Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Konečně se Dia zeptá na tu správnou otázku. :) Sundance

Další dny, týdny i celý měsíc jsem pracovala jako šroub, učila se jako týden před maturitou, hlídala Ala jako matka novorozeně a bavila se s Paulem jako nejlepší kamarádka.

Nechápala jsem, co se mezi námi stalo v ten den u jezera, ale od té doby mě hlídá jako oko v hlavě. Ptala jsem se ho na to, ale řekl mi, že je jenom rád v mé společnosti. Jo, byla jsem červená aý na zadku a to, že jsem mu odpověděla, že jsem radši sama, mi fakt moc nepřidalo. Zatvářil se pobaveně.

No, ale to je už pryč a já a moje podvědomí vedeme válku, jestli se nám ten zákeřně pěkný, svalnatý, dětský a velmi, ale doopravdy velmi zábavný indián líbí, nebo to jsou jen neznámé pocity, které bych srovnala k tomu, jako kdyby mi pan Žaludek zkoušel v břiše atletiku.

„Slečno Těreškovová, i když ruský jazyk ovládáte na výbornou, pozor stále musíte dávat,“ napomenula mě profesorka Steelová, když jsem jen koukala z okna třídy na úplně jasné nebe a čekala, jestli náhodou nezačne pršet. Sucha tu jsou už skoro měsíc, prý nejdelší a nejhorší za poslední století.

Poslední dobou teplota dosáhla pomalu čtyřiceti stupňů, což si vysvětluju jako důvod, proč mi je poslední dobou tak mizerně. Jsem unavená, ospalá a nejhorší na tom je, že se mi každé jídlo hnusí a často se mi stane, že se mi zamotá hlava a já pak mám co dělat, abych se udržela na nohou.

Nevím, jestli to je nějaký virus, nemoc nebo se prostě jenom potřebuju vyspat. V práci jsem každý den, Al mi už i vyčetl, že je to tam víc můj domov než ten náš opravdový, ale pokaždé jsem mu neodpověděla nic jiného, než že peníze prostě potřebujeme. Paul ho často bere na různé výlety, ale nikdy ho nezabaví na dost dlouho. Většinou ta jeho občasná zmizení svádí na to, že ho potřebuje rodina a tak, ale já mu nevěřím. Něco skrývá a já tomu jednoho dne přijdu na kloub. Nebo se na něj zvysoka vykašlu a budu se zabývat tím, co je teď důležité – můj bratr, splátky našeho domu, moje zvláštní nemoc, ale stejně si myslím, že je to jenom nějaká viróza. Za týden budu v pohodě.

Zamrkala jsem na profesorku. „Omlouvám se, ňák jsem se zamyslela,“ vymlouvala jsem se.

Přeměřila si mě pohledem. „Ať se to už neopakuje,“ štěkla po mně ještě a přešla zpátky za katedru.

„Opakování je matka moudrosti,“ zamumlala jsem si pod nosem a vyplázla jazyk na její záda.

Vedle mě se někdo uchechtl a já si až teď uvědomila, že vlastně od začátku hodiny sedím vedle nějakého kluka. Fakt mi něco leze na mozek. „Co je?“ vyštěkla jsem na něj šeptem a koutky mi cukly, když mi došlo, že tohle udělala před chvílí moje učitelka ruštiny.

Zvedl ruce nad hlavu a smál se od ucha k uchu. „Promiň, já jsem jenom rád, že je to někdo, kdo má prořízlou pusu stejně jako já.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Bacha, aby ti ten úsměv někdo nepozměnil. Neměl by ses jen tak někomu smát,“ spražila jsem ho, zamračila se a zase se otočila čelem k oknu.

„Klid, jsem na tvojí straně.“ Pobavení mu zmizelo z tváře.

„Jenže já na strany nehraju. Zbejvaj mi dva roky, pak ze školy vypadnu, takže by to stejně nemělo cenu,“ pokrčila jsem rameny, ale ani po něm nehodila pohledem.

„Proč si myslím, že by to nemělo cenu?“ nadzvedl obočí a se zájmem se na mě zadíval.

„Protože čistý přátelství neexistuje.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože už mám jenom jedinýho takovýho kamaráda. Nestává se, aby jich měl někdo víc.“

„Co ty víš?“

„Nerušíme vás?!“ zařvala učitelka, které by se teď v nějaké kreslené pohádce určitě kouřilo z uší.

„Ne, paní profesorko, už jsme skončili,“ odvětil jí úplně klidným hlasem můj soused.

Zvedla jsem obočí, ale nijak to nekomentovala.

Po škole následovala cesta do baru. Ala měl až do večeře Paul, takže jsem v klidu mohla přemýšlet. Doopravdy mi začalo připadat, jako kdybych já a indián byli rozvedení a střídali se v péči o vlastní dítě.

Uchechtla jsem se za barem, když jsem zrovna Jakeovi a jeho partě připravovala několik drinků a piv.

„Zlato, pojď na to, ať to stojí za to,“ zpíval s dementním úsměvem Jake, když jsem jim nesla jejich tunovou objednávku. Ostatní kluci, i když se jich dneska moc nesešlo, asi jenom šest i s Jakem, mu bubnovali o stůl do rytmu a smáli se na celé kolo.

Protočila jsem oči v sloup. „Víš, tahle písnička je náhodou dobrá.“

Zalesklo se mu v očích. „Mně se nelíbí, ale kdybych řekl, že je přímo bombastická, tak bys se mnou šla na rande?“

Neříkám, že neměl nic vypito, ale pořád se mi zdál dost střízlivý na to, aby věděl, koho na rande zve a koho ne. „Víš, zlato, nejsi můj typ,“ mrkla jsem na něj vítězně a na tác naskládala všechny špinavé šálky a půllitry.

„A kdo je?“

„Hádej.“

„Je to Paul, co?“

Vykulila jsem oči a on zavrtěl hlavou.

„Nejsem blbej ani slepej, vidím, jak se na sebe koukáte, co děláte a z toho není tak těžký vymyslet, co byste dělat chtěli.“ Mluvil, jako kdyby mu bylo o čtyřicet let víc.

„Kdes k tomu přišel? Vždyť nás spolu skoro vůbec nevidíš,“ poukázala jsem na tu nepatrnou skutečnost a vzala do ruky fakt těžký tác.

Zarazil se. „To je jedno.“

Zachmuřila jsem se. „Ne, pro mě ne, tak ven s tím.“

„Ne, já nemůžu, to musí on.“

„Fajn, hraj si na tajnůstkáře, ale to ti už neodpovím ano,“ pokrčila jsem rameny a odcházela zpět za bar.

„Počkej!“ zavolal za mnou a já se ušklíbla. Slyšela jsem, jak vstal a došel až ke mně. Vzal mě za loket a otočil k sobě. „Neřekneš ano, i když ti já neřekne, jak to vím?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, neřeknu ano.“

„Kurva!“ zaklel a rukou bouchl do nejbližšího stolu. „Ale já ti to fakt nemůžu říct.“

„Tak to se nemáme o čem bavit,“ trhla jsem hlavou a vytrhla se mu.

 

***

 

První, co jsem po příchodu domů udělala, bylo zkontrolování pošty v mailu. Bylo to už pár týdnů, kdy jsem mu odepsala na jeho předchozí dopis, ale stále neodpovídal. Začínala jsem mít strach, ale ten opravdový, který začíná i končí u srdce.

Zklamaně jsem vstala od psacího stolu, kopla do dveří a dupala si to po schodech do kuchyně. Nějak jsem se potřebovala zabavit, abych nemyslela na tohle a na to, že je půl desáté večer a Paul s Alem tu ještě nejsou.

Kytka, kterou jsem dostala od Paula, už byla zvadlá, ale stále ležela na stole, tak jsem ji vyhodila a šla umýt nádobí. Všechno, jenom abych se odreagovala.

Sáhla jsem po hrnku, který tu ze včerejška zbyl po Paulovi. Jen co jsem se ho dotkla, dostala jsem další vizi, jak jsem tomu začala říkat.

 

Paul běžel lesem. Byl celý zpocený, nejspíš tím vedrem, ale hrdinně běžel dál, jako kdyby mu za patami hořelo. Připadal mi strašně vytočený.

„Paule, klid, nic se mu nestalo. Je v pohodě, jenom se propadl do nějaký jámy. Vytáhli jsme ho,“ uklidňoval ho někdo z kluků, ale on jako kdyby to slyšel jen ve své hlavě.

Indián zavrčel a ve skoku se mu roztrhalo všechno oblečení, kůže mu zarostla srstí a tělo se změnilo ve vlčí. Prostě se jen tak z nenadání změnil v obrovského vlka.

„Dal jsem vám ho jenom na blbejch deset minut na starost. Ale kurva, proč jste ho nechali, aby chodil sám po lese?“ Kdyby takhle řval na mě, stačil by mi jeden jediný okamžik, abych se vypařila z povrchu zemského.

 

Trhla jsem sebou a šálek od čaje mi vypadl z rukou. Ruce se mi začaly klepat, ale nebrala jsem to na vědomí a vrhla se k telefonu. Vytočila jsem Paulovo číslo a nechala to vyzvánět. To, že jsem měla tuhle vizi, znamenalo, že se to ještě nestalo, ale v nejližší době stane. Vize jsou krátkodobé, jak jsem se dočetla v různých knížkách a časopisech, které byť jen zmiňují něco o médiích. Zato sny se vyplňují až za delší dobu.

Telefon vyzváněl a vyzváněl, ale pořád se nikdo nehlásil z druhého konce. Mrskla jsem s ním na druhý konec místnosti a vjela si rukou do vlasů. Začala jsem po místnosti přecházet sem a tam.

Že já kráva mu dala Ala na starost. Byla jsem tak naivní a myslela si, že se o něj fakt stará on, nebo jsem si to prostě nechtěla přiznat? Proč jsem ho k sobě pustila tak blízko? Jsem fakt blbá a naivní. Kdy se poučíš, Těreškovová? Vždyť tě každý vždycky jen využíval a oklamával, na to už sis přeci musela zvyknout.

Moje podvědomí se poslední dobou ozývalo až moc. A někdy mělo fakt chytrý řeči, které ještě k tomu byly pravdivý. Poslední dobou bych si fakt měla dávat pozor na lidi, kterým věřím. Ale bohužel mi to zrovna v tuhle chvíli moc nepomůže.

„Kurva, kurva, kurva!“ řvala jsem na celý dům a do hlasu se mi začaly vkrádat vzlyky. Začala jsem se o něm strašně bát a napadaly mě nejhrůznější představy, jak to mohlo dopadnout. Začala jsem šílet.

„Sakra, proč, proč, proč?!“ křičela jsem a svezla se na židli. Slzy se spustily úplně a já se vzlyky skoro dusila. Tenhle měsíc to fakt nemůže být lepší.

Zavrzaly dveře, které jsem ještě nestihla namazat, a z chodby se ozvaly kroky. Vyskočila jsem, až se židle převrhla, a utíkala do chodby. Ve dveřích stál Paul a malého Alexeje měl v náručí.

Vytrhla jsem mu brášku z rukou a odnesla ho na gauč. Ani jsem se na indiána nepodívala a jen zkoumala spícího Ala, jestli je v pořádku.

Snad byl, tak jsem se obrátila na Paula, který se vztaženou rukou pomalu šel ke mně, ale já si stoupla před gauč a rukou ho zastavila. „Stůj!“ křikla jsem na něj, co nejtišeji to šlo. „A řekni mi, co jsi zač?“

Bála jsem se odpovědi tak moc, až jsem zavřela oči.

 


 

Po strááášně dlouhé době se hlásím s další kapčou. Snad si někdo vzpomene, ale pokud ne, nebudu naštvaná, rozumím, že to je už fakt dlouho. ;) Snaha ale byla.

 

Vaše Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  AleriaSalvatore (30.10.2013 14:20)

Tak to byla super kapča.Už se moc těším na další doufám že bude brzo moc mi povída chybí

3)  kiki (23.10.2013 23:00)

kdy bude další kaptolka?? :)

THe

2)  THe (06.10.2013 20:28)

JŮŮŮŮŮŮ!!! Nemáš ponětí, jak strašně moc mi tohle chybělo! Jsem strašně zvědavá, jestli se Paul přizná, jestli se Alex taky mění, jestli ti dva skončí spolu...

1)  Emi28 (06.10.2013 20:23)

:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek