Sekce

Galerie

/gallery/Hope is always here.jpg

Dia si všechno musí urovnat v hlavě, ale na to potřebuje klid - a ten se v práci blbě hledá. ;) Sundance

Vyjeveně jsem koukala na dopis a snažila si všechno srovnat v hlavě. Je jisté, že mě někdo delší dobu pozoruje a ví o mně dost věcí. Třeba mě sleduje i teď… Ale kdo? A proč? A jak se dozvěděl o tom mém snu, který se ani ne před hodinou doopravdy odehrál?

Ten sen…

Proč se mi to zdálo? A jak se to mohlo úplně přesně odehrát? V mém snění jsem viděla všechny podrobnosti kolem mě, všechny detaily věcí v mém okolí – a to v normálních snech nebývá. Tam většinou vidíme jen neúplné, rozmazané tvary, u kterých jsme rádi, když rozpoznáme barvu a pohlaví.

A co ty moje nohy? Jak to, že jsem se nemohla ani pohnout? Že jsem té rodince nepomohla? Jako kdyby mé končetiny byly ze dřeva a ani ta nejlepší sekera nedokázala přeseknout tu nit, která je držela na místě.

Mlha… Všude po zemi byla mlha, když se to stalo. Co to, kurva, bylo? Ach, tolik otázek.

„Hm, doufám, že se mi dneska nebude nic zdát,“ zamumlala jsem do tmy kuchyně. Tak nějak si přeju, abych měla sen o tom, že najdu tisíc dolarů, ale to asi moje fantazie nedá.

Nevím, jestli to bylo únavou, šokem nebo můj mozek prostě nefunguje správně, ale ještě mi do něj nedošlo, že dnes zemřel malinký chlapeček, jeho matka se zhroutila a mě sleduje nějaký úchyl, který ví, co se mi zdá. Okay, s tím se dá žít.

Moment! Jestli někdo sleduje , tak musí pozorovat i… ne, ne, ne!

Vyskočila jsem ze židle, až se převrhla, ale já na to nebrala ohled. Nabrala jsem směr obývací pokoj, přesněji pohovka před televizí. Tam naposledy jsem viděla Ala s rohlíkem v ruce.

Mezi dveřmi jsem se zastavila a tak hlasitě si oddechla, až jsem si získala pozornost mého bratra sedícího se zkříženýma nohama na gauči. Jen jsem zavrtěla hlavou a hystericky se rozesmála. Těreškovová, začínáš být paranoidní.

Unaveně jsem se dotáhla zpět do kuchyně, zvedla spadlou židli a znovu se na ni svezla. Zítra ráno jdu pracovat do obchodu a hned potom do baru, takže bych asi měla zařídit Alexejovi nějaké hlídání. Ale koho?

Napadla mě jen jedna osoba, se kterou by Al rád strávil celý den – Paul. Ale jak se ho mám asi zeptat, když neznám jeho číslo, adresu… prostě nic?

Zrovna když jsem tuhle záhadu odmítla řešit, mi zazvonil mobil, který jsem měla stále ještě v kapse od riflí. Jako vyzvánění jsem měla českou písničku, kterou jsem milovala, takže se mi hned zlepšila nálada. Aspoň něco.

„Haló?“ řekla jsem do telefonu. Nějak mi nedošlo, že jsem to řekla česky.

„Je tam Těreškovová?“ ozvalo se ze sluchátka anglicky a já ztuhla.

Proč on? Proč teď? „Co chceš, Paule?“ ozvala jsem se nepříjemně a unaveně se opřela o linku.

Rozesmál se. „Příjemná… jako vždy, co? No, jenom jsem chtěl vědět, jestli jsi v pohodě. Slyšel jsem o tom dítěti. Tys prej byla u toho. Jak ti je?“ zeptal se už trochu vážněji, než mluvil předtím. To u něj nebylo obvyklé. Většinou jsme se jen štěkali a házeli po sobě ironické poznámky.

Zase mě šokoval. „Eh? Co? Jo, jasně, jsem v pohodě.“ To byla lež. Když vypadlo z jeho úst, co se stalo, začalo mi to teprve docházet. Pomalu, ale zatraceně jistě.

Chvíli se nic neozývalo, ale pak rychle řekl: „Fajn, tak čau.“

„Počkej!“ vykřikla jsem do telefonu.

„No?“

„Víš, zítra celý den pracuju a potřebovala bych, aby někdo pohlídal bráchu. Nemáš čas?“ Každé jednotlivé slovo jsem pečlivě promýšlela, aby zase neměl důvod mít blbý keci. Musela jsem hodně ovládat svůj hlas, aby v něm nebyl slyšet nesouhlas. Proč to vůbec dělám?

„No, o žádný chůvě nevím,“ řekl pobaveně do telefonu. „A jo, mám čas, proč? Chceš mě pozvat na rande? Přece si mi neodolala, co?“

Vypěnila jsem. „Ty si takovej kretén! Normálně bych se s tebou začala sarkasticky dohadovat o tom, kde je nejlepší mít první rande, ale teď? Ne, díky, jsem ráda, že ještě stojím. Viděla jsem umírat malýho chlapečka! Přímo před vlastníma očima… a nic jsem nemohla udělat. Ještě k tomu přibyly další problémy, takže jestli si chceš hrát na vtipálka, tak tě poprosím, aby sis to strčil třeba do prdele.“ Ke konci svého proslovu jsem si jenom unaveně povzdechla a promnula si oči.

Připadalo mi, jako kdyby se Paul otvíral jen mně. Jen v mé přítomnosti projevoval své emoce a pocity, ale asi jsem se mýlila, protože kdyby to tak bylo, teď by ho nejspíš jeho povaha dokopala k tomu, aby se okamžitě objevil u mých dveří. Ne, je to jen bezcitný a lhostejný kluk, který ještě vůbec nemá páru, o co v životě jde. Žije si poklidným životem a stará se jen sám o sebe, ale ostatní lidé mu jsou u… zadnice. Ty mu nestojí ani za pohled.

Ale já a Al jsme jedni z nich.

Chvíli bylo ticho a já to už chtěla položit, ale on znovu promluvil. „V kolik se u vás mám ukázat?“ Jediné, co ho zradilo, byl jeho hlas – to jediné, co jsem slyšela. Ke konci se mu zachvěl a nakonec byl rád, že to vůbec dořekl. Nebyla v něm žádná ironie, sarkasmus nebo pošklebování, řekl to úplně vážně.

„Tak v půl sedmé?“ zeptala jsem se ještě trošku šokovaně.

„Budu tam,“ oznámil mi. Nestačila jsem ani říct kapr a on to položil.

Připadala jsem si úplně mimo mísu, když jsem se zmateně koukala na mobil a nedokázala si to srovnat v hlavě. Měl by si uvědomit, co vlastně chce. Jednou je jeho silnější stránkou ironie, namyšlenost a prostě se chová jako praštěný puberťák a podruhé je zase strašně vyspělý. Jestli má nějakou rozdvojenou osobnost, měl mi to říct ještě před tím, než jsem mu dovolila, aby celý den hlídal Ala.

Druhý den ráno jsem vstala už ve tři čtvrtě na šest, abych si všechno stihla připravit a ve dveřích se jen vyměnila s Paulem. Byla jsem ráda, že se mi nezdál žádný sen.

Když jsem včera oznámila bratrovi, že ho bude hlídat on, málem radostí vyskočil komínem a uškrtil mě. Jen jsem se smála a hnala ho do postele. Řekl mi, že nikdo nemá lepší sestru, než má on.

Ťuk, ťuk.

„Hned jsem tam,“ zavolala jsem ke dveřím a popadla všechny svoje věci, které ležely na kuchyňském stole. Ještě jsem se mezi dveřmi ohlédla, jestli jsem si tam nic nenechala, a už běžela otevřít.

„Ha, ještě mám minutu,“ zaradoval se Paul hned, jak jsem rozrazila dveře. V ruce držel telefon a nejspíš se koukal na čas, ale když k němu zavanul vzduch z domu, začichal a zamračil se. V tu chvíli ho nejspíš nemohlo nic vyrušit.

Bylo mu jedno i to, že jsem obrátila oči v sloup a zavrtěla hlavou. „Super, tak to ses pochlapil, ale já už musím, tak se měj. Al ještě spí a k obědu ohřej nějaký zbytky, které jsou v lednici. A zkus ho zase něco přiučit anglicky,“ houkla jsem na něj přes rameno, když jsem běžela po dlážděné cestičce, která vedla od domu k chodníku u silnice.

„Neměj strach, nesluší ti to,“ ještě jsem uslyšela za sebou vážným hlasem. Nevěděla jsem, jestli řekl přesně tohle, tak jsem to radši neřešila. Mohl říct úplně něco jiného a já si jen myslela, že slyším tohle.


Krátké, vím o tom, ale kdybych to měla napsat delší, asi byste si museli dost dlouho počkat, takže je to takovýhle vlastně pro vaše dobro. :D

Komenty potěší. ;)

Sun :o)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  THe (20.07.2013 08:38)

„Neměj strach, nesluší ti to." :D Kapitola je opět naprosto úžasná, i když se docela bojím, kdo vlastně Diu a Ala sleduje.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Riley & Newborns