Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/fenix-maly.jpg

Fí chce využít hezkého počasí, a tak jde skládat do lesa. Čeká ji tam jedno překvapivé setkání a jeden ještě větší šok.

Díky moc za komentáře.

Když jsem přišla ze školy, Martha doma ještě nebyla. Popadla jsem tedy kytaru a vyrazila do lesa. Bydlíme stranou Forks, což je super, když potřebujete soukromí jako já. Je to takové území nikoho. Chtěla jsem mít jistotu, že mě nikdo nebude rušit a zároveň si užít hezké počasí, které se tu normálně nevyskytuje, a které mi příroda dopřála už po cestě zpátky. Jako by se radovala, že mám dnešní vyučování za sebou, spolu se mnou.

Mám dokonalý smysl pro orientaci a tady v blízkosti města se žádná nebezpečná zvířata nevyskytovala, takže jsem se nebála zajít docela daleko. Snažila jsem se najít na mýtinu, kam jsem kdysi jako malá utíkala, když jsem si chtěla urvat chvilku jen sama pro sebe. Vždycky jsem potřebovala vlastní prostor a čas na myšlenky, které patřily jen mně.

Nakonec jsem ji našla. Vypadala sice jinak, než jsem si ji pamatovala, ale tráva tu rostla pořád a to mi stačilo. Roztáhla jsem si piknikovou deku, která izolovala vlhkost a posadila se. Jelikož tu celý rok prší, ani opravdu teplý, slunečný den nedokázal vysušit trávu dokonale. Na chvíli jsem se jen posadila. Dívala jsem se kolem sebe a nechávala se hladit slunečními paprsky, probleskujícími mezi stromy. Připadalo mi, jako by palouk zářil tím víc, čím víc jsem ho obdivovala. Bylo tu krásně, skoro jako by tu bylo ve vzduchu nějaké kouzlo.

Tady se mi bude psát skvěle. Postavila jsem diktafon na pařez a pustila si to, co jsem dneska vymyslela. Trochu jsem nakrčila nos, když jsem zaslechla svůj hlas, ale když jsem se k nahrávce přidala s kytarou, neznělo to dokonce ani mým kritickým uším tak špatně. Vlastně to znělo líp, než jsem čekala. Kdybych neměla tolik ráda svoje soukromí, možná bych opravdu mohla se svými písničkami prorazit i sama.

Najednou se mi na rty drala slova. Sáhla jsem pro diktafon a znovu ho zapnula. Hrála jsem melodii a nechala je vyjít ze mě. Tuhle chvíli jsem milovala. Bylo to jako kouzlo. Jako když se napojíte na nějaký zdroj isnpirace, která vás vede. Takhle to u mě fungovalo. Byly dny, kdy jsem mohla strávit vymýšlením melodie nebo slov hodiny a nenapadlo mě vůbec nic. A pak stačilo pár minut a měla jsem písničku. Vypadalo to, že jedna z nich přišla i teď. Slova se ze mě řinula úplně bezpracně a ruce automaticky mačkaly další a další akordy.

Když inspirace došla, odložila jsem kytaru a přetočila diktafon. Pustila jsem si svůj výtvor a moje srdce zpívalo. Bylo to tak kouzelné, že jsem nedokázala sedět. Normálně nejsem zrovna taneční typ, ale teď mě písnička doslova zvedla na nohy. Rychle jsem se rozhlédla, abych se ujistila, že jsem tu sama, a pak jsem se pustila do vlastních kreací.

Byla jsem okouzlená vlastním tělem. Vlnilo se tak ladně, a když jsem sledovala proplétající se ruce, náhle se mi zdálo, jako by fénix na mém rameni zvedl svou hlavu a podíval se přímo na mě. Zarazila jsem se a chtěla přestat. Začínám nejspíš bláznit. Nedokázala jsem ale svůj tanec ukončit a z fénixova hrdla se náhle ozval výkřik. Měl barvu mého vlastního hlasu.


Embry:

Měl jsem chuť jen tak se proběhnout. Už jsem měl plné zuby stálých hlídek a zamilovaných myšlenek otištěných členů mojí smečky. Jenže ve vlčí podobě mi bylo opravdu dobře. Vyrazil jsem tedy do území nikoho. Bylo to sice docela daleko od La Push, ale co je pár mil navíc pro vlka jako jsem já?

Užíval jsem si vítr, hučící kolem mě, zatím co jsem pádil jen tak – pro radost. Náhle mě zaujal zvuk, který mě přinutil zastavit. Zabořil jsem tlapy do země a nestaral se o to, že tyhle krátery nikdo nepřehlédne. Tady přece nikdo nechodí. Tak odkud se line ta hudba? Píseň, která patřila spíš do čela hitparád, byla vážně chytlavá.

Snažil jsem se být co nejnenápádnější. Riskovat prozrazení (a vyděšení toho, kdo si ji tu uprostřed lesa pouští) kvůli písničce? Bláznivé, ale musel jsem vědět, co tu kdo dělá. Opatrně jsem našlapoval, aby mě neprozradilo zapraskání větvičky a byl jsem rád, že tak skvěle splývám s okolím.

Byl jsem už docela blízko. Zahlédl jsem dokonce nějaký pohyb – jako by tam v trávě někdo tančil. Uprostřed lesa? Ale co, praštěné bylo už jen to, zalézt si sem a pouštět hudbu, tak proč ne? Než jsem zahlédl původce toho všeho, ozval se náhle výkřik. Dívčí výkřik. Zněl vyděšeně, a tak jsem se vykašlal na opatrnost. Pár skoky jsem se dostal na mýtinu a ostražitě se rozhlížel. Kde je? Rozhodně se mi to nezdálo, protože tu byla deka, kytara, blok s tužkou a diktafon, z něhož stále doznívaly poslední tóny písně. Ta dívka ale zmizela. Co se mohlo stát? Přešel jsem k jejím věcem a přičichl si, abych mohl lépe sledovat její vůni. Opodál leželo její oblečení. To snad není možné, ona tu lítá nahá?

V tom jsem zahlédl zlatavý záblesk nad sebou. Jako by se slunce od něčeho odrazilo. Zvedl jsem hlavu a spatřil volavku. Aspoň mi to tak připadalo. Zatoulaný plameňák? Ti ale vypadají jinak – legračně, zatím co tady tahle byla zvláštním způsobem elegantní. Vypadala poplašeně a ani jsem se nedivil. Obrovský chlupatý vlk, to nebyla zrovna záruka bezpečí.

Zavrčel jsem, abych ptáka uklidnil: „Klídek, já už jsem po jídle.“

Pták vypadal, že pochopil a přestal být tak splašený. Díval se na mě zpod nádherně dlouhých řas. Kdyby mi tak mohl říct, co se tu vlastně stalo. Nechápal jsem to. Dívčina vůně byla jen tady. Nikde ani náznak po tom, že by odtud odešla a necítil jsem ani nikoho jiného, kdo by ji mohl nést. To je vážně záhada.

Povzdechl jsem si a změnil se v člověka. Natáhl jsem na sebe kraťasy, abych se mohl vydat za tou holkou a nevyděsit ji při tom. Pták stále neodlétal. I když by to nemělo být možné, dokázal se udržet na jednom místě jen občasným máchnutím křídel. Možná mi pomůže, když o ní zjistím trochu víc. Přetočil jsem diktafon na začátek a pustil ho. Na pásce bylo pár hudebních nápadů, hraných na kytaru nebo klavír a pak jeden zpívaný. Byla to zřejmě první verze písničky, která mě sem přilákala. Hned po ní následovala ta verze, kterou už jsem slyšel.

Prolistoval jsem blok, ale našel jen slova písniček. Ať byla ta holka kdokoli, měla talent. Měl jsem pocit, že něco podobného už jsem slyšel. Najednou se vedle mě snesl ten pták. Přešel kus ode mě, a když procházel kolem kytary, roztáhl jedno křídlo, jako by ji hladil. Stoupl si na oblečení, které tam zůstalo po té dívce, a zavřel oči. Překvapeně jsem sledoval, jak se jeho tělo začalo třást a zaplavilo ho světlo, jako by zevnitř hořel. V příští vteřině se přede mnou choulila dívka.

Překvapením jsem otevřel pusu. Co to k sakru… Byla nádherná, i když její oči prozrazovaly paniku: „Proboha, co se to stalo? Já se proměnila.“

Všimla si, že je nahá a zrudla. Já se konečně donutil přestat na ni zírat a otočit se, abych jí dopřál aspoň trochu soukromí. Vnímal jsem každý její pohyb. Byla rychlá. Oblékání jí trvalo sotva pár vteřin.

Když jsem se obrátil zpátky, stála přede mnou v kapsáčích a přiléhavém černém tílku, které odhalovalo docela rozsáhlé tetování na její paži. Beze slova jsem k ní přistoupil, abych si ho prohlédl. Byl to ten samý pták, ve kterého byla ještě před chvílí proměněná. Neuvěřitelné. Co se to tu dělo?

Její smaragdově zelené oči se na mě dívaly tak zmateně: „Já létala. … Moment. Ty jsi byl vlk!“ Rychle o krok ustoupila a vyděšeně si mě prohlížela. „Co je to za hloupost? Lidi se přece normálně nemění v bájná zvířata, ne?“

Vytáhl jsem obočí – v bájná? Pochopila a prohodila: „Byla jsem fénix.“

Aha, takže žádná volavka. Ještě že jsem po ní nechňapnul. To by mi bylo sakra líto. Vypadala kouzelně v obou podobách, ale jako holka se mi líbila víc. Sundala si gumičku, kterou měla navlečenou na ruce a neposlušné vlasy stáhla do culíku. Aspoň mě přestalo lákat kopírovat jejich vlnění vlastní rukou.

Z vlastních myšlenek mě vytrhl její hlas: „Vysvětlíš mi to? Co jsi? Nevypadal jsi překvapeně – na rozdíl ode mě.“

Ušklíbnul jsem se. Zákaz prozradit naše tajemství se vztahoval na všechny. Jediná výjimka byl otisk a o ten se tady nejednalo, i když bych si to přál. Samova slova mi svazovala jazyk: „Víš, pro mě je to normální.“

Víc jsem ze sebe dostat nedokázal, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl.

Dívka si mě ostražitě prohlížela, jako bych měl každou chvíli vybuchnout (což by zase nebyl takový problém). Čekala asi, jestli budu pokračovat, ale já vážně nemohl. Místo toho se tedy zeptala: „Když jsem byla tam nahoře, slyšela jsem tvůj hlas ve svojí hlavě. To je normální?“

Ušklíbl jsem se: „Co je vlastně normální? … Nejsem si jistý. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako jsi ty.“

Chtěl jsem ještě něco dodat, ale slova mi zase zamrzla na jazyku. Dívka si to ale domyslela a sama dodala: „Nikoho, kdo by se takhle měnil?“

Přikývl jsem. Bylo možná na čase vrátit se zpátky k bezpečnějšímu tématu. Kývl jsem k diktafonu: „To jsi napsala ty?“

Podívala se na přístroj, který pořád ještě hrál a sehnula se, aby ho vypnula. Jako by nic prohodila: „Jo, kvůli tomu jsem taky chtěla být sama. Dobře, že se mi to nestalo někde, kde mě mohli vidět. Tohle bych asi nevysvětlila. Mimochodem , co tu děláš ty?“

Zakřenil jsem se a pokrčil rameny: „Byl jsem se proběhnout a tvoje hudba mě přilákala. Chtěl jsem vidět, kdo si tu z lesa dělá diskotéku.“

Tentokrát se zamračila. Asi jsem ji urazil. Písnička, kterou napsala, nebyla určitě určená pro něco takového. Ani tak nezněla. Omluvně jsem se usmál: „Promiň, to mi jen tak vyklouzlo. Je vážně krásná.“

Trochu ironicky prohodila: „No díky, názor odborníka potěší.“

Vyplázl jsem na ni jazyk a oba nás to rozesmálo. Líbila se mi.


Fénix:

Co se to proboha děje? To jsem se z ničeho nic ocitla v pohádce? Nějaké kde je místo prince vlk? Já se ale taky nepodobala princezně. Spíš ptáku ohniváku.

Faktem ale zůstávalo, že se mi ten snědý kluk, který se stejně jako já měnil, líbil. Jeho úsměv mě přímo okouzloval. Byl tak veselý a opravdový, že jsem nedokázala odolat a vždycky jsem mu ho oplatila.

Jeho poznámka o „diskotéce v lese“ se mi moc nelíbila. Nepsala jsem tu písničku, aby se hrála zrovna tam, to ani náhodou. Moje „neokouzlené“ já se okamžitě přihlásilo o slovo a ironicky si rýplo. Jeho smích způsobil, že moje srdce klopýtlo. Má stejný smysl pro humor jako já, to je skvělé.

Vzpomněla jsem si na to, že ještě před pár chvílemi jsem tu před ním ležela nahá a začervenala jsem se. Po očku jsem se po něm podívala a snažila se odhadnout, co si asi myslí. Opět mě oslnil záblesk jeho čtveráckého úsměvu. Nejspíš si dal dohromady, na co vzpomínám, protože mu oči vesele blýskaly, když prohodil: „Nemusíš se cítit trapně. Já jsem na tom po přeměně stejně. Taky si mě nejspíš viděla nahého.“

Překvapeně jsem zamžikala řasami a snažila se rychle vzpomenout. Šlo to těžko – jako by ty dvě části mojí osobnosti byly oddělené. Vzpomínky na dobu, kdy jsem byla fénix, byly zahalené mlžným oparem, ale nakonec jsem zahlédla vlka, měnící ho se zpět do své lidské podoby a rychle si natahujícího kraťasy.

Kluk se pobaveně usmál: „No, ty si aspoň při přeměně nezničíš všechno, co máš na sobě. Naše první zkušenosti byly trochu bouřlivější... a zredukovaly nám šatník, než jsme se dokázali dost ovládnout, abychom se nejdřív svlékli.“

Mluvil pomalu, jak hledal nezávadná slova. Zaujalo mě to množné číslo. Takže není sám? A navíc je zřejmě spoutaný nějakým dalším kouzlem. Občas vypadal, jako by chtěl mluvit, ale něco mu bralo slova ze rtů. Nějaký neviditelný roubík.

Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí, ale najednou mi zazvonil mobil a já si uvědomila, že se začíná stmívat. Zatvářila jsem se omluvně a natáhla se pro telefon. Martha, jak jinak: „Babička – promiň. Musím jí zavolat. Asi má strach.“

Kluk se usmál: „To je v pohodě. Taky budu muset jít. No, rád jsem si pokecal. Třeba se ještě potkáme.“

Zvedl ruku k mávnutí a pak se rozběhl jako vítr pryč. Stála jsem a poslouchala, dokud jsem slyšela zvuk jeho kroků. Byla jsem si docela jista, že na okamžik zastavil a pak se rytmus jeho běhu změnil – stejně jako on. Byl nejspíš znovu vlk.

Povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla na vlastní přeměnu. Bylo by fajn vědět, jak se to stalo. Kdybych na ni byla připravena, asi bych si ji docela užila. Teď jsem ale musela zavolat zpátky. Zatím co telefon vytáčel číslo, shrnula jsem své věci do batohy.

Sotva v telefonu klaplo, vzala jsem si slovo - dřív, než na mě stačila vychrlit své výčitky: „Klídek babi, jsem kousek od domu. Skládala jsem a nějak jsem zapomněla na čas. Za chvíli jsem doma.“


1. kapitola - 3. kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

SarkaS

6)  SarkaS (19.07.2011 11:41)

Ano, Embry! Můj nejoblíbenější vlk je na scéně.

HMR

5)  HMR (18.07.2011 21:49)

Volavka? Plameňák? nádherné

Kristiana

4)  Kristiana (15.07.2011 13:57)

Nejprve jsi mi vyrazila dech Embrym a potom fénixem. Ani mě nenapadlo dávat si dohromady její jméno s přeměnou na zvíře. Zajímalo by mě, jestli o tom něco ví její rodiče?
A Embry. Ze všech možných lidí/upírů/vlkodlaků, kteří mohli přijít právě on! Embry je jedna z těch zanedbávaných postav, proto mě moc příjemně překvapilo o něm číst.
Jsem zvědavá, jestli se ještě setkají a za jakých okolností.
Volavka.

Linfe

3)  Linfe (19.09.2010 10:11)

wow to je parádní moc se mi to líbí

lied

2)  lied (18.09.2010 11:05)

no tak za to babi jí asi zabije
ona se potkala s Embrym to se super

1)  CAlen (18.09.2010 08:29)

Pěkný, rozdně to vypadá na super povídku určitě pokračuj.
No za tenhle díl to vypadá opět za jedna

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Newborns