Sekce

Galerie

/gallery/Zrzka.png

V misce si rozkvedláme vejce, přidáme 3 lžičky strouhanky, osolíme, opepříme a důkladně promícháme, aby nevznikly žmolky. Na pánev dáme trochu oleje a chvilku počkáme, až se rozehřeje. Potom vlijeme vejce na pánev a otáčením pánve docílíme, aby byla omeleta po celé ploše pánve. Po chvilce pečení přidáme rajče.

:-)

„Alice za tebou byla?“

„Prý mě chtěla poznat,“ opakovala jsem její slova. „A taky společné nákupy.“

„Zabiju ji,“ řekl znovu. Vytáhl z kapsy mobil a podle všeho hledal číslo. Když se začal zvedat, zastavila jsem ho.

„Počkej! Slíbila jsem jí, že ti to neřeknu. Vlastně prosila, ať to neřeknu jejímu bratrovi, což znamená, že neřekla, kterému přesně to nemám říkat, ale to je jedno.“ Další věc, kterou jsem na lidství nesnášela, byl ten pocit viny. „Přece bys mě neprásknul.“

„Stejně už o tom nejspíš ví. Musela to vidět.“

„O tom pochybuju,“ zamumlala jsem si pro sebe. Nedošlo mi, že jsem ve společnosti upíra.

„Proč?“ nechápal. Pootevřela jsem pusu a snažila se co nejrychleji vymyslet výmluvu, ale lidský mozek pracoval neskutečně pomalu.

„Pochybuju, že se její vize soustředí na takovou hloupost,“ plácla jsem první věc, která mě napadla. Čím hloupější výmluva, tím lépe uvěřitelná, ne? Zasmál se. Nevěděla jsem, jestli je to dobře, nebo ne.

„Aliciny vize se moc často soustředí na hlouposti, věř mi.“ Takže asi dobře.

„Tak to bych si asi měla dávat pozor, aby mě za to na nákupech nezakousla,“ řekla jsem s úsměvem.

„Alice je sice blázen, ale tohle by nikdy neudělala,“ snažil se mě uklidnit a na podporu svých slov překryl mou dlaň na stole tou svou. Vyděsilo mě to natolik, až jsem ucukla a podívala se jinam.

„Je malá, ale vypadá, že si umí poradit. Krom toho, že je prostě silnější.“

„Neudělá ti nic.“

„Protože by ti neměl kdo prodávat knížky?“ zavtipkovala jsem. Chtěla jsem odlehčit atmosféru. Nebo odlehčená možná byla, jenom já se cítila, jako by mi Aro s bratry seděli na hrudi a sázeli se, kdo mě zabije jako první.

„Protože by neublížila žádné dívce, kterou mám rád.“ Snaha o ulehčení atmosféry vydržela přesně sekundu a půl, než ji Cullen zase dokonale zazdil. Šlo mu to perfektně.

„Nic o mně nevíš, Edwarde.“

„Vím všechno, co potřebuju vědět,“ nedal se.

„Víš jenom to, co jsem vás nechala si myslet,“ odpověděla jsem opatrně.

„Dobře. Tak mi o sobě teda něco víc řekni.“ Pořád neztrácel na té dobré náladě. Už několikrát mi říkal, jak je frustrovaný z toho, že neslyší moje myšlenky. Teď mu to muselo vadit dvakrát tolik. Přesto se na mě pořád usmíval a vypadalo to, že je to upřímný úsměv.

„Teď na to není správné místo, ani čas,“ snažila jsem se z toho vykroutit.

„A kdy bude?“

„Když budu umírat?“ nadhodila jsem.

„Skvěle, tak mi to řekneš pak.“ Frustrovaně jsem vydechla.

„Tebe vážně nic neodradí, co?“

„Ne, když vím, jak moc se o to snažíš. Čeho se bojíš?“

„Nebojím se ničeho!“ zamračila jsem se na něj.

„Kdyby ses nebála, řekneš mi to.“

„Možná je to tajemství nebezpečné,“ nadhodila jsem.

„Takže se bojíš o mě?“ zazubil se na mě. Protočila jsem oči a nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Vždycky si z toho vybral jenom to, co chtěl.

 

„Počkej, proč mi nechceš říct, jestli jsem vyhrála právem, nebo jsi mě vyhrát nechal?“ dožadovala jsem se odpovědi, když mě dovedl ke dveřím pokoje.

„Proč tě to tolik zajímá?“

„Prostě zajímá,“ pokrčila jsem rameny a vlezla jsem dovnitř. Nezavírala jsem za sebou, takže šel za mnou. „Už vím,“ řekla jsem vítězně. „Prohrál jsi, ale jsi moc pyšný na to, abys to přiznal.“

„Myslíš?“ usmál se.

„Jsi chlap, takže bych to tipovala na tu pýchu.“ Trochu mě přiopil, takže jsem teď byla hrozně výřečná a musela jsem se všemu usmívat.

„Umím hrát poker, proč si myslíš, že jsi lepší než já?“

„Protože jsem,“ odpověděla jsem prostě a přešla jsem k oknu. „Hele, hvězdy.“

„Je noc, co jsi čekala?“ smál se mi.

„No… hvězdy. Ale dneska jsou jasně vidět. Tak opilá zase nejsem,“ bránila jsem se.

„Tak se na ně pojď podívat,“ navrhnul.

„Vždyť je vidím.“ Protočil oči a zasmál se.

„Měl jsem na mysli procházku.“

„Procházku?“ rozesmála jsem se. „Ne, díky. Tyhle podpatky už na sobě nechci mít ani minutu. Což mi připomíná, že se půjdu převléct,“ ukázala jsem na dveře ložnice a zalezla jsem tam. Měla jsem trochu problém se převléct. To víno mi stouplo do hlavy víc, než jsem si myslela.

Když jsem se vrátila zpátky, Edward stál pořád na tom samém místě.

„Ještě sis to nerozmyslela?“

„Jsem moc líná,“ pokrčila jsem nevinně rameny. Kdybych byla upír, nemohly by mě bolet nohy, ale zase bych tady s ním nestála a nepřemlouval by mě, abych s ním šla na procházku.

„Líná?“ nadzvedl obočí.

„To je normální, ne?“ Vlastně jsem to vážně nevěděla. Myslela jsem si to, ale nebyla jsem si jistá. Ještě pořád mi lidské chování tak úplně nešlo. Přimhouřil oči a trochu našpulil pusu. Obezřetně jsem ho pozorovala, ale ani tak jsem nestihla postřehnout ten moment, kdy se pohnul. Pak už jsem jenom viděla jeho záda vzhůru nohama. „Hej! Počkej! Co to děláš?!“ ječela jsem. „Pusť mě!“ Položil mě na zem u dveří.

„Vezmi si boty.“

„Cože?“

„Nazuj si boty. Přece nepůjdeš bosá,“ vysvětloval.

„Ale já nikam nejdu,“ nedala jsem se.

„Tak asi půjdeš bosá,“ pokrčil rameny a zase si mě hodlal přehodit přes rameno.

„Dobře, počkej, počkej!“ zastavila jsem ho rychle. „Fajn, obuju se.“ Mračila jsem se na něj a naštvaně si nasazovala boty. Myslela jsem si, že mě nechá jít po svých, ale evidentně byl jiného názoru, takže jsem mu zase očumovala záda. A zadek. Ehm… „Můžeš mě už pustit?“

„Ne, protože se bojím, že bys utekla.“

„To bych si nikdy nedovolila,“ lhala jsem.

„A protože tě znám, tak ti nevěřím.“

„Hrne se mi krev do hlavy a začíná to bolet,“ vymlouvala jsem se. Pomohlo to. Ale ne tak, jak jsem chtěla. Sice už jsem ho neviděla vzhůru nohama, ale pořád jsem nešla po svých. „Baví tě to?“

„Utekla bys.“

„Jo. Takže mě budeš nosit celou dobu?“

„Pokud si to nerozmyslíš, tak jo,“ souhlasil.

Rozmyslela jsem si to po pár metrech. Bylo mi jedno, že po nás lidi blbě koukají, ale bylo tady nádherně. Víno ze mě skoro vyprchalo, ale i tak jsem se s ním příjemně pobavila. Až moc.

„Měli bychom se vrátit, začíná mi být zima,“ navrhla jsem asi po hodině a třela si paže. Automaticky si sundal sako a hodil mi ho okolo ramen.

„Mně zima být nemůže,“ usmál se, když jsem chtěla protestovat.

„Díky,“ špitla jsem a zachumlala jsem se, co nejvíce to šlo. Když jsem se na něj znovu otočila, měl povoleny dva knoflíčky košile u krku a vyhrnuté rukávy až k loktům. Dokonale jsem podléhala chlapům v košili. To bylo snad jediné oblečení, které slušelo všem. Některým sice víc, ale jinak všem. Cullen patřil k těm, kterým slušely víc. A víc než víc. Kruci! Nasucho jsem polkla a začínalo mi být horko. Měla jsem problém od něj odtrhnout pohled, ale musela jsem, jinak bych nebyla schopná fungovat. Takhle pitomě to na mě zkusit. Myslel si, že mu podlehnu, nebo co?! Štvalo mě, že v tuhle chvíli jsem si ani já nebyla jistá tím, co udělám. Nesnášela jsem tyhle stavy! Ne, když zahrnovaly upíra. I když byl ten upír vegetarián a vypadal víc než dobře.

Do háje, Bello! Co to s tebou kruci je?!

„Děje se něco?“ zeptal se jemně, až jsem měla chuť slastně vzdychnout. Nebo na něho skočit. Přímo teď a tady.

Pitomé lidské hormony!

Jenže tohle nebyly Mirandiny hormony, byly moje. O to víc mě to vytáčelo.

„Ne, jen jsem se zamyslela,“ ujistila jsem ho. Jak se dostat bezpečně domů. Sama. Odhodlala jsem se na něj podívat, ale když jsem to udělala, musela jsem se zamračit. Zamyšleně na mě zíral a myslím, že se mi snažil dostat do hlavy. V tuhle chvíli jsem byla vděčnější než kdy dřív, že to nedokáže.

„Stalo se něco? Udělal jsem něco špatně? Najednou vypadáš napjatě.“

„Ne,“ vyhrkla jsem až moc rychle. Proč mě vlastně zajímalo, jestli si bude myslet, že něco zkazil? Proč mi mělo záležet na tom, jak se cítí?! Čím dál víc se mi zdálo, že byla Miranda hrozná citlivka. Odmítala jsem si totiž připustit, že jsem citlivka já. „Jsem už nejspíš unavená,“ pokrčila jsem rameny. „A pořád je mi zima.“ Ušla jsem další tři kroky, než mi došlo, že nestojí vedle mě, ale zůstal stát na místě, otočený směrem zpátky.

„Přešli jsme zkratku,“ vysvětlil, když jsem na něj nechápavě zírala.

„Aha,“ hlesla jsem a vrátila jsem se k němu. Automaticky mě vzal kolem ramen a úplně ignoroval můj nechápavý pohled. Začal mi třít paži, a i když byla jeho kůže normálně studená, teď se mu vážně podařilo zahřívat mě. Buď jeho, nebo moje hormony. Nevěděla jsem, co je lepší. „Díky, byl to… hezký večer,“ usmála jsem se, když jsem konečně stála ve svém bytě.

„To byl,“ souhlasil s úsměvem. „Bylo by fajn si to zopakovat.“ Byl hrozně nenápadný, když se ptal, jestli s ním půjdu znovu.

„Pokud přežiju nákupy s tvou šílenou sestrou…“ nechala jsem vyznít do ztracena. Nehodlala jsem mu nic slibovat.

„Bude hodná. O to se postarám,“ ujistil mě. Už to vypadalo, že odejde, ale pak se ke mně naklonil a opatrně mě políbil na tvář. Stiskla jsem k sobě zuby, abych neudělala něco, čeho bych později mohla litovat. „Dobrou, Bello.“

„Dobrou, Edwarde,“ šeptla jsem za ním. Zavřela jsem dveře dřív, než stihl dojít ke schodům. Potřebovala jsem konečně chvilku pro sebe. Nedokázala jsem přemýšlet, když byl v mé blízkosti. Prohrábla jsem si rukou vlasy a unaveně jsem vydechla vzduch z plic. Sprchu jsem se rozhodla nechat na ráno, teď jsem byla zralá tak akorát do postele.

Až když jsem se chtěla převléct do starého delšího trička a krátkých kraťásků, které Mirandě sloužilo jako pyžamo, mi došlo, že mám na sobě pořád jeho sako. Skvělý důvod, abychom se zase viděli!

Kruci!

Kdybych alespoň před spaním měla jiné myšlenky…

 

Probudila jsem se rozhodně čilejší, než jsem byla večer. Měla jsem chuť zacvaknout budík a spát dál, ale myslím, že se na mě projevovaly století bez spánku. Byla jsem schopná prospat celý den. Práce a Ian byli opačného názoru.

Sprcha mě probrala natolik, že když jsem procházela kolem Cullenova pohozeného saka, hned se ve mně probudily vzpomínky na včerejšek. Příště žádná ranní sprcha. Má neblahé účinky.

Podle Ianova pohledu jej překvapilo, když jsem přišla o čtvrt hodiny dřív než obvykle.

„Vím, že jsem tady dřív. Nekomentuj to!“ varovala jsem ho hned.

„Dobře,“ souhlasil nevzrušeně. „Co rande s panem Cullenem?“ Zaúpěla jsem a útrpně jsem zavřela oči.

„Nebylo to rande!“ opravila jsem ho ze všeho nejdřív a otočila jsem se na něj.

„A co to bylo?“

„Obyčejná večeře,“ nedala jsem se.

„A kde?“

„Nevím, jak se to jmenuje,“ pokrčila jsem rameny. „V té italské restauraci v centru.“

„V té italské restauraci,“ zopakoval zaskočeně.

„Jo,“ souhlasila jsem.

„Myslíš v té romantické, která má stoly jenom pro dva a jenom pár pro čtyři? To když někdo jde na dvojité rande.“ Tentokrát byl ten povzdech naštvaný.

„Vím, kam tím míříš,“ ušklíbla jsem se. „Nebylo to rande!“

„Jsi si jistá, že to ví i on?“

„Iane!“ okřikla jsem ho. Měla jsem toho dost už sama za sebe, nemusel do toho přidávat i svá moudra.

„Dobře, mlčím!“ rezignoval. „Už o tom neřeknu ani slovo.“

„Díky,“ zamumlala jsem. „A když už máš tak milou náladu, zítra bych potřebovala volno.“ Nadechl se, ale pak pusu zase zaklapnul a připadalo mi, jako by se kousnul do jazyku. Když konečně promluvil, trošku huhňal.

„Co máš v plánu?“

„Nic s Cullenem!“ procedila jsem skrz zuby. Najednou mi totiž bylo jasné, co chtěl říct jako první. „Prostě si potřebuju něco zařídit.“

„Promiň, ale nějak mě překvapuje, že zrovna ty si potřebuješ něco zařídit.“

„Chci jít nakupovat, stačí?!“ zeptala jsem se naštvaně.

„Sama?“ nadzvedl obočí. „Myslel jsem, že ženské chodí nakupovat ve smečkách.“

„Jsme lidi, ne vlci,“ protočila jsem oči. „A jo, jdu tam se známou.“

„Znám ji?“ chytil se ihned možnosti.

„Ne,“ odsekla jsem. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli se znají. Jenom jsem nepotřebovala, aby to věděl. Už tak měl problém rozdýchat moje včerejší rande s Edwardem. Teda večeři! Včerejší večeři!

Do háje, on se mi snad vážně dostal pod kůži!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

8)  fixena (14.03.2012 17:17)

óóó! paráda, jsem ráda, že jsou zase zpět, naši drahoušci! jsem děsně zvědavá, jak to bude dál!

7)  giselle (14.03.2012 10:51)

juch, další dílek je na světě! díky moc za něj, je skvělý, stejně jako ty předchozí
těším se na další, ať už bude kdykoliv;)

Bosorka

6)  Bosorka (14.03.2012 06:54)

Jo, večeři.... to ti tak věřím, holka!

Kamci

5)  Kamci (13.03.2012 20:42)

tak jen večeře, nebo rande? holka v tom nějak nemá jasno:D :D :D :D :D

4)  mary (13.03.2012 19:08)

no to snad není ani možné pokračování
Belle se nějak tupý hrany, snad nakonec úplně nevyměkne, její drzost se mi moc líbí

Fanny

3)  Fanny (13.03.2012 18:47)

Jo, lhát sama sobě umí dobře. Za všechno může Miranda :D
Ale i tak to směřuje minimálně k rande :D

2)  leluš (13.03.2012 11:16)

eMuska

1)  eMuska (13.03.2012 10:27)

čo ja viem, ja by som sa nechala niesť dolu hlavou...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still