Sekce

Galerie

/gallery/Zrzka.png

1620 - Bitva na Bílé hoře

1492 - Objevení Ameriky

1415 - Upálení Jana Husa

14něco - Upálení Isabelly

„Můžu s tebou mluvit, Alice?“ zeptal se naštvaně, aniž by se na ni podíval.

„Jasně,“ souhlasila. „Ale až si promluvíš s Bellou.“ Tentokrát ten propalující pohled věnoval jí.

„Chci si jenom promluvit, Edwarde,“ zkusila jsem to. „Vysvětlit ti, co se tehdy stalo.“ Nelíbilo se mi, že jsme měli takovou společnost. Nejspíš stejně jako Edwardovi.

„Promluvíme si nahoře,“ ukázal do patra. Nečekal na mě a vydal se do patra. Se skloněnou hlavou jsem ho následovala, a když jsem procházela kolem Alice, povzbudivě mi stiskla rameno. Pousmála jsem se na ni a následovala Edwarda. Došel na konec chodby a otevřel dveře. Ani teď neztratil své gentlemanství a do pokoje mě pustil první. Normálně bych se asi rozplývala nad tím, jaký má pokoj, ale teď mě zajímalo něco úplně jiného. „Poslouchám,“ řekl a sedl si na postel.

„Prakticky vzato jsem ti moc nelhala,“ bránila jsem se hned na začátku. „Jmenuju se Isabella, narodila jsem se v Salemu, prožila jsem tady dětství, ale pak jsem se odstěhovala. To, v čem jsem ti lhala, je, že jsem se tady sice narodila, ale někdy v patnáctém století.“ Překvapeně nadzvedl obočí. Nechala jsem ho to chvilku zpracovat.

„Ale nejsi upír,“ konstatoval.

„Už ne,“ souhlasila jsem. Obočí mu vyletělo ještě výš. „Bylo mi čerstvých čtrnáct, když mě na trhu potkal bohatý kupec. Zalíbila jsem se mu a ještě ten den se objevil u nás doma. Chtěl si mě vzít. Byl starý, ale zalíbila se mu myšlenka mladé ženy. Rodiče souhlasili. Byl bohatý, my chudí. Neměla jsem žádnou možnost protestovat. Svatbu nachystali rychle, já neměla právo rozhodovat v ničem. Vzala jsem si ho jenom z donucení. Všichni to věděli. Netajila jsem se tím, že ho nechci. O svatební noci, když…“ zarazila jsem se a zamračila se. Proč to musím vyprávět zrovna jemu?!!! „Chtěl naplnit manželství. I když jsem se bránila. Svlékl nám šaty, ale než vůbec stačilo k něčemu dojít, zemřel.“ Vlastně to bylo docela vtipné. „Neměl na sobě žádné známky násilí, takže mě obvinili z toho, že jsem ho umilovala k smrti.“

Pousmál se, ale to byla jediná reakce.

„V tu dobu se začalo mluvit o čarodějnicích a jejich zničení. Byla jsem jedna z prvních obviněných. Byl ve věku, kterého se lidé v té době moc nedožívali, ale nikdo si nedovolil protestovat, že byl prostě starý.“

„A tví rodiče?“ zajímal se.

„Zřekli se mě. Měla jsem sourozence, kdyby se mě zastali, mohli zabít i je. Nedivila jsem se, že to neriskovali. Dva týdny mě drželi v městském žaláři. Být čarodějnice, hned se odtamtud dostanu,“ usmála jsem se zamyšleně. „Potom pořádali první popravu. Bylo nás asi šest. Většinou matky od rodin, nebo starší ženy. Já byla nejmladší a se svým osudem nejsmířenější. Byla jsem zticha, dokud nezapálili oheň. Proklela jsem je,“ uchechtla jsem se. „Měl jsi vidět jejich obličeje. To je ujistilo, že čarodějnice jsem.“

„Nechápu, jak ses z toho dostala,“ mračil se.

„Čím víc mě začínal ten oheň pálit, tím víc jsem si přála, abych se na to jenom dívala, abych stála před hranicí a jenom pozorovala, jak upalují ty další ženy. Potom se mi udělalo slabě a dělala jsem přesně to, co jsem si přála. Pozorovala jsem zapálenou hranici.“

„Přenesla ses?“ zeptal se nechápavě a bylo vidět, že tomu moc nevěří.

„Tak napůl,“ souhlasila jsem. „Moje tělo bylo pořád na stejném místě, ale… duše byla jinde. Nelítala jsem ve vzduchu jako nějaký pošahaný duch, byla jsem v cizím těle. Nikdo to nepoznal. Pozorovala jsem své tělo, viděla jsem, jak hystericky křičím, ale nebyla jsem to já.“

„Počkej!“ zastavil mě naprosto zmateně a postavil se. „Chceš říct, že umíš přesouvat duši z těla do těla?“ Přikývla jsem. „A uděláš tím tělo nesmrtelné? Nebo jak to, že pořád žiješ?“

„Ta žena, do které jsem se dostala, byla za čarodějnictví odsouzená pár týdnů na to.“

„Evidentně jsi neměla moc štěstí,“ prohodil.

„Vlastně jsem ho měla,“ nesouhlasila jsem. „Z toho těla jsem se dostala znovu až tehdy, když jsem stoupala na hranici. Snažila jsem se znovu dokázat to, co předtím. Pořád jsem na to myslela, ale dokázala jsem to znovu až tehdy, když už jsem málem uhořela. Tentokrát jsem se dostala do upírky. Pozorovala to zpovzdálí, nikdo si jí nevšímal. Odešla jsem, sotva jsem se vzpamatovala, nechtěla jsem nic riskovat. Tehdy jsem ještě nevěděla, co jsem si vzala za tělo. Pár dní jsem se ukrývala v lese. Nebyla mi zima, necítila jsem hlad, jenom mě škrábalo v krku. Zkoušela jsem najít vodu, ale místo toho jsem narazila na nějakého muže. Jednala jsem, aniž bych si to uvědomila. Měli jsme pověsti o démonech, kteří sají krev, takže mi celkem rychle došlo, co se se mnou děje. Využila jsem toho, co všechno nově získané tělo zvládlo, a utekla jsem do Evropy. Teda… tehdy jsem nevěděla, že to Evropa je. Ale chtěla jsem co nejdál od čarodějnických procesů.“

„Do Evropy?“ ujišťoval se.

„Jo. Jsem si jistá, že ti na mysl vyplynulo přesně to, co mělo.“

„Znáš Volturriovy,“ konstatoval.

„Jejich garda na mě narazila, když jsem se krmila na jednom z obyvatel města. Dovlekli mě před vládce s jasnou budoucností zničení. Jenže když se mě Aro dotknul, aby si mohl přečíst mé myšlenky, zjistil, že to nedokáže.“ Prudce se na mě otočil.

„Takže to není jenom u mě a Alice?“ zeptal se překvapeně.

„Ne. Nejspíš je to tím, jak se duše stěhovala z těla do těla. V každém ta původní zanechala kousek ze sebe, takže působí na tu původní duši. A ta je prázdná. Aro si myslel, že mám štít, proto mě nechal žít. Chtěl, abych se ho naučila používat, ale nešlo to. Nikdy nezjistil, jakou schopnost doopravdy mám.“

„To ale pořád nevysvětluje, proč jsi člověk,“ připomněl mi.

„Jako upírka jsem nebyla zlatíčko. Užívala jsem si, že jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, a ta společnost kolem mi taky moc nepomohla. Aro mě obvinil, že jsem se vyspala s Rusem a prozradila mu nějaká tajemství. Zradila jsem je a jediný důkaz, který by bral v potaz, by bylo, kdybych mu odkryla myšlenky. Když jsem to nedokázala, dva gardisté mě měli odvést do lesa a zabít. To bylo potřetí, co jsem se snažila dostat z těla. Heidi zrovna přiváděla skupinku turistů a na jejím konci jsem si všimla mladé dívky. Stejně byla odsouzená k smrti, ale já jsem mohla přežít. Přesunula jsem se do jejího těla, a co nejrychleji zmizela. Našla jsem vizitku hotelu, ve kterém měla věci, takže jsem všechno sbalila a uvažovala jsem, kam utéct. Salem bylo první místo, které mě napadlo,“ dovyprávěla jsem.

„Páni,“ vydechl. Už nevypadal naštvaně, ale i tak jsem se potřebovala omluvit.

„Já vím, že jsem ti to měla říct, ale myslela jsem si, že si tím zatajováním lépe zachráním zadek. Krom toho, kdyby Aro zjistil, že žiju, mohli ublížit i Ianovi, nebo třeba tobě.“

„Proč ses teda tak doprošovala, abych si to nechal vysvětlit, když se o mě bojíš?“ Když to vyslovil takhle, všechno mi došlo.

„Já…“ zadrhla jsem se. Pozoroval mě, jak nervózně přecházím po pokoji. „Nemůžu si dovolit, aby o mně vědělo moc lidí. Musela jsem ti to vysvětlit, ale nesmíš to nikomu říct.“

„Moje rodina se to stejně dozví,“ odvětil.

„Bože,“ zaklela jsem, když jsem se zamyslela nad tím, co všechno jsem mu právě řekla. Odsoudila jsem je všechny k smrti. To nutkání mu všechno vysvětlit, naprosto zastínilo všechna nebezpečí.

„Ale přísahám, že se to nikdo jiný nedozví,“ dušoval se.

„Ne, já… Bože! Jestli se Aro dozví, že o mně víte… Právě jsem vás zamotala do hrozného nebezpečí,“ mumlala jsem zběsile a pochodovala jsem sem tam. Co jsem si myslela?! Ne, já nemyslela! Ježiši, jsem pitomá!

„Mohla by ses zastavit? Bello, zastav se!“ Vnímala jsem to ale jenom okrajově.

„Pane bože, jestli sem přijdou…“

„Nepřijdou sem!“ uklidňoval mě a zastavil mě.

„Jestli zjistí, že mě kryjete, najdou vás a pak vás zabijou,“ hysterčila jsem. Odsoudila jsem je k smrti. Jejich krev bude na mých rukou. „Budu za to moct já.“

„Mlč už!“

„Zabijou vás kvůli mně a-“ Upír možná má všechny smysly zesílené, ale tohle jsem dokonale vnímala i jako člověk. Dal mi jenom krátký polibek, ale i tak mi dokázal vymazat všechny myšlenky. Překvapeně jsem mu zírala do očí a on mi stejně překvapený pohled opětoval. Poplašené hormony daly mozku signál dřív, než se z toho všeho stihl vzpamatovat. Natáhla jsem se na špičky a dokončila to, co začal. Byla jsem si jistá, že až se dostatečně uklidním, budu toho litovat. Musela jsem toho využít dřív, než se to stane. Edward rozhodně neprotestoval, právě naopak. I když už mě pustil, cítil jsem jeho dlaň pořád ve vlasech a ten pocit si užívala. Usmíval se na mě a já nemohla reagovat jinak.

„Jsem rád, že jsi konečně zmlkla,“ řekl, ale znělo to tak něžně, že jsem to snad ani nebrala jako urážku. Jenže ta jediná věta přinesla přesně to vystřízlivění, kterého jsem se bála.

„Neměla jsem ti to říkat,“ zašeptala jsem zkroušeně. Úsměv mu z tváře zmizel a zavřel oči. „Neohrozila jsem tím jenom tvůj život, ale život celé tvé rodiny.“ Bezmyšlenkovitě jsem k němu natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Otevřel oči a pousmál se.

„Myslí si, že jsi mrtvá. Nemají důvod tě hledat.“

„Nemají, ale co když na sebe někdy náhodou narazíme? Ani nevíš, jak často posílají gardu do Ameriky,“ nedala jsem se.

„Ale máš cizí tělo, jak by tě mohli poznat?!“

„Jak voním?“

„Cože?“ nechápal.

„Jak voním? Co cítíš?“

„Čokoládu,“ odpověděl nechápavě. „A jahody?“

„To není vůně krve, Edwarde. Tak voní duše. Vím to, zjistila jsem to už dávno. Voním stejně, jako jsem voněla v jiném těle.“ Bezmocně se na mě podíval. „Měla bych jít domů. Vím, že to všechno potřebuješ zpracovat, a já vlastně taky.“ Neodpověděl, takže jsem se sebrala a opustila jeho pokoj. Dohnal mě na schodech.

„Odvezu tě,“ nabídl se. „Alice, pojedeme.“

„Tak brzo?“ podivila se a chvíli na to se objevila pod schody. Povzbudivě se na mě usmála a pak se smutně podívala na svého bratra. „Chci tady ještě chvíli zůstat s Esme a Carlislem. Odvez Bellu a pak pro mě přijeď zpátky.“

„Fajn,“ vydechl. Podal mi z věšáku bundu a pomohl mi si ji obléct.

„Díky, Alice,“ usmála jsem se na ni. Spokojeně mi úsměv oplatila a objala mě. „Ráda jsem vás poznala. Nashledanou,“ houkla jsem pak na jejich rodiče.

„My tebe taky,“ odpověděla mi s úsměvem jejich máma a její manžel jen kývl na pozdrav. Edward mi otevřel dveře, nechal mě projít a než jsem vůbec stihla dojít k autu, otevřel mi dveře i tam. „Díky,“ špitla jsem a na chvíli jsem se na něm zastavila pohledem. Zůstala jsem mu viset na rtech a vzpomněla si, jak krásně se ještě před pár minutami věnovaly těm mým. Odkašlala jsem si a donutila se nastoupit.

Auto bylo naplněno jeho a Alicinou vůní. Nepotřebovala jsem upíří čich, abych to poznala. Zavřela jsem oči a užívala jsem si ji společně s vrněním motoru.

Vysvětlování mi zabralo pár minut, ale připadalo mi, jako bych s tím bojovala celý den. Byla jsem unavená. Spíše psychicky, než fyzicky. A ze všeho nejvíc mi na mysl vyplavovala myšlenka, že jsem je ohrozila. A to, že mi na tom vůbec záleží…

Nebraska/Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

11)  Jalle (17.11.2012 16:09)

co to

10)  kia (14.08.2012 15:52)

konec? o.O

9)  Kája (17.05.2012 20:36)

Díky za tuhle famozní povídku. Bavím se u ní královsky. Opravdu. Ten svěží styl, cynickej nadhled smíchanej se sarkasmem a tolik humoru. Děkuju

Marcelle

8)  Marcelle (11.05.2012 11:39)

Teď jsem to celé dočetla až sem. Nejvíc mě vždycky dostanou perexy, zvlášť recept na vaječnou omeletu :D . Jinak Bella upírka byla pěkné kvítko , Bella člověk je na pěst :D Pevně doufám, že to Eda rozdýchá a dá jí šanci a ona to nepo...prdí Dámy, je to vážně skvělá povídka.

Nosska

7)  Nosska (03.04.2012 19:07)

Jééé já nekomentovala?! Ostuda!
Edwarde, přiznala se a bojí se o vás. Tak jí dej sakra, šanci. Ona Ti za to stojí.
Blahořečme Alici za to, jak to hezky navlíkla

Kamci

6)  Kamci (02.04.2012 18:33)

tak doufejme že třeba Volturiovi ztratí čich
i když asi nee:p
bezva příběh

5)  mary (02.04.2012 17:58)

to se nestane jen tak někomu, být 2x odsouzen za čarodějnictví
svůj předlouhý život shrnula do pár minut, kdo ví, co všechno vynechala a co bude dál:)
Za ten historický exkurz na začátku ... 1*

eMuska

4)  eMuska (02.04.2012 14:41)

aaaah... smajlík s takým debilným výrazom, aký mám ja, nenájde snáď nikto... tak si to len, slečny drahé, predstavujte... ale tešujem veľmo! (BOZK!!! )

Fanny

3)  Fanny (02.04.2012 14:34)

Snad nebudou kontrolu posílat tak brzy. A ztratila jsem tušení o tom, co se stane dál, jen ti Volturiové jsou jasnou hrozbou...

2)  CAleb (02.04.2012 09:25)

Moc moc moc dík za další díl,

Twilly

1)  Twilly (02.04.2012 09:18)

Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek