Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Dianina práce začne nabírat stereotypní směr, který se co nevidět začne přetrhávat školou a dalšími záhadami. Sundance

V obchodě panovala velmi napjatá atmosféra. Většina z nás, tím myslím jen mě a paní Pockerovou, byla smutná a docela vystrašená a ta menšina, což je jen Angela, která pracovala ve skladu, soucítila s matkou a nejradši by se sebrala a dala jí všechny své peníze. Docela jsem se s An skamarádila. Je mi strašně podobná, až na to, že nemá tak prořízlou pusu, jinak…

Moc lidí se tu neobjevilo, takže jsem se tam vlastně jenom nudila a snažila se neusnout. Po tom včerejšku a plus to dnešní ranní vstávání jsem byla ráda, že stojím. Poslední dobou jsem měla moc práce a na spánek prostě už nezbyl čas.

„Zlato, pomůžeš vzadu Angele s vykládáním nového zboží?“ zeptala se mě mile paní šéfová a hlavou hodila k závěsu oddělující sklad od obchodu.

Usmála jsem se a přikývla. Odešla jsem tedy do skladu a ohlédla se, abych se ujistila, že si místo mě stoupla za kasu.

Není blbá, Těreškovová, ozval se ve mně ten dotěrný hlásek, který byl už pár dní zticha, ale teď mi prostě znovu musel kecat do života.

S An jsme samy vyložily celé menší nákladní auto. Tahaly jsme se s kartony pití, cigaret a vším možným od sušenek až po prací prášky. Nevím, jak to vedoucí dělá, ale prostě to zařídí tak, že nám všechno přijde najednou a nemusíme každý den vykládat něco jiného. Je to určitě čarodějnice.

Hodně jsme si mákly, takže když jsme se svalily na palety a lily do sebe litry vody, nic nám neřekla. Ještě aby… V tom horku se nedalo skoro ani dýchat, což bylo v La Push hodně neobvyklé, když je jen kousek od nejdeštivějšího místa ve státech. Teď byla obloha úplně dokonale vymetená a já s An jsme hlasitě funěly v úplně tichém skladu.

„Hele, ty se nějak kamarádíš s Paulem Lahote?“ vypadlo z ní po chvilce. Studovala obal od minerálky, takže jsem jí přes vlasy neviděla do obličeje a podle hlasu nedokázala poznat, co si myslí.

„Ne, nekamarádím, jen je to zatím jediný člověk, se kterým se tu můžu bavit a kterýmu věřím. No, i když bych se teď nejradši rozeběhla domů a zkontrolovala, jak na tom ty dva jsou,“ zasmála jsem se. „Ne že bych mu do rukou svěřila bratrům život, zas takovej blázen nejsem, ale tak nějak vím, že se jim spolu nic nestane.“ Obava v mém hlase nebyla tak slyšitelná, jak jsem si myslela. Nebo aspoň pro mě ne. Co já vím, jak to tam vlastně teď probíhá?

„A myslíš si, že váš dům ještě stojí?“ zeptala se mě pobaveně.

Zmateně jsem se na ni podívala.

Pokrčila rameny. „No, jestli ho nepodpálili, nebo tak něco.“

Až teď mi to došlo. „Doufám, že ještě máme střechu nad hlavou,“ rozesmála jsem se.

Pousmála se. „Já jenom, že Paul není moc zodpovědná osoba. A teď, když ještě chodí s Rachel, se to jenom víc přitvrdilo. No, prostě ještě dítě,“ poznamenala hlasem, který jakoby říkal, že s tím má zkušenosti.

Zase jsem nasadila nechápající výraz. „On s někým chodí?“ vypadlo ze mě proti mé vůli. To ti může bejt jedno, okřikla jsem se v duchu.

Konečně se na mě podívala, ale její pohled byl takzvaně nic neříkající, takže jsem to byla já, která sklopila pohled. „Jo, je to Jakeova starší sestra. Podle něj to byla láska na první pohled, nebo něco takovýho mi říkal. Nevím, moc jsem toho z něj nedostala, ale já nejsem člověk založený na drby.“ Tohle bylo od doby, kdy jsem ji poznala, nejvíc slov, které kdy řekla v jednom kuse. Nikdy asi nebyla moc výřečný typ, ale teď jí to asi nedalo.

Nechápala jsem, proč mi to říká. „A mně to říkáš, protože…?“ nakousla jsem a čekala na dokončení věty.

„Jen jsem si myslela, že bys to měla vědět, když hlídá tvýho bráchu.“ Opět pokrčení ramen.

„Tak díky za starost,“ usmála jsem se na ni mile, vyskočila na nohy a ji vytáhla sebou.

Zabručela.

„Musíme jít makat, bez práce nejsou koláče,“ připomněla jsem jí a za ruku vedla za sebou do obchodu. Budeme muset vyložit dnešní zásobování do regálů…

„Hele, nechceš jít se mnou zítra do jednoho bistra? Mám chuť si odpočinout od tý práce a chci, abys šla se mnou. Nejsi tu ani týden a už vypadáš, že dostaneš infarkt. Říkalas, že každou neděli děláš v baru jenom do sedmi, že jo? Tak to bych tě tam rovnou vyzvedla a šly bysme. Nic proti, ale znám lepší bar než ten, ve kterém pracuješ. Fajn, tak domluveno,“ rozesmála se a ani mě nenechala nic říct. Nevím, co udělám s Alexejem, ale nějak to zvládnu zařídit…

 

 

Celá strhaná jsem se převlékla do civilního oblečení, rozloučila se s paní Pockerovou a Angelou a vydala se na cestu do baru. Bylo krátce po jedné hodině odpoledne, slunce pálilo ještě víc než ráno, což je doopravdy neobvyklé na místo, kde se teď nacházíme, chodníky a silnice byly rozpálené k nepoznání, na obloze ani mráček, ani větvička se nezachvěla a můj dnešní černý outfit mě moc neochlazoval. Černé kraťasy a tílko asi doopravdy nebyl dobrý nápad.

„Je tam vedro, co?“ houkl na mě od baru David a smál se, když jsem si hned stoupla před větrák zapnutý směrem do kuchyně. Ke kuchaři se stejně studený vzduch nedostane, takže není co řešit.

Hodila jsem po něm pohled alá „To myslíš vážně?“. „Ne, není, představ si, že jsem zrovna před chvílí viděla ve zprávách, že ve Forks naměřili mínus deset stupňů Celsia.“ Zavrtěla jsem hlavou.

Rozesmál se a prohrábl si zpocené blond vlasy. „Koukám, že jsi příjemná jako vždy.“ Chopil se utěrky a začal utírat nádobí, které nejspíš před chvílí umyl, ale každou chvíli po mně házel pobavené pohledy.

Hodila jsem si věci do šatny, vzala na sebe zástěru a vytrhla mu utěrku z ruky. Vzpomněla jsem si, že podobnou větu mi před nedávnem řekl i Paul. Že bych doopravdy byla až tak strašná, nepříjemná a kdoví co ještě? No, možná už to mám v povaze od té doby, co nás dali do děcáku. Třeba je to prostě můj způsob, jak zamaskovat nervozitu, strach, únavu a… vlastně všechny další nežádoucí emoce.

„V kolik dneska končíš?“ zeptala jsem se, aby řeč nevázla. Na baru seděli jen dva chlapi, jinak tam nikdo nebyl. Komu by se v tom vedru chtělo vytáhnout paty z klimatizovaného domu?

Pokrčil rameny. „V kolik mě šéf pustí. Ale potřeboval bych co nejdřív, naši chtějí někam na dnešek a zítřek zmizet. Nejlíp do podzemí, jak je znám,“ pousmál se.

„No, tak jdi rovnou. Zeptej se, jestli můžeš, a já to tu za tebe vezmu. Žádnej problém.“ Doopravdy to problém nebyl.

Překvapeně se na mě podíval. „Jasně, ty tu budeš makat jako stroj a já si budu sedět v autíčku na cestě do… pryč? Ne, díky, ještě tu tak tři hodiny vydržím, ale díky,“ mrkl na mě a dolil muži sedícímu blíž k nám skleničku vodky. Jak už takhle brzo můžou nějací lidé pít? Mě to zabíjí i večer.

Pokrčila jsem rameny. „Jak chceš, tvoje volba.“

Než stačil jen otevřít pusu, dveře se otevřely a na prahu se objevil Paul s Alem. Koukala jsem jako husa z flašky, až se kluci začali smát a plácli si.

„Jo, já ti říkal, že ji dokážeme překvapit,“ zasmál se hrdě Paul a malého Ala vysadil na barovou židli. Ten se smál od ucha k uchu a konečně připomínal sedmiletého kluka. Poslední dobou mi spíš připadal jako dospělý chlap, který nemá jinou možnost než rychle vyspět. Zaslouží si mít pořádné dětství, které mu já dát nemůžu. Jsem pořád v práci a nejspíš ještě dlouho budu, takže jediný, kdo mu může tohle všechno dopřát, je – i když proti mé vůli – Paul.

„C-co tu děláte?“ zakoktala jsem se a přestala s utíráním nádobí. Zmateně jsem si je oba dva prohlížela. Měli na sobě tenké kraťasy, nahou hruď a na nohou obyčejné žabky. Vypadá to, že sem došli pěšky a i pěškobusem se chystají vrátit zpátky. Jestli vůbec.

„Paula napadlo, že bysme tě mohli jít překvapit. Stejně jsme neměli co dělat. A možná že tu máte i větší zimu. Teda, ségra, můžu ti říct, že potřebujeme do domu klimošku,“ rozesmál se a houpal na židli nohama. Nedosáhl na zem a sotva viděl za barem. Přišlo mi to docela vtipný.

Ale smích mě přešel, když jsem si něco uvědomila. „Alexeji! Ty mluvíš anglicky! A perfektně, jak…“ Otočila jsem se na indiána. „Jak?“ Změna řeči zřejmě pomohla, jelikož se mu překvapený výraz přetavil na pobavený.

Pokrčil rameny. Toho pohybu bylo už pro dnešek dost, ne? „Prostě jsme si dopoledne sedli a začali si rukama nohama povídat. Později jsem já pochopil pár vašich slovíček, ale jenom minimum. On zase pochopil skoro všechna anglická a slíbil mi, že mi za to řekneš, proč utíkáte. Prej že bys ho zabila, kdyby mi to řekl on.“

Přikývla jsem. „To má pravdu, ale fakt se ti to nechystám v nejbližší budoucnosti říct. Promiň, ale jde o naše bezpečí,“ posmutněla jsem. Z nějakého neznámého důvodu mě popadla chuť mu to všechno vyslepičit. Jemu jsem tu věřila. Ale proč? Jak si u mě tu důvěru získal? Nikdy jsem neměla v plánu ji tu někomu dát, tak proč on? A proč je mi to tak líto?

Chápavě přikývl. „Jasně, fajn,“ pousmál se a objednal sobě a Alovi kolu.

 

 


 

Vím, že se tam zatím nic moc neděje, ale věřte mi, ještě tak pět kapitol bude jenom zakřívací kolo. :D Pak to teprve vypukne. :D Tedy, když se mi to povede napsat.

 

Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  AleriaSalvatore (30.07.2013 08:39)

Dlouho sem nekomentovala ale teď sem přečetla všechny kapitoli znovu a fakt se mi to líbí.Píšeš moc dobře!

THe

1)  THe (29.07.2013 19:28)

Takže Paul má holku, jo? Zajímalo by mě, jestli je do Rachel otisklej nebo skončí s Diou... To bude ještě zajímavý! A - možná jsem to už říkala, ale nemůžu si to odpustit - MILUJU příjmení Těreškovová.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still