Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Konečně se našel někdo, kdo pro Diu bude oporou. ;) Sundance

Vážně náhody neexistují? Kéž by! Když se totiž David s Ri objevili za mými dveřmi, okamžitě jsem na náhody začala věřit, protože logičtější vysvětlení můj mozek, který je zrovna teď zamlžený v alkoholovém oparu, už nevymyslí. Možná zítra...

Jak? Prostě jsme přeplavali moře,“ rozesmála se moje nej kámoška a skočila mi kolem krku. Neuvědomila jsem si, že v ruce držím skleničku s pitím, Ri mě objala, sklenička se mi v ruce převrhla a její obsah dopadl na Lauryno špinavé tričko. Ne že by to byla nějaká škoda, šlo spíš o princip.

Promiň,“ vzlykla jsem a rozesmála se přes slzy. Ještě mi nedošlo do mozku, že tu fakt jsou. Ale to časem taky přijde. „Tys to vážně zvládl. Dovedls ji ke mně,“ otočila jsem se na Dava přes rameno Ri.

Hrdě přikývl. „Slíbil jsem ti to a já sliby plním, ale řekni mi, kde je ten malý capart.“ Hrnul se dovnitř jako velká voda, tak jsem bradou hodila ke dveřím do obýváku a vděčně se na něj usmála.

Mladá dámo, uvědomuješ si, že já už tě nikdy nehodlám pustit?“ ozvala se šťastným hlasem Ri a zavýskla. „Jsem tak ráda, že jsi v pohodě. Když se mě na tebe ptali, myslela jsem -“ Tím moje pozornost skončila.

Kdo se na mě ptal?“ vyjekla jsem, zatáhla ji dovnitř, zabouchla dveře a chytila ji za ramena. Překvapeně se na mě dívala, co dělám. „Kdo se tě na mě ptal?“

Pokrčila rameny. „Nějakej chlap ten večer, co jsem zmizela. Zatáhl mě do lesa a hrál si se mnou na nějakou zvrácenou honěnou. Dohnal mě a ptal se, jestli tě znám, řekla jsem, že ne, tak mě tam nechal. Byla tma a já nevěděla, kde jsem, tak jsem tam přespala a druhej den došla k nějaký chajdě. Nebyla moc obytná, ale stačilo mi to na zotavení po jeho... donuťovacích metodách. Přežila jsem tam pár týdnů, pak mě našla nějaká ženská, odvezla do nemocnice a tam až po měsíci přišli na to, že jsem se vlastně ztratila.“

Pročs jim to neřekla sama?“ Sama jsem slyšela tu blbost, kterou jsem zrovna vypustila z pusy. „Jasně, nechtěla ses vrátit,“ došlo mi.

A ty bys chtěla? Sama jsi utekla.“ Nevyčítala mi to, jen konstatovala.

Jo,“ špitla jsem se skloněnou hlavou a vydala se za těmi dvěma do obýváku.

Ne, nezdá se ti to,“ smál se zrovna David, když jsem vešla do místnosti. Seděl na pohovce, Ala na klíně a oba se vesele řehtali. Byl to pohled k nezaplacení. Tak jsem si přála ten okamžik zachytit, ale rozmyslela jsem si to. Jednak nebylo v tomhle stavu možný se pro nějaký nástroj dobelhat, ale spíš bylo horší, že i kdyby můj stav byl lepší, pořád bych nás mohla vyfotit akorát tak na mobil.

Kde jste byli?“ ptal se úplně čilý Al a křenil se od ucha k uchu.

Všude možně, ale teď už jsme tady,“ mrkla na něj Laura a taky ho došla obejmout. I když jsem už léta rodiče neměla, pořád jsem měla svojí rodinu. A my byli rodina.

Odejdete ještě někdy, nebo už s náma zůstanete? Di to sama nezvládne.“

Ri se mi pevně zadívala do očí, ale odpověď mířila bráškovi. „Ne, už nikdy neodejdeme. Zůstaneme tu s vámi a budeme Die pomáhat s tím, co bude zrovna potřeba.“

Zavýskl a vrhl se nám všem kolem krku. Nezajímalo ho, že jsme od sebe daleko, dal nám hlavy k sobě a snažil se svýma malýma rukama všechny tři objat. Chybělo mu pár centimetrů. Smála jsem se s ním a čapla ho do náruče.

 

Asi v jedenáct jsem Ala konečně dokopala do postele. Uspat ho musel jít David s Ri, protože mu prý jako pohádku musí vyprávět, co zažili. Já jsem se mezitím vydýchávala z toho, co se za dnešek stalo. Nikdo, ani ten nejlepší a nejsilnější muž na světě, by nevydržel takový nápor, jaká se dneska naskytl Alexejovi. Kdoví, kdy se mu naskytne další příležitost, aby si s nimi mohl povídat. Nevím, co tu chtějí dělat, proto to chci vyřešit, až bráška bude spát.

Spí jako miminko. A mimochodem, za tu dobu, co jsem ho neviděla, vyrostl fakt o velkej kus,“ mrkla na mě Ri a skočila na gauč hned vedle mě.

Rozesmála jsem se. „Neblázni, jsem ráda, že z toho ještě nelezou péra.“

Holky, vím, že jste rády, že se zase máte, ale pojďte vyřešit, co teď budeme dělat dál. Dia přeci nemůže chodit do dvou prací a ještě do školy, to prostě nejde,“ vrtěl hlavou Dav a usadil se do křesla naproti nám. „Musíme přeci zajet nějaký řád, jak všechno zařídit a tak.“

Klid, pane Zodpovědný, nejdřív se musíme všichni pořádně nabažit jeden druhého, pak až budeme moct řešit potřebný věci,“ zchladila jsem ho s úsměvem, který mi ale za chvíli povadl, když jsem si vzpomněla na Paula a moji schopnost, díky které jsem se dozvěděla, co je zač. „Musím vám něco říct,“ vydechla jsem zmučeně. Měli by vědět, s kým chodím do školy a s kým jsem byla kamarádka.

Laura zaúpěla. „Né, teď jsme si řekli, že budeme probírat jen nepodstatná témata.“

„No, tak to měním, protože tohle je víc než důležité...“ Všechno jsem jim řekla. O sobě, co jsem zjistila, že umím, a co jsem si přečetla, že jsem. Měla bych být Ruinada. Což znamená, že ty důležitější vize vídávám ve snech a ty méně důležité vidím, když se dotknu někoho, o kom má vidina být, nebo když sáhnu na věc, která dotyčnému patří.

Měnili barvy tak rychle a často, až mi to tu začalo připadat jako na diskotéce, kde zrovna zapnuli reflektory. Připadalo mi to, jako by se nemohli rozhodnout, co si o tom myslet. Mají se mě bát, nebo být rádi, že tu moc mám? Viděla jsem jim v očích, jak se to v nich sváří. Jak jsem jim ale měla vysvětlit, že jsem pořád stejná?

No, pak jsem se jim snažila povědět, co se mi dneska stalo s Paulem, ale skončila jsem jeho jménem, protože pak se Ri zeptala, jak jsme se poznali, kde se to stalo a jak je to dlouho. Prostě všechny otázky, které položila, se týkaly jeho maličkosti a ne a ne ji dostatečně nasytit. Jako kdyby ty odpovědi nutně potřebovala, ale já jsem se spíš potřebovala ze všeho tohohle vypovídat a ne přemýšlet, jakou barvu mají Paulovi oči, kolik měří a podobně praštěné otázky.

Lauro, nejsi tu ani dvě hodiny a ona už je z tebe hotová,“ smál se David, když už mě ta hra na otázky a odpovědi přestávala bavit. A mě, když něco přestává bavit, tak je to fakt už otravný.

Nevím, jestli mi tu vzpomínku vnukl hlas mého kamaráda, nebo moje znuděná mysl, ale je jasné, že mi na mozek vytanula vzpomínka, na kterou by třeba taková Angela už nechtěla ani pomyslet. „Panebože, vždyť já už jsem ho jako vlka viděla,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným na vzdálenou obývací stěnu.

Ri zarazila svůj vysněný popis Paulovy osoby a zmateně se na mě podívala. Dav ji napodobil. „Co?“

Zamračila jsem se na ni. „Kdybys mě nechala mluvit a neptala se, jakou má velikost bot, už bys věděla, o čem mluvím,“ odvětila jsem, ale ochotně jim odvyprávěla celý dnešní den. Pomaličku se jim obličej začal vyjasňovat, jak konečně začali chápat, o čem jsem mluvila. No, nevěděla jsem, co si z jejich obličeje vzít, protože pak se jim zase objevil ten zmatený výraz, který tam měli před chvílí.

A po tom, co jsem začala mluvit o chlapci, kterého před obchodem zajelo auto, jsem se jim do obličeje už ani podívat nemohla. Co když si o mně myslí, že jsem vrah? Že za to můžu já? Když se nad tím zamyslím, tak mi vůbec nemusí věřit, že pod to jedoucí auto vběhl sám.

Nevěříte mi, co?“ povzdychla jsem si smutně, pohled pořád sklopený na mé klepající se ruce.

Ri se ke mně na gauči přisunula a ruce mi vzala do svých. „Po tom všem, co jsem v tom lese zažila, ti uvěřím všechno,“ pousmála se a objala mě kolem ramen. Jsme v tom spolu. Nějak to vyřešíme, ale teď nám to dopověz. Toho kluka srazilo auto, dostala jsi ten vzkaz od anonyma a co bylo dál? Někdo ti přece musel normálně vysvětlit, co se to kolem tebe děje, ne?“

Už v půli její poslední věty jsem vrtěla hlavou jako o život. „Jak by mi to mohl někdo vysvětlit, když jsem ani na netu o těch mých viděních skoro nic nenašla? Dál? No, vlastně jsme pak šly s Angelou na jeden večírek,“ Ri se rozzářila, protože tohle slovo určitě už dlouho neslyšela, ale musela jsem ji zklamat, „ale nedošly jsme tam, protože po cestě nás zastavil ňákej chlap s rudýma očima. Fakt, nekecám,“ bránila jsem se a pustila se do vyprávění. Všechno jsem jim dopodrobna vylíčila a snažila se co nejpřesněji popsat detaily všeho kolem. Nějak se mi podařilo překonat bolest, která se mi rodila v břiše, ale po pár minutách se vrátila. Těreškovová, zahráváš si se svým zdravím, padej k tomu doktorovi, ozvalo se moje zodpovědnější já. Nevím, jak velkou váhu mělo v mé mysli, ale rozhodně menší, než to mé nezodpovědné. Někdy ho asi budu muset poslechnout, ale nebude to v nejbližších dnech.

„Takže ty si myslíš, že máš věštecké předtuchy, tví kamarádi jsou vlci a existují i upíři?“ shrnul to nakonec David a tvářil se pochybovačně, ale pak pokrčil rameny. „Nevím, kolik na tom je pravdy, ale chci to zjistit co nejdřív, takže co se chystáš udělat?“

„Počkej, počkej,“ mírnila jsem ho se zvednutýma rukama. „Já si teď jdu lehnout, protože mi pár týdnů už není dobře a nejspíš to potřebuju vyspat. Máme tu pokoj pro hosty, jsou tam dva gauče, tak se klidně vyspěte tam. Hodím vám tam nějaké peřiny. Zítra všechno dořešíme, ale teď se doopravdy musím psychicky vzpamatovat z toho, že jste doopravdy tady,“ zavýskla jsem potichoučku a skočila jim s širokým úsměvem kolem krku. Miluju je – oni a můj bratr jsou má rodina; jediná, která mi zbyla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek