Sekce

Galerie

/gallery/fantasy-girls-wallpapers-25.jpg

Je tady třetí dílek. Užijte si ho.

3. kapitola

BELLA:

„Mami, ta Lili je úžasná. Mám ji moc ráda, i když se známe jenom několik hodin. Ona je úplně úžasná. Je hezká, milá, příjemná a laskavá. A krásně voní,“ zastyděla se Nessie. Já se jenom zasmála. Jen takovou chvíli ji znala a už je do ní celá paf. To s ní bude trápení. Ale co mám říkat já. To já, když jsem se zamilovala, sice tohle byla láska mezi klukem a holkou a ne mezi kamarády, nedalo se se mnou hnout. A tohle je jen o něco slabší vývar naší lásky s Edwardem.

„Ano, Ness, ale nebyla trochu divná? Vždyť ti skoro neodpovídala, jakoby se tě štítila, címž nechci říct, že bys byla nějak odporná,“ dodala jsem rychle, když se Nessie začala tvářit tak trochu… uraženě.

„Ale ne, mě se to nezdálo. Byla milá, hodná. Mně se zdálo, že je to nejlepší osoba na světě. Mám ji ráda, moc ráda. A vypadala chytře. Moc chytře,“ hádala se se mnou. Moje malá dcerka je opravdu po mně. Já jsem byla taky hádavá a tvrdohlavá.

„Tak dobře, dobře. Nebudeme se hádat. Co takhle si zajít na lov?“ navrhla jsem, abych se od tohoto tématu osvobodila.

„Beru,“ rozzářily se očka Nessie a Edward byl taky hned dole. Podíval se na mě láskyplným úsměvem, o kterém jsem přesně věděla, co říká. „Miluju tě, lásko.“ Já mu úsměvem oplatila to stejné.

Tak jsme všichni vyrazili. Ale nejdřív…

„Převléknout!“ poručila jsem oběma. Přece nepůjdou na lov ve věcech, ve kterých chodí do školy. Oba jako na povel zasalutovali a já se začala smát. Rychle běželi do svých pokojů se převléct. Já jsem běžela do mého a Edwardova pokoje, abych nebyla zahanbená, že jim nařizuje se převléct a já sama se nepřevléknu. Vzala jsem si obyčejné modré tepláky a červené tričko. To bylo to první, co jsem našla. Rychle jsem běžela dolů. Byla jsem tam první. Vítězně jsem se usmála a čekala na ty dva opozdilce.

„Tak kde jste?“ zavolala jsem po dvou sekundách. Po dalších třech sekundách se objevila Nessie a po další sekundě Edward.

„Poslušně hlásíme, že jsme zde a převlečení,“ zasalutovala Nessie. Koutky se mi zvedaly, ale přestála jsem to.

„Dobře, příště si pospěšte, vojíne. Vlevo hleď, poklusem klus na večeři,“ zavelela jsem, oba se otočili a rozběhli se. Já běžela za nimi.

„Zastavit stát,“ zavelela jsem a oba se rychle zastavili. Pokračovala jsem v té své hře. Doběhla jsem před ně a pochodovala jako zamyšlený generál.

„Tak, co to dneska bude?“ zeptala jsem se?

„Já chci medvěda,“ zahlásila okamžitě Nessie a jako ve školce zvedla ruku.

„Dobrá volba, velice dobrá,“ pochválila jsem ji a podívala se na Edwarda.

„Já si dám pumu, jako vždy. Pokud ovšem bude,“ řekl hlasem prvňáčka. Já už se neudržela a začala se smíchem válet po zemi.

„Pssss, vystrašíš nám večeři,“ upozornila mě Nessie, ale taky jí cukaly koutky.

„Tak- tak to-ho nechám-me,“ dostávala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.

„Jediný, kdo by toho měl nechat, jsi ty, mami. My dva se držíme, ale jak vidím tebe, dlouho se neudržím,“ oznámila mi věcně. Tak jsem si odkašlala a postavila se.

„Tak dobrou chuť. A jako vždy. Nechoďte od sebe moc daleko. Jistota je jistota,“ poradila jsem jim jako matka. Vlastně jsem byla matka, ale jenom jedenkrát. Taky jsem byla manželka.

„Tak jdeme jíst,“ vypískla Nessie a já ji oplatila stejnou mincí.

„Tiše, nebo si vystrašíš večeři,“ zašeptala jsem jí.

„Dobře, dobře. Tak dobrou chuť,“ popřála nám a už byla ta tam.

„Dobrou chuť, lásko a užij si lov,“ popřál mi Edward a vtiskl mi jemný polibek. Já mu ho oplatila a šla lovit. Edward už taky někde utekl lovit, takže mě už nic nerozptylovalo.

Běžela jsem lesem a stopovala nějakou kořist, která by byla blízko. Ucítila jsem srnu. No, jako předkrm mi bude stačit. Potom se poohlédnu po něčem lepším. Něčem chutnějším. Něčem masožravějším.

Následovala jsem stádo srn, přesně jak jsem cítila. Byla tam jedna, která nebyla až tak moc u stáda. Byla od něho dál. Všechny srnky se pásli v klidu a jelen s nimi. Druhý jelen hlídal. Já jsem na nic nečekala, protože jelen mou blízkost asi vycítil a vydal poplašný signál. Všichni se rozutekli, ale to já už měla svou osamocenou srnku v hrsti.

Zakousla jsem se jí do hrdla a ona vydala hnusný skřek, a já jsem ji litovala. Raději jsem jí zlomila vaz, aby netrpěla, a pila dál. Bylo to sladké. Dobré, sladké, teplé. Milovala jsem tu chuť. Možná býložravec nebyla kořist, která měla nejlepší krev, to samozřejmě měli lidé, ale nějaký medvěd nebo třeba puma, to dokázali zastřít. Jejich krev chutnala skoro stejně, jako lidská.

Když jsem dopila, zahrabala jsem její tělo do země a běžela si najít něco lepšího. Něco většího, chlupatějšího a dravějšího. Škoda, že tu nežijí třeba lvi, nebo tygři, nebo hyeny a podobné pouštní zvířata. Docela by mě zajímalo, jak by chutnal slon, takový velký, a jak bych se do něho zakousla. Ale slonové jsou na pokraji vyhynutí, ty nemůžeme lovit.

Ucítila jsem pach jaguára. Prý se přemnožil, tak bych si jednoho mohla dopřát, ne? Jako hlavní chod. A pak bych se mohla pochlubit a poškádlit tak ty moje dva miláčky.

Jaguára jsem zblajzla jako malinu, byl velice dobrý, zahrabala ho a chtěla ještě dezert. Předkrm i hlavní jídlo jsem měla za sebou. Teď třeba zajíce, nebo něco podobného malého, abych si až tak nezkazila chuť. Vydala jsem se dál hledat.

Ovšem zacítila jsem něco odporného. Nevím, co to mohlo být, ale tohle páchlo opravdu příšerně. Musela jsem si zacpat nos, abych z toho neomdlela, pokud ovšem upír může omdlít. Když jsem ten pach cítila, přikrčila jsem se do bojové pozice. Něco tady nehrálo.

‚Edwarde, honem najdi Nessie a musíme domů. Něco je špatně,‘ poslala jsem mu v myšlenkách a začala ho hledat. Něco tu opravdu nehrálo a já jsem se o Nessie a Edwarda začala bát. Snad mě slyšel a ví, kde je Nessie. Snad mě slyšel a nikde už neběží, protože by se mu mohlo něco stát. Sice ten pach nebyl tak silný, takže nebyl čerstvý, ale byl odporný. A nebezpečný.

„Lásko, co se děje?“ zeptal se mě Edward, když jsem ho našla. Běžel mi, zřejmě, naproti. Vedle sebe měl Nessie, takže mi určitě šel naproti. Oddechla jsem se.

„Musíme ihned domů,“ rozkázala jsem a běžela. Nessie jsem vzala do náruče a běžela. Edward byl rychlejší než já, takže bude stíhat, ale Nessie je jen poloupír, je pomalejší. Já se tak bála, že jsem byla dokonce rychlejší než Edward. Ale ten zase mohl být zaskočený, že neví, co se děje. Takže neutíkal tak rychle. Možné byl všechno. Když jsem doběhla domů, položila jsem Nessie na zem a ulevila si. Byla jsem šťastná, že se nikomu nic nestalo.

„Co se stalo?“ zeptal se Edward, když jsem se trochu uklidnila. Všechno jsem mu ukázala ve vzpomínkách. Odkryla jsem svůj štít a ukázala mu vše. Moje pocity. Strach, znechucení, bojovnost. To všechno.

„A co myslíš, že to mohlo být?“ zeptal se mě, když se vše dozvěděl.

„To nevím, ale asi to nebylo nic neškodného,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale zase tak zlé to být nemůže, ne?“ zeptal se mě. Promýšlel možnosti. Já v této chvíli taky. Bylo to nebezpečné, tím jediným jsem si byla jistá. Jenomže v té nechuti jsem se vůbec nepodívala kolem. Nemohla jsem si všimnout ničeho, co by tam mohlo být a něco naznačit.

„O čem se tu bavíte? Proč jsem nemohla dovečeřet? Proč jsi mě nesla, mami?“ zeptala se úplně zmatená Nessie. Nevěděla, proč jsme utíkali taky rychle domů, proč jsem ji pro jistotu nesla, proč se tak bojím, proč jsem tak nervózní.

„V lese jsme ucítili, vlastně já jsem ucítila, odporný pach. Podle mě je nebezpečný,“ vysvětlila jsem ji.

„Já to jdu zkontrolovat,“ řekl Edward a už se otáčel k odchodu. Ale já mu to nedovolila. Vytvořila jsem před ním stěnu, přes kterou nedokáže přejít. Jedna moje schopnost.

„Ty se nemáš čím bránit. Já mám tohle. Takže mě to ochrání, půjdu se na to podívat já,“ vysvětlila jsem mu a taky se chystala k odchodu.

„Ale já tě samotnou nikam nepustím,“ oponoval mi Edward. Proč je tak tvrdohlavý.

„Ale já zase nenechám Nessie doma samotnou bez dozoru,“ předhodila jsem zase já.

„Ale já půjdu s vámi, chci všechno vidět a vědět,“ ohradila se Nessie. Tak tohle teda byla motanice. Já to chci jít zkontrolovat, ale Edward musí se mnou. Já zase Nechci nechat Ness samotnou a ona s námi chce jít, což ale já nedovolím.

„A proč nejdeš za Lili, třeba byste se mohly líp poznat?“ navrhla jsem.

„Ale mami, nevím, kde bydlí. Navíc už je celkem pozdě, takže si myslím, že bude spát,“poklepala si Nessie na čelo. To je pravda.

„Tak dneska ještě zůstaneme doma. Zítra se s Lili domluvíte na něčem a my s Edwardem půjdeme omrknout okolí, jestli tady není nic nebezpečného. Souhlasíte?“ naplánovala jsem zítřejší celý den.

„Já ano,“ přikývl Edward.

„Já určitě. A mohly bychom s Lili jít nakupovat, nebo třeba do kina. Nebo něco, to je jedno. To bude paráda,“ zasnila se Nessie. Jakmile jsem začala plánovat den Nessie s Lili, už by ho nechtěla zrušit. Měla ji ráda, i za jeden jediný den. Snad nebude zklamaná a Lili se s ní bude chtít taky kamarádit.

„Dobře. Všichni souhlasíte, takže je to v pořádku. Nessie, ty osprchovat a spát. Zítra se jde do školy,“ rozkázala jsem.

„No jo, mami. Vždyť už nejsem malá,“ postěžovala si Nessie, ale poslechla. Šla nahoru se osprchovat a potom zalezla do postele. Já si zalezla do našeho pokoje s Edwardem.

Celou noc jsme se mazlili a… no, však vy víte. Když bylo ráno, Nessie už byla vzhůru. To se tak moc těšila do školy?

„Mami, tati, vstávejte!“ křičela a běhala po pokoji svou upíří rychlostí.

„Nessie, Jako bychom mohli spát, že?“ zasmála jsem se.

„No dobře, atak ale šup ven z postele,“ zakřičela a už tahala peřinu, kterou jsme byli přikrytí.

„Tak vstávejte, vstávjete!“ křičela a skákala na posteli. Třeštidlo jedno.

„Tak dobře, tak dobře!“ smála jsem se.

Vstali jsme, já všem vybrala oblečení, vlastně, chtěla jsem. Dneska mě Nessie přemlouvala tak dlouho, až jsem neodolala a nechala ji vybrat pro nás všechny oblečení.

No, zřejmě měla vkus po nás. Vybrala dobře. Pro mne vybrala sukni a blůzku. Teď jsem podle ní vypadala starší než ona, ale já vlastně jsem. Vždyť jí není osmnáct. Pro Edwarda vybrala rifle, v dnešní době je to absolutně normální, a košili. Ale nádhernou košili, která se k Edwardovi přímo hodila.

„Nessie, máš vkus,“ pochválila jsem ji. Ona mě objala. Já ji to oplatila. Teď, co je starší a starší, už se se mnou tak moc neobjímá, jako kdysi, když byla ještě miminko. Když to byl ještě prcek. Když se učila první krůčky, když se učila mluvit, když ji jako první narostly špičáky, když šla první na lov. Bylo toho tolik, tolik poprvé. Tolik šťastných a společných chvílí s rodinou. Nemohla jsem se jich nabažit a stejně už jsou pryč. Jsou za námi a nikdy se nevrátí. A taky nikdy nebudou nové. Nikdy, protože jsem to, co jsem. Jsem upírka a ti nemůžou mít děti.

„Mám tě ráda, Nessie,“ pošeptala jsem ji do vlasů.

„Já tebe taky,“ zašeptala nazpátek.

„Tak co, holky, jedeme?“ zeptal se Edward po chvíli. Nechtěl rušit tu krásnou chvíli, ale už bylo na čase, abychom se vypravily do školy. Už i tak jsme meškali.

„Jasně, jedeme.“ Všichni jsme vyšli ven, nasedli do auta a vyjeli směr škola.

Když jsme dojeli, Nessie hned vystoupila a už čekala na Lili.

„Tak my půjdeme, ty tady teda počkej, jestli chceš.“

„Ano, Bello,“ řekla, ale jen tak-tak. Skoro se prořekla. Šli jsme do školy do třídy, kde jsme měli mít zrovna předmět. A jelikož jsme byli noví, jako zástěrku jsme si vzali plánek školy a náš rozvrh. Každý ho sice přejel očima už včera, když jsme ho dostali a zapamatoval si ho, takže jsme ho nepotřebovali, ale jistota je jistota.

RENESMÉ:

„Ano, Bello,“ řekla jsem na poslední chvíli. Už-už jsem chtěla říct mami. Jo, na tohle si budu muset zvykat ještě dlouho.

Čekala jsem na Lili. Po chvíli jsem si dokonce říkala, že dneska nepřijede, ale nakonec stejně přijela. Byla jsem štěstím bez sebe. Moc jsem se s ní skamarádila a měla jsem pocit, že si s ní můžu říct cokoli. Že bych jí klidně mohla říct, že jsem poloupír. Ale to by mě máma s tátou teda hnali. A že jsou rychlejší než já.

Když Lili vylézala z auta, hned jsem běžela k autu. Ani se nestačila pořádně narovna, když si brala batoh z auta a už jsem ji objímala.

„Lili, já se na tebe tak těšila. Moc jsi mi chyběla. A to se s tebou znám jenom jeden den,“ říkala jsem ji. Vypadala zaraženě, ale to by vypadal asi každý, kdyby se na něho vrhnul skoro neznámý člověk. Já pro ni byla skoro neznámý člověk, i když ona pro mě ne.

„Ehm, ahoj, Renesmé,“ řekla zaraženě.

„Ale, říkej mi Nessie. Říkají mi tak v rodině,“ zasmála jsem se. Lili zavřela auto a už jsme šli do třídy. Nejlepší na to bylo, že jsem měla skoro všechny hodiny s ní, jenom pár ne, a vždycky u ní bylo místo.

„Ty, Lili, proč s tebou nikdo nesedí?“ zeptala jsem se potichu zvědavě.

„Protože se s nikým nebavím,“ odpověděla potichu.

„A proč?“ zeptala jsem se dychtivě? Počkat, pokud se s nikým nebaví, tak jsem šťastlivec, protože se mnou ano.

„Protože nechcu,“ odpověděla prostě.

„Já jsem tak šťastná. Se mnou se bavíš,“ říkala jsem nadšeně.

„Jo,“ zamumlala si, ale já to slyšela.

„Půjdeme dneska někde? Třeba nakupovat? Prosím. Já bych tě chtěla poznat. Jsi moc fajn,“ podívala jsem se na ni psíma očima.

„Když já nemůžu,“ podívala se na mě a zavrtěla hlavou.

„No, tááák. Určitě můžeš. Třeba… Třeba se to dá nějak zařídit,“ řekla jsem. Proč mi to dělá?

„Ne, opravdu ne. Nemůžu. Nemám… Prostě to nejde,“ načala větu, ale pak se opravila.

LILI:

„Půjdeme dneska někde? Třeba nakupovat? Prosím. Já bych tě chtěla poznat. Jsi moc fajn,“ řekla Renesmé, Nessie. Dobře, ať je po jejím, budu jí říkat Nessie. Je to jako Lochnesská příšera, ale je to hezká zkrácenina.

„Když já nemůžu,“ vymluvila jsem se. Jednak jsem nechtěla, a jednak jsem opravdu nemohla. Vlastně, kdybych chtěla, tak bych si i našla nějaký způsob, jak bych mohla.

„No tááák. Určitě můžeš. Třeba… Třeba se to dá nějak zařídit,“ mrkala na mě svýma psíma očima. Kdybych někdy už takovouhle krásnou tvářičku předtím neviděla, asi bych neodolala. Ale už jsem viděla hezčí, nic proti ní. Ale Nate má hezčí tvářičku. Jo, je to moje miminko. Polupíří miminko. Laynie o tom, že je to poloupír, neví. Ale Nate je chytrý, na to, že má pár měsíců, takže ví, co může a co ne. Například kousat nemůže. Pokud by kousal, přeměnil by někoho na poloupíra. Jako mě po porodu. A proč takové jméno? Protože s Johnem jsme si v to jedno setkání nejenom užívali. Ale i povídali. A jeho táta se prý jmenoval Nate. Sice ho už nikdy neuvidím, protože po naší nádherně strávené noci se zdekoval, ale Nate po něm zůstane. Navždy.

„Ne, opravdu ne. Nemůžu. Nemám… Prostě to nejde.“ Skoro jsem řekla, že nemám hlídání pro Natea, ale naštěstí jsem to zvládla.

Nessie byla smutná, ale stejně se nevzdávala naděje. Celý den do mě hučela. Až na poslední hodině jsem ji přislíbila, že s ní na menší nákupy půjdu. Ale musela mi slíbit, že až budu chtít jít domů, tak půjdeme. Vím, že jako poloupír bych se moc rychle unavit nemohla, ale ona neví, že jsem poloupír. Neví, protože to podle pachu zjistit nemůže. To je jeden z mých fíglů. Můžu si změnit pach na číkoli. Tak jsem si ho změnila na můj lidský. Aspoň přibližně. Sice to není nijak objevné, ale chrání mě to. A jako upír bych to asi ovládala lépe, ale upír ani nechci být. Už poloviční upír mi stačí. Pro to bych se na Natea nemohla zlobit. Na něho nikdy.

„Tak vyrážíme,“ zajásala Nessie.

„Ale kroť se, ano?“ nařídila jsem ji. Už se u mě objevovaly mateřské pudy.

„Jasně,“ protočila oči, jako by to bylo jasné. Nevím, jestli jsem nenormální, ale za ty dnešní hodiny, co si se mnou povídala, teda spíš do mě hučela, mi přirostla k srdci. Měla u mě místo hned po Nateovi, Laynie a Johnovi. I když jsem ho viděla jen jednou. I když byla až po těchto „lidech“, byla tam, a tam se jen tak někdo nedostává. Já vím, asi bych jí neměla věřit tak rychle, ale Nessie je tak bezstarostná a nevinná. Já myslím, že ona ublížit nedokáže.

„Tak jo, Nessie. Děkuju moc za dnešní večer,“ poděkovala jsem jí, když jsme se loučili. Já si nasedla do svého auta a Nessie tam prý ještě měla počkat na sestru. No, podle mých zkušeností a mých zkoumání, hodně jsem o tom přemýšlela, by měla počkat spíše na mámu. Jsem zvědavá, jaké to bude, až Nate vyroste.

Dneska jsme málo nakupovaly. Spíše jsme pořád někde seděly a povídaly si. Jo, už jsem z ní necítila nebezpečí. A pomalu jsem do svého pachu přidávala svou normální vůni. Možná ji to už zítra řeknu. Jsem sice bláhová, po dvou dnech známosti, ale přece jenom ona je to stejné, jako já. I když tak trošku jinak to získala.

Domů jsem jela spokojená. Ovšem, neměla jsem být až tak klidná.

BELLA:

Byly jsme v lese a prohledávali ho, jak jsme si to řekli s Edwardem. Nessie byla s Lili a Edward měl zase jednu ze svých předtuch. Prý budou dobré kamarádky. No, uvidí se, až Nessie přijde domů. Potom ji pěkně vyzpovídám.

„Edwarde, už nic necítím. Měli jsme tady jít ještě včera,“ posmutněla jsem. Neměli jsme čekat. Neměli. Měli jsme jít hned zjistit, co to bylo. To byla chyba.

„Neboj, my to najdeme. Podle tvých vzpomínek ten pach byl příšerný, takže si myslím, že ho ucítíme i dnes, i kdyby byl jen trochu cítit a byl několik dní starý,“ podíval se na mě s hordou optimismu.

„Tak dobře,“ přitulila jsem se k němu.

Hledali jsme dál. Už se pomalu stmívalo a já se vzdávala naděje. Za chvíli budeme muset zajet pro Nessie. Nechci, aby se toulala sama, když mám takový divný pocit.

„Bello,“ zašeptal Edward a stál na místě zaseknutý.

„Co se dě-“ Nedořekla jsem, protože jsem taky ztuhnula na místě. Ten pach mě naprosto ohromil. Byl tak odporný. Dobře, tak moc ne. Voněl jen o něco hůř, než lidské jídlo, ale pro mě nebyl tak příšerný. Pouze voněl nebezpečně.

„Edwarde, drž se prosím u mě. Nechci o tebe přijít,“ řekla jsem pro jistotu. Kdyby náhodou, přes mou stěnu nepřejde. Ani upír to nedokázal, natož tohle stvoření.

Edward vypadal, že se nebojí, ale pro můj pocit bezpečí to udělal.

„Jdeme za ním,“ řekla jsem mu. On přikývnul a my šli. Vlastně běželi.

Ten pach byl čím dál tím intenzivnější. Takže jsme šli dobře. Běželi jsme po stejné cestě jako to hnusně páchnoucí stvoření. Bylo to dobré znamení.

„Crrrr,“ zazvonil telefon. Já se vystrašeně podívala na Edwarda a on ho zvedl. Byla to Nessie, ale v tu chvíli, v tu chvíli napětí, když jsme to něco sledovali, jsem se strašně lekla. Jestli existuje upír, který dostane infarkt, tak já se hlásím do fronty.

„Ano, samozřejmě. Už jedeme,“ řekl Edward a zavěsil. Popsal mi, jak mu Nessie řekla, kde čeká a my pro ni jeli. Vrátili jsme se rychle domů a vzali auto. Cesta trvala 15 minut, a když jsme přijeli, Nessie stále čekala, ale ten její výraz ve tváři mě zarazil. Už dlouho se takhle neusmívala.

„Takže se dneska všechno povedlo?“ zeptala jsem se. Z toho jejího výrazu jsem ani jinou odpověď nemohla čekat. Nessie jenom přikývla.

„Tak jedeme domů,“ řekla jsem i já nadšeně. Byla jsem šťastná, že Nessie je šťastná. Ale stejně ve mně hlodal kousek pocitu nebezpečí. Ten pach se tady pořád toulal spolu s jeho majitelem.

NEZNÁMÝ TVOR V LESE:

Už tady mám dva roky hlídku. Zlepšil jsem se. Jsem bohužel sám. Ostatní mého druhu už zemřeli v bojích. Já jediný zůstal. Říkali, že jsem ten nejsilnější, a i když jsem je nevedl, já jediný přežil. Možná na tom bude něco pravdy.

Celé dny tady hlídkuju. Spím jenom málo, protože si to nemůžu dovolit. Pobíhám tady a občas zacítím divné pachy. Dva odporné, nemám je rád, a ten třetí… Je jiný. Je tak trochu od těch dvou, ale to mu vůbec neškodí. Dělá ho to nádherným. Ale taky jsem jednou cítil další dva pachy. To je ovšem už dávno. Hodně dávno.

Dneska jsem pobíhal lesem. Konkrétně jsem hlídkoval. Běžel jsem směrem k městu. Tam jsem ovšem narazil na jeden pach, který… Který nebyl tak voňavý, jako ten jeden jiný. Byl pro mne divný. Sledoval jsem ho, ovšem jenom z dálky. Viděl jsem dívku. Nebyla ničím zvláštní. Možná byla trochu hezčí, než ostatní lidé, ale jinak se ničím nelišila. Barva vlasů byla normální, tuctová. Stejně tak oči, pleť, oblečení, postava… Ovšem jednou věcí se lišila. Pachem.

Sledoval jsem ji. Šla k autu a potom jela směr Forks. Auto nebylo nijak rychlé, takže poklus mi stačil. Bohužel silnice nikdy nebyla na dost dlouhou dobu čistá, takže zaútočit jsem nemohl. Ale já se dočkám. Zabiju postupně všechny, kteří tady budou dělat škodu. Ne lidi, upíry. Jsem tady přece od toho.

Ta holka, hnědovlasá a zelenooká, stála před nějakým domem. Bohužel, ani tentokrát jsem nemohl zaútočit. Dneska měla štěstí, protože se kolem ní motali lidé, kteří ji zajistili bezpečí. Pro dnešek.

Povídky od blotik

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Alda

2)  Alda (03.03.2011 17:44)

Blotiku, moc pěkná kapitola. Ty mě ale napínáš. Přemýšlím, jak to bude asi dál . Děkuju moc !!!

Janeba

1)  Janeba (10.02.2011 10:40)

blotiku, Ty to teda napínáš! Jsem zvědavá, jak si s tím poradíš dál!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still