Sekce

Galerie

/gallery/Hope in War.jpg

Jasper má za sebou temnou chvilku života, ale co když tím, že se změnil v upíra, někomu ublížil? Přemýšleli jste někdy, co se stalo s jeho koněm? V mém příběhu to bude klisna s velkým odhodláním.

Sehnula jsem se pro trs trávy, ale očima jsem stále bedlivě pozorovala svého pána a tři zvláštní dívky. Bála jsem se jich, děsily, ale nikdy bych svého pána neopustila. Slíbila jsem mu věrnost.

„Doufám, že to přežiješ,“ řekla ta nejvyšší žena v bílých šatech. „Mohl bys ses mi ještě hodit.“

Zakousla se mému pánovi do krku a já divoce zaržala. Nechte ho, křičela jsem, ale místo toho to bylo pouze němé ržaní. Můj pán padl na zem a jedna z žen se na mě podívala. Pomalu šla ke mně, ale já couvala.

„Ššt, dám ti volnost,“ zašeptala a já se váhavě zastavila. Ledovýma rukama mi sundala uzdu a odhodila ji na zem. Mého majitele mezitím odváděly bůhví kam. Sundala mi podbřišník a sedlo shodila na zem. Najednou všichni zmizeli. Byla jsem sama v poušti u malé říčky. Všude byl hrobový klid a nikde se nic nehnulo, jen hladina se poddávala větru a vytvářela drobné vlnky. Sbohem, můj pane, pomyslela jsem si. Přešla jsem k hladině vody a podívala se na odraz. Moje lysinka ve tvaru půlměsíce, která mého pána okouzlila, nebyla vidět kvůli bahnu, ve kterém jsme se brodili.

Být ženou, mladou dívkou, to bylo vždy mé přání. Být s ním navěky. Podívala jsem se na oblohu a právě padala hvězda.

Chci být dívkou, nesmrtelná, zaržala jsem na hvězdu a ta spadla kamsi za obzor. Napila jsem se a smutně přešla ke klobouku mého pána, ty ženy mu ho tu nechaly. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho mému pánovi brala s hlavy. Ostatní vojáci se mu smáli, ale on se smál se mnou.

Rozeběhla jsem se tichou krajinou a má hříva vlála ve větru. Běžela jsem dlouho a pokoušela se utéct všemu, nalézt jeho. Ale on nikde nebyl, jedině ten pach těch odporných žen jsem občas cítila. Štípal mě do nosu a vzbuzoval ve mně velký strach. Roky ubíhaly a válka najednou skončila. Lidé se vraceli do opuštěných a zničených vesniček. Já se také vrátila domů, doufala jsem, že tam bude čekat.

Místo toho ke mně přiběhla jeho malá sestřička a začala mi vzlykat do hřívy. S ní a s její matkou jsem žila dlouhou dobu, jenže každý umírá a vše se mění. Vivien, pánova sestra, po smrti své matky se provdala za bohatého šlechtice. A protože jsem se šlechticovi nelíbila, vyhnal mě… i přes Vivienini protesty.

Zase jsem utíkala. Vše mě bolelo a měla jsem hlad. Cítila jsem, jak se ze mě pomalu vytrácí všechna energie. Umírám, pomyslela jsem si. Spadla jsem na zem a zavřela své oči, očekávala jsem smrt. Všechno se mi ztrácelo, obraz se rozmazával a já si vzpomněla na své přání. Tiše jsem zaržala a pokusila se na nic nemyslet.

 

Ráno jsem zjistila jeden děsivý fakt… žiji. Jsem naživu a jsem někde… bůhví kde. Rozhlédla jsem se a spatřila nějakého muže. Měl blonďaté vlasy a jeho pach byl stejný, jako ten těch žen. Projel mnou záchvěv strachu.

„Musíš pít,“ zašeptal a nabídl mi vodu. Natáhla jsem se pro vodu a začala pít. Slyšela jsem mužův oddechový smích, jak je šťasten, že piji.

„Tak je hodná holka.“ Pohladil mě mezi ušima.

Během pár dní jsem se úplně zotavila. S tím mužem mi bylo dobře, i když mi jeho pach trochu vadil. Když měl pocit, že jsem v pořádku, pustil mě ven, pryč.

 

Další části mého života nebyli vůbec tak světlé. Nějaký ten čas jsem se toulala, v další době jsem byla chycena k službě chudému muži. Orala jsem obilí a moje potrava byla mizerná. Všem ve vesnici přišlo divné, že žiji už osmnáct let. Byla jsem totiž vychrtlá až na kost a moje oči, ve kterých bývali jiskřičky, byli plné bolesti a utrpení, ale já žila.

O dalších dvacet let později mě vyhnali, protože nechtěli nic mít s ďáblovým koněm. Utíkala jsem pomalu, ale přesto s velkou radostí. Chyběl mi můj pán, Vivien a hlavně muž, který mi dával pořádně nažrat.

 

21. století

Otěže byli pevně utažené a hlavu jsem měla těsně u krku. Bolelo mě v hubě, krk a hlava. Moje nohy na tom nebyli o nic lepší. Už posté jsem projela oblouk a má síla byla v tahu. Projížděli jsme městem… možná vesničkou jménem Forks. Žiji tak dlouho, ale pořád se bojím kovových krabic, železných ptáků a různých zvuků, které v mé době nebývali.

Moje nová paní není příliš hodná. Kvůli tomu že se bojí, mi přitahuje otěže. Bolí mě to, ale jak jí to vysvětlit? Chtěla bych nového pána. Hodného, milého, jako byl můj pán. Teď mě vezla na jakési místo, ale nevypadalo to, že to bude hezké místo.

Zajely jsme společně do velkého lesa. Všude byli jehličnany a příjemný vzduch, který se mísil s tím zvláštním pachem. Přijely jsme k nějakému místu, kde bylo zaparkované auto. Muž, který u něj stál, byl její otec. Sundala mi uzdečku a sedlo, přes hlavu mi dala provaz a pevně ho utáhla. Přivázala mě ke stromu a odešla k autu.

„Bude to tak lepší, ďáblice,“ zašeptala a zavřela dveře od auta, které se rozjelo lesem zpět na silnici. Co bude lepší? Když zemřu?! Už tak mě nekrmili, ale tohle je příliš. Začala jsem divoce ržát a volat o pomoc. Až úplně večer se ozvali kroky.

Byli to rychlé kroky a děsili mě. Ten zvláštní, štiplavý pach byl stále blíž. Z lesa se vynořili dvě postavy a smáli se. Jakmile mě spatřili, utichli. Přišli ke mně o něco blíž a já se pokoušela couvnout, jenže provaz byl už zařízlí v mé kůži, tolik to bolelo. Zaržala jsem o pomoc, ale nikdo nepřišel, ani nemohl.

„Kdo si jí vezme?“ zeptal se muž z rozcuchanými vlasy a podíval se na muže vedle. Měl vlasy jako lví hříva, ale ten obličej mi byl povědomí, možná až moc. Můj pán, pomyslela jsem si a sklopila hlavu na pozdrav. Měl stejně štiplavý pach, jako ty ženy, ale byl to můj pán! Zvláštně se na mě podíval a potom postoupil ke mně.

„Hope in War,“ zašeptal mé jméno a já tiše zaržala. Pohladil mě po lysince ve tvaru půlměsíce. „Jsi to ty?“

Divoce jsem zaržala a hlavou kývala nahoru, dolů. Pochop to, prosím, prosila jsem v myšlenkách.

„Ty už nemůžeš žít, jak?“ zeptal se mě potichu a já se na něj zmateně podívala. Podíval se na moje tělo a výraz mu ztvrdl. „Co ti to udělali?“

 

O půl hodiny jsem ležela v teplém seně v malé stáji za velkou honosnou vilou. Můj pán se o mně postaral lépe než kdokoli jiný.

„Jaspere, jak tě to mohlo napadnout?“ vyjel na něj nějaký muž. Když jsem se na něj podívala, poznala jsem ho. Byl to ten muž, co se o mě postaral po tom, co mě vyhnali. Díval se na mě zlostnýma očima a já to nechápala. Udělala jsem něco?

„Našli jsme jí v lese, je vyhublá. Byla přivázaná ke stromu, měl jsem jí nechat umřít?“ zeptal se můj pán, Jasper, zlostně.

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ odpověděl mu muž a omluvně se na mě podíval.

„Připomínáš mi mou klisnu ve válce,“ zašeptal mi do ucha Jasper. Připomínám?! Jsem to já.

„Mě zase připomíná klisnu po válce,“ řekl pobaveně muž s blond vlasy a já si odfrkla.

„Po válce?“ zeptal se Jasper a opřel se stěnu box. Muž s blond vlasy si sedl vedle něho a usmál se.

„Po válce jsem našel klisnu u řeky, vypadala mrtvá, ale přežila to. Měla zvláštní lysinku ve tvaru půlměsíce a na zadní noze ponožku,“ vysvětlil mu rychle a já do něj jemně štouchla.

„Hope in War, tak se jmenovala moje klisna, našel jsi jí živou,“ řekl ohromeně Jasper.

„Naděje ve válce,“ zašeptal muž s blond vlasy.

„Chlapy z čety jí už odmalička odsuzovali, prý to nebyl kůň do války. Hráli jsme si spolu už jako děti a ona mi kradla klobouk,“ vyprávěl mu pobaveně Jasper, „když mě Maria změnila v upíra, zapomněl jsem na ní. Až když za mnou přišla Lucy, že ji pustila, objevila se ke mně kapka lidskosti. Chtěl jsem vědět, že je Hope v pořádku, ale Maria mě měla omotaného kolem prstu.“

Upíři?! Oni existují. Vystrašeně jsem se na něj podívala.

„Přinesla jsem deky,“ špitla malá holčička a měla krásnou huňatou deku. Její zrzavé vlásky ve světle žárovky přímo zářili, vypadala nádherně.

„Ty jsi andílek, Nessie,“ usmál se na ní Jasper.

Ne! Musím utéct, vždyť oni jsou jako ty ženy. Kopla jsem nohou do sena a pokusila se vstát, ale pálil mě krk a má energie byla v tahu.

„Nessie, řekni Esmé, ať přinese vodu a nějaké obvazy,“ řekl rozhodně muž s blond vlasy a holčička položila deky na stěnu boxu, potom zničehonic zmizela. Rychle jsem se rozhlížela a cítila nesnesitelnou bolest na krku.

„Ššt, je to v pořádku, zvykneš si na ty rychlosti,“ řekl Jasper a pohladil mě po krku. Opatrně přejel rukou po hnisající ráně, jeho oči zčernaly, ale on jen na sucho polkl. Hladil mě po celém těle a sjížděl rukou po mé černé srsti.

Když se holčička vrátila, šla za ní žena s podobně zrzavými vlasy. Podala muži s blond vlasy vodu a hadřík, holčička zase držela několik obvazů. Když se ledová voda dostala do mé rány, byla to pro mě úleva. Ale potom se mi začala klížit oči a já je raději zavřela. Usnula jsem a zdálo se mi, jakoby se mé tělo znovu vzbouzelo.

________________________________________________________

Povídka je inspirována filmem Krasavec Beauty. Doufám, že se líbí. Původně to měla být kapitolovka a taky z toho kapitolovku udělám, pokud tu bude alespoň deset komentářů!

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Míša (13.05.2012 12:29)

Moc krásné

MarryTyger

8)  MarryTyger (27.04.2012 21:55)

Díky :) Asi to pokračování opravdu napíšu ;)

7)  skyrim114 (27.04.2012 21:50)

To prostě křičí po pokračování

6)  Lenka (27.04.2012 18:36)

Krása

5)  Noriska (24.04.2012 20:10)

moc pěkné , na tu kapitolovku se moc těším

4)  anette (24.04.2012 10:47)

kouzelné :)

3)  hela (23.04.2012 22:36)

kouzelné a zajímavý náhled pokračuj prosím

Kamci

2)  Kamci (23.04.2012 20:46)

:) :) :) :) moc hezký, dojemný

1)  Nightred (23.04.2012 20:29)

Krásná povídka prosíím, pokračuj :-)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still