvidíme. No, nechtěl tomu věřit.

„Jsi blbej,“ zakroutila jsem hlavou a se smutných úsměvem ho objala. Já jsem nebyla tak optimistická, i když většinou já povzbuzuju ty ostatní. Něco mi říkalo, že tohle je naposledy, kdy ho vidím.

„A ty se starej o svojí sestru, jsi teď jediný chlap, který ji může ochránit,“ mrkl na Alexeje a pousmál se. Prohrábl mu vlasy a objal ho. Můj bratr jeho objetí opětoval, i když nejspíš nechápal, proč se loučí. Nevěděla jsem, co mu říct, tak jsem jenom doufala, že se nebude ptát. Zatím mi to vycházelo.

Nejdřív jsme zamířili do menší vesničky u Prahy, odkud jsme autobusem vyrazili do Hamburku. Měla jsem v plánu, že tam vyberu z účtu, který nám zařídili rodiče a kam se pak daly naše zděděné peníze. Snad tam potom budeme moct nasednout na letadlo a odletět do Ameriky. Třeba tam budeme mít klid.

Zrovna jsme stáli i s autobusem na hranicích a čekali, než i nám celníci zkontrolují pasy. V klidu jsem seděla na sedadle blíž k uličce a koukala na Alexeje, jak spí opřený o okno. Došlo mi, že v dopravním prostředku, ve kterém sedíme, není moc teplo, tak jsem si vysvlékla svou bundu a přehodila ji přes něj. Snad mu už bude tepleji a až jim ukážeme pasy, zase vyrazíme na cestu a autobus bude topit.

Málem jsem dostala infarkt, když jsem si uvědomila, že já jsem vlastně pasy nebalila. Já jsem je ani neviděla. Rychle jsem v hlavě vzpomínala, kde jsem je měla schované. Ano, byly v nočním stolku, ale všechno z něj mi zabalil David. Na nic jsem nečekala a už otvírala příruční zavazadlo. Celou svou kabelku jsem prohrabala a nakonec je i našla. V duchu jsem se modlila k mému nejlepšímu kamarádovi a děkovala mu. Snad se bude mít dobře.

Všechno proběhlo podle plánu a my jsme po celém procestovaném dni dorazili do přístavního města – Hamburku. Museli jsme se vymotat ze spletitého hlavního autobusového nádraží, než jsme mohli rozhodnout, co budeme dělat dál.

„Di, já mám hlad. A chci spát. Kdy už budu moct zalézt do postele?“ ptal se mě můj mladší bratříček, sotva za sebou vláčíc nohy. Držela jsem ho za ruku, abych ho v přelidněné hlavní hale neztratila, takže jediné, co mě teď napadlo, bylo si ho hodit do náruče. Měla jsem přes ramena přehozené tři cestovní tašky plné našich osobních věcí a jednu příruční. Původně jsem chtěla mít čtyři, ale David byl rozumnější a věděl, že tolik bych jich neunesla. Nakonec se nám to povedlo nacpat do třech, takže jen doufám, že neprasknou ve švech.

„Dobře, teď si budeš moct odpočinout. Budu tě nést, neboj, nic se ti nestane. Musíme nejdřív vybrat penízky, abychom mohli zaplatit letenky. Poletíme letadlem do Ameriky, těšíš se?“ ptala jsem se ho s úsměvem. Hodně jsem musela sama sebe přemlouvat, abych se na něj nemračila. Potřebuju, aby byl v klidu a věřil, že je všechno v pořádku. Nepotřebuju, aby mi tu hystericky lítal a křičel, že skončíme špatně.

Oddechla jsem si, protože tohle téma ho evidentně hodně zaujalo. Nesla jsem ho na jedné ruce, on měl svou hlavičku opřenou o mé rameno a ptal se, ptal a ptal. Zajímalo ho všechno okolo letadla. Kolik je tam místa, jak je veliké, kolik je tam pilotů, letušek. Ptal se prostě na všechno a než jsem mu stačila na všechno odpovědět, vymotali jsme se z nádraží a stáli v teplém letním vzduchu před obrovskou budovou.

Vítr nám čechral zrzavé vlasy, ochlazoval nás a mně pomáhal racionálně myslet. Uvědomovala jsem si, že jsme vlastně utekli bez nějakého pevného bodu. Kam vlastně máme namířeno a co s námi bude? Kde nakonec skončíme a jak? Kolik můžou stát dvě letenky do Ameriky?

Bylo toho tolik, na co jsem bohužel neznala odpověď, ale přesto jsem se neotočila zpět – čelem k hlavní hale. Nechtěla jsem se jen tak vzdát a jít najít tu správnou zastávku, ze které nám to pojede zpět do Prahy. Ne, to jsem neměla v úmyslu. I když jsem věděla, že vlastně teď mám v rukou i život mého mladšího brášky, který by šel se mnou i na Sibiř, rozhodla jsem se pokračovat vpřed a doufat, že nám nějaký strážný anděl pomůže.

Nevěděla jsem, kam bych měla jít, tak jsem se řídila podle vlastních slov a rozhodla se, že bychom měli najít bankomat, abych mohla vybrat peníze na letenku. Než jsem vůbec přišla na to, kde by nějaký mohl být, Al už mi spal na rameni. Byl to dlouhý den i pro mě, ale já jsem si nemohla jen tak někam lehnout a spát. Musím nás odtud dostat do letadla, pak bude čas na to ostatní.


***


Nakonec se mi povedlo vybrat nějaké peníze na letenky a obstarat nám i nějaké jídlo. Nechtěla jsem moc vyhazovat z kopýtka, tak jsem nám vzala lístky do třetí třídy a doufala, že až se dostaneme za oceán, bude všechno jiné – lepší. Měla jsem alespoň nějakou naději, že vše půjde podle mého – ne moc promyšleného – plánu a my za pár hodin už budeme shánět taxíka do hotelu v Seattlu.

Tak nějak jsem si představovala, že tam strávíme maximálně dvě noci a pak se stáhneme do nějakého malého městečka, kde budou všichni tak zaostalí, že si snad nevšimnou, že nějaký maličký stát o deseti milionech obyvatel pohřešuje dva sourozence. Možná že se po nás ani nebudou shánět. Koho by zajímaly dvě děti, které utekly z nějakého malého dětského domova v Praze?

„Bráško, musíš si vyndat hračky z kapes a položit je sem,“ rukou jsem ukázala na plastové boxy položené před bezpečností kontrolou na letišti, „potom si je budeš moct zase vzít, ale oni je nejdřív musí zkontrolovat,“ řekla jsem mu milým hlasem, protože jsem ho musela před chvílí probudit a on je teď docela zmatený, bylo mi ho hrozně líto, ale abychom mohli začít od nuly, museli jsme oba dva tohle podstoupit.

„Ale já je tam nechci dát,“ odporoval mi rozklepaným hlasem a objal mě kolem pasu. „Ty hračky chtěj bejt se mnou. Oni jim něco udělaj,“ spustil a tiskl se mi k noze.

Mladý muž, který měl na starosti zrovna tu „přepážku“, u které jsme stáli, se na mě podíval a německy začal povídat. Měla jsem štěstí, že na jazyky jsou docela dobrá, takže umím pět jazyků skoro dokonale – angličtinu, němčinu, češtinu, ruštinu a domluvím se i lámanou španělštinou.

„Fräulein, ihr müsst gehen,“ řekl netrpělivě, ale mile. Snad jsem mu rozuměla dobře, že musíme jít. Je něco jiného se to učit ve škole a domlouvat se s rodilým mluvčím.

„Ja, aber mein Bruder will nicht gehen. Er hat Spielzeug in seiner Tasche,“ pokusila jsem se to vysvětlit a divila jsem se, že tomu rozuměl.

Chápavě přikývl a došel až k mému bratrovi. Sklonil se, aby měli hlavy ve stejné výšce a promluvil k němu.

Al ke mně vzhlédl a já jsem se pousmála. „Ptá se tě, jestli bys mu neukázal hračky,“ přeložila jsem mu to. Zdá se, že můj bráška potřebuje mužskou ruku, protože se na něj usmál, rychle přikyvoval a už rukou štrachal v kapse.

Vytáhl bílého plyšového koníka. Já mám stejného, akorát má světle modrou barvu a křídla. No, vypadá skoro jako Pegas. Dostali jsme je od našich rodičů, když jsme byli malí. Řekli nám, že nás vždycky budou chránit, a když nám bude nejhůř, máme se jich zeptat, co máme dělat, a oni nám poradí.

Ukázal ho tomu mladému muži z takové blízkosti, že mu málem vypíchl oko, a hrabal v druhé kapse, odkud vytáhl postavičku Spidermana. Byla už skoro všude slepovaná a zpravovaná, ale on ji měl stejně pořád rád.

Muž se jen usmál, narovnal a pokynul mu rukou, aby prošel bezpečnostní bránou. Alexej vůbec neřešil, že nejdu s ním, a nechal se jím odvést až na její druhou stranu.

Pousmála jsem se a začala si vyprazdňovat kapsy, ale objevil se u mě znovu ten muž a jen zavrtěl hlavou a stejně jako provedl mého bratra, provedl i mě.

„Danke schön,“ usmála jsem se na něj vděčně, vzala Ala za ruku a už ho vedla terminálem do našeho letadla.

Všechno proběhlo v největší pohodě, a když letadlo vzlétalo, můj mladší bratr z toho měl neuvěřitelný zážitek. Řekl mi, že jsem ta nejlepší sestra, že rodiče by ho určitě do letadla nevzali. Smutně jsem se na něj podívala a prohrábla mu vlasy. Kdy jen věděl. Je malý a nechápe, co znamená smrt, takže je možné, že si myslí, že jsou třeba jen někde pryč. Až ude starší, pokusím se mu to vysvětlit, ale zrovna teď ne. Bude toho dost, co bude muset ještě pochopit a tohle mu na náladě moc nepřidá.

Netrvalo dlouho a slyšela jsem, jak potichu chrupe. Oddechla jsem si a vytáhla malý notebook, který jsem dostala k patnáctým narozeninám v dětském domově. Chtěla jsem začít hledat nějaké malé městečko, kde bychom se mohli usadit, ale když jsem čekala, než systém naběhne, tak jsem si opřela hlavu o opěrku sedadla a nějakou záhadou usnula.

Byl to dlouhý den a stejně jako Alexej, i já jsem potřebovala spánek…




Snad se líbí a budete komentovat.. :) U první kapitoly jsem čekala víc komentářů, ale možná je to proto, že se do toho zase vžívám. :/ Snad.


Sundance

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Nemo (01.05.2013 21:01)

Super kapitola :)

Terry

3)  Terry (01.05.2013 16:37)

Větřím tu super kapitolovku. ;) Moc se těším na pokračování, snad tu bude brzo

Sundance

2)  Sundance (01.05.2013 12:17)

THe, to první znamená „Slečno, musíte jít." a to druhé „Ano, ale můj bratr nechce jít. Má v kapce hračky." :) A díky. ;)

THe

1)  THe (01.05.2013 12:09)

Příští rok se budu učit německy, tak si to snad někdy přeložím.
Kapitola se mi strašně moc líbila a nemůžu se dočkat, až budou v La Push!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek