Sekce

Galerie

/gallery/imagesCAPIIGI3.jpg

Jak to dopadne, když si pustím písničku z Muzikálu Galileo? No... nějak takhle. Co kdyby byla možnost, jak zachránit Giordana Bruna? Co kdyby mu ji nabídl sám Velký Vládce? ;o) Rozhovor Ara s Giordanem Brunem těsně před tím, než byl zatčen.

Předem díky za komentáře.

 

Štíhlý, vysoký muž, zahalený v jako noc černém plášti, netrpělivě zabušil na dveře. Dívka, která otevřela, s leknutím uskočila. Stačil jediný záblesk jeho temně rudých očí v křídově bílé tváři, aby věděla, jak je nebezpečný. Muž nečekal na pozvání a gestem, které ukazovalo, že je zvyklý poroučet, jí přikázal, aby ho zavedla k mistrovi.

Dívčiny nohy kmitaly, jako by běžela o život, cizinec s ní však snadno držel krok. Zaklepala na dveře v prvním patře a ohlásila návštěvu. Její zděšení bylo znát nejen na jejím hlase, ale i na tom, jak rychle pak zmizela. Giordana měla sice ráda, ale nestála o to, skončit jako on (o jeho plánovaném zatčení už si štěbetali vrabci na střeše), nebo ještě hůř – v rukou toho, kdo právě přišel.

Cizinec prošel do stroze zařízeného pokoje, v němž poměrně mladý muž zuřivě psal do tlusté knihy. Nevypadal, že by ho návštěva sebeméně vyrušila z práce – spíš se zdálo, že na ni zapomněl už v okamžiku, kdy dívka domluvila. Když to cizinec viděl, přešel ke stolu a zadíval se na řádky psané pevnou rukou. Giordano dopsal stránku a chtěl otočit. V tom ho zastavila bledá a velmi studená ruka. Překvapeně vzhlédl a spatřil muže, který už stihl shodit kápi. Uhlově černé vlasy mu splývaly na ramena, tvář měl ostře řezanou a jistým způsobem ušlechtilou, jeho oči však byly děsivé.

Giordano od nich nemohl odtrhnout pohled a cizinec toho využil. „Pane, rád bych Vám řekl, že velmi obdivuji Vaše názory. Máte skvělou mysl a vnášíte do starých zkostnatělých pořádků nový vítr. Sám dobře víte, jak moc si tím škodíte, protože církev to tak nenechá.“

Giordano se zamračil a pokývl. „To vím. Kdo jste a proč jste tady?“

Temný muž se usmál. „Není podstatné, kdo jsem. Důležitější je, že Vám nabízím možnost, jak přežít. Víte sám, že jakmile za Vámi zapadne brána Andělského paláce, nic než odvrhnutí vlastních tezí Vás před hranicí nezachrání. Inkvizice tu může být každou chvíli, tím rychleji se proto musíte rozhodnout. Mám ale prostředky, jak Vás odsud dostat a nabízím Vám nový život, který bude tak dlouhý, abyste mohl bádat nade vším, co Vás jen napadne.“

Giordano přešel k oknu a zadíval se na ztemnělou ulici. Zatím nikde neviděl plížící se stíny, ani muže s kápěmi na hlavách a hořícími pochodněmi. To bylo dobré znamení – ještě mu zbývala trocha času.

„To je od Vás velmi šlechetné, pane… nechápu ale, proč to děláte. Co byste z takové nabídky měl Vy?“

Obezřetný, hm. To se návštěvníkovi líbilo. „Řekněme, že sbírám nejrůznější talenty. Mozek, jaký máte vy, je talentem sám o sobě. Jsem si jist, že je ještě spousta věcí, které byste si přál poznat a vyzkoumat. Příležitost, kterou Vám nabízím, je jedinečná. Jak už jsem řekl, obdivuji Vaše dílo a zaručuji, že byste v něm mohl bez obav pokračovat.“

Giordano se k němu otočil a trochu překvapeně zjistil, že muž stojí přímo vedle něj. Naléhavě se zeptal: „Jistě je nějaké ale.“

Muž se trochu melancholicky usmál a přikývl. „Bohužel. Pokud mou nabídku přijmete, nebudete mít příležitost obhájit své teze před koncilem.“

Giordano se zhluboka nadechl. „Takže mám zvolit mezi životem v hanbě anebo smrtí? K čemu by bylo, kdybych dál bádal, pokud by se o mých výsledkách nikdo nedozvěděl?“

Muž ho gestem zastavil. „Netvrdil jsem, že zůstanou utajeny, jen, že se to nedozví přímo z Vašich úst. Můžete sepsat pojednání, knih, kolik si jen budete přát, Váš život je ale příliš cenný, abychom s ním hazardovali a postavili vás tváří v tvář vrahům, toužícím po krvi víc než po pravdě.“

Giordano zahlédl dole v ulici pohyb. Nadešla chvíle rozhodnutí. Biřici přicházeli a nebylo pochyb, že si jdou pro něj. Přešel tedy ke stolu, znovu uchopil brk a rychlými tahy dopsal několik posledních slov. Pak tlustou knihu zaklapl a podal cizinci. „Zmínil jste se, že obdivujete mé dílo. Přeji si, abyste měl mou knihu. Pokud to uznáte za vhodné, vydejte ji. Nechci, aby ji ti barbaři spálili tak jako mé tělo. Já sám se ale nezachovám tak zbaběle, abych utekl. Chci se hájit před soudem, před lidmi i před Bohem. Pořád ještě zbylo pár věrných, kteří při mně stojí a věří v pravdu bez ohledu na to, co tvrdí církev a Bible. Nedovolím jim zapochybovat jen proto, že jsem zmizel, nebo že jsem svou pravdu zapřel.“

Muž knihu přijal a opatrně jako svátost ji ukryl do nitra svého pláště. Pokynul hlavou na znamení úcty. „Je mi líto, že jste se tak rozhodl, i když jsem to čekal. Jste velký muž, Giordano. Bylo by mi ctí, uvítat Vás mezi svými blízkými, ale ať je po Vašem. Musím jít, Vaši kati jsou už příliš blízko. Sbohem.“

Giordano mu oplatil úklonu a sledoval, jak muž vyšel ze dveří. V náhlém nápadu přeběhl místnost, aby ho ještě naposled zahlédl, nikde ho však už neviděl. Místo toho se ozvaly prudké rány na vchodové dveře. „Giordano Bruno, otevřete, budete se zpovídat ze svého rouhání.“

Giordano zavřel oči a dopřál si poslední svobodný nádech. Pak pomalu sešel schody. Z kuchyně vykukovala se strachem v očích dívka, která mu posluhovala. Giordano jí beze slov přikázal, aby zůstala uvnitř a sám otevřel. Několikero rukou se po něm natáhlo a uchopilo ho do ocelového sevření. Vzápětí na jeho rukou zachřestily řetězy. Giordano se rozhlédl a v davu, který se kolem zatím začal srocovat, poznal několik známých tváří, které k němu s nadějí vzhlížely. Občas se ozval protestující výkřik, ale stačil jediný pohled kněžího, který je vedl, aby utichl. „Spravedlnost se ukáže. Giordano Bruno dostane příležitost obhájit sebe i své učení. Jdeme.“

Pak se i s biřici, Giordanem hnul a s nimi šel i dav.

Muž v černé kápi to všechno viděl z balkónu protějšího domu. Díky svému oblečení splýval se stíny noci. Sotva se ulice vylidnila, seskočil ladně dolů. Zkontroloval, že jeho pro tu chvíli nejcennější poklad – poslední Brunova kniha - je bezpečně ukryt v hluboké kapse jeho pláště. Na okamžik pocítil lítost, že mu slibný talent proklouzl mezi prsty, vzápětí ji ale vystřídala hrdost. Giordano Bruno byl přesně takový, jak si myslel. Přímý, statečný a hrdý. Škoda ho, byla by radost mít ho v Gardě. Pokrčil rameny a rozběhl se svou přirozenou rychlostí pryč. Giordano si vybral sám a ani Arovi nepřísluší měnit cizí rozhodnutí. Může jen splnit jeho poslední přání – ochránit a vydat jeho knihu.

THE END

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

SarkaS

7)  SarkaS (17.07.2011 12:11)

To bylo vážně úžasné. Líbí se mi spojení historie a postav ze ságy.

Lenka

6)  Lenka (16.07.2011 11:02)

Skvělé, originální.

belle

5)  belle (15.07.2011 22:25)

skvělé skvělé skvělé

4)  Aalex (15.07.2011 19:45)

Díky moc za komentáře.
Adi, moc jsi mě potěšila - tahle povídka je nová, dnešní. :D

3)  ada1987 (15.07.2011 19:40)

náááádhera!! túto poviedku som ešte nečítala. ked som ju dočítala, chcela so zistiť, kto ju napísal. aké bolo moje prekvapenie, ked so zistila, že je to moja milovaná Janka?!

2)  lulu (15.07.2011 19:29)

úchvatné

1)  KalamityJane (15.07.2011 15:35)

Moc pěkné, skvělý nápad

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek