Sekce

Galerie

/gallery/Holoubek.jpg

Děj se odehrává přibližně dvacet let po přestěhování Belly na vzdušnou pobočku. Učení už zvládla a vrátila se dolů, na zem. Našla si práci, přítele... Jenže má stále zlé pocity, i když si přesně nepamatuje proč. A jedna vzpomínka, boj a květina to změní. Vzpomene si na slib daný před lety a s jeho splněním přijde i velice těžké rozhodnutí.

(P.S.: Toto je druhý díl Života z ptačí perspektivy, který byl mou první povídkou. Uběhlo dost času, tak snad to za něco bude stát.)

1. kapitola

Všude okolo ní prskal olej z pánvičky, na které připravovala snídani. Jak krásně to vonělo. Vajíčko a šunka. Na snídani možná trochu moc tučné, ale Lukovi to nikdy nevadilo.

„Snídaně!“ zakřičela do vedlejšího pokoje. S Lukem bydlela už nějaký ten pátek, i když se znali jenom asi půl roku. Byl to milý člověk a asi jeden z mála slušných, kterého za celou tu dobu, kdy se vrátila zpátky na zem, potkala. Líbil se jí, možná pociťovala i menší zalíbení. Kdo ví? Třeba z toho jednou bude svatba a děti. Naštěstí nepodědí její geny a nebudou se přeměňovat. Tak aspoň praví učebnice.

Dvacet let strávila tam nahoře. Na vzdušné pobočce. Učila se základy létání, znalosti o měničích, informace o upírech a vlčích měničích i boj. Zblízka, se schopnostmi, se zbraní… Jakýkoli. Dalo by se říct, že teď se z ní stal profík, ale do zkušených měničů měla ještě hodně daleko. Ti zažili už mnoho historických událostí a ona se oproti nim cítila jako mládě.

Musela se tady zabydlet, najít si práci jako člověk a žít nový život. Po pár dnech poznala Luka. Líbil se jí, ona jemu, a pozval ji na rande. Povídali si, vyměnili čísla… Normální rande. Kdo by věřil, že teď spolu bydlí? Pamatovala si dokonce přesně, co si na rande oba oblékli. I to na další. A další.

„Už jdu, lásko!“ zavolal nazpátek a ona slyšela dusot jeho nohou. Když doběhl do kuchyně, objal ji okolo pasu a políbil ji ze zadu na krk. Nechala si to líbit a užívala si to, i když po chvíli, když se to zvrhlo v něco víc, a on jí začínal jezdit rukama po zádech, se nepatrně ošila. Jakoby nic jí dal poslední pusu na tvář a potom se naklonil přes její rameno. „Krásně to voní. Už to je?“ zeptal se labužnicky.

Zasmála jsem se tomu. „Jedna je už na stole, takže si vyber. Počkáš na teplou, nebo si dáš hned už trochu studenější.“ Samozřejmě, že by ho nenechala jíst studené jídlo, tak trochu využila schopnosti a talíř na stole i s jeho obsahem zahřála. Věděla, že si vybere tu druhou možnost. Za těch pár měsíců ho už znala jako své boty.

„Myslím, že si vyberu tu na stole. Doufám, že to nevadí,“ usmál se.

Zakroutila s úsměvem hlavou. „Jinak bych ti to nenabízela.“ Ještě trochu přihřála jeho porci na stole a potom z pánvičky vysypala tu svou na talíř. Vzala si rohlík a sedla si k němu.

„Dneska mám v práci nějaké jednání. Asi to bude trvat déle. Vadí?“

„Ne, dělej, co musíš.“ Kousla si do rohlíku a strčila do pusy kus vajíčka. „Aspoň si zařídím nějaké věci.“ Jen škoda, že už nemůže vytvářet klony. Nějak se to ztratilo. Ostatní schopnosti jí zůstaly, ale klony ne… Vytratily se hned po tom, co se se svými kufry vrátila nahoru. Teď je aspoň jako ostatní, se třemi dary, dá-li se to tak říct.

„A co?“ Polovina jeho porce už byla pryč a ona se divila, jak rychle to do sebe hodil.

„Nechceš ještě přidělat?“ kývla hlavou k jeho talíři a záměrně neodpovídala na jeho otázku.

„Ne, díky. Asi bych už nestíhal. Tak co?“

„Zajdu si na nákupy. Něco potřebuju koupit.“ Vlastně tím pověřím Lewise. Už z něho není ten pacholek, kterým býval na začátku. Teď je zodpovědný, i když stále se svým sex-appealem nabytým darem, a ve výběru oblečení by nemohla najít lepšího. Menší parta upírů se sem blíží a měniči se v tomhle městě vyskytují jen v malém počtu. To by nestačilo. Sice netušila, kam mají namířeno a za jakým účelem, každopádně projdou jejich městem, a jelikož určitě nejsou vegetariáni…

Vegetariáni…

Edward…

„Já si tě najdu, uvidíš. A moc děkuju, za všechno. Nezapomenu na tebe.“ Vzpomněla si na svá slova, která se ukryla hluboko v její mysli, až do nejzazšího koutku. Teď se jí objevila před očima a ona si vzpomněla na pohled na svou ubohou osobu. Před mnoha lety, zdálo se to jako věčnost, vypadala jako pískle, malé ptáče, které se bojí vzlétnout. Jak trefné. Navíc po těch událostech se ani nedivila. Jamie…

Jenom to jméno v ní vyvolávalo odpor a měla chuť vyzvracet tak pracně ukuchtěnou snídani. A skvělou. Nemohla vzpomínat na ty dny, kdy ležela připoutaná na posteli, a jediné světlo svíčky jí pomáhalo vnímat okolní svět.

Pak se dostala ven díky chaosu, který nastal, a Jamieho uvěznili. Když se probudila v nemocnici, zjistila, že Jamie dostal Hlas smrti. Prostě ho zabili a ona to ani neviděla. Neviděla jeho roztrhané tělo, jeho mrtvé oči, ve kterých se neodrážel žádný život. Občas se jí v noci zdály strašné sny, které si po probuzení nepamatovala, ale jakmile si teď vzpomněla na minulost, všechno ožilo. Všechny ty noční můry se vrátily a zobrazovaly jí ty nejhrůznější scénáře. Jamie se vrátil. Jenom pro ni. A ona leží na jeho posteli s pouty na končetinách a probodnutou rukou.

Otřásla se děsem.

„Bello, haló. Jsi tady? Vnímáš mě?“ mávala jí před obličejem jakási ruka. Zatřepala hlavou, aby se jí myšlenky ztratily někde v zákoutí mysli. Tak dlouho a tak pracně se snažila na všechno tohle zapomenout, aby mohla fungovat normálně, a potom jí jediné slovo odemkne zámek, i když zahodila klíč, a vypustí na svobodu příšeru z nejděsivějších hororů.

„Cože?“

„Aha, takže nevnímáš.“

Povzdechla si. „Promiň, trochu jsem se zamyslela. Měla bych si zajít na ty nákupy, ať se odreaguju.“ Nebo abych mohla mít ty upíry z krku.

Přesto všechno ale věděla, že to není tím. Celou tu dobu, kdy se Luke snažil zajít dál než jen líbání, se z toho vykrucovala. Občas to přičítala nevolnosti, jindy bolení hlavy, taky špatná nálada byla častá. Ale nikdy ji nenapadlo, že by to mělo hlubší význam kromě pocitů nechutě a potřeby zvracení.

Teď to už věděla. Čas se bohužel nedá vrátit, i kdyby chtěla vrátit pouze pár minut. No, možná někdo z jejich druhu by to zvládnul, ale zatím nikoho takového nepotkala.

„Jen jsem se tě ptal, jestli bysme si nemohli udělat krásný večer. V devět bych mohl přijít domů z práce a potom něco připravit. Co na to říkáš? Svíčky, hudba, romantika…“

Bella chvilku přemýšlela, ale nakonec proč ne? Horší než minulost to být nemůže. Kdyby náhodou ano, tentokrát už se umí bránit, dokáže používat své schopnosti. A pokud by ani tohle nestačilo, prostě a jednoduše si přivolá pomoc a oni ji už najdou. „Jasně, těším se.“

Nepřítomně dojedla snídani a potom se vydala nahoru se převléknout. Když podstoupila ranní sprchu, sedla si na židličku před toaletní stolek. Vzala do ruky kartáč a začala si pročesávat vlasy. Mokré se jí vlnily na zádech a kapičky z nich odkapávaly na zem.

Když ji někdo chytil za ruku, lekla se, ale ihned se uklidnila. Luke. Vzal jí šetrně kartáč z ruky a začal ji rozčesávat sám. Belle se to líbilo, bylo příjemné, když se o ni zase někdo staral. Naposledy to dělal táta, pokud se ovšem nepočítá Ean, který tak trochu nahradil jejího odporného a hlavně mrtvého mentora. Naštěstí. S ním se cítila jakés takés v bezpečí, i když ani jemu nevěřila dokonale. Podle zkušeností se to už asi ani nestane.

„Děkuju. Ale neříkal jsi náhodou, že spěcháš?“ zeptala se a upírala na něho své hnědé oči přes zrcadlo.

„To ano, ale pro tebe udělám všechno. Miluju tě,“ řekl. Ona na to nic neřekla, jen se na něho usmívala. Nevěděla totiž co. Kdyby mu odpověděla stejně, lhala by. V těchhle věcech by se to ale nemělo. Kdyby přikývla, vyznělo by to jenom jako přátelské gesto: beru na vědomí a vážím si toho, ale neopětuju tvoje city. Sama se v sobě nevyznala, takže nemohla patřičně zareagovat. Ano, líbil se jí, měla ho ráda, ale…

Jeho oříškově hnědé oči se na ni upíraly a ona v nich spatřila opravdovou lásku. Co až se dozví, že je ochránce, měnič, strážce, jiný živočišný druh? Opustí ji? Zavrhne? Nejraději by mu to neříkala, jenže pokud by tak učinila, musel by si všimnout, že nestárne, nemění se. Navíc teď nemá svou schopnost klonů, aby se mohla stvořit starší a takto s ním dožít. Vnímala by všechno přes klon, poroučela by mu, co říct. Jenže přes to všechno by to nebyla realita, jenom výmysl, nepodložený fakt.

Dobrá, tak napůl podložený.

Lásku si v tomto případě nezasloužila. Lhala mu v podstatě skoro pořád, když potřebovala město ochránit. Příčilo se jí to, ale co mohla dělat?

Dlouhé hebké prsty se jí dotýkaly na zátylku a jí vstávaly chloupky vzrušením. Milovala ho. Možná ne tak jako Edwarda, ale ano. Tlusté provazce svalů se mu rýsovaly na pažích i nohou, což bylo výsledkem dlouhodobého navštěvování posilovny. Občas zašla s ním, i když se musela krotit. Jak by vysvětlovala, že uzvedne aspoň desetkrát víc, než silný chlap?

Chytila jeho ruku přejíždějící jí po krku a políbila ji. Znova se na něho podívala přes zrcadlo a usmála se.

Vyprostil svou ruku z té jej a dočesal ji. Bylo to od něho velice pozorné a milé. Když byl hotov, odložil kartář a odhrnul její vlasy stranou. Políbil ji na krku a přivoněl k jejím čerstvě umytým hnědým pramenům. Cítil levandulové aroma, což se mu velice zamlouvalo.

Když se vrátil k jejímu krku, Bella naklonila hlavu na stranu, aby se dostal na větší plochu. Chloupky jí stály vzrušením a vsadila by se, že má i zimnici, ačkoli se potila. Zvláštní protichůdné pocity ji trochu vyděsily, ale potom se nechala unášet na vlně bušícího srdce a lehkých motýlích polibků Luka.

Když mu její krk nestačil, zaklonil jí hlavu a políbil ji. Tyčil se nad ní jako Eiffelovka a rukama ji objímal pod krkem. Líbali se dlouho a vášnivě. Jeho rty byly hebké a teplé a ona mu jeho vášnivost vracela stejnou měnou. Potom si ji na židli otočil k sobě a chytil ji pod pažemi. Zvedl ji, aby mohla stát, což moc nepomohlo, protože ji stejně převyšoval aspoň o půl hlavy, a ona mu obtočila ruce kolem krku.

Na chvíli odpojili rty, aby se mohli nadechnout. „Nespěchal jsi do práce?“ zašeptala bez dechu.

„Do jaké práce?“ zeptal se šibalsky. Začala se smát. Když uslyšel její hlas, jeho úsměv se ještě rozšířil, ale nechtěl čekat a přitáhl si ji znovu k dalšímu polibku. Věděl, že to s ní nebude lehké, že na to musí jít pomalu, ale miloval ji a byl schopný počkat.

Ruce mu sklouzly z jejích ramen na zadek a přitiskly si ji k sobě, co nejvíc mohl. Vzrušovalo ho její teplo a nemohl se nabažit její blízkosti. Tiskl si ji blíž a ještě, protože ji nechtěl ztratit.

Zvedl ji do náruče, nevážila skoro nic, a odnesl ji k posteli. Bella ztuhla a odtáhla se. Když se jí podíval do očí, žádnou vášeň, ani žádný chtíč už neviděl. Neměl ponětí, v čem udělal chybu, šel na to pomalu, nespěchal. Přesto to pokazil.

„Možná…“ Polkla a odkašlala si, protože její hlas zněl, jako kdyby právě vyhrála křičící maraton. „Možná bys měl do té práce přece jenom jít, abys nemeškal.“

„A tu večeři mám chystat?“ zeptal se. Věděl, že riskuje, pokud se jí ptá v této situaci, v tomhle rozpoložení, ale nemohl zůstat bez odpovědi celý den a užírat se, co se stane, až přijde domů.

„Jo, můžeš ji přichystat. Promiň,“ zašeptala plačtivě a dala mu rychlý polibek na pusu. Byla to prostě jenom pusa, žádná vášeň, žádná láska, žádné city. Nic. Jen prázdné gesto.

Bella běžela do koupelny a zavřela se tam. Jakmile svým zostřeným sluchem uslyšela bouchnutí dveří, rozbrečela se. Luke odešel a už ji neměl kdo slyšet. Ale taky utěšovat.

„Zase jsi to po-pokazila,“ vzlykala nahlas, ale nemohla si pomoct. Seděla na zavřeném záchodě s hlavou v dlaních, které si podepírala nohama. Vlasy jí stále odkapávaly a na zemi se tvořily malé loužičky vody. Nohy jí studily kachličky v koupelně, ale přesto zůstávala sedět a jenom brečela. Slzy se mísily s vodou na zemi a pak je nebylo možné rozlišit. Měla chuť vzít všechny nepřibité věci do ruky a třísknout jimi o zeď, aby si ulevila, ale zároveň to chtěla v sobě dusit a to, co cítí, neukázat… komu? Koupelně?

Všechno se tak dařilo, byla na to připravená, chtěla to, jenže potom ji položil na postel a jí se to všechno vrátilo. Kdyby tu Pandořinu skříňku dneska neotevřela, možná by se nic nestalo. Jenže otevřela. Na posteli se děly ty strašné věci, když byla připoutaná a Jamie ji unesl z jejího prvního boje, který stejně zinscenoval. Ano, tahle postel byla manželská, velká, pohodlná, s nebesy, z jiného dřeva, tudíž i jinak voněla, stála v prosvětleném pokoji, kde mohla na všechno vidět, byl tam s ní Luke… jenže stále to byla postel.

Fajn, musí se dát do pořádku. Slzy stranou. Červené a napuchlé oči, které doteď upírala na zem, pozvedla na protější stěnu. Zrak jí stále rozmazávaly slzy, ale její vražený pohled mluvil za vše. Zase v sobě všechny pocity ututlala a připravovala se na boj. Nepopotahovala ani nevzlykala, jenom zvolna dýchala, ústa stažená do tenké neprostupné linky.

Vstala a vešla do ložnice. Obloukem se vyhnula pohledu na postel a došla rovnou ke skříni. Vytáhla nějaké volné tepláky a tričko s krátkým rukávem. Je sice uvnitř zraněná a zklamaná. Vždyť je už tolik let pannou. Třicet? Nebo o něco víc? Zatím jí to nevadilo, ale s Lukem je to jiné. Věřila, že s ním by to bylo to pravé. Aspoň poprvé chtěné. Pannou byla bohužel jen ve své mysli.

Dole se napila džusu a vlasy si potom spletla do francouzského copu. Nepotřebuje se ještě odhánět ze své zorného pole volně vlající prameny. To by se jí mohlo vymstít. Je pravda, že by s takovou přesilou bojovala jedině v lidské podobě, ale ani zabití nebylo nic příjemného. Párkrát už ho zažila. Tehdy musela Lukovi lhát, že se zdržela u kamarádky přes noc.

Žádnou kamarádku ale neměla, protože měniči se stávali převážně muži a na lidskou přítelkyni neměla čas. Zázrakem byl samotný Luke. Člověk. A to se nechtěla na nikoho vázat.

Nazula si boty a potom vystoupala po schodech a zamířila zpátky do koupelny. Otevřela okno a podívala se, jestli ji někdo ze sousedů nesleduje. Na tuhle stranu se natáčelo nejméně oken, proto bylo nejvýhodnější.

Čistý vzduch. Skočila a než dopadla, proměnila se v ptáka a zamávala křídly. Těsně nad zemí začala stoupat. Léta praxe ji naučili, co smí, co zvládne a co ne.

Vyletěla vysoko, aby se ztratila v mracích, neboť měla ideální krytí, a chvíli létala jenom tak. Podle výpočtů a informací, které dostala od Eana, by se tady měli přehnat až odpoledne. Teď bylo ráno. Měla čas a při létání se jí nejlépe přemýšlelo a uklidňovalo. Když prolétávala kolem lesa, schválně schopností ohýbala jejich špičky. Kdyby to viděl člověk, mohl by si myslet, že je to silný vítr, ji by ale nespatřil. Zaprvé byla rychlá, a zadruhé splývala s mraky, takže by mu připadala spíš jako rychle se pohybující mrak. Maximálně.

Vydala ze sebe žalostný křik, který se přenesl pouze do ptačího skřeku, jež by se dal přirovnat k hlasu orla. Možná sokola… Kdo si to všechno má pamatovat?

Možná já, když těm zvířatům rozumím, ne?

Zkoušela přemety, stoupala a klesala a celou tu dobu myslela na dnešní ráno s Lukem. Myšlenky a pocity bolesti pomalu odplouvaly, jako kdyby je rychlost sfoukávala jako zrníčka rozsypané soli. Což o to, její život teď zrovna moc sladce nechutnal.

Když se blížil čas zápasu, natočila se dolů a letěla střemhlav k zemi. Možná by překonala i rychlost formule. Těsně před tím, než se mohla rozplácnout a zanechat tak po sobě nádhernou památku, roztáhla křídla a jednou jimi mávla. Zastavila se asi půl metru nad zemí a seskočila na ni už jako člověk. Přistála na zemi lehce, jako kdyby nic nevážila, a s mírně pokrčenýma nohama. Když se narovnala, podívala se kolem sebe, jako když šelma hledá kořist.

Vytvořila si průhledné schody a vystoupala po nich nad nejvyšší strom a zůstala tam. Tuhle schopnost ovládala dokonale, stejně jako zbylé tři, proto neměla žádný problém soustředit se na udržení sebe ve vzduchu a zároveň sledování okolí. Složila nohy do tureckého sedu a rukou si podepřela hlavu. Nudila se, čekala… Možná přišla moc brzy nebo se upíři zdrželi. I s jejich rychlostí.

Když v dálce uslyšela první šelest, rychle si stoupla a připravila se na nadcházející boj. Mělo jich přiběhnout hodně, ale ona je zvládne. Vždycky všechno zvládla. Párkrát sice umřela a potom se znovu zrodila, takže pár jedinců si zachránilo svůj věčný život, ale jinak nikdy nepochybila.

Pod sebou, kde tušila směr jejich běhu, umístila průhlednou zeď, aby do ní narazili. Netušila, v jakých rozestupech běží, ale tak deset metrů by mohlo stačit, ne?

Čekala, čekala, jako rybář sedí na břehu a trpělivě se dívá na svou udičku, jestli se nezačne pohybovat se svým úlovkem, a nakonec někdo prudce narazil do její nastražené pasti.

Zabrala!

blotik

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  martty555 (25.06.2012 16:59)

mispa

1)  mispa (24.06.2012 23:11)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek