Sekce

Galerie

/gallery/Zrzka.png

U perexů stále platí omezení výšky: 100px. Pokud si chcete práci ulehčit, při nahrávání obrázku nastavte výšku přímo v administraci.

Zírali jsme si do očí a ani jeden z nás nevěděl, co říct. Našel slova dřív než já.

„Co to mělo znamenat?“ Prohrábla jsem si vlasy a bezmocně se podívala na knihu, kterou jsem pořád svírala v ruce. Tentokrát hrozně křečovitě.

„Jak dlouho jsi tady byl?“ zajímala jsem se. Chytala jsem se alespoň nějaké naděje, že si nedokáže dát dvě a dvě dohromady.“

„Řekněme, že vím o koncilu,“ nadhodil. Takže tady byl od začátku. Do hajzlu!

„Edwarde, já…“

„Co?“ zeptal se, když jsem se zarazila. Sama jsem nevěděla, co chci říct. „O co tady jde, Bello?“

„Nemůžu ti to říct,“ povzdechla jsem si.

„To myslíš vážně?“

„Není to tak lehké,“ bránila jsem se.

„Aha,“ udělal a nepřítomně přikyvoval. „Tak dobře.“ Chtěla jsem si oddechnout, že to nechal být, ale nebyla jsem dostatečně rychlá. Otočil se, na pult něco položil a odešel. Sevřela jsem víčka a přikrčila se. Byla jsem připravená, že za sebou práskne dveřmi, ale nic takového se nestalo.

Přišla jsem o jedinečnou šanci na přeměnu.

Není divu, že jsem byla následující dva dny rozmrzelá. Kromě zmařeného pěkně vymyšleného plánu, svítilo slunce. A to znamenalo jediné. Lidé se procházeli po městě a knihkupectví bylo takové jejich útočiště. Zuřila jsem. Krom toho, Ian ten první den dorazil až odpoledne, za což jsem ho měla chuť seřvat. Chvíli na to jsem ho ale chtěla vykopnout znovu. To když si mě bedlivě prohlížel a těsně před zavíračkou to nevydržel a zeptal se, jaké bylo rande. Naštvala jsem se, seřvala ho, že mu do toho nic není, a všechny zbývající zákazníky jsem vyhodila pryč a odešla jsem domů.

Druhý den kolem mě chodil po špičkách.

Třetí den konečně začalo pršet. Když jsem se ráno podívala z okna a samovolně se mi na tváři vyrojil úsměv, přešla jsem to. Teprve až jsem strávila dopoledne a polovinu odpoledne koukáním z výlohy a okamžitým zkontrolováním, jestli ty dveře neotevřel někdo, kdo by šel přímo za mnou.

Ano, čekala jsem Edwarda Cullena. Vegetariánského upíra s krásnými karamelkami, pěkným úsměvem a skvělou upíří rodinkou. Ty dva slunečné dny mi to nedocházelo. On na slunce nemohl, ani jsem nepočítala, že by přišel. I tak jsem ale byla podrážděná. A dneska? Nic mu nebránilo v tom, aby přišel. Nic kromě něj. Musel být naštvaný. A já měla neutěšitelné nutkání mu to všechno vysvětlit.

Nezvedal mi telefon. První dva hovory zrušil, další už spadly do schránky. Nechala jsem mu několik vzkazů, kde jsem ho prosila, jestli bych mu to mohla vysvětlit, ale ani na jeden neodpověděl. Snažila jsem se sama sobě nakecat, že o nic nejde, ale ono šlo. A já to věděla. Možná to bylo upířím šarmem, možná za to mohl jenom ten jeho, ale každopádně zaútočil na mě. Ne na Mirandu. Na mě. A mně se to líbilo.

Ten spasný nápad mi přišel na mysl, až jsem ležela doma rozvalená na posteli. Překvapená sama sebou jsem se posadila a popadla jsem mobil. Vyťukala jsem krátkou textovku a odeslala ji. Netušila jsem, jak brzo přijde odpověď, ale v očekávání jsem svírala mobil tak, až jsem se bála, že jeden z nás přijde k úrazu.

Do minuty začal zvonit.

„Alice, potřebuju pomoct!“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Co se stalo?“ nechápala. „Edward je poslední dny naštvaný a teď mi napíšeš, že se mnou potřebuješ mluvit, ale bez ostatních upířích uší. Udělali jste si něco?“

„Udělala jsem blbost a chci ji napravit, ale nebere mi telefon. Musíš ho přesvědčit, aby se mnou mluvil.“

„Kdybys mi řekla, co se stalo, šlo by to lépe,“ snažila se mě přesvědčit.

„Nemůžu, Alice. Dlužím mu alespoň to, aby to slyšel jako první. Jenom chci vědět, jestli mi pomůžeš.“ Na můj vkus se až dlouho rozhodovala. Potom se zhluboka nadechla.

„Tak dobře, uvidím, co se dá dělat. Snad to nebylo nic tak hrozného.“

„Ne, dokud to neslyšel celé,“ přiznala jsem.

„Bello!“ hlesla nevěřícně.

„Ne, Alice, slibuju, že to zas tak děsivé není!“ snažila jsem se ji hned uklidnit. Proč nemlčím, když mám?!

„Dávám v sázku i vlastní život, protože když Edward zjistí, že jsem na něj něco ušila, bude naštvaný. Tak mě neděs, prosím.“

„Bude to v pohodě, slibuju!“ Nebyla jsem si tím tak jistá, ale tentokrát jsem raději mlčela.

„Zkusím něco vymyslet a dám ti vědět,“ slíbila a položila to. Oddechla jsem si, ale ani tak se mi tu noc neusínalo nejlépe.

Neozvala se další dva dny. Byla jsem nervózní a protivná. Ian kolem pořád chodil po špičkách a toleroval to. Divila jsem se mu. Být svou šéfkou, vyhodila bych se a nedala bych si ani výplatu za odpracované dny. A při odchodu bych se ještě vyliskala. On na mě házel shovívavé pohledy a občas jsem si dokonce byla jistá, že mu to někdo vyslepičil. S vědomím o upírech by se ale choval jinak. A byla jsem si jistá, že by to zahrnovalo sopránový jekot.

„Přestaň na mě tak zírat!“ procedila jsem skrz zuby, když zamknul a zase se na mě soucitně usmál.

„Promiň,“ řekl s úsměvem. Zmučeně jsem k němu zvedla hlavu a nevěřícně s ní zavrtěla.

„Promiň?!“ zopakovala jsem. „Nemůžeš křičet? Seřvat mě za to, jak se chovám, a když se budu bránit, seřvat mě znovu? Prostě se se mnou pohádat?“

„Ne. Hádal jsem se se svou ženou a vedlo to k rozvodu. Krom toho, vždycky hádku vyhrála. Od té doby jsem se odnaučil hádat se s něžným pohlavím.“

„Ale já bych to vážně ocenila, prosím!“

„Bello, nebudu se s tebou hádat,“ ukončil mé snahy. „Jestli máš problémy, tak se pohádej s tím, kdo ti je způsobil.“

„Hádat se sama se sebou není nejjednodušší ani pro mě,“ ušklíbla jsem se.

„Jde o pana Cullena?“ Zasyčela jsem a protočila jsem oči.

„Jo, jde o Edwarda,“ přiznala jsem. „Slyšel něco, co neměl.“ Otočil se na mě a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Je to nejlepší partie v širokém okolí a ty ho něčím naštveš?“ zeptal se káravě. „Měla bys to co nejdříve napravit.“

„Snažím se, Iane! Ale věř, nebo ne, nechce se mnou mluvit,“ odpověděla jsem naštvaně.

„Jestli jsi urazila mužskou ješitnost, bude to těžké.“ Díky, Iane! Vážně jsi mi pomohl.

Unaveně jsem se opřela o opěradlo a zavřela jsem oči. V tu chvíli mi zazvonil mobil a okamžitě jsem vymrštila zpátky.

„Alice?!“ vyhrkla jsem.

„Už jsi skončila v práci?“ Podívala jsem se na Iana, který srovnával knížky, a na hodiny. Měla jsem ještě půl hodiny směnu.

„Jo, už jo.“

„Dobře. Promiň, že volám tak pozdě, ale nedokázala jsem se od ostatních dříve utrhnout. Za pět minut ti jede autobus ze zastávky naproti obchodu. Vystup z něj u kostela a dej se doprava. Po asi dvou stech metrech narazíš na odbočku doleva. Vede to skrz les. Půjdeš asi kilometr pořád po ní. Nikde se nerozvětvuje, takže bys z ní neměla sejít. Dojdeš až k domu našich rodičů. Volala jsem jim, budou tě čekat. My s Edwardem tam dorazíme později.“

„Dobře,“ souhlasila jsem rychle a sbírala si věci.

„A, Bello, spěchej. Máme každou chvíli vyjet. Pokusím se ho ještě zdržet, ale nevím, na jak dlouho se mi to povede.“

„Díky, Alice. Vážně.“

„Jasně, není zač. A teď už jdi, nebo ti ten autobus ujede.“

„Jo, ahoj,“ rozloučila jsem se spěšně a popadla jsem bundu. „Musím jít, promiň,“ omluvila jsem se Ianovi.

„Počkej, ještě ti neskončila směna.“

„Chceš, abych přestala být protivná? Nech mě jít.“

„Dobře,“ zvedl obranně ruce a nechal mě odejít. Přeběhla jsem cestu a nastoupila do už přistaveného autobusu. Koupila jsem si lístek a zapadla na zadní sedačky. Srdce jsem měla až v krku, a kdybych tolik nespěchala, určitě by to se mnou praštilo. Nevěděla jsem, čeho jsem se bála. Jestli toho, že mě Edward vyhodí, sotva si mě všimne, nebo toho, že by se mi u vyprávění vysmál, nebo mě pak vyhodil. Nebo jestli jsem se bála toho, že mu to všechno vůbec chci říct. Jediné jsem věděla jistě. To, že budu v domě plné upírů mě, paradoxně děsilo nejméně.

Vypadla jsem z autobusu ještě dřív, než se vůbec stihly naplno otevřít dveře. Dala jsem se doprava a neměla jsem ani čas pozorovat, jak se změnilo okolí.

Pár minut na to jsem zadýchaně šlapala do mírného kopce a cítila jsem píchání v boku. Zezačátku mě vyděsilo, co to je. Jako upír jsem s tím neměla problém. Jako člověk jsem to zažila možná kdysi. Už jsem si dávno odvykla. Asi si brzo koupím auto, kdybych náhodou jela přemlouvat dalšího upíra. Pevně jsem totiž doufala, že tohohle upíra půjdu přemlouvat jenom jednou. A že se to povede napoprvé.

Když už jsem vážně myslela, že vypustím i poslední zbytky života, uviděla jsem před sebou obrovský dům. Měla jsem chuť rozeběhnout se ke dveřím, ale mé tělo bylo jiného názoru. Místo běhu jsem se tam stěží doplazila a zaťukala jsem. Dveře mi pod rukou zmizely vteřinu na to.

„Vy musíte být Isabella,“ usmála se na mě malá brunetka. Vypadala starší než všichni, které jsem z jejich rodiny zatím poznala. A jelikož bydlela tady, předpokládala jsem, že to bude jejich máma.

„Ano,“ zachraptěla jsem a odkašlala si.

„Pojďte dál.“ Ustoupila mi z cesty a pustila mě do toho obrovského domu. Rozhlížela jsem se kolem a nemohla se nabažit všech těch barev a doplňků. Někdo měl na tohle evidentně cit, když to tady zdobil. „Dáte si něco k pití?“

„Vodu, děkuju.“ Přikývla a nasměrovala mě k pohovce. Nervózně jsem k ní přešla a posadila se. Paní Cullenová byla u mě skoro vzápětí a podávala mi plnou sklenici. Vypila jsem ji na jeden nádech. S úsměvem mě pozorovala a prázdnou sklenici mi zase vzala. „Dáte si ještě jednu?“

„Ne, děkuju,“ vrátila jsem jí úsměv a nervózně jsem si žmoulala tričko. Mlčky jsme na sebe zíraly a občas se na sebe usmály. Bylo to hrozně trapné.

„Jsem Esme, dělám jim mámu,“ vyhrkla najednou a natáhla ke mně ruku. Přikývla jsem a přijala nabízenou ruku. „Omlouvám se, manžel je stále v pracovně. Nejspíš ani nezaregistroval, že je tady návštěva.“

„To nevadí,“ ujistila jsem ji. Stačí, že tady tak blbě zírám na ni, nemusí nám u toho asistovat i její muž.

„Už jsem tady, omlouvám se,“ ozval se za mnou, až jsem málem nadskočila. „Carlisle Cullen, těší mě.“

„Mě taky,“ odpověděla jsem s úsměvem a v duchu prosila Alice, aby Edwarda nezdržovala tak moc a aby už byli tady. Nejspíš mě slyšela, protože pár sekund na to se oba podívali z okna a Cullenová přešla ke dveřím. Postavila jsem se a zhluboka se nadechla. Bouchnutí dveří, chůze po kamínkách, Alicin radostný pozdrav… Cullenová stála ve dveřích a bylo vidět, jak jí kolem krku objaly hubené paže. Alice pak vtančila dovnitř, rychle se přivítala s otcem a pak na mě povzbudivě mrkla. Potom jsem slyšela Edwardovo spokojené Ahoj, mlasknutí pusy a nakonec vešel dovnitř i on. Kývl na Carlislela, stále s úsměvem na rtech. Pak mu nejspíš došlo, že to splašeně bijící srdce není nikoho z jeho rodiny a jeho pohled vyhledal mě. Zamrzelo mě, že ten úsměv zmizel jako mávnutím proutku. Nasucho jsem polkla a chtěla jsem se propadnout. Proč jsem sem vůbec lezla?! Nakonec jsem si ale dodala odvahy a snažila se pousmát.

„Ahoj,“ hlesla jsem.

Nebraska/Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)  Zulík (02.04.2012 12:27)

Twilly

6)  Twilly (02.04.2012 08:54)

Už když jsem tuhle kapitolovku viděla na začátku, rekla jsem si: "nedám! A nedám, dokud u ní neuvidím dodatek epilog." Samozřejmě, bylo mi to prd platné, páč jsem dala dvanáct kapitol jedním dechem. Doufám, že prominete, že dávám jeden koment za všech dvanáct kapitol, ale stejně, těch komentů jsem už snad napsala dost. Stejně by to b tomhle případě byl "ťažkej" copyright.

Fanny

5)  Fanny (01.04.2012 21:03)

No, nevzal to moc dobře, ale není divu... I když to nebylo zas tak nic strašnýho.
Jsem strašně zvědavá, co si povědi, nebo možná spíš jak...

4)  CAleb (01.04.2012 14:11)

Už aby tu byl další, nemůžu se dočkat.

Nosska

3)  Nosska (01.04.2012 14:09)

Snaží se holka Tak doufám, že jí to vyjde Když už zjistila, že ho má ráda...
Ian je neskutečnej, takovýho kliďase jsem ještě neviděla. Taky by se na něj mohlo usmát štěstí, co říkáte, holky?

Kamci

2)  Kamci (01.04.2012 14:01)

tak jsem zvědavostí bez sebe a vy to ukončíte
:) :) :)

eMuska

1)  eMuska (01.04.2012 13:31)

och jejo! takto to zaraziť? viete, aká som zdesená? prosím pekne, dievčence, len nás nenechajte dlho čakať! ste úžasné!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek