Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Třináct je špatné číslo, ale bude takhle kapitola pro naši hlavní dvojici doopravdy tak zlá? :D Sundance

Kluci se vydali domů asi za hodinu. Prý jdou zdokonalovat angličtinu a po cestě prohlédnout město. Doufala jsem, že ani jeden z nich nechytne úpal, i když mi to u Paula může být jedno… Sakra, sakra, sakra!

Já jsem přišla domů až ve dvě hodiny ráno. Bar sice zavírá už v jednu, ale pak se tam musí uklidit, umýt nádobí, které je na baru, zamést, vytřít a srovnat stoly, židle a ostatní potřebné věci.

Odemkla jsem dveře.

„Kurva,“ zaklela jsem, když panty zavrzaly tak nahlas, že se u sousedů rozštěkal pes. Musím je namazat.

Po špičkách jsem vešla do kuchyně.

A vyjekla.

„No, konečně ses začala trochu podobat holce,“ zaradoval se Paul sedící za stolem a držící v rukou noviny.

Ruku jsem si připlácla na hruď v místech, kde jsem měla srdce, a zhluboka dýchala. „Ty debile, víš, jak jsem se tě lekla? Asi mám infarkt,“ křičela jsem na něj šeptem. Proč mi to pořád dělá? „A to, že nenosím minisukně, šatičky těšně pod zadek a tílka jen pod prsa s výstřihem až do pasu, ještě neznamená, že nejsem holka,“ dodala jsem a svezla se na židli naproti němu.

„Hele, holka budeš, až to já řeknu,“ rozhodl a složil noviny.

„No, když už jsme v tý upřímnosti, tak mi pravdivě řekni, kdy ses naučil číst?“ odvětila jsem a vyčkávavě se na něj podívala. „A ještě v novinách? Není tam moc cizích slov? Ale ty čteš jenom předložky, co?“

„Tak teď si mě srazila do kolen.“ Sarkasmus stranou, vypal, že ho to pobavilo.

„O to mi šlo,“ uchechtla jsem se. „Dneska jsem se dozvěděla, že tu o tobě každá holka ví snad všechno, jsi snad lamač dívčích srdcí?“ převedla jsem řeč jinam.

Vyzývavě se na mě zadíval. „Hlásíš se dobrovolně?“

„Na to nemáš,“ zazubila jsem se na něj.

„Proč myslíš?“

„Protože já nejsem ta, která by skočila každýmu na sladký řečičky. Z toho už jsem vyrostla,“ odvětila jsem a povzdechla si. „Nepohlídal bys Ala i zítra? Já musím zase do práce.“

„Zítra nemůžu, promiň. Mám… něco s klukama,“ posmutněl.

„Ou… Aha, tak… já ho vezmu s sebou do práce, v pohodě. A díky za dnešek,“ pousmála jsem se na něj.

Zamyšleně naklonil hlavu a prohlížel si mě. „Víš, dneska jsem slíbil Alovi, že tě někdy vezmeme na místa, který jsme dneska prošli, tak jsem myslel, že… třeba…“ Takhle nervózního jsem ho snad ještě neviděla. „V pondělí bysme tam mohli jít. Našli jsme jedno úplně úžasný, tak jestli…“

Rozesmála jsem se. „Jasně, ráda půjdu. Ale budeme muset jít tak v půl osmé večer, jelikož v pondělí pracuju do sedmi,“ pousmála jsem se a podepřela si rukama hlavu.

Vyvalil na mě oči. „Vážně?“

„Jasně, proč by ne?“

„Nevím, nepřijdeš mi jako rodinnej typ.“

„Ne každej musí svou lásku k dětem projevovat. Já mám děti moc ráda, ale ne že bych se vrhala na každé, které potkám na ulici,“ zakřenila jsem se a zamyslela se. „Hele, jak jsem chtěla napsat ten mail Davidovi, nevíš, jestli jsem ho fakt napsala?“

Zmateně se na mě díval. „Jakej mail? Jakýmu Davidovi?“

„Jak jsem ti říkala, že mi můj kamarád z Česka poslal dopis,“ začala jsem si hrát s kvítky růží, které mi nedávno dal Paul, když jsem si je od Jakea odmítla vzít, „tak jsem pak od tebe chtěla poradit, jestli mu mám odepsat, nebo ne. Odepsala jsem mu?“

„A to se ptáš mě?“ rozesmál se.

„No, kdyby tu byl někdo jinej, obrátím se na něj, ale bohužel.“

„Mám dojem, že jak jsem tě potom okouzlil, tak jsi na to zapomněla, ale nevím to jistě. No jo, můj šarm dělá divy, co?“ mrkl na mě a nasadil frajerský úsměv.

Jen tak jsem mu na to neskočila, ale jako už dřív jsem to hrála s ním. Sranda musí být. „Jasně, málem jsem spadla do kolen,“ přikyvovala jsem a snažila se nevyprsknout.

Naklonil se přes stůl blíž ke mně. „Nehraj si se mnou,“ zachraptěl.

„To bych nikdy neudělala,“ vrtěla jsem odmítavě hlavou.

Přiblížil se ke mně ještě blíž. „Nevíš, jak zlej dokážu bejt. Věř mi, že bys za chvíli prosila, abych tě nechal na pokoji.“

„No jistě,“ zase jsem přikývla, ale ironie v mém hlase nabývala na intenzitě.

„Dobře, sama sis o to řekla,“ pokrčil rameny a vstal ze židle. Obešel stůl a já ho celou dobu upřeným pohledem sledovala. Když přede mnou stanul v celé své kráse, zabořila jsem se do opěradla židle a ledabyle si založila ruce na prsou.

„A hodláš dělat co?“

Zazubil se. „Velmi nepěkný věci, který se ti asi nebudou líbit. Vždycky jsem chtěl někoho mučit.“ Sáhl po jedné mé ruce a přiložil si ji na prsa v místech, kde mu bilo srdce. Tu druhou si omotal kolem krku a on sám zaujal pozici alá ,Nevím, jestli tě chci uškrtit, nebo pomilovat.‘ Sedl si na bobek, pravou ruku dal kolem mého pasu a levou mi zlehka položil na klíční kost.

„A tohle mě má jako mučit, jo?“ zeptala jsem se překvapeně, i když jsem cítila, jak se mi napínají svaly. Takhle intimní kontakt byl trochu za hranicí mých předepsaných pravidel, ale už to s ním bylo i horší.

Přikývl a s lišáckým úsměvem si můj obličej přitáhl blíž. „To přijde,“ šeptl a já cítila, jak mě ovanul jeho dech. Hm, někde našel mentolku. Třeba byla zapadlá za gaučem.

„A kdy? Jelikož čekám už dlouho,“ zahučela jsem znuděně a zkoumala svoje nehty na prstech, které jsem pořád měla na jeho hrudi. Pořád jsem se snažila nevyprsknout smíchy, ale teď to bylo sakra těžké, když ho začal popadat vztek.

„Těreškovová, nepokoušej mě,“ zavrčel, ale pak se mu zalesklo v očích a ruka, kterou měl na mé lícní kosti, postupovala níž. Přejel s ní přes krk, rameno, loket, pás, bok a zastavil na mém stehně.

Překvapeně jsem vykulila oči a otevřela pusu. Ne, tohle už bylo až moc. Začala jsem se od něj odtahovat, ale on mi to rukou překazil a zavrtěl hlavou.

„Vydrž ještě chvíli a nebudeš moct dejchat.“ 
Hystericky jsem se zasmála. „A to mě jako uškrtíš, nebo co?“

Zavrtěl s povzdechem hlavou, ale nijak to nekomentoval.

Teď byla řada na mě, abych ho trošku potrápila.

Paul

Už když jsem ji i s jejím mladším bráškou málem povalil mezi dveřmi do ředitelny, jsem věděl, že to nebude snadný případ, že ona určitě nerozdává důvěru na potkání, ale že je až tak nedůvěřivá? Když jsem našel jejího bráchu doma samotného, tak mě potom sprdla jako malé dítě, ale později mi ho dala na celý den do péče. Copak jí přelétlo přes nos?

A ty naše hádky? Vždycky mě dokázala tak rychle setřít, že jsem ani nestačil říct moucha. To jen tak někdo nedokáže, ale třeba tomu pomáhá taky to, jak je drzá a samostatná a že se prostě musí postarat o bratra.

Že jsem jí zítra zase nemohl pohlídat Ala, byla pro mě fakt škoda. Je to milý kluk, ale díky hlídce, která na mě na zítra vyšla, to prostě nebylo možný.

No, i když jsem se klukům ze smečky pochlubil, jak jsme spolu zápasili ve flirtování, ona teď měla na vrch. I když jsem ještě do předchvíle vedl a ona byla v mé moci, teď se karta obrátila na její stranu.

Odstrčila mé ruce a vstala. Taky jsem se narovnal a sledoval ji, jak židli zasouvá ke stolu a jde ke dřezu. Zmateně jsem ji pozoroval, copak to na ni nemělo žádný účinek?

Zezadu jsem k ní přistoupil a chtěl ji dál trápit, i když mi to pomalu začínalo být proti srsti, ale ona se rychlostí blesku otočila. „Baví tě to?“ nadzvedla obočí. „Už bys mohl pochopit, že já nejsem tak lehce k mání, ale co takhle obráceně?“ zašeptala svůdně a ke konci věty mi položila ruce na hruď. Byla asi o půl hlavy menší, ale když do mě zatlačila a přišpendlila mě k protější zdi, jen jsem čuměl, kolik má síly.

„Víš,“ její dech mi ovanul tvář, „docela by mě zajímalo,“ byla těšně u mého ucha, „jak si s tímhle týráním poradíš ty,“ vydechla mi do ucha a pravou rukou mě lehce pohladila po tváři. Oklepal jsem se.

„Co takhle kroky od prvního do čtvrtého?“ zeptala se u mého druhého ucha. „První,“ počítala a rukou mi vjela do vlasů. Zatáhla za ně a já poslušně zaklonil hlavu. „Druhý,“ říkala dál a během toho mi jako policajtka nohama dala od sebe ty mé, takže jsem stál přiražený ke zdi ve stoji rozkročném a zakloněnou hlavou. Co asi chystá? „Třetí,“ šeptla a vecpala svou nohu mezi ty mé. Tím se dotkla mého nejcitlivějšího místa a malý Paul se probral k životu. „Čtvrtý,“ ukončila počty. Přilepila se na mě a trochu se v pánvi zavrtěla.

Grrr!!! To ta malá ještěrka udělala naschvál.

Uznávám, že bych ji v mé náruči mohl držet třeba i měsíc, ale když měla nohu tam, kde ji měla, málem jsem uvnitř těla vybouchl.

Ještě víc se pohnula.

Užuž jsem se k ní skláněl, abych ji mohl vášnivě políbit, ale ona hbitě odskočila a nasadila samolibý úsměv. „Nezačínej si s někým, koho neznáš,“ smála se mi a vrátila se k nádobí.

Dech jsem měl trochu zrychlený, ale jinak to bylo docela v pohodě. „Proč jsi to udělala?“ vypadlo ze mě a já se svezl na nejbližší židli. Ne že by mě to až tak ochromilo, spíš jsem si potřeboval udělat pořádek v hlavě.

„Chtěla jsem ti ukázat, že nejsi jedinej, kterej lidi dokáže zbavit slov,“ pokrčila rameny, ale ani se neotočila. Zarytě čučela do dřezu.

„Takže jsem tě zbavil slov, jo?“ zeptal jsem se s velkým zadostiučiněním.

Překvapeně se na mě otočila. „To nikdo neřekl!“ vyjekla v obraně. Asi si uvědomila, co zrovna udělala, tak se zhluboka nadechla a vydechla. „Víš, někdy si moc fandíš, ale koukám, že ty po tom mým zákroku nějak nemůžeš popadnout dech,“ zazubila se na mě přes rameno. Zase si nasadila tu drsnou masku. Musím přiznat, že byla dost dobrá herečka, ale prozradila ji ta rychlost, s jakou se ohradila. Něčeho se bála… To něco dusila v sobě a tím působila jako papiňák – je jen otázkou času, než vybouchne. Jo, je dost možný, že si teď připadala drsná jako šmirgl, ale nebylo to tak. Jevila se strašně křehce a zranitelně, ale já pořád nedokázal uhádnout, proč skrývá svoje pocity. O co se snaží?

Občas na ní bylo vidět, že se bojí nějakého bližšího kontaktu  nebo povídání o své minulosti, ale zase – proč?

Vzpomněl jsem si, že vlastně něco říkala. „Tmu říkáš zákrok, jo? Připomnělo mi to spíš chirurgickej zákrok, ale asi ani při něm by se mi nezrychlil tep, jako při tom tvym pokusu.“ To byla lež, protože se zrovna chystalo vyskočit na podlahu. Koho by kdy napadlo, že se tu objeví někdo, kdo dokáže zchladit Paula Lahote? Asi nikoho…

Jen pokrčila rameny… zase. To jí je všechno jedno? „Každej si myslíme svoje,“ poznamenala a pak hlasitě zívla.

„No, tak já asi půjdu, ať se vyspíš. Tak v pondělí ve škole?“ ujišťoval jsem se a vstal.

Přikývla a upřímně se na mě usmála nádherným úsměvem. Začal jsem se těšit na pondělí.


Líbí, nelíbí? Napište! :) Konečně se mi někam povedlo zapasovat Paulův pohled. Nemyslete si, že se jím Dia nechá jen tak okouzlit, má silnou vůli. ;) Třináctka je prý špatný číslo, ale co když zrovna v téhle kapitole nastal zlom u jednoho z dvojice? :) Nechte se překvapit a prosím o komenty, jelikož naposledy byly jen tři. :'(

Vím, že to bylo o ničem, ale prostě jsem si nemohla odpustit zrovna tuhle chvíli, kdy byli sami. A když si je představím v reálu, nějak si myslím, že by to doopravdy udělali. :D

Dotazník zde.

Vaše Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  AleriaSalvatore (03.08.2013 10:17)

Další skvělá kapča!! Strašně už se těším na další kapču,jsem zvědavá,jak je to vlastňě s tou rachel.

Terry

4)  Terry (02.08.2013 18:05)

začíná se nám to nějak rozjíždět to s tím otiskem by mě taky zajímalo :)

3)  karinn (02.08.2013 18:02)

ahoj, povídka se mi moc líbí těším se na pojračování

THe

2)  THe (02.08.2013 13:36)

Jelikož třináctka je moje nejoblíbenější číslo a celkově ho považuju za šťastné, ničeho se nebojím. (A navíc vím, že jsi skvělá.) Tak se do toho pustím...
JÁ TO MILUJU!!! Tahle kapitola nebyla o ničem, byla naprosto úžasná a ještě lepší! Strašně moc děkuju, Sun, vždycky mi svým psaním dokážeš zlepšit náladu. A přestože jsem vždycky byla zastáncem Paula a Rachel, začínám mít Diu vážně ráda. Jsem zvědavá, jak to půjde dál.

alice

1)  alice (02.08.2013 08:56)

Ahoj mam dotaz on je paul otisklej do Rachel nebo ne ????? jinak moooc pekna povidka

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek