Sekce

Galerie

/gallery/Hlas vlků.jpg

Cesta do zapomění. Minulost se stále ozývá. Stejně jako hlas... ten vlčí.

***

Připravte si kapesníky, jdeme na to.

Červenec se přehoupl v deštivý srpen a Jacob stále nebyl k nalezení. Kvůli Belle Swanové utekl až někam do Kanady. Pamatovala si na poslední rozhovor s ním – tehdy byla vzteklá kvůli zkouškám a mluvila unáhleně. Teď toho litovala.

Lucas si jel něco zařídit do Seattlu a ona zůstala doma sama. Vydala se k Emily, kde v posledních týdnech trávila skoro víc času než doma. Doma – jak zvláštně to znělo. Usmála se při vzpomínce na prosluněný byt a zaklepala na dveře sestřenčina malého útulného domku. Emily jí přišla otevřít v květované zástěře – Leah měla pocit, že ji snad neodkládá – a s širokým zjizveným úsměvem.

„Překvapení,“ zazubila se na majitelku domu. Nečekala na pozvání a neslušně se vetřela dál. „Co to tu voní?“ Zvědavě nakoukla do kuchyně plné slabého kouře.

Emily šla za ní. „V tomhle věku už bys mohla být trochu dospělá,“ kroutila hlavou, když vyndávala plech s muffiny z trouby.

Leah naprázdno otevírala pusu, jak napodobovala Emilyin proslov. Už ho znala nazpaměť. Její sestřenice se k ní obrátila při posledním slově a ona se přistiženě uculila. „A jak se má malé Uleyátko?“ změnila téma, aby se zachránila od dalších litanií. V poslední době je slýchala dost často.

Emily jí doslova rozkvetla před očima. Pohladila si bříško. „Má se přímo výborně, ale Sam si to nechce dát vysvětlit. Hrozně se bojí.“ Náhle zúžila oči podezřením. „Že on tě sem poslal?“

Rychle sklopila oči k míse, ve které leželo vychladlé pečivo, a naschvál prodlužovala výběr nejlepšího kousku. „Ne tak docela,“ řekla ledabyle a zaměřila pozornost na borůvkový dortík. Vzala ho do ruky a pustila se do oždibování. „Já se poslala sama.“

„Já ho asi…“ mumlala si Emily pro sebe a netvářila se právě mile.

„To jsou hormony?“ zeptala se Leah opatrně a nenápadně se přikrčila pod stůl. Co kdyby.

Emily se na ni zamračila. „Ještě ty začínej.“ Bylo ale vidět, že se nezlobí doopravdy.

Zakousla se do bochánku a slastně převracela měkké těsto na jazyku. „Jestli někdy budu mít děti já,“ přemýšlela nahlas s plnou pusou a poprskala přitom stůl drobečky, „tak to nechci vidět Lukea.“

„Ale no tak, jez jako člověk,“ napomenula ji Emily.

Vyplázla na ni fialový jazyk. „Říká kdo, že jsem člověk.“

„Teď jsi,“ zamračila se na ni trucovitě. „A proč bys ho, prosím tě, nechtěla vidět? Jinak jsou vážně normální, přísahám,“ bránila se při Leahině nevěřícném pohledu.

Srdceryvně si povzdechla. „Přemýšlej. Jsou to sourozenci. Jestli by takhle vyváděl… No to mě teda potěš,“ otřásla se při pomyšlení, že by si bez dozoru nesměla ani dojít na záchod.

Emily se ušklíbla. „Podle mě jsou takoví všichni. Jen je musíš včas zkrotit.“

„A budu mít podpantofláka jako ty, viď? Ne, díky.“ Rozesmály se současně. Proto ani jedna z nich nezaslechla, když telefon zazvonil poprvé.

„Seď, já to vezmu,“ přikázala Leah nastávající mamince a sama vystřelila ze židle, jako by jí za patami hořelo. Telefon stál v předsíni a jak se jeho vyzvánění stupňovalo, zamrazilo ji zlou předtuchou. Tak je to tady, řekla si v duchu a zrychlila krok. Popadla aparát, jako by se chytala záchranného kruhu, a se sílící obavou pohlédla na oranžový displej.

„Prosím?“ promluvila, když stiskla tlačítko pro příjem hovoru. Hrdlo měla sevřené.

Na druhém konci bylo ticho. „Leah?“ ozval se nakonec Samův hluboký chraplavý hlas; zněl opatrně, jako by se ji snažil předem nevyděsit. Volnou rukou se zapřela o zeď.

„Co se děje?“ Skoro šeptala.

Slyšela, jak polknul. „Dala bys mi Emily, prosím?“ Navzdory tomu, že se snažil znít klidně, poznala, že něco není v pořádku. Něco se stalo. Mrzly jí prsty na rukou. To bylo špatné znamení. Když se vracela do kuchyně, aby splnila Samův pokyn, žmoulala v dlani lem Lucasova trika, které měla na sobě.

Nemluvili spolu dlouho. Po prvních pár vteřinách pohlédla na Leah a ta okamžitě pochopila, že její tušení bylo správné. Něco se dělo. Čekání na ortel bylo horší než nejistota.

Když konečně ukončila hovor a položila telefon na stůl, Leah už to nemohla vydržet. „Tak co?“ vyhrkla a netrpělivostí už si div neokusovala nehty. Nenáviděla nevědomost.

Emily několik vteřin zírala na své ruce. „V Seattlu byl ještě jeden… jeden z nich. Lucas…“ Pohlédla na ni. Oči se jí leskly. „Je mi to strašně líto -“

Studené prsty jí tuhly v křeči. „Neříkej to,“ vyhrkla. Dýchala rychle, příliš rychle. Její plíce nestíhaly zpracovávat takový objem kyslíku. „Neříkej to,“ zopakovala přiškrceně, jako by tak mohla uniknout realitě. V hlavě měla kromě malého bezmocného teď ne prázdno.

Čas se nezastavil.

Slyšela své jméno. Prudce vstala a vyrazila ke dveřím. Na poslední chvíli se otočila zpátky. „Kde jsou?“ Slova se jí vzpříčila v krku jako rybí kost, a tak si musela odkašlat a zopakovat je ještě jednou. „Kde jsou? Musím… já, já musím…“ Zuby jí cvakaly o sebe.

„Nedaleko Lacey, ale…“ Víc už neslyšela. Rozeběhla se a ve skoku se přeměnila. Svaly jí poháněla nepojmenovatelná síla. Dokázala myslet jen na to, že Lacey je hodně na jih.


„Do hajzlu,“ zamumlala nezřetelně. Došlo jí, že ještě nikdy neviděla Sama brečet. Odstrčila ho, když ji chtěl obejmout. Bojkotovala jeho pokusy o vysvětlení.

„Není, to… to není pravda. Řekni, že ne!“ Věděla, že jí křik nepomůže.

„Lee, já…“ Nadechl se a zamrkal. „Do prdele, nebyl jsem tu včas! Proč jsem tu nebyl…“ Další slova zanikla v slzách. Bulila mu na rameni jako malá holka a nedokázala to zastavit.

„Proč chci umřít,“ zamumlala nezřetelně. „Proč, sakra? Proč?“

„Nemluv o tom…“

„Neříkej mi, co mám dělat!“ Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Všechno ztratilo svůj smysl.

Zajel si rukama do vlasů. „Ztráta otisku…“ Dál se nedostal. Znovu ho to přemohlo.

Ztráta. To slovo do ní zabodlo hák. Jeho konec byl špičatý.

„Neumřeš,“ ozval se vzdorovitě. Snažil se ovládnout, ale ramena se mu nepřestávala třást.

Zkřivila tvář. „Já chci.“

„Ale já nechci, abys byla mrtvá, chápeš to?!“ Nikdy na ni nekřičel.

„Chci,“ opakovala potichu, než ji zasáhla další vlna křečovitého pláče. Složila se na zem.

Všechno bylo pryč.


Byla ve svém starém pokoji. Chtěla jít ven, ale neměla sílu vstát. Nejedla.

„Můžeme pro vás něco udělat?“

Povídali si za dveřmi pokoje. Chtěla, aby přestali chodit. Chtěla zůstat ležet se zavřenýma očima. Chtěla… chtěla.

„Můžu dovnitř?“

Ne.

Otevřely se dveře. „Vypadáš hrozně.“

Nic.

„Měla bys jíst.“

Pořád nic.

„Nebyla jsi na pohřbu.“

Dej mi pokoj.

Sam si povzdychl. „Leah, je to těžké pro všechny.“ Viděl, že semkla víčka ještě pevněji. Ležela na zádech jako mrtvola, kterou vyvrhlo moře. „Nemůžu ti pomoct, když se mnou nebudeš mluvit.“

Nepomůžeš.

„Vážně mi nemáš co říct?“

„Ne,“ zachraplala.


„Můžeš mi zkusit smazat vzpomínky.“

„To nedokážu.“

„Tak mě zabij.“

„Ne.“

„Nemůžeš mi pomoct? Pokud…“

„Pokud?“

„Donuť mě zapomenout. Zakaž mi vzpomínat. Jsi alfa. To dokážeš.“

„Nechceš to.“

„Nic jiného nemám.“


Vlčice zvedla hlavu a zavětřila. Vítr k ní přinesl povědomý pach. Povědomý… Vlhké pižmo a mokrý mech. Lesní ráno. Ne, nebyl jí povědomý. Neznámý. Stejně jako ta tvář, která se jí vkrádala do myšlenek.

Nevěděla, kdo je Lucas. Neznala ho.

Byla sama.

.


 

 

Když lesům vstříc zavede tě vlčí hlas,
bez pout a pravidel když běháš vůkol nás,
a neposlechneš ani na rozkaz.
Matko, strážkyně - teď nadešel tvůj čas.

Jsme tvá smečka a každý z nás tvůj brach
a jako jeden vyjem' na poplach.
V našich očích víc nespatříš už strach,
když soka vítr odnes' na marách.

Až tělo zetlí a rozpadne se v prach,
ztratíš se, z lesa vyvane tvůj pach,
a jen tvůj dech zbude v našich snách,
ty v nás nikdy nepřekročíš smrti práh.

Bič větru, ranní rosy jas,
síla v tlapách a známý horký třas.
Ty jsi ta, co budí vlky v nás.
Královno vlků, už nadešel tvůj čas.

2/3 Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Empress

10)  Empress (21.11.2012 13:53)

Jedna pre mňa, zato, že som neposlúchla varovanie a čítala ďalej
Bolo to pekné, veľmi pekné, ale... no skrátka Leah mala byť konečne šťastná a nielen na chvíľku. :'-(
Za báseň veľká poklona

9)  jenka (11.07.2012 22:14)

Tak tedy za báseň obrovská poklona

Bosorka

8)  Bosorka (11.07.2012 11:54)

Ha, a už si prozradila, co si o mně myslíš :-D

Anna43474

7)  Anna43474 (11.07.2012 11:44)

HMR, děkuju moc
osinko, změň skupenství
tamias, nic holt nemůže vydržet věčně... děkuju
Marcy, tragédie je prostě moje parketa :) dík
jenka, ta báseň, ta je z mé hlavy děkuju
Janeb, já varovala!

Janebka

6)  Janebka (11.07.2012 04:40)

Aniatd, tak tohle bylo vážně smutné! Nevím o nikom, kdo by si zasloužil konečně trochu štěstíčka a lásky, než zrovinka tihle dva! A ono né!! Ještěže se na osud může svést víc věcí! Nádherná báseň! Hudbu jsem s ohledem na brzkou ranní hodinu ještě neslyšela, doufám, že to brzy napravím!!! Krásné a bolavé!!
Děkuji!!!

5)  jenka (10.07.2012 22:21)

Tahle povídka už tu jednou byla. I přesto si vynutila pár slz. Nádherné a strašně bolestné.
A ta básň - ta je odkud? Je nádherná.

Marcelle

4)  Marcelle (10.07.2012 11:09)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( kruci, zase je mi jí tak líto, ale napsala jsi to krásně i když smutně

tamias01

3)  tamias01 (10.07.2012 10:03)

To bylo tak smutné konečně našla trochu štěstí a i to zmizelo:( :'-(

Bosorka

2)  Bosorka (10.07.2012 07:07)

A jsem na hniličko....:'-(

HMR

1)  HMR (10.07.2012 00:14)

prázno, samota nebo smrt... těžké rozhodování...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek